Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 439 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+12 neviditelných
SPODEK V RUKÁVU
datum / id09.06.2020 / 507822Vytisknout |
autorRitauska
kategoriePovídkyDalší dílo autora
témaFantasy
zobrazeno103x
počet tipů1
v oblíbených0x
zařazeno do klubůFantasy a sci-fi,
SPODEK V RUKÁVU

 

 

SPODEK V RUKÁVU

 

 

 

     Quidor Delheb bin Ufra uvelebil své obrovské tučné tělo v jednom z mramorových bazénků a trpělivě čekal, až se jeho společník usadí naproti němu. Horká voda zásobující toto místo z podzemních pramenů mu dělala navýsost dobře. Nechal ji, ať mu prohřívá ztuhlé klouby a omývá každý záhyb a měkoučký fald.

     Zirak Alli, který právě sestupoval po hladkých schůdcích, byl jeho pravým opakem. Drobný, až rachiticky vyhublý hrbáč, se špičatou bradou a chuchvalcem rezatých vlasů, trčících mu z lebky, připomínal spíš skřeta ze samotných pekel než jednoho z nejbohatších mužů u galladského dvora. Kráčel pomalu, opatrně, s obavami, aby neuklouzl. Bederní roušku sejmul těsně předtím, než usedl do teplé, perlící vody. Ufra si s určitou škodolibostí povšiml, že muž je kastrovaný. Na hrudi měl sotva znatelnou slaboulinkou jizvu, která upomínala, že kdysi býval otrokem a snažil se tuto památku odstranit. Společná návštěva lázní mu o jeho druhovi prozradila více než informace z úst draze najímaných špiclů.

     „Zdravím tě, Ziraku. Jsem rád, že sis udělal čas na starého přítele,“ pravil bodře a podal příchozímu ruku

            Ten ho na oplátku sjel jedním ze svých nedůvěřivých pohledů.

            „Nemám přátele,“ propustil skrz tenké rty.

            Ufra upil neředěného červeného vína a po tváři se mu přelil hořký úsměv.

     „Spíš máš jen krátkou paměť, příteli.“

            V tu chvíli se však objevila lazebnice. Mladičká, velmi pohledná dívka s hustými tmavými vlasy, upejpavýma očima a nadmíru vyvinutým hrudníkem, který jí napínal průsvitný oděv s korálkovou obrubou. V drobných ručkách třímala stříbrný tác, na němž se blyštěly vonné oleje v pozlacených karafách.

            Ufra při pohledu na její fyzickou výbavu potěšeně mlaskl.

            Alli si pohoršeně odfrkl.

            Dívka na nic nečekala, poklekla na okraj bazénu, otevřela jednu z nádobek a začala většímu z mužů jemně masírovat krátký tučný krk.

            „Sliboval jsi, že se toto setkání obejde beze svědků,“ zavrčel nespokojeně Zirak.

            „Je hluchá. V domě odpočinku zaměstnávají samé takové. Jsou díky tomu tiché a návštěvníky neruší svým štěbetáním. Kéž by tento zvyk platil i pro manželská lože,“ povzdechl si teatrálně Ufra.

            Alli protočil oči v sloup. Ženy a problémy s nimi spojené mu nic neříkaly, nezajímaly jej. Ženatí mužové mu přišli odulí, unavení a špatně soustředění.

            „Ne každá, která se tváří jako hluchá, musí skutečně hluchá i být. Mnoho perfektně vycvičených špiclů se s oblibou tváří jako slepí a hluší.“

            „Jsi kapánek paranoidní, příteli,“ zazubil se Ufra.

            „Lepší být paranoidní nežli mrtvý.“

            Ufra spolkl další kousavou poznámku a poslal raději dívku gestem pryč.

            „A teď k věci, příteli. Jsi již poměrně dlouhý čas hlavním dodavatelem komodit pro císařský dvůr. Staráš se o všechny ty pompézní večírky, rozmařilé orgie, smysly dráždící představení. Vozíš sem z jihu prvotřídní víno dozrálé na slunečných stráních, zlatavý olej z ručně lisovaných oliv, vybrané lahůdky těch nejjemnějších chutí, rozmanité plody severských moří. Slaďounké ovoce i štiplavé koření. Urostlé gladiátory pro cirk a vnadné dívky i mladičké chlapce pro svádivé tance a hrátky na loži…“

            „Tady nejsi v senátu. Nech si své rétorské exhibice pro tu bandu líných darmožroutů a neztrácej můj vzácný čas těmihle užvaněnými proslovy,“ skočil mu do řeči netrpělivě Alli.

             „Trpělivost příteli, hned se dostanu k podstatnému,“ usrkl Ufra dlouze z poháru. Víno bylo silné a po tváři rozlévalo slastný úsměv.

            Alli se napil vody a netrpělivě cvrnkl do hladiny. O politicích nemíval valné mínění a Ufra nebyl výjimkou.

            „Vzhledem k tvé specializaci, budeš ideálním člověkem pro náš plán,“ zvážněl tlouštík.

