Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 439 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+10 neviditelných
Černohorské pohledy
datum / id10.06.2020 / 507788Vytisknout |
autorKvětoň Zahájský
kategorieFejetonyDalší dílo autora
témaHumorné
zobrazeno148x
počet tipů10
v oblíbených0x
Prolog

Omlouvám se všem, kteří už cestopis četli ve fragmentech jako seriál.

Černohorské pohledy

 

 

Letadlo

Černohorci všechny choroby léčí rakijí. Užívají ji vnitřně i zevně. Prakticky celé pobřeží je lemováno lékárnami.

Letadlo roluje na start. Podivné šimrání v žaludku. Motory burácí. Drncání ustává a aeroplán se odlepuje od dráhy. Hup! Jeden propad, hup, druhý propad. Hlavou se honí znepokojivé myšlenky: „Hergot, opravdu jsem doma vypnul ten sporák?“ a „Když dostanu místo u okna, proč je to vždycky nad křídlem?“ Neobyčejně ošklivé a tlusté stevardky rozdávají jídlo a pití. Manželka jim licoměrně chválí účesy a uniformy.
Když si chci loknout džusu, laskavý pilot prudce nakloní stroj doleva, aby nám ukázal Bělehrad v Srbsku. Stejně jsem neměl žízeň. Teď už nemám ani kelímek. Pod sedadlem nahmatávám jenom vestu. Plovací. Opět divné myšlenky: „Na co jsou nám v letadle plovací vesty?“ a „Mají na lodích pod sedadly padáky?“ Pilot vyrovnal. K nohám se mi přikutálela bageta. Opět se vrhám na podlahu.
„Panenko Maria. Ježíši Kriste! Pane Bože!!“ drmolí si moje druhdy pokrokově smýšlející žena jakoby jen tak pro sebe, při tom však bedlivě sleduje, zda dobře slyším. Dojídám oválenou bagetu a kochám se pohledem na křídlo. Vyjíždějí klapky. Jsme nad dráhou. Prásk! Kapitán neurvale fláknul letounem o runway. Chytrý manévr. Letušky nemusí budit spící pasažéry jednotlivě. Ospalci si mnou oči a mohutně tleskají. Patrně mají pocit, že si zdřímli v divadle. Jsme na místě. Dobrodošli u Podgorici, glavnom gradu Crne Gore!


„Ježíšmarjájózef vstávej! Jak můžeš hnípat, když nám to v devět letí? Já nespím už od tří hodin!“ třásla se mnou hystericky manželka, jako bychom měli stihnout poslední teleportaci na Mars před zničením Země. Nikdy jsem nebyl zrovna ranní ptáče a kupodivu se to časem nezlepšilo, přestože trénuji každý den. Přesněji – každý všední den svého dospělého života. Navzdory časné hodině jsem však dokázal zajásat, že na několik dnů opouštím stres a rodinné hnízdo zatížené hypotékou.

„Znám dva borce Černohorce, kteří slouží na ponorce, když zakotví v Kotoru, vrtají se v motoru, tralalááá,“ halekal jsem zvesela, plně tašku plavkami, potápěčskou maskou, ploutvemi, šnorchlem a dvěma lahvemi vlastnoručně vyrobeného calvadosu, vtipně nazvaného Jablkoňak. Nutno poznamenat, že kdybych zavazadlo zapomněl doma, ani bych si toho na místě nevšiml. K pobytu v Černé Hoře nepotřebujete nic. Tedy nic jiného než takové množství peněz, jaké můžete za stejnou dobu utratit i doma, pokud byste si chtěli dopřát trochu té rozmařilosti. Je však pozoruhodné, že se pořád ještě najdou staromilci pevných charakterů, kteří jsou odhodláni trávit dovolenou na riviéře pod stanem, obědvat písmenkovou polévku z pytlíku a večery si krátit pomlouváním rozhazovačných sousedů a hraním žolíků. Znám případ, kdy jistá paní na dovolenou v Itálii vezla kromě konzerv i vlastní těstoviny, a nedostatek místa řešila tak, že makarony nadívala špagetami.

Přistání krátce po poledni bylo zoufale nudné. Stroj sestupoval plynule, uličkou mezi pasažéry dokonce neproběhl pilot s padákem na zádech, ani ze stropu nepadaly dýchací masky na gumičkách. Ovšem už po výstupu z letadla bylo nutné řadu nekonečných minut setrvat na rozpáleném betonu aeroportu a vyčkat příjezdu letištního autobusu. Ten nás pak popovezl k příletové hale, vzdálené přibližně padesát metrů. Proč by tam výletníci měli chodit pěšky, že. Jenom proto, aby tam byli dřív? K čemu to? Ano, tady mají lidé ve zvyku nakládat s časem poněkud velkoryse. Je to jiný svět než u nás, kde, čekáme-li na dopravní prostředek hodinku či dvě, už jsme v pokušení, pokládat to za zpoždění. Montenegro je země, kde včera znamená až zítra.

Dovolenkáři s údernickým elánem vynášeli kufry před budovu, aby byli připraveni k odjezdu do rekreačního střediska v avizovaný čas; tedy ve čtrnáct třicet. Celá ulice byla zaházená taškami, batohy, kufry a pytli, navršenými do nestvůrných hald. Balkán je přece pustá divočina, kde není vůbec nic, neznají tam lžíce, sklenice, slunečníky ani toaletní papír, a domorodci vůbec nic nejedí ani nepijí, proto je třeba vzít vše s sebou.
Postarší dáma seděla na hromadě kufrů, zatímco její manžel vyvrhoval z útrob letištní haly další a další, jako by se do Černé Hory stěhovali natrvalo.

„Copak? Vám se ztratila zavazadla?“ pohlédl na mě upachtěný mužík s předstíranou účastí

„Ale my máme zavazadla,“ ukazuju dotčeně pánovi síťovku s ploutvemi, jablkovicí a křížovkářským magazínem, „ale koukám, že pro vás by bylo praktičtější přestěhovat celé letovisko k vám domů.“

Snad proto, že jsem viděl příliš mnoho filmů s Oldřichem Novým, nabídl jsem se, že mu s jednou bagáží pomohu. Celou cestu jsem funěl a přemýšlel, jaký obsah kufr ukrývá a co hodlá rodina v hotelu podnikat se čtyřmi kovadlinami.

Když ve čtrnáct třicet nebylo po autokaru ani vidu, počaly se dostavovat neblahé předtuchy a obavy. Na minutu přesně o hodinu později se dostavil i autobus. Řidič plnil nevelký nákladový prostor kufry a taškami s nevídanou rychlostí a racionalitou. Dle mého názoru musel být přeborníkem v hraní Tetrisu. Kupodivu se ani moc nepotil, přesto že teploměry pukaly a chrlily gejzíry vřící rtuti. Pak usedl za volant, zapálil si cigáro, místo chybějící klimatizace otevřel dveře a na videu pustit film Zasněžená romance. Vyjeli jsme. Slibovaný hotel na azurovém pobřeží, obklopený olivovými háji, se zahradami plnými vzácných bylin a divukrásných květů, se sady které se v záři slunce blyští stříbrnými odlesky exotických jehličnanů, nás měl očekávat už po několika málo ujetých kilometrech.
Nutno podotknout, že co se týče odhadu vzdálenosti, nejsou na tom Černohorci právě nejlépe. A nejenom vzdálenosti.

*
Hotel

Když jsme dojeli na místo, všem se v očích objevily slzy dojetí.

