Kafilerie lidských duší

Objednal hotel na bulváru Sebastopol, nedaleko Les Halles. Sešli se právě tam, v ústí neřestné ulice, která je cítit pachem zadnice a nasliněného břicha, jak napsal Bataille. Květen byl na ústupu, před nimi ležela tma dlouhého večera, mrholilo.

Šli až k oblouku, prošli kolem všech těch laciných podniků, z nichž některé měly namísto dveří jen gumové závěsy, jako by vedly do kafilerie. Kafilerie lidských duší, ozval se v něm puritánský kazatel, jímž možná byl některý z jeho prapředků a jímž by mohl být sám, nebýt osudového setkání prapředka kazatele s prapředkem libertinem na některém z mnoha rozcestí genetického dobrodružství. Před jedním takovým podnikem Arab tahal za rukáv mladíka s batohem, studenta vracejícího se z univerzitní knihovny anebo osamělého turistu, aby se alespoň podíval, "just watch!".  U Rue Blondel postávaly matrony ve spodním prádle a nelibě nesly sebejistou přítomnost jiné ženy. Prohlížela si je trochu zvědavě, jejich veliká prsa sotva namáčknutá do korzetu, podbřišky chlípně vystrčené k mání, rty ponížené na otvor do slasti, i v ní se na krátkou chvíli ozval hlas puritánské etiky. Šli ale tiše, s křehkým úsměvem, žadnou z těch nutkavých poznámek se vzájemně neobtěžovali.

V ulici za obloukem si objednali jídlo. Seděli venku, takže se jim nevyhnulo prudké světlo sváru, jímž si krátily čas dvě skupiny mužů. Za chvíli hořela násilím celá ulice; nepochybně byla jeho příčinou nějaká maličkost, něco jako čest nebo jiný nepochopitelný ideál. Jedli a pozorovali tu archaickou scénu jako na divadle. Zeptal se číšníka, jestli jim hrozí nebezpečí, ten je ujistil, že nikoli.

Když přišli na pokoj, bylo už k půlnoci. Svlékla se do podvazků a podprsenky. Pustili hudbu. Netančili, pokud není tancem těsné objetí, v němž láska vrcholí v rozkoš, anebo opačně. Otevřeli pak okno, za kterým ležela tma a mrholilo, usínali. A o ulici dál gumovým závěsem procházel mladík s batohem, aby zjistil, je-li v něm víc z kazatele, nebo člověka.