            „Jaký plán?“

            „Jedná se o poměrně citlivou záležitost, která však zasvěceným může kromě náležité odměny zanechat za nehty i zrnka nezanedbatelné moci.“

            „Copak, ztloustl jsi natolik, že ti senátorská tóga přestala stačit a chystáš zasednout nějaké další důležité křeslo?“ ušklíbl se posměšně Alli. V hlavě mu však zasvítila výstraha. Tušil, že brzy bude přizván k něčemu, z čeho nepůjde couvnout a pořádně se u toho ušpiní. Ufra byl i přes svou matoucí bodrost velmi vlivný a nebezpečný muž, kterému absolutně nezáleželo na tom, kolik mrtvol na cestě za svým prospěchem překročí.

            „Nejde o křeslo. Senát je žvanírna. Ve skutečnosti nemá na chod věcí veřejných příliš vlivu. Opratě říše ve svých rukách stále pevně třímá císařský rod. To jemu je loajální armáda a veškeré ostatní ozbrojené složky. Když císař rozhodne nechat srovnat senát se zemí, fórum zrudne krví, jako když zmáčkneš hrozen přezrálého vína. Že se něco podobného dosud nestalo, je zapříčiněno pouze tím, že tato instituce dává lidu zdánlivý pocit demokracie.“

            „Nesděluješ nic nového a stále chodíš okolo kouřící misky. Řekni mi už konečně, oč kráčí, začínám mít z teplé vody kůži svraštělou jako sušenou švestku.“

            Ufra poposedl a oblízl si tučné rtíky kolem dokola. Poté znovu usrkl z poháru a zadíval se Allimu vážně do očí.

            „Císařův prvorozený syn Uriel musí zemřít.“        

            Ten pochopil, že to myslí vážně a udělalo se mu nevolno od žaludku.

            „Co s tím mám společného já?“

            „Vraždu je potřeba zinscenovat, aby nikdo nepojal ani to nejnepatrnější podezření, že nejde o přirozenou smrt.“

            „A proč mě do toho sakra zatahujete!“ vyhrkl rozrušeně Alli.      

            „Jsi hlavní císařský dodavatel. Zboží, které ho připraví o život, bude muset přijít od tebe.“

            Zirak Alli zavřel oči, přiložil si tenké skobovité prsty ke spánku a chvíli přemýšlel.

            „Jak si to jako představuješ? Každý člen císařské rodiny má při sobě početnou stráž a nejméně tři ochutnavače, takže skrz jídlo nebo pití sotva projde nějaký jed.“

            „Kdo taky mluví o jedu. Jedy jsou zastaralé a poměrně snadno v krvi dohledatelné. V úvahu nepřipadá ani smrt z rukou nájemného zabijáka. Můj plán je daleko rafinovanější a dokonalejší,“ pochválil se samolibě Ufra.

            Alli ho nedůvěřivě pozoroval.

            „V Jihomoří se nachází spousta rozmanitých ostrovů, které říše teprve objevuje, a všichni víme, co z toho pro domorodce vyplývá. Vojáci, lovci lidí nebo jen obyčejní dobrodruzi se po tolika dnech na moři rozhodně nedrží zpátky, když jde o to vzít si holku.  Co hůř - jezdí je tam poměrně často lovit a pak ty tmavovlasé dívčiny prodávají za pár drobných na pobřežních tržištích.“

            „Nesděluješ nic nového, sám otrokyně z Jihomoří nakupuji poměrně často a nechávám je cvičit, aby svými mravy vyhovovaly císařskému vkusu.“

            „Vím. Z tohoto důvodu, jsem oslovil právě a jedině tebe.“

            „Stále nechápu, co máš vlastně v plánu,“ zaškaredil se  Alli.

            Ufra opět usrkl vína a zatvářil se tajemně.

            „Zaostřené klacky a bederní roušky z trávy jsou jen chabou obranou domorodých mužů proti našim štítům a broušeným čepelím. Šamani z ostrůvku Jierba se proti tomu rozhodli zakročit a jako varování vyšlechtili nebezpečnou pohlavní chorobu, která každého kdo splyne na loži s jejich ženou, do dvou týdnů zabije. Nevím, jestli se jedná o magii, či velmi pokročilé léčitelství, nicméně dosud toto spojení žádný nepřežil. Zatímco jim neškodí, každý muž, jenž pojme takovou ženu na lůžku, onemocní silným kašlem, při kterém postižený okolo sebe plive krev a nakonec mu zastaví dech zcela. Lék neexistuje a souvislost nikoho nenapadne. Prozatím jsme všechny, co měli s tímto ostrovem něco společného, odklidili ze zorného pole trůnu. Držíme tuto skutečnost v tajnosti, aby Uriel ani nikdo jemu blízký nepojal předčasně ani to nejmenší podezření.“

            „Takže chceš naznačit, že jsi pro mě připravil nakaženou otrokyni a já ji mám nějak podstrčit našemu nepohodlnému dědici.“

            „Přesně tak. Jsi chápavý, příteli.“

            „Co když odmítnu?“

            „Nejsi přece tak hloupý, aby sis myslel, že patřím k lidem, jejichž nabídky lze odmítnout,“ probleskla v mužově až dosud žoviálním pohledu nebezpečná výstraha.

            Alli mlčel a rovnal si v hlavě všechny možnosti. Tušil, že pokud se rozhodne s celou záležitostí nezašpinit ruce, nechá ho Ufra taktéž odstranit ze zorného pole trůnu a nejde si jiného společníka pro svůj plán.