„Jak milá pozornost,“ libovala si učitelka z Brna, „nečekala jsem, že rozvaliny starého města, které zničili ustupující Turci roku 1878, si budeme moci prohlédnout už cestou z letiště.“

„Ale kde,“ vyváděl kantorku z omylu delegát cestovní agentury, „tohle je hotelový komplex Zlatna obala. Tady budete bydlet!“

Kolonie bungalovů ze všeho nejvíc připomínala jakýsi druh tábora. Něco mezi pionýrským a koncentračním. Podle prospektu, který visel v recepci, byl rekreační celek postaven v roce 1971 a v letech 1979–1980 rekonstruován. Od té doby se nijak nezměnil s výjimkou opotřebení. Tvořilo jej třicet dřevěných budov, v každé z nich osm pokojů v přízemí a osm v patře. Bungalovy byly rozesety v příkré stráni protkané systémem chodníků a schodišť, vedoucích k centrální budově s restaurací, jídelnou a nejdéle nefungujícím krytým bazénem v Černé Hoře. Stavby, které by u nás čekaly na demoliční výměr, staly se cílem turistických výprav mnoha generací.

Zařízení jizeb bylo očividně inspirováno kulturou starého Řecka, jmenovitě Spartou. Přivítalo nás skromné ale funkční vybavení z počátku druhé poloviny minulého století, snad kromě ledničky, která pocházela ze současnosti. Ta sice nebyla nejprostornější, ale kolik místa vám zaberou dva jogurty a dvě lahve calvadosu, že.

Slibovaný výhled na moře zastiňovalo větvoví jakéhosi stromu, hustě osídleného obézními ptáky. Stravu jim nejspíš v hojné míře poskytoval náš pokoj. Ještěrka, trvale zabydlená pod sušákem na prádlo, očividně také netrpěla hlady. Interiér pokoje byl snem každého entomologa. Když žena jen tak ze zvědavosti otevřela koš, našla v něm spoustu čehosi, co zprvu považovala za fazole. Později se ukázalo, že jde o kukly neznámého hmyzu. Čekat na vylíhnutí, aby mohla neznámé členovce s jistotou určit, se jí pochopitelně nechtělo, proto jsem byl nucen přesunout obsah do pytlíku, pytlík do popelnice a popelnici pro jistotu zapálit.

Manželka se mezi tím rozhodla z bungalovu odstranit všechny pavučiny, byť jsem ji varoval, že některá z nich může být pavučinou nosnou a po jejím stržení se na nás zřítí strop. Jejím zásahem se však úroveň našeho bydlení zvedla o tři sta šedesát procent, i když stáří ubytovacího zařízení lze jen těžko vydrhnout saponátem. O neukvapené pracovní horlivosti personálu vypovídá fakt, že pod postelí našla dinár z roku 1975. Ale abych jen nepomlouval, místnost byla pravidelně malována, o čemž svědčily neumyté šmouhy na horní řadě dlaždic a válečkem důmyslně zamaskovaný vypínač.

V koupelně by se jistě líbilo panu Flemingovi.
Chyběly sice věšáky na ručníky, ale ze sprchy tekla normálně voda, někdy i teplá, jak se ukázalo později. Sprchová vanička, na několika místech důmyslně záplatovaná izolepou, odtékala jen velmi neochotně a chyběl závěs, ovšem záchod, navzdory očekávání, nebyl turecký! Skvěl se bělostnou porcelánovou mísou; sice žádná Míšeň nebo Rosenthal, ale radost posedět. Na zrcadle dokonce leželo mýdlo. Pravda, takové to hotelové minimejdlíčko, ale do tak malé koupelny by se mýdlo standardní velikosti stejně ani nevešlo.

Inu tři hvězdičky u montenegerského hotelu nejsou totéž, jako tři hvězdičky u hotelu řekněme švýcarského, ale kolik času strávíte na pokoji, když jste u moře?
Ještě před usnutím jsem věnoval tichou vzpomínku tisícům lidí, kteří tu leželi přede mnou a zformovali matraci do anatomicky dokonalé podoby.

*

Jídelna

Na dveřích lokálu visela cedule, že je zakázáno nosit do jídelny jakákoli zavazadla a vynášet jídlo ven. Na rozdíl od řady jiných sdělení byl tento nápis pouze česky.

Ne každý gurmán dokáže zaplesat nad nabídkou provizorního stánku, zahaleného štiplavým dýmem z dřevěného uhlí a přepáleného tuku, v němž zpocený trhan umolousanou rukou hňácá půlkilové koule mletého masa do podoby placek, načež tyto zkušeně obrací po ohni tak, aby se staly zvenčí křupavě opečenou, uvnitř však měkkou a šťavnatou manou nebeskou. Zvláště pak bázlivci, kteří se zdráhají odvrhnout hygienické předsudky evropsko-unijní legislativy a zůstávají, co se stravy týče, odkázáni na nabídku jediné hotelové jídelny.

Zavděčit se takovým hostům nebylo nikdy lehké. Nejčastěji si stěžovali na to, že jídlo měli velmi kořeněné, fádní a bez chuti, příliš exotické, stejné jako ve školní jídelně, moc horké, skoro studené, málo ryb, mnoho ryb a hlavně – každý den stejné.
Dle jejich mínění se do omrzení opakovala pouze tři jídla:

1) ráno – salám, šunka, párky, slanina, vajíčka, sýry, marmelády, máslo, lupínky, jogurty, okurky, rajčata, papriky, červená řepa a krouhané zelí.

2) v poledne – krémová zeleninová polévka, hovězí vývar, kuře, vepřové řízky, hovězí plátky, jehněčí kostky, mleté maso, ryba pečená i grilovaná, játra, špízy, ražniči, klobásky, omáčky, rýže, těstoviny, brambory, kaše, deserty, zmrzlina, hrášek, kukuřice, paprika, rajčata, okurky a krouhané zelí.

3) večer – salát, pečivo, těstoviny, brambory, rýže, masové kuličky, kuřecí, vepřové, ryba, karbanátky, játra, plněná paprika, fazole, mrkev, hrášek, zákusky, dorty, zmrzlina a krouhané zelí.

Nechybělo ani hlasů, že: „To jídlo ani nevejde na talíř a člověk si musí jít třikrát až pětkrát!“ I nejzdatnější jedlíky však po čase dostihl pocit marnosti. Vstávali od jídla jaksi zavalití, lesklí a ovlhlí, a nebyli schopni žádného idealismu, natož pohybu.

Hotelový personál se ze všech sil snažil přizpůsobit menu připomínkám většiny českých kverulantů. Perlou byl například řízek s bramborovým salátem. Černohorský kuchař se sice s opravdovým českým bramborovým salátem nikdy nesetkal, ale dokázal jej virtuózně napodobit. Nejspíš podle vybledlé fotografie ze starého časopisu. Těžko říct, zda šlo o úspěch či fiasko, neboť salát skutečně chutnal jako vybledlá fotografie ze starého časopisu. Český turista opovrhuje stravovacími experimenty; má rád své jistoty a riskuje jen výjimečně. Jak tuhle vyprávěli naši sousedé:

„Včera jsme si dali na pláži gyros, ale to vůbec nebyl gyros, jak má být. Taková hubená nicka skoro bez masa. Když si ho dáme u nás v Brně na nádraží – to je gyros! Ale tenhle místní? Zlatá hotelová jídelna.“
Jako polo-penzisté jsme s manželkou měli v ceně jen snídani a večeři. Ostatní jídlo a nápoje bylo nutno někde opatřit. A zaplatit. Ale nedejte si při procházce po pobřeží tureckou kávu vařenou v džezvě za cenu, za kterou byste v jiných zemích nedostali ani cukr. Jistě, člověk sem kvůli tomu přes půl světa nepojede, že, ale když už tady jednou je, proč si v lidové hospůdce nedopřát škampi na buzaru, lignje na žaru, dagnje, kamenice, girice nebo salata od hobotnice a k tomu tutmanik, kašnik, banicu či bjurek? Nic z toho neochutnáte v exkluzívních turistických destinacích, kde se i z rybích trhů staly nasvícené kulisy pro davy fotografií chtivých snobů, kteří si zde mohou zakoupit hrstku smažených sardinek za stejné peníze, za jaké by zde v Montenegru dostali grilovaného mečouna nadívaného mandlemi a langustami.
Často se stalo, že zmoženi průzkumem regionálních kulinářských zajímavostí, vynechali jsme i předplacenou večeři v jídelně. Po večeři však obvykle následoval kulturní program na terase restaurace, schůzka se zmocněncem cestovní agentury a družba s ostatními výletníky, což jsme vynechali málokdy.

Už od prvních večerů byla stálá společnost u našeho stolu genderově poněkud nevyvážená. Moje žena, jakási slečna vyššího středního věku, její roztomile neurotická maminka a já. Středověká slečna zřejmě trpěla obsedantní obavou, že když bude déle než dva nádechy zticha, nevratně jí srostou čelisti, pročež jsem se proti své vůli dověděl mnohé pikantní detaily z jejího, abych tak řekl, života. Původně prý tento pobyt plánovala se svým dlouholetým přítelem, ale jeho místo na poslední chvíli zaujala matka, nejspíš se něco zvrtlo, nevím co, protože jsem raději odešel k baru pro nápoje, ale po zbytek večera a vlastně celé dovolené se dáma o nepřítomném druhovi vyjadřovala výhradně v superlativech. Pokud výrazy děvkař, kurevník, obšoustník a prasák považuji správně za superlativy.

Stará paní se zase nestačila divit, kam se v letoviscích poděla noblesa, morálka a mravnost. Za jejích časů by prý žádné děvče nevstoupilo do vody bez koupacího kostýmu s dlouhými rukávy a nohavicemi. A bez bot. Chtěl jsem podotknout, že i dnes často vidím, jak si rekreantka ráno sundá horní díl plavek, vystavuje prsa slunci, maže je krémem, houpá s nimi při chůzi po pláži celý den, když se ale jde koupat, oblékne si podprsenku. Proč to? Kvůli rybám?

„Hlavní jsou boty!“ vedla si dál svou stará dáma. „To já bych bez bot do vody nevkročila. Vidíš tu jizvu, co mám na noze, chlapče?“ vyhrnula si kaliopky až ke stehnu, „tak tam mě, když jsem byla přibližně ve tvém věku, kousl ten, no, jak se jenom...“

„Trilobit?“ odtušil jsem.

I další hovory se nesly v nastavené retro vlně a dámy zkušeně odhalovaly dětské nemoci pučícího černohorského kapitalismu ve srovnání s dřívějšími režimy. Na můj názor se nikdo neptal, přesto jsem namítl, že na politickém systému nezáleží, že je lepší dobré království než špatná republika, jediný režim, který vyhovuje všem, je pitný režim a odešel jsem k baru pro láhev vína. Víno bylo navzdory proklamacím odporně hnusné, pročež si žena objednala ještě sklenici minerálky a sléváním obou si svépomocí tvořila vinný střik. Napadlo mě, že bych si podobným způsobem mohl vyrobit pivní střik, pokud si pivo naředím skleničkou rakije, a vydal jsem se opět k výčepu.

Černohorci jsou družní a komunikativní.
„Hehe, že vy budete cestovatel?“ smála se výčepní, servírka i tlustá uklízečka a už padaly otázky, jež měly prověřit moji způsobilost k světoběžnictví. Například, zda je lepší srbské pivo Jelen, nebo černohorské Nikšičko, a které z nich je srovnatelné s českým. Opáčil jsem diplomaticky, že jsou obě svědomitě vychlazena a našim českým se v mnoha ohledech vyrovnají, například, okusil jsem z každého trošku a znalecky poválel na patře, například cenou.
Výčepní brzy shledala, že neumí čepovat tak rychle, jak já umím pít. Po pátém pivu nenápadně vyzvídá, jak dlouho se hodlám v Montenegru zdržet a jakoby mimoděk přidává informaci, že pivovar Nikšič, prakticky jediný v zemi, produkuje pouze tisíc pět set hektolitrů piva denně…, přičemž větu nechává významně nedořčenu.
Abych prostořekému personálu ukázal, že dnešní gáži si vydělá v potu tváře, nechal jsem si další nápoje nosit ke stolu a připojil se opět k společnosti dam. Právě se podivovaly zálibě Černohorců v tureckých toaletách. Nechápu, proč lidé jedou na Balkán a pak se pozastavují nad typem záchodů. Proč sakra nejeli třeba do Švýcarska? Proč vlastně vůbec někam jezdili?

„K Balkánu prostě patří turecké hajzlíky,“ vmísil jsem se nenápadně do debaty, „tučná jídla, domorodci mluvící jen svojí mateřštinou, ignorování jízdních řádů, výpadky elektrického proudu a nepořádek.“

„A to jsem se ještě chtěla optat,“ obrátila nečekaně list žvanivá slečna, „my máme zájezd s all inclusive, navíc jsme si připlatili za lepší bungalov a klimatizaci, a představte si, maminka včera viděla na podlaze švába! Máte v pokoji taky šváby?“

„Šváby?“ podivil jsem se upřímně, „ne, to nemáme. Ale my jsme tady jen na polopenzi, tak nemůžeme mít všechno, že.“

„A všimli jste si,“ pokračovala bez změny rytmu a tempa, „že ten číšník z jídelny, co po mně pokukuje, se snaží trošku mluvit po našem? Nějaký čas prý pracoval v Ostravě. Dokonce mi v ostravském dialektu řekl pár vět. Těm jsem také nerozuměla. Stejně je to zvláštní, jak to, že vám ti domácí rozumějí a mně ne?“

„Víte, čím to je?“

Slečna prudce zavrtěla hlavou a po hrudi jí přeběhla mexická vlna.

„Protože v jejich jazyce umím tři kouzelné výrazy: dobrý den, prosím a děkuji.“

Stará dáma už dlouho seděla mlčky a s výrazem bičovaného otroka usrkávala minerálku. Nervózně pokukovala po delegátovi cestovky. Konečně sebrala odvahu a bontónu nedbavši, drapla chlápka za rukáv. Napřáhla pařát směrem k centru Sutomore a zakvílela:

„Pane, vidíte ty oslepující lasery a světlomety? A slyšíte tu ohlušující hudbu z plážových diskoték? Až do rána to tady hlučí jako nájezd Hurónů na šrotovací linku. Minulou noc jsem ani oka nezamhouřila! Okamžitě s tím něco udělejte!“

„No, snad bych se mohl pokusit,“ začal oslovený s vytáčkami a bezradně rozpažil. V té chvíli nastal výpadek proudu a celé město se pohroužilo do tmy a ticha. Delegát neztratil duchapřítomnost, nahmatal šokovanou klientku a suše se otázal: „Vyhovovalo by vám to takto?“

*

Boty

Pokud umíte dobře smlouvat, jste psychicky odolní a máte moře času, můžete na venkovském trhu koupit mnoho druhů zboží za ceny jen o málo vyšší než v kamenných obchodech.

Zajímalo by mne, kdo šíří nesmyslné zprávy o balkánských bazarech, které jsou rájem pouze pro milovníky koženkové obuvi a laciných imitací značkových oděvů. Už jenom ochutnávky ovoce, zeleniny, nakládaných oliv, ajvarů a marmelád, všech těch sýrů, kajmaků, pršutů a domácích chlebů zasytí i takového obžeru, jakým jsem já. A to nemluvím o tradiční rukodělné výrobě užitého umění, které u nás doma jen tak neuvidíte. Například překrásně vytepaný měděný destilační přístroj, včetně topeniště, epruvety a vodou chlazeného šnekového chladiče k dostání za necelých dvě stě eur, by nadchl srdce nejednoho našeho ovocnáře. Na rozdíl od černohorských však české orgány činné v trestním řízení, neřkuli náš drahý ministr financí, nemají pro toto ušlechtilé hobby pochopení.