            „Usmrcení vládcova staršího syna Uriela podporuje a financuje nejen jeho mladší potomek Ramir, ale dokonce i sám císař. Cítí, že se jeho dny v blízké době naplní. Je velmi nemocný a vyhlídky na uzdravení má prachbídné. Nenávidí Uriela pro nezodpovědnou lenost a bohémský život, který vede. Hnusí se mu orgie, co pořádá o sobotách ve Zlatém Paláci i jeho teatrální, takřka hysterická láska k umění. Poezie, divadlo, filozofie - to vše znamená pro starého vladaře jen ztrátu času a zbytečné utrácení peněz. Chce, aby jeho nástupce pokračoval v rozšiřování hranic říše, jež započal před lety rod Sandorianů, a ne se jen opíjel, šoustal a pak vyspával do pozdních hodin kocovinu.   

Mladší Ramir je jiný. Disciplinovaný. Před ženským lůnem upřednostňuje studium vojenské strategie a taktiky. Namísto holdování alkoholu nebo smysly obluzujícím látkám vstává se svítáním a trénuje do úmoru různé techniky boje. Více než divadlo či cirk ho zajímá politická situace našich příhraničních sousedů. Netouží po lásce, touží po moci. A jako takový má pro císaře coby následník daleko větší cenu.“

            „Rozumím,“ přikývl vážně Alli.

            „Nerozumíš ničemu,“ zasyčel Ufra. „Uriel by byl pro naši zemi hotová pohroma! Říše s expanzivní filozofií jako ta naše, se musí rozrůstat, jinak začne chřadnout a odumírat. Rozvoj a prosperitu nám Ramir zajistí lépe než jeho slabošský sourozenec.“

            „Uvědomuješ si, že půjde o vlastizradu? Připravíme o život pravého následníka trůnu!“

            „Jistě, že si to uvědomuji, proto se o tom nikdo nesmí dozvědět. Podle zákona se dědicem stává vždy ten nejstarší. Kdyby se lid nějak domákl, že porušujeme léta dodržovaná pravidla, vypukne anarchie. Pokud však Uriel zemře přirozenou smrtí, Ramir získá vládu po právu a zcela jistě nezapomene na své věrné.“

            Anebo se jich neopomene zbavit, pomyslel si v duchu Alli. Nahlas však neřekl nic. Věděl, že dostal nabídku, kterou nemůže odmítnout. Všichni hráči této nebezpečné partie drželi v rukách až příliš mnoho triumfů.

            „Co z toho budu mít?“

            „Místo ve velké radě a sto zlatých mincí s ražbou císařovy tváře.“

            „Nestojím o politickou funkci.“

            „V tom případě dvě stě. Rád tvé místo přenechám mému nejstaršímu synovi, když dovolíš.“

            Alli přikývl. Nebyl hloupý a vytušil, že až se věci odehrají, bude nejlepší shrábnout peníze a zmizet z dosahu zorného pole trůnu.

            „A kde ji máš, tu otrokyni, vhodnou pro náš plán?“

            Ufra zatleskal.

            Do místnosti opět vplula tmavovlasá lazebnice.

            „Vždyť jsem říkal, že není hluchá,“ zamračil se Alli.

            „A měl jsi pravdu. Řadíš se k obezřetným mužům, čehož si cením. Většina by slintala nad její fyzickou výbavou a na nic jiného nemyslela. I poměrně chytrým mužům dost často vynechá rozum v přítomnosti přitažlivé ženy. Ovšem v tvém případě…“

            „Co když ji Uriel odmítne?“ skočil mu Alli do řeči. Neměl na nějaké posměšné rýpání náladu. Pro většinu znamenali kastráti něco podřadného, opovrženíhodného. Z nevysvětlitelných důvodů byli považováni za slabochy a stávali se terčem nejapných žertů.

            „Neodmítne, mám pojištěné její přijetí skrz Urielova osobního mága Wilemia. Afrodiziakální magie je jeho specialitou. Když na ni sešle kouzlo přitažlivosti, neubrání se nikdo, kdo má mezi nohama dvě zdravé koule,“ ušklíbl se.

            Alli po něm bleskl nevraživým pohledem.

            „A tomu Wilemiovi se dá věřit?“ zeptal se po chvíli uraženě.

            „Jistě. Ani mág jeho kalibru neodmítne zlato nebo místo ve velké radě. Sloužit choutkám toho prostopášníka se mu už nějakou dobu zajídá, rád by se věnoval vyšším cílům než jen matlání afrodiziak nebo léčení pohlavních chorob. Jenže to se mu za vlády Uriela jen sotva podaří.“

             „Takže pokud to dobře chápu, o celé záležitosti kromě Ramira a císaře vědí tři lidé.“

            „Čtyři, ještě ona,“ hodil Ufra očkem k dívce, která se na oba cudně usmívala.   

 

***

             

            Pod rouškou noci spolu sdíleli těsná nosítka. Cítil, jak dívka přerývavě dýchá. Bojí se. Seděla s hlavou sklopenou a rukama sepjatýma na kolenou.