Jazyková vybavenost venkovských trhovců je neuvěřitelná. Kromě českých pozdravů a číslovek ovládají i nejpoužívanější odposlechnuté fráze, jako – Ježíšmarjá! To je ale drahota! Nemám peníze! Mnozí nadto dokážou vyjmenovat víc našich politiků a členů fotbalové reprezentace než já.


Ovšem zcela jinak je tomu v moderních turistických centrech.
„Bukvy znáju, no slová něpanimáju,“ kroutili donedávna hlavami ruští turisté při četbě vývěsních tabulí na obchodech. Dnes ale tradiční cyrilice přijde mladým Černohorcům nemoderní, tak všechno začínají přepisovat do latinky. Foneticky. Před cedulemi s nabídkou zboží teď svorně kroutí hlavami všichni turisté, dokonce i místní. A to ještě zdaleka není konec.

Podle toho, co tu i onde v Evropě po sobě zanechali, to vypadá, že Turci nebyli ani tak nájezdníky, jako spíš obchodníky s komoditami. Černou Horu obohatili o záchod, med, kávu a hospodářství. Z naší domoviny si do ní našla cestu pouze již zmíněná cyrilice, fotbal a Vietnamci. No ano, Vietnamci. Navzdory očekávání jsou černohorské butiky pro turisty plné vietnamského zboží i vietnamského personálu a jejich vývěsní štíty zdobí roztodivné klikyháky, jejichž význam si mohu jen domýšlet, ale raději nechci. Turista zde nalezne ošklivé a předražené cetky, které nikdy potřebovat nebude, přesto si je koupí, a to je úhrnem princip fungování ekonomiky v turistickém průmyslu.

Výkladní skříň jednoho z těchto obchůdků už řadu dní působila omamně až psychotropně na moji ženu. Kdykoli jsme šli kolem, strnula před výkladem, v oku se jí usadil zvláštní cink a počala se autisticky kývat. Takovéto pocity naposledy zažívala asi jako čtyřletá, když pod stromečkem uviděla mrkací panenku. Je známo, že ženský mozek vylučuje více oxytocinu a serotoninu, což jsou neurotransmitery, které podle biologů vyvolávají u lidí pocit, že mají málo bot. I stalo se, že z manželky vyhřezl mohutný pramen nezvladatelného citu pro boty na nestoudně vysokých podpatcích, od kterých ji dělilo jen tenké sklo výlohy. Tak mocnému vábení nelze odolávat donekonečna, že, proto jsme jednoho dne do butiku vstoupili s otázkou, na kolik peněz by nás takový špás přišel.
Vietnamec na mě pohlédl tak zpříma, jak jen mu to jeho šikmé oči dovolovaly, a vyslovil sumu, za kterou bych si mohl na týden pronajmout středně oplutou jachtu. Vzápětí vypukla ohnivá licitace, na jejímž konci jsme si s prodejcem připili na zdraví, na dlouhý život a na tykání, leč i poté Nguyen neoblomně trval na původní nemravně vysoké částce.

„Snad si trochu té devizové marnivosti můžeme dovolit, jsme na dovolené, ne?“ utrhla se na mě žena a neochotně zouvala obdivované škorně.

„Jistěže si můžeme dovolit koupit boty. Ovšem za tuto cenu,“ zalistoval jsem bankocetlemi v peněžence, „nanejvýš jednu.“

Od té doby vím, že některé ženy (víte, které myslím) se dokáží tři týdny dělit o své pocity z události, která ve skutečnosti trvala tři minuty.

*

Bar

Za týden se jistě nedá poznat celá země, je ale možné nakouknout pod pokličku a následně tvořit unáhlené závěry a publikovat emotivně podbarvené vyprávěnky.

Bar je ošklivé, betonové a do všech stran roztahané přístavní město. Nejohavnější stavbou je bezpochyby obchodní dům Robna kuća, který vypadá jako betonové UFO z černobílých sci-fi filmů němé éry. V Montenegru jakož i po celém Balkáně se staví zvláštní metodou – celý dům včetně střechy se odlije z betonu, jako proslulé bunkry v našem pohraničí. Mnohým stavbám koukají z rovné střechy armovací železa, aby mohlo být případně přistavěno další patro. Nevypadá to, že by se zde nějak trápili s kolaudací – máš dům, bydlíš, potřebuješ patro, přistavíš. Pahorek nad přístavem jako třešnička na dortu zdobí malebná ropná rafinerie. Přes veškerou snahu se nám v Baru nepodařilo najít nic, co by žalostný obraz tohoto města vylepšilo. Nelze se divit, že místní obyvatelé pojmenovali metropoli po nálevně.

Avšak pouhých pět, nanejvýš deset kilometrů východním směrem od dnešního moderního města, na úpatí pohoří Rumija, leží město historické – Stari Bar. Původně neslo název Antibaris, též Antibarum, a bylo založeno v šestém století. Tento název získalo díky pozici naproti městu Bari na Apeninském poloostrově, jen co by přes Jaderské moře kamenem dohodil. Největší rozkvět Stari Bar zaznamenal v patnáctém století za vlády Benátčanů, naopak v roce 1878 za vlády Turků byl celý zničen mohutnou explozí skladu střelného prachu. Dodnes se město pyšní řadou více či méně podivuhodných podivuhodností, například, že v jeho okolí roste více než sto třicet tisíc olivovníků, z nichž jeden je dle odhadu starší než dva tisíce let. „A to dá rozum, to přece musíme vidět, že,“ ozval se ve mně takový ten potměšilý vnitřní hlas, jenž nutí člověka konat činy, kterých později lituje.

Nutno podotknout, že obyvatelé Baru jsou nejen leniví, a slovo pěšky, ve spojení se vzdáleností větší než sto metrů, je pro ně něco jako diskuse o úchylce, ale jsou vesměs i zbabělí, jelikož nám cestu rozmlouvali, varovali nás před městem duchů, prorokovali, že tam zhyneme strašlivou smrtí, doporučovali zkušené průvodce a úplně jiné trasy. Avšak já již vím, že průvodci jsou jen darmošlapové, kteří tahají peníze ze zazobaných cizinců a úplně jiné trasy jsou jen maskované cesty do náruče ziskuchtivých prodejců tretek.
Nakonec však jedna bodrá ženština s neochvějnou jistotou ukázala prstem kamsi na kopec a pravila: „Idite pravo napred i zadržate uz brdo!“

A šlo se. Polední slunce rozvlnilo vzduch a bílé minarety u mešit v údolí se na okamžik vznesly a roztancovaly, jako postavy z Chagallových obrazů. Historické ruiny hradeb nejistě balancovaly na úbočích kopce a prašná pěšina strmě stoupala olivovým hájem. Výstup k vrcholu byl hektický – oba jsme hekali.

„Přece se nebudeme věčně válet na pláži. Všude se doporučuje aktivní odpočinek,“ motivoval jsem s přerývaným dechem manželku k vyššímu výkonu.

„Ale já už nemůžu!“

„Neskuhrej a odpočívej rychleji! Za chvilku tam budeme.“

„Zpomal a počkej na mě! Musíme držet pohromadě. Aspoň já musím.“

Vstup do ruin Starého Baru přišel každého přišedšího na jedno euro. Těžko říct, zda šlo o úředně stanovený poplatek, ale výběrčí, který vypadal jako Old Secondhand, se tvářil velmi sebejistě. Coby přidanou hodnotu nabízel výletníkům ke koupi spoustu zajímavých věcí, většinou z druhé, třetí a mnoha dalších rukou. Převaha vystaveného tovaru špatně skrývala svůj kontejnerový původ, dávala však milcům šrotu možnost přijít draze k recyklovanému majetku.