            „Rozumíš naší řeči?“ oslovil ji.

            „Já naučit v Geische. Já i moje sestry. Ten tlustý muž je mít u sebe. Pokud já neudělat, co on chtít, ony zemřít,“ pravila sykavým přízvukem ostrovanů.

            Alli v duchu svého nového společníka pochválil, jelikož neponechával nic náhodě. Vše měl promyšlené do posledního detailu.

            „A ty tomu tlustému muži věříš?“ zeptal se zvědavě.

            „Malá naděje být lepší než žádná naděje.“

            Alli na ni až teprve teď zaměřil svou plnou pozornost. Podle všeobecných parametrů velmi pohledná, stěží patnáctiletá. Takový ten nevinný typ, jež rajcuje určitým perverzním způsobem muže po čtyřicítce.

            „Takže dozajista tušíš, že kdybys chtěla vzdorovat své úloze v této záležitosti, dopadne to s vámi všemi nedobře.“

            „Nechtít vzdorovat. Každý mrtvý Gallaďan být dobrý,“ otočila se teprve teď k němu čelem. „Souhlasím,“ ušklíbl se.

            „Vždyť ty být taky Gallaďan,“ zamračila se.

            „Pocházím z Trentwaru. A dlouho jsem Gallaďany nenáviděl stejně jako ty. Jenže pak jsem se tu naučil žít. Člověk otupí. Ono ve své podstatě jsou všechny říše stejné. Čím větší, tím se chovají hůř ke zbytku světa.“

            „Já se narodit na velmi malý ostrov. My tam být šťastní. Jíst ovoce, lovit ryby, koupat v moři. Tancovat, zpívat a smát. Pak přijít zlý muži ve velká loď a všechno vzít. Tady nebýt šťastný. Vše ošklivé. Kruté. Já chtít zase domů. Až být po všem a muž mrtvý. Ty slíbit, že já jít domů!“ zadívala se mu odhodlaně do očí.

             Alli mlčel. Nerad sliboval cokoliv, o čem nebyl skálopevně přesvědčený, že to bude schopný splnit.

            „Já tě z ostrova neodvedl. Jsem do toho taky nedobrovolně zamotaný.“

            „Taky sebrat a uvěznit tvou rodinu?“ vykulila velké tmavé oči.

            „Nemám žádnou rodinu,“ zachmuřil se.

            „Každý mít rodinu. Já mít svůj kmen. Sestry a bratry. My být velká rodina dohromady.“

            „V Trentwaru to chodí jinak. Je to divoká severská země, kde není příliš mnoho slunce a ovoce žádné. Zima tam trvá dlouho a léto znamená, že na chvíli sleze sníh. Většina tamních obyvatel žije z lovu. Jsou silní, odvážní a bojechtiví. Na severu slabí nepřežijí. Do našich bažinatých pralesů, hustých tajg a travnatých stepí se prašiví Gallaďani vždycky báli strčit rypák. A tak na nás šli jinak. Zákeřněji. Naučili naše muže pít. Za sudy s alkoholem pak vyměňovali kůže losů, medvědů a jelenů. Dřevo, železnou rudu, měď, nebo zlato z našich hor. A aby toho nebylo málo, dost často u nás nakupovali i otroky pro svá pole, domy, chrámy nebo arény. Mě prodali jako děcko. Byl jsem bázlivý a neduživý. Ne tak dobře stavěný a odvážný jako mí bratři, a tak mě směnili za soudek režné s jedním potulným kupcem.“

            Dívka zmlkla a chvilku si v hlavě rovnala, co jí právě sdělil.

            „A ty nebýt naplněn nenávistí k těm co tě koupit?“

            „Nenávist vyprchá. Stane se stínem, který časem zmizí. Člověk buď zvládne v novém prostředí plavat, nebo se utopí. Já svou hlavu nad vodou udržel a dneska jsem tím, kdo nakupuje jiné a pak je vozí do Zlatého paláce nenažranému císaři a jeho rodině.“

            „Ale to být hrozné!“

            „To být život.“

***

 

            Ramir Sandorian přecházel po rozlehlé pracovně sem a tam. Páskové sandály v pravidelném rytmu tepaly kamennou podlahu a jeho neurotické oči co chvíli pohlédly na velmi atraktivní ženu sedící v půlkulatém dubovém křesílku. Dlouhé nohy v těsných kožených kalhotách měla ledabyle hozené na stole a její pěstěné nehty tiše přejížděly po leštěné mahagonové desce. Nepřirozeně blyštivé smaragdové zraky a mihotavě světélkující stříbrné vlasy naznačovaly, že se jedná o čarodějku, která v tento moment aktivně používá svůj Dar.        

            „Tak co?“ zvolal po chvíli netrpělivého popocházení Ramir.