Měli jsme z té raně středověké idyly slzy na krajíčku. Zarostlé pěšinky mezi kamennými valy, terasy, výklenky, drobná náměstíčka, lavičky na okraji dvacetimetrové propasti, úzká strmá schodiště na rozvaliny hradebních zdí, vyhlídky do bezedných studní a nikde žádné zábradlí. To nebylo ostatně potřeba; bez zábradlí si člověk hned dává větší pozor. Ruinu hradu sice zbořili, protože hyzdila město, ale z betonu uplácali několik nových, opravdu hezkých byzantských památek. V severní části města jsou navíc k vidění monumentální pozůstatky akvaduktu postaveného Benátčany, který více než dvě stovky let zásoboval město vodou, a nebýt zkázonosného zemětřesení v roce 1979, mohl fungovat dodnes. Byli jsme nadšeni. Tak vděčné publikum se těmito uličkami už dlouho neprocházelo.

„Dobrý muži,“ oslovil jsem zarostlého chlápka lelkujícího před rekonstrukcí pravoslavného kostelíka svatého Ivana, „můžeme se podívat dovnitř?“

„Jenom podívat? Jedno euro,“ pravil zahaleč a natáhl ruku. „Vy Čechi?“

„Inu, přijde na to. Proč?“

„No, nedávno přišel Rus, taky jenom podívat, dal jedno euro, pro jistotu jsem ho šel, nerad to dělám, zkontrolovat, a on se mi tam, prevít, modlil!“

V novější části Starého Baru jsou hospůdky lemující hradby upraveny tak, aby znovu vytvořily atmosféru dávných věků. Na jídelníčku mají stará tradiční jídla, nabízejí stará místní vína a starý olivový olej „Barsko zlato“. Jsou zde k vidění příjemné kavárny, cukrárny, restaurace, konoby, taverny a prodejny suvenýrů. A autobusová zastávka.

„Zastávka! Zpátky pojedeme jako civilizovaní lidé!“ zajásala žena a zalehla lavičku.

*

Taxi

Autobusy jezdí v neurčitých časech, po neurčitých cestách a zastavují na neurčitých zastávkách.

Po hodině a čtyřiceti minutách marného čekání na autobus, což nám i na balkánské poměry přišlo poněkud dlouho, přilomozil k zastávce stroj, jehož vzhled jen stěží dovoloval nazvat jej automobilem. Volantu se křečovitě držel muž vyšňořený turbanem a divokým plnovousem – dokonalý dvojník Usámy bin Ládina. Neodbytně naléhal, abychom opovrhli kolektivní dopravou a přijali jeho služby.

„Taxi? Taxi? Košta šest euro,“ rozplýval se, „samo šest euro.“

Namítl jsem, že za ty peníze bychom si doma mohli koupit podobně starý vůz, možná i s podobně starým řidičem, a pravil jsem nekompromisně: „Jedno euro!“

Na to taxikář nelibě vrtěl hlavou, chroptěl, rudnul, máchal rukama, koulel očima a já začal mít strach, aby ho tato obchodní strategie nestála život, pročež pravím: „Dobrá, dobrá, tak dvě eura.“

„Nene, to málo, hlavně rychle nastupte, udělám vám cenu cestou.

„Chachá, s tím na mě nechoďte, pane. Znám dobře nekalé praktiky vás, nájemných drožkářů. Dvakrát jsem jel taxíkem po Praze.“

Mužík ožil: „Odakle ste? Praha? Město zaslíbené, Eldorado a Mekka všech taxikářů? Vy Čechi? Ja Albánec! Ja se zovem Artan Blerim Mehmed Paša Sokolović.“

 “Šmankote, to je jmen! Které z nich je křestní?“ zajímala se manželka.

“Křestní???“ vyděsil se muslim, „jaké křestní?“.

“No, jak vám říkají doma?“

„Doma říkají – dej peníze. A já smutný, moc smutný, že nemůžu vyhovět. Žena hladová, děti hladové, vnoučata hladová, moji rodiče hladoví, rodiče mých rodičů…“

„Budiž, tak tři eura,“ vyměkl jsem, „hlavně ať tam jsme rychle, my ten čas nekradem.“ Nakonec, když ta věc dojela sem, dojede snad i tam, pomyslel jsem si, a nastoupili jsme.

„Ať ti Alláh dopřeje šest manželek, šestkrát šest synů a tvé kozy ať dojí samou smetanu,“ pookřál šofér a z výfuku vyšlehly plameny.

Pravda, jízda povozem byla stejně rychlá, jako teleportace, avšak řidič, kéž Alláh stihne jeho velblouda červenkou, zavezl nás za tři eura pouze do centra nového Baru, před restauraci svého švagra, ani o kus dál, a zmizel v oblaku špatně spálené nafty.
Do Sutomore zbývalo ještě čtrnáct kilometrů. Došli jsme až na okraj města, aniž bychom zahlédli autobusovou stanici. Opět bylo nutné nechat si poradit. Před jedním z posledních betonových stavení posedávala stařena, která by se od pohledu mnohem lépe vyjímala na zápraží perníkové chaloupky.

„Dobrá ženo, kde je tady zastávka autobusu?“ lísal jsem se k babici.

„No přece támhle za zatáčkou, jak se silnice rozšiřuje.“

„Opravdu? Ale není nijak označená.“

„To ví přece každý!“

„Aha, a jak poznám, kdy pojede autobus?“

„Když tam někdo stojí, tak pojede.“

„Já myslím za jak dlouho?“

„Pokud lidi stojí, tak za chvilku, když sedí, tak později, ne? Božemůj, mladý člověk, a neumí jezdit autobusem.“

„Před chvílí jsme šli kolem, a pod stromem leží nějaký muž a krájí si meloun.“

„Leží? Tak to máte spoustu času. To ještě stihnete ochutnat moje domácí šproty. Sama je nakládám a prodávám. Nejlepší solené girice v olivovém oleji na celém pobřeží,“ vyloudila stařena ohyzdný škleb na vrásčité tváři. Zamnul jsem si ruce v radostné předtuše hodokvasu a nechal se vlákat do ponurého sklepení. Manželka můj nápad příkře odsoudila a vydala se raději na tušenou zastávku autobusu dělat společnost chlápkovi s melounem.

Šinul jsem se vlhkou tmavou slují narážeje zhusta do jakýchsi kamenných džberů olbřímích rozměrů. Oči mi slzely z mocného odéru rybek, rozkládajících se pod vrstvami soli, právě v oněch nádobách. Podivoval jsem se všemu dlouhé minuty, a když jsem byl podiven do sytosti, v rámci svých omezených jazykových schopností pobesedoval jsem s ženštinou jakousi univerzální slovanštinou o technologii nakládání solených grundlí. Ochutnal jsem mořské produkty v každé fázi přípravy, a musím přiznat, že zaplaší-li člověk obavy z nákazy nějakou smrtící střevní bakterií, je to opravdu nevídaná delikatesa.
Nezastírám, že jsem posvačil opulentně a bez skrupulí. Nezakoupil jsem však ničeho, pročež mě babice vyvedla opět na denní světlo a bez náznaku trpkosti propustila. I když, přiznávám, výrazy, kterými se se mnou polohlasem loučila, brožurka „Srbština na cesty“ trestuhodně opomíjí.

*

Nudapláž

Člověk utratí hromady peněz a vyplýtvá spoustu času, aby nakonec přišel na to, že jej stejně nejvíc baví jíst, pít a válet se na pláži. Nudapláž je jediná pláž, na které se nenudíte.

Pláž, náležící ke komplexu Zlatna obala, byla opravdu jen pro skalní příznivce opalování a koupání. Pro takové, kteří brzy ráno přijdou a večer odejdou. Kdo přišel později, deku si už nerozložil. Už od pohledu počet návštěvníků asi pětinásobně přesahoval její kapacitu a bylo nám předem jasné, že si nikam nesedneme. Ale že nebude ani kam stoupnout? Kdyby pláž měla švy, tak by v nich praskala. Museli jsme najít jiné místo, kde bych se pokochal podmanivou oblostí dámských tvarů a žena přehlídkou svaloviny a testosteronu.

Jižní konec sutomorské zátoky sahá až ke skalnatému mysu Ratac, na jehož vrcholku už deset století chátrá zřícenina benediktinského kláštera. Asi před pěti sty lety klášter pobořili Turci, v roce 1941 ke zkáze přispěli Italové, k dokonalému zpustošení přidali své i němečtí okupanti a v posledku ruští turisté. Navzdory takto důkladnému zničení je klášter stále jednou z nejhezčích staveb v kraji; a to počítám i hotely a rezidence. Konfrontace umění středověkých stavitelů s činností stavitelů dnešních je fatální.
Lesnatý park obklopující rozvalinu působí idylicky pouze z dálky. Při bližším ohledání odhalíte, že se jedná o nejstarší nepřetržitě fungující přírodní záchod na Balkáně. Skoro by člověk pomyslel, že to nebyl klášter, ale observatoř. Přesto je právě tohle místo pro jistou část populace neodolatelně přitažlivé. Avšak nepředbíhejme.

Pod skalním ostrohem Ratac se mezi útesy ukrývá malá romantická pláž, divoká a kamenitá. Překonáte-li nástrahy sestupu po dlouhém strmém schodišti z přírodních balvanů, okouzlí vás mimořádně čisté a průzračné moře.
A pokud si cestou nevšimnete nenápadného nápisu FKK, dočkáte se i jiných překvapení.
Zde se všichni věnují zahálce odhaleni. Ostatně nahota je přirozená. Už v bibli je psáno, že člověk byl vyhnán z ráje, protože se začal oblékat. Naturismus je osvobozující, zábavný a poučný; když ne pro vás, tak pro ostatní. Jsem přesvědčen, že vlády a parlamenty by měly zasedat na nudaplážích. Ovšem na nějakých jiných. Tahle Ratacká je totiž specifická ještě něčím jiným – mimo to, že se na pláži sluní výhradně křesťané a v parčíku nad ní masturbují výhradně muslimové, jsou téměř všichni přítomní, mohu-li to tak říct, muži.
Dvojice velmi opálených a notně osvalených pánů po sobě žertovně cákají, a když vyjdou z vody, rozprostřou si pod sebe navzájem ručníky, aby neumokřili přikrývku. Dávají si vzájemně ukousnout karotky a řapíkatého celeru, jeden druhému natírá záda olejíčkem, a když si myslí, že se ten druhý nedívá, tak nenápadně pokukují po ostatních pánech. Z pochopitelných důvodů – totiž aby nekupovali, jak se říká, zajíce v pytli, přijde-li na to.

A právě na téhle pláži jsme s manželkou nebojácně rozložili svoji deku. Tedy žena nebojácně. Já se od ní nehnul ani na krok, čímž jsem dával homomenšině okázale najevo, že jsem, co se mé sexuální orientace týče, spíše konzervativní. Jestli to gayové pochopili správně, za to bych ruku do ohně, ani žádnou jinou část těla nikam jinam samozřejmě nedal, ale z vilných pohledů čtyřprocentní menšiny, která zde tvořila většinu, jsem vyčetl, že si manželka vybrala opravdu dobře. Na druhou stranu fakt, že patrně vypadám jako homosexuální prostitut, mě poněkud zneklidňoval. Mezi půlky byste mi nenacpali ani sirku.
Vyrůstal jsem v době, která na gaye, jak jim dnes říkáme, nepohlížela příliš shovívavě, navzdory tomu, že kdykoli se potkali soudruh Husák se soudruhem Brežněvem, strkali si vášnivě jazyky hluboko do krku. Navzdory pozdější osvětě zůstala ve mně jakási latentní gayoplachost zakořeněna. Není divu, že jsem se orosil, zaslechnuv:

„Zdravo! Vy Čechi? Ahoj! Pivo?“ To na mě dotíral osmahlý domorodec. Nejsem xenofobem, nevadí mi sexuální menšiny a soucítím s lidmi bez majetku a domova, ale žebravý homosexuální Cikán, to už bylo na mě moc:

„Přiznávám, jsme Češi, ale žádné pivo s sebou nemám,“ pokládal jsem hovor za ukončený. Ne tak Montenegr.

„Ne ne, to sam prodati pivo. I kuvam kafu! Moje ime je Dragan!“

Pravda je, že obvykle s gayi mnoho společných témat k dialogu nenacházím, ale Dragan se nakonec ukázal jako neobyčejně zábavný společník a bezva chlapík. Jelikož moje umění dohovořit se srbsky jen nepatrně převyšuje schopnost ovládat řídící panel jaderné elektrárny, rozmluva zpočátku připomínala nácvik plaveckých stylů na souši. Nicméně dozvěděl jsem se, že Dragan, bývalý reprezentant Černé Hory v bodybuildingu, v zimě vede posilovnu s tělocvičnou, ve které provozuje box, thaibox, kickbox a jukebox. V létě se pak válí na pláži, kde prodává pivo a kávu. Skvělá práce. Že já se líp neučil.

 „Najbolja kafa u Sutomoru!“ hlaholil svalovec. „Morate da ga probati!“ a už nám nesl dva koflíky jako pozornost. Nápoj byl horký, tak jsem chvíli zůstal jako opařený. Ale sotva se chuťové buňky probraly z kómatu, musel jsem tomu dobrému muži dát za pravdu – lahůdka veliká a síla nezměrná. Dragan vařil, dle vlastního mínění, pravou tureckou kávu. Technologie přípravy této delikatesy s účinky defibrilátoru spočívala v tom, že džezvu naplnil mletou kávou, přilil něco málo vody a na campingovém plynovém vařiči nechal směs několikrát vzkypět. Poté přelil do šálku cosi, co připomínalo roztavený asfalt. Kávu bylo nutno vypít ještě klokotající, neboť po jejím vychladnutí už by se nejednalo o nápoj. Z takového množství kávové sedliny by zkušená věštkyně dokázala přečíst budoucnost na několik životů dopředu.

Popíjeli jsme tedy s manželkou kafíčko a pozorovali to roztodivné panoptikum okolo. A že bylo na co se dívat. Po úzkém kamenném schodišti se dolů na pláž valily dvě ženštiny neurčitého věku a řekl bych až zeměpisných rozměrů.

„Ufff, ufff. Páááni, tááákovejch schodů! Von Fanda povídal, že je to pláž pro tůristy.“

„Hele a neříkal náhodou, že je pro natůristy?“

„No jo, to bude vono. Jéééžkovovoči, taydlejc sou samý naháči!“

„Vostaneme tuto na kraji, já už jsem splavená jako kráva. Dneska je to sluníčko ňáký rozdavačný, viď?“

„No jo. Že by nám vopravdu nikdo nepomoh postavit slunečník? Copak z těch pánů není žádnej gentleman?“ odmítaly si dámy přiznat, že pro lov zvolily nesprávnou honitbu.

Co se honitby týče, pro tu byly mnohem příznivější podmínky v lesíku nad pláží, ale i tam se po příchodu těch dvou hrošic udělalo nějak volno. Čtyřprocentní estéti se potají častovali kyselými obličeji a Dragan předstíral, že počítá tržbu. Když se dámy vrhly do vod Jadranu, ocákat svá impozantní těla zbrocená potem a impregnovaná opalovacími krémy, vlnobití rázem ustalo. Hladinu ozdobily pestrobarevné olejovité skvrny a mořští živočichové se kvapem přesunuli do bezpečí ropné rafinérie v zátoce města Baru.

*

Tara

V Montenegru není nikam daleko, ale všude vysoko. Nebo hluboko.