            „Stále nic. Ale během dnešní noci se to musí odehrát. Nemohu tvého otce udržovat při životě věčně. Už takhle porušuju kodex, což mne může stát život. Mágové z Aliance umí být pěkně krutí, když si někdo zahrává s nastavenými pravidly.“

            „Ta banda kejklířů a felčarů si netroufne ublížit někomu, koho chrání sám císař.“

            „Ještě nejsi císařem.“

            „Ale budu. To vyžrané a věčně opité prase nebude spravovat naši zemi. Bylo by to výsměšné plivnutí do obličeje našim předkům. I otec je na mé straně. Chce, abych říši vládnul já.“

            „Jistě. Zatímco Uriel je líný, pohodlný požitkář, ty jsi ambiciózní a pracovitý, ovšem zároveň i poměrně nekompromisní a tvrdý.“

            „Lid Gallady je na pevnou ruku zvyklý. Pod Urielovou vládou by se říše rozpadla do potyček občanské války. A to si nezaslouží! Získání tak rozlehlého území rozhodně nebylo zadarmo. Stálo mnoho galladských životů. Vojáci krváceli, vojáci umírali a v zachování jejich odkazu je potřeba nejen udržet stávající pozice, ale ještě posunout hraniční kámen o něco dále. Blíž Západním mořím a Severnímu oceánu.“

            „Máš smělé plány,“ usmála se čarodějka Idara, shodila nohy ze stolu a vstala. O chvilku později ucítil na krku její horký dech. Ostré nehty mu zatančily po páteři.

Vydechl.

            Ramir na rozdíl od svého staršího bratra Uriela netrávil večery v objetí děvek, nepořádal bujaré večírky s orgiemi ani nevlastnil harém nacpaný k prasknutí čím dál mladšími dívčinami.

            Ramir dával přednost pouze jedné ženě. Čarodějce Idaře. Líbila se mu její nespoutanost, inteligence a sebevědomí, o které nepřišla ani takhle blízko trůnu. Nebála se jeho otce, ani děda a imponovala i sotva třicetiletému Ramirovi. Chtěla, aby se stal nastupujícím vladařem a rozhodla se mu v tom pomoci. Nikdo o jejich vztahu nevěděl. Chovala se velmi diskrétně a obezřetně, aby nebyla považována za více, nežli ošetřovatelku starého císaře. Ve věku nedávno dožitých dvou set let moc dobře věděla, že je výhodnější za nitky tahat zpovzdálí než se nacházet v ohnisku moci všem na očích,

            „Víš, že jsi jediná, komu věřím?“ zašeptal zastřeným hlasem, když ho pozvolna zbavovala oděvu.

            „Máme stejné zájmy, oba chceme, aby Gallada získala silného císaře a s ním i budoucnost,“ putovaly její hebké rty od šíje níže.

            Její slova na něho měla opojné účinky. Věděla, jak se mu zalíbit, povzbudit jej a zařídit, aby po ní stále toužil.

            „To máme,“ otočil se k ní čelem a přitáhl ji k sobě. Vykasal jí sukně až nad boky a bez varování do ní vstoupil.

            Smaragdová zář jejích očí jako kdyby se ještě více rozhořela.

            „Budeme vládnout,“ zašeptala.

            „Budeme vládnout!“

 

***

 

            Uriel Sandorian III. zakrojil ostrý porcovací nůž do růžové jehněčí kýty, se slastným výrazem nabodl sousto na špičku a následně jej vložil do úst. Na jazyku ucítil známou chuť jemně kořeněného masa. Labužnicky polkl a zakrojil znovu.

            Dívka s upejpavýma očima, která klečela na vysokém červeném koberci a čekala, až ji pozve k sobě do lože, vypadala velmi svůdně. Přesně jeho typ. Velké tmavé nevinné oči, výrazně vykrojená ústa, hříva téměř černých vlasů. Na patřičných místech však už měla i přes svůj nízký věk tvary řádně vyvinuté. Připomínala mu malý slaďoulinký plod, který co nevidět utrhne a pozře.

            „Pojď blíže,“ naznačil jí gestem a uvolnil sněhobílou tuniku ze svých ramen. Tkanina dopadla na dláždění.

            Dívka spatřila jeho růžové tělo. Obří břich, úzké paže s laloky povadlého svalstva a téměř pavoučí nožky, jež mu trčely z hedvábné bederní roušky. Nejistě couvla. Nejraději by odtud utekla, ale to nešlo. Měla tady svůj úkol. Musela přinést odpornému muži smrt. Bohužel tomu předcházelo být mu k dispozici

            „Jak se jmenuješ?“ položil otázku.

            „Janura, to znamenat plodná,“ pípla.

            „Plodná,“ oblízl se. „To zní dobře. Z mého sémě vzešlo už spousta potomků. Možná i tebe nějakým obdařím. Pojď blíž, ať si tě mohu lépe prohlédnout.“

            Dívka vyvalila oči a zaťala pěsti. Nejraději by se otočila na patě a okamžitě odtud zmizela. Jenže to nebylo možné. Slíbila si, že tohoto odulého muže zabije. A to šlo jen jedinou cestou. Jinou zbraň kromě svého těla při sobě neměla.

            Vzpomněla na své mladší sestry, které se krčily v rohu temné boudy, když je viděla naposledy. Z jejich vyděšených zraků čišela maličká naděje. Spoléhaly na ni. Nemohla je zklamat. Tušila, že když se bude jakkoliv bránit, odnesou to právě ony.  

            Poslechla tedy, usedla na masivní prostorné dvoulůžko a zavřela oči.

 

***

 

            „Konečně,“ odlepila se Idara od svého druha a její zelenkavé oči pohasly. Tvář zpopelavěla a v obličejové tkáni se prohloubily rýhy a vrásky. Bez přítomnosti kouzla na ní byl její věk najednou více patrný.

            „Povedlo se?“

            „Právě teď s tím dítětem obcuje. Zatímco on ji plní svým semenem, ona mu oplácí chorobou, která tvého prostopášného bratříčka připraví za pár dní o život. Nikdo nebude nic tušit. Mágové z léčitelského cechu i císařovi ranhojiči budou konstatovat plicní chorobu. Já se k tomu tvrzení samozřejmě přidám.“

            „Jsi dokonalá. Seslali mi tě sami bohové.“

            Jen se ušklíbla a vydatně si lokla z poháru.

            „Ještě než celou záležitost ukončíme, bude potřeba zařídit jednu věc,“ usedla na desku stolu a začala komíhat nohama jako malá holka.

            „Ano?“

            „Bude nutné postarat se o veškeré svědky.“

            „Zbavíme se té holky, to je jasné.“

            „Nejen té holky. Bude potřeba zbavit se i mužů, kteří odvedli špinavou práci. Mohli by nás do budoucna činit vydíratelnými.“

            Ramir se na svou společnici zadíval s tichým obdivem.

            „Tohle mě nenapadlo. Myslel jsem, že jim zacpu chřtány zlatem a příslibem podružného místa v radě.“

            „Smrt jim zacpe chřtány daleko spolehlivěji,“ mrkla na něho.

            „Jenže jak to chceš udělat. Ani jeden z nich není hlupák a bývá po většinu času obklopen početnou ozbrojenou skupinou, která střeží jeho bezpečí. Pokud se jich pokusíme zbavit silou, vzbudí to nežádoucí pozornost, která by mohla přinést otázky, o které nestojíme.“

            „Jen hlupák vytlouká klín klínem a proti síle jde silou. Bystrý zvolí chytřejší cestu.“

            „Poslouchám.“

            Idara se opět spokojeně zašklebila a lokla si vína.

            „Ufra, Wilemius i ten hrbatý obchodník jsou jen ubozí, obyčejní muži,“ uchechtla se.

            „Co tím chceš jako říci?“ urazil se Ramir.

            „Muži bývají snadno ovladatelní. Když jim strčíš pod nos pěknou ženu, vypojí mozek.“

            „Hmh…“ zamumlal dotčeně.

            „Neškareď se. Tahle skutečnost nám hraje do karet,“ zazvonila na malý zvoneček. V ten moment do místnosti vstoupily tři prvotřídní zrzavé krasavice. Jedna jako druhá a všechny nádherné. Vyzařovaly něco původního, živočišného, co zatemňovalo smysly. Každá nesla v dlaních vak plný peněz.

            „Kdo je to?“ polkl Ramir.

            „Odměna pro naše spolupracovníky,“ usmála se Idara tajemně.   

            „Nic podobného ve smlouvě nebylo.“

            „Ne, ale nikdo takhle příjemnému dárku neodolá.“

            „Vypadají fantasticky, musely stát balík.“

            „Jistě, jedná se o elitní – mnou osobně vycvičené zboží. Jsou to trojčata. Všechny dosud panny,“ ušklíbla se a se skrytým úsměškem pozorovala, jak se jejímu milenci zrychluje dech. Nebyl ještě tak starý, aby se po nedávné aktivitě nezmohl na další.

            „Lůza si nezaslouží takovou kvalitu, nech je mě!“ vyhrkl.

            Jen zavrtěla hlavou.

            „Opatrně příteli. Ten dárek má červavé jádro. A ti červi by tě mohli rozežrat zevnitř.“

            „Co tím chceš říci?“

            „Jsou mladé, vnadné, vábivé a navíc k tomu očarované kouzlem přitažlivosti. Tudíž, každý muž, který se s nimi setká, po nich okamžitě začne toužit a to včetně tebe.“

            „Nějak nechápu, co tím naznačuješ.“

            „Sama jsem je koupila při svých toulkách severem a ukázala jim, jak se chovat, aby po nich muži šíleli. A musím říci, že všechny tři byly velmi talentovanými žačkami.“

            „A to všechno proto, abys je darovala těm vlastizrádcům,“ hlesl zklamaně.

            „Ano. Řadím se k předvídavým lidem, kteří v každé rozehrané partii myslí o několik kroků dopředu.“

            „Podle mě jim ty pytle mohl odnést kdokoliv jiný,“ zamumlal otráveně.

            „Ne to nemohl. Všechny tři jsou jediné seveřanky, na kterých se mi povedlo dokončit pokus s přenesením smrtelné nemoci. Jsou tudíž nakažené, a kdo se s nimi vyspí, skončí stejně jako tvůj opovrhovaný bratr. Do dvou týdnů bude po něm.“

            „Aha,“ uskočil instinktivně Ramir, jako kdyby šlo o jedovaté zmije. Touha zmizela. Nahradil ji odpor.

            Idara se uchechtla.

            „Jsi nebezpečná soupeřka,“ zamumlal Ramir téměř s bázní. V hlavě se mu objevilo podezření, které tam nikdy předtím nebylo. Podezření, co se stane, když to bude právě on, kdo jí zkříží plány způsobem, se kterým nebude souhlasit.

            „Nikoho z těch tří ani nenapadne, že se mi něco podobného povedlo. V tomhle příběhu vlastně neexistuji, to že jsem ho celý vymyslela, víš jen ty. Kdyby byly snědé a tmavovlasé, ani by se jich nedotkli. Báli by se. Trentwarským seveřankám ale žádný neodolá. Nikdo je nebude z ničeho podezřívat. Budou vnímány jako dar tvé šlechetnosti.“

            „Co když budou mluvit?“

            „Blázníš? Myslíš, že jsou tak hloupí, aby na sebe ještě před smrtí přivolali torturu gallarských kobek? Vždyť spolu s námi nesou jasnou spoluvinu. Naopak, dostanou od císařovy léčitelky nabídku milosrdné smrti,“ zasmála se krátce.

            Ramirovi naskočila na krku husí kůže.

 

***

 

            Quidor Delheb bin Ufra louhoval svoje tučné tělo ve svých pompézních lázních, strategicky umístěných v samotném srdci Gallary - hlavním městě říše. Zdědil je po otci stejně jako senátorský řetěz a kluzkou, úskočnou povahu. Nechal se masírovat proudy horké vody a přemýšlel o událostech několika posledních hodin. Se zakloněnou hlavou pozoroval erotické výjevy, jež se odehrávaly ve vysochaných freskách nad jeho hlavou. Magnus – vládce všech bohů, společně s Loré bohyní hojnosti, zde polonazí špásovali ve vlnách, pročež Ufra zjistil, že dostává chuť na ženu. Dříve než však mohl zavolat sluhu, ať mu nějakou přivede, do místnosti vstoupila nádherná krasavice s rozpuštěnými vlasy barvy tekuté mědi. Na sobě měla jen tenounkou průsvitnou tuniku a v dlaních svírala těžký kožený vak.   

            „Nesu vám odměnu za dobře odvedenou práci,“ usmála se jasně modrýma očima a pomalu si oblízla sytě rudé rty. Poté si k němu klekla a podala mu vak s penězi.

            Ufra naprázdno polkl a hrábl po měšci. Rozvázal kožený pás a nakoukl dovnitř. V záři mihotajících plamínků olejových lampiček se zalesklo zlato.

            „Dokonalé!“ zvolal.

            Dívka se usmála.

            „Jsem ráda, že jste spokojený. Vaše štěstí je i mým štěstím.“

            „Vážně,“ zabublal roztouženě a natáhl po ní ruku. Nebránila se. Zbavila své tělo šatů a vklouzla k němu do teplé perlící vody.

 

***

 

            Ani mág Wilemius nepojal sebemenší podezření, když mu do jeho komnat nakráčela jeho zrzavá odměna. Naopak. Bral jako naprosto přirozené, že mu císařův mladší syn za dobře odvedené služby zasílá kromě zlata i uvolnění smyslů v náruči svůdné krasavice. Lepší, než aby poslal peníze po nějakém fousatém zbrojnoši, kterému bude z pusy smrdět cibule, pomyslel si.

            Dívka byla velmi šikovná a přítulná. V každém gestu tak přitažlivá, že ho ani ve snu nenapadlo, že by mohlo jít o nakaženou nebezpečným virem. Vždyť nakažené bývaly tmavé dívky z Jihomoří, ne světlé seveřanky s jemnou kůží posypanou krupičkami rezavých pih.

 

***

 

            Když dorazila rezatá krasavice v doprovodu dvou tělnatých strážných do Alliho pronajaté rezidence, ustrnul. Dívka pod cestovním pláštěm měla už jen tenoučkou tuniku a vysílala jeho směrem jasné signály.

            Muž si nervózně přejel bradu bříšky prstů, načež nedočkavě sáhl po velkém koženém vaku, který třímala v dlaních. Jeho váha jej rozradostnila, zrzavá holčina, která se mu nabízela spolu s ním, už o něco méně.

            „Na co ještě čekáš?“ zamračil se.

            „Jsem vaší odměnou,“ usmála se ostýchavě.

            Zirak Alli zavrtěl odmítavě hlavou.

            „Nestojím o tebe. Vrať se, odkud jsi přišla.“

            „Jsem snad ošklivá? Nebo vás otrokyně není dostatečně hodná, uléháte na lože pouze se svobodnými ženami?“ pravila téměř plačtivě.

            „Do toho ti nic není,“ odsekl. „Peníze mi jako odměna stačí.“

            „S muži?“

            „Popravdě se mi hnusí všichni úplně stejně.“

            „Tomu rozumím,“ zasmušila se.     

            Teprve teď se na ni Alli pečlivěji zahleděl. Zatímco tělem i výrazem tváře ho sváděla, v jejích očích kořenil smutek rezignovaných lidí, kteří se museli smířit s něčím, co se jim dříve příčilo.

            „Pokud nemáš kam jít, zůstaň tu,“ pravil měkčeji.

            Dívka sklopila oči, bylo poznat, že má něco na srdci. Něco o čem nesmí za žádnou cenu mluvit, ale přece jen by to ráda vyslovila.

            Alli nespěchal, poslal sluhu pro víno. Poté naplnil dva poháry silným červeným, jeden podal dívce a z druhého velmi opatrně usrkl.

            „Možná bys mi něco ráda pověděla,“ pobídl ji jemně.

 

***

 

            Ramir pozoroval popelavou pleť své družky. Vnímal její únavu a vyčerpání. Teď, když nepoužívala žádná kouzla, vypadala Idara sešle a staře. Po atraktivní přitažlivé ženě, se kterou se miloval před několika hodinami, nebylo ani památky. S touto čarodějnicí by o to ani nestál. Místo zářících zřítelnic vodnatý lesk, místo stříbra už jenom šeď. Hluboké rýhy nad očima jejímu vzhledu propůjčovaly tvrdý a nekompromisní výraz osob toužících po moci.

            Jak se tak na ni díval, uvědomil si o něco zřetelněji její věk. Že po léta řídila otce i děda. Ovlivňovala jejich rozhodnutí, činila z nich loutky svou sexuální magií. Oni se podvolovali jejím nápadům a ona vládla. Na Uriela však neměla dostatečné páky. Vábily ho velmi mladé dívky, téměř děti a za ty se při vší vůli převléci nedokázala. Proto se jej rozhodla zbavit a snažila se ochočit Ramira, ježto zdědil větší část osobnosti po svých předcích.

            „Naše tlusťoučké myšky vlezly do pastičky za kusem slaniny a právě ji nadšeně pojídají,“ zavrněla spokojeně čarodějka, která se právě odpojila od Ufrovy chtíčem zamlžené mysli. „Jediní svědkové našeho plánu co nevidět zemřou. A cesta k trůnu pro nás bude volná.“

            Ramir zjistil, že ho spojení slov „pro nás“ vysloveně dráždí. Byl to jeho trůn. Na žádné spoluvlastnictví neměl náladu. Už od mala se nerad o cokoliv dělil.

            „Jak se vlastně dostal na trůn můj děd Uriel, první tak pojmenovaný?“ napadlo ho náhle.

            Idara se napila vína a při vzpomínce na minulost zasněně povzdechla.

            „Uriel byl ambiciózní a bojechtivý. Na rozdíl od tehdejšího vládnoucího rodu degenerujícího krvesmilstvem, skutečný vladař. Narodil se jako nechtěný levoboček. Bastard. Dítě císaře a uprchlé otrokyně. Zabili ji, když se snažila překonat hranici a chlapce vychovali jako vojáka říšských držav. Dlouho ho nikdo nebral na zřetel. Byl jedním z mnoha pěšáků určených k obětování. Jenže nás náhoda svedla dohromady a já ucítila, co je doopravdy zač.“

            „Pomohla jsi mu na trůn jako nyní mně?“

            „Stávající rod chřadnul, byl velmi slabý. Říše potřebovala novou krev, aby obnovila svůj bývalý věhlas a díky mně ji dostala.“

            „Určitě náležitě projevil svou vděčnost.“

            „Jistě,“ přelétl jí po tváři spokojený úsměšek.

            „Můj děd ale nezemřel přirozenou smrtí. Naopak. Byl ubodán v poměrně nízkém věku milenkou ve své vlastní posteli. Byla to snad tvoje práce?“

            „Uriel se zasadil o několik významných bitev a připojení nezanedbatelného lánu území k naší říši. Bohužel v určitém věku se změnil. Začal blouznit, stal se paranoidním nedůvěřivcem, který připravuje postupně o život všechny své věrné. Jistě chápeš, že jsem nemohla vyčkávat, až přijde řada i na mě.  U jeho syna však naštěstí nic podobného nenastalo. Dodnes mě mrzí, že si ho již Bohové přejí na onen svět. Říše neměla mnoho let tak dobrého vládce,“ posmutněla.

            Ramir si její odpověď převaloval v mysli zleva doprava. Zabila děda, celý život ovládala otce…

            „Smrt mé matky při pádu z koně nebyla náhoda, že?!“ napadlo ho náhle. Dech se mu zrychlil, zornice rozšířily.

            Idara sebou trhla, až si potřísnila šaty rudou sprškou. Panenky se jí zúžily do tenkých čárek, až připomínaly oči hada.

            „Smrt tvé matky byla nehoda. Co si jako myslíš, že by někdy mou pozici mohla ohrozit obyčejná lidská samička?“ zasyčela.

            „Nevěřím ti,“ stiskl pevně rty Ramir.

            „Prosím tě, nebuď paranoidní,“ odsekla s despektem.

            „Paranoidní,“ zamumlal si pro sebe tiše, a když dolévala do poháru víno, opatrně vysunul z pouzdra dlouhou ostrou dýku a schoval ji za zády.

            „Tvoji matku jsem se snažila zachránit, ale tenkrát nešlo už nic dělat. Její smrt není má vina,“ pravila měkčeji, když si povšimla, jak jeho výraz potemněl. Jasnozřivě si uvědomila, že to přehnala. Měla raději mlčet.

            „Paranoidní,“ zaskřípal zuby a vrhl se na ni. „Můj děd byl paranoidní, ale ne dostatečně rychlý,“ bodl ji přímo doprostřed hrudi. Ostří prošlo bez odporu tenkou kůží a proklestilo