„Mám pro tebe jednu vzrušující zprávu, ale řeknu ti ji radši až ráno, protože bys určitě neusnul, já tě znám,“ oznámila mi ohleduplně manželka a ulehla.
A měla pravdu. Když jsem z ní po dlouhých minutách soustředěného psychického nátlaku vymámil, že nám zaplatila fakultativní výlet do divokých pustých hor, spojený se sjezdem vodního toku běsnícího rozervanou skalní roklí na raftech, opravdu jsem neusnul.

Kaňon řeky Tary, který se zařezává do kopců na hranici Černé Hory s Bosnou a Hercegovinou, je jedním z nejhlubších v Evropě. Jeho maximální hloubka dosahuje třinácti set metrů, což je jen o dvě stovky metrů méně, než má coloradský Grand Canyon. Divukrásné okolí poskytuje možnosti pro obvyklé i neobvyklé aktivity v přírodě a sjezd toku patří údajně k jednomu z nejúchvatnějších na světě.

Od hotelové recepce jsme odjížděli v časných ranních hodinách v napjatém očekávání a v autokaru plném ruských avantjuristov. Cesta vedla přes divoké vnitrozemí Černé Hory do vesnice Ščepan Polje, s kratšími zastávkami na zajímavých místech. Silnice se nevídaně klikatila a připomínala všelicos jiného než mezinárodní komunikaci. Bylo nám předem řečeno, že cesta je místy dost úzká, přesto nás často překvapilo, jak moc úzká uměla být. Také bych na magistrále čekal méně volně pobíhajících hospodářských zvířat. A nejen pobíhajících. Kvůli krávě, stojící vprostřed jedné obzvlášť křivolaké zatáčky, jsme si museli udělat delší neplánovanou zastávku. Prosby ani výhrůžky nepomohly, a nakonec ji řidič stejně musel opatrně objet. Kráva se nachází v nepřehledné zatáčce přibližně na dvaadvacátém kilometru mezi městy Podgorica a Nikšič. To uvádím jen pro případ, že byste tudy někdy jeli.

Konečně jsme překročili hranici kosodřeviny. Vzduch ve voze byl dávno vyčerpán a nahrazen směsicí potu, ruských parfémů a plísně z klimatizace. Řidič, jak bylo jeho dobrým zvykem, zastavil na místě, které pokládal za zajímavé. Vylezl jsem ven a prorážeje si cestu souvislou vrstvou odpadků děkoval jsem prozřetelnosti, že jsem očkovaný. Pak jsem vyfotil skálu. Většina mých snímků z tohoto výletu zachycuje skály. Pokud je mezi vámi geolog, který chce vědět, jak vypadaly kameny v roce dva tisíce, mám fotografické důkazy, že stejně.
Projeli jsme i několik zapadlých, avšak třeskutě malebných vísek, tísnících se pod horskými velikány. Miniaturní políčka ve skalních rozsedlinách, do kterých údajně pilné Černohorky nanosily úrodnou hlínu z údolí ve svých zástěrách, střídala kamenná stavení, řídce rozesetá podél úzké cesty. Co asi dělají domorodci v zimních měsících, kdy musí být zhola nemožné osadu opustit, a ještě nemožnější se do ní vrátit? Houf dětí na návsi dával odpověď tušit.

Jízda po podemleté silnici bez svodidel dělala z přejezdu hor zážitek přímo adrenalinový. Cestu kupodivu lemovalo jen velmi málo vraků aut a sluncem vybělených kostí. Po pravé straně bylo možné z okna studovat detaily žulového masívu který čněl nad námi, naopak pod levým oknem zela propast. Patrně bezedná. Řidič držel v jedné ruce cigaretu, ve druhé mobil a náruživě telefonoval. Ani jsem nechtěl vědět, čím řídí. Rusové se modlili jako o život. Netušil jsem, že ruština může znít tak zoufale a naléhavě. Bylo mi jasné, že s mým „andělíčku, můj strážníčku“ to nejspíš nevytrhnu, tak jsem v brožuře s nabídkou zájezdů nalistoval alespoň obrázek kláštera Ostrog.
Panence Marii Ostrožské se nás asi zželelo, neboť jsme záhy vjeli do řetězce tunelů. Dlouhého řetězce dlouhých tunelů. Pohled z okna důvěrně připomínal jízdu metrem, a v něm se člověk cítí přece jen bezpečněji.

Když soustava tunelů vyplivla autokar opět na světlo boží, zaskvěla se před námi dech beroucí krása přenádherná. Jezero blankytné, obkroužené kýčovitě malebnými skalisky vyrůstajícími přímo z hladiny, a řeka Piva (ne, nešlo o řeku piva z té staré písničky). V době, kdy se původně uzoučká říčka měla změnit v nádrž přehrady, Pivský klášter, který stál u jejího toku, musel ustoupit do hor. Kámen po kameni byl rozebrán a postaven o několik kilometrů dál a výš. Na Černohorce, kteří jsou pověstní svou leností, to byl jistě úctyhodný výkon. Cesta se klikatila do ostrého kopce, pod námi se modralo Pivsko jezero a ďévočka na sedadle přede mnou prakticky nonstop fotila z okna. Než jsme dojeli do cíle, mohla udělat odhadem tak sto osmdesát snímků špinavého skla.

Krom duchovna, památek a přírodních krás, patří mezi tradiční regionální lákadla také proslulý pivský pstruh a jehněčí kýta pečená pod jakýmsi poklopem ve žhavém popelu. A vodácký sport, samozřejmě. Samotná plavba peřejemi v úzkém kaňonu řeky Tary není pro účastníky nijak fyzicky namáhavá. Je však třeba dbát všech pokynů skipperů. Tito vodáčtí průvodci jsou namnoze mladí, usměvaví, svalnatí, opálení a větrem ošlehaní chlapíci, kteří sjeli víc řek a prošli víc hor, než vy jste viděli v televizi. Okamžitě se do nich zamilují všechny dívky ze zájezdu, což ostatní muže přivede do stavu hluboké melancholie.

Po nalodění do raftů nás čekalo nádherných osmnáct kilometrů řeky s jedenadvaceti katarakty a závěrečným impozantně dravým soutokem Tary a Pivy, tvořícím řeku Drinu. Proud zpěněné a burácející vody se řítil korytem. Kormidelník dával jasné povely: liva, vesna, kontra! Kromě něj samotného povelům nikdo nerozuměl. Rusové pádlovali jako o život. Rusky ječely jako o život. Úchvatnými pohledy vzhůru úbočími kaňonu jsem se kochal pouze já, neboť jsem hochem bystrým a všímavým, a už po krátké chvíli jsem postřehl, že člun míří po proudu a navíc peřejemi, pročež není třeba zpestřovat plavbu dalším cákáním. Beztoho jsem už po prvních minutách promokl, jako bych korytem šel pěšky. Voda byla sice mimořádně čistá, dokonce prý pitná, ale tak ledová, že jsem se až do večera neměl čím vyčůrat. Významná část toku rovněž uvázla v mých hodinkách, o kterých vietnamský prodejce tvrdil, že jsou vodotěsné.

Až po příjezdu domů jsem dal tomu žlutému muži za pravdu. Jsou dokonale vodotěsné, ale v jiném směru, než výrobce zamýšlel. Ale nestěžuji si, nakonec ne každý má hodinky s libelou, že.

*

Doprava

Černohorci jsou stejní, jako lidé všude jinde ve světě, akorát trošku jiní. V zemi, kterou deklarují jako ekologický stát, ve skutečnosti drží na ekologii podobně, jako na dopravní předpisy.

Dopravní předpisy si Černohorští řidiči vykládají poněkud svérázně. Plná čára a zákaz předjíždění signalizují – předjížděj opatrně! Svítí-li na semaforu červená, znamená to – před vjezdem do křižovatky zatrub! Cedule zákaz vjezdu zase doporučuje řidiči před vjezdem nepatrně zpomalit. O tom, co skutečně znamená značka zákaz zastavení, vedou Černohorci už spoustu let vášnivé spory, a jelikož se nemohou shodnout, tak ji ignorují.

Pokud se stane, že nemáte kde zaparkovat, protože vám překáží přenosná značka, prostě ji uchopíte a přenesete o pár metrů dále; od toho je přece přenosná. Směrové cedule jsou vždy umístěny až za křižovatkou a občas ukazují ne zcela správným směrem, takže málokdy dojedete do cíle na první pokus. Ale to nevadí, Montenegro není rozlehlé; prostě na hranicích otočíte a cestou zpátky to už trefíte.
Ostatní dopravní značení slouží obyvatelům k výlepu inzerátů na pronájem pokojů či prodej domácí zeleniny.

Jste-li chodci, rušnou silnici nepřecházejte ani po přechodu, pokud nemáte jistotu, že jste nesmrtelní. Domácí řidič si obvykle říká – vždyť jsem troubil, proč bych měl ještě brzdit? Ano, Černohorci troubí. Troubí, aby někoho upozornili, troubí, aby někoho pozdravili, troubí, aby někomu vynadali, nebo troubí jen pro radost z troubení. Taky proto, aby dali ženě, kterou míjejí, najevo, že se jim líbí. Nebo že se jim nelíbí. Zdá se, že k tomu, aby Černohorec získal řidičské oprávnění, stačí, když se naučí používat klakson.

Každý pravoslavný šofér při míjení kostela pouští volant, aby se pokřižoval. Pustit jej musí, protože ve druhé ruce má mobil. Pokud je to řidič autobusu, v tu chvíli se modlí i všichni cestující. A nemají to v té tlačenici snadné. V Černé Hoře totiž pojem hromadná doprava získává svůj pravý smysl. Když máte štěstí na relativně poloprázdný vůz, sedí na dvojsedadlech jenom tři osoby a nějaké to domácí zvířectvo. Většinou se však stává, že i řidič jen tak tak uhádá místo k sezení.
Cenu jízdenky se vždy snažte usmlouvat. Ze zkušenosti můžu potvrdit, že cena čehokoliv jde usmlouvat lépe nahoru než dolů, ale smlouvat musíte, jinak by si vás řidič jako pasažéra nevážil.

Republika Černá Hora nemá vlastní peníze. Ne, že by v obchodech bylo všechno zdarma, ale ačkoliv země není v Evropské unii, platí se tu eurem. A ne jedním. Jízdenka stojí obvykle dvě eura, na dlouhou trasu pak čtyři. Nikdo nechce počítat drobné, přesto že by podle počtu kilometrů měla stát kratší cesta euro šedesát a delší čtyři eura čtyřicet pět. Vše se zaokrouhluje stejně jako na tržišti, kde koupíte většinu ovoce a zeleniny za jedno, za dvě či za tři eura. Tady je vidět, co zavedení eura udělá s cenami.  Když budete požadovat třeba půl kila rajčat, uvedete prodavače do trapných rozpaků. Po půlkile tu nikdo nic nekupuje, a tak ho ani neumějí navážit, natož nacenit.

Na území, velkém přibližně jako Středočeský kraj, s počtem obyvatel poloviny Prahy, nabízí Montenegro dostatek všeho, co turista hledá. Hádejte ale, kolik zemi protkává železničních tratí? Jedna. Výstavba jediného přímého železničního spojení se zahraničím, jmenovitě se Srbskem, započala už v roce 1952. Vám to možná tak mimořádné nepřijde, ale znalce černohorských poměrů potěší, že trať je dnes opatřena i kolejemi. Dokonce po celé trase o stejném rozchodu! A nejen to, vzhledem k hornatému charakteru krajiny, kterou železnice prochází, bylo nutné vyhloubit celkem 254 tunelů a vztyčit 435 mostů, a to ještě není zdaleka konec. Další část trati se stále buduje. Pracovní tempo je díky tradicím, podnebí a povaze obyvatel neukvapené, ale ve chvíli, kdy dráhu dokončí, bude možné dojet vlakem ze Srbska až do Albánie.

Prozatím koleje končí v Baru. Stejně, jako většina Černohorců.

*

 

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

19.06.2020 08:58:46dát kritice tipmacecha

Parádní počtení, ostatně, jako vždy. Makarony nadívané špagetami mě, jakožto kuchařku, docela nadchly.   T*

13.06.2020 10:54:23dát kritice tip8hanka

nádhera, každá veta perla na náhrdelníku...poniektorí autori majú proste nos vybrať dovolenku tam, kde sa stále niečo deje a potom to podať ďalej skvostnou formou ( jasne, nie každý, Ty jednoznačne áno, áno, áno)

Dielko vytvára pohodičku naplnenú smiechom pri čítaní z  gaučového bezpečia, priznávam, nie je toho veľa, čo by som z toho chcela prežiť "live"...

vypichovať niečo výnimočné je ťažké, musela by som skopírovať všetko, ale predsa len...napriek pokročilému veku a z neho väčšinu rokov spojených s ranným vstávaním, nezvykla som si...vstávanie je niečo obludné, neviem, či by sa to nemalo konečne riešiť...vstávajúci trpí, musí sa prekonať a ísť...

" Nikdy jsem nebyl zrovna ranní ptáče a kupodivu se to časem nezlepšilo, přestože trénuji každý den. Přesněji – každý všední den svého dospělého života."

12.06.2020 21:48:47dát kritice tipkouzelná_květinka

Nemůžu číst celý ten "román" na jeden zátah, bych z toho nic neměla, tak snad se neurazíš, když budu si to rozdělím na pokračování před spaním, za první úsek uděluji řád zlatého cestovatele! :-)

10.06.2020 14:29:04dát kritice tiplastgasp

Kdybych tam nebyl, tak se těmto příběhům jen směju. Jenže jsem si to zopakoval. Bezva opravdu bezva. To je počteníčko, se vším všudy.

10.06.2020 14:12:452 tipů dát kritice tipaleš-novák

krásné čtení...:o)

zabloudil jsem do toho Alláhem požehnaného kraje před mnoha lety se ženou a s tehdy asi pětiletým synkem. Bydleli jsme v privátu nedaleko pláže. Jednoho vlahého večera jsme se kochali pohledem na příliv, když tu se někde na ulici ozvala střelba ze samopalu.

Z několika samopalů. Zavřeli jsme okna i okenice, zabarikádovali dveře a čekali, co bude dál... Za chvíli střelba ustala, tak jsem se přískoky podél zdi vyplížil na zápraží, abych zjistil, co se děje.

Pan domácí seděl na terase a srdečně se smál. Na mé tázavé pohledy odpověděl "Basketbal!!!" . Černohorci ten den vyhráli mistrovství Evropy v košíkové...  

09.06.2020 16:54:072 tipů dát kritice tipKočkodan

Když se snoubí moje chatrná paměť s tvou bujnou vtipností, tak nepředstavuje opětovné čtení žádný problém. (dokonce spíše naopak)

09.06.2020 09:16:431 tipů dát kritice tipblacksabbath

vnouček vypraven...káva na stole...usedám.....O  hoďku později....neboť jsem některé pasáže četla dvakrát.....krásně jsem si početla, poučila jsem se a hlavně......vtipem jsi nešetřil.....ještě teď mám mokrou tvář.....budu muset udělat stojku, aby mi slzy smíchu natekly zpě do očí.....děkuji..:-))))))))))..*/***

08.06.2020 17:42:391 tipů dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Květoni, cestovateli...skvěle jsi vylíčil další zemi a její specifika - vtipných vět je tolik, že bych to musela opsat snad všechno:-)).

08.06.2020 17:27:16dát kritice tipAlegna

vydatné humorné čtení :-), pobavila jsem se, ale je to jako s dobrým dlouhým filmem, spousta z toho si zaslouží opakování a nejspíš několikeré*



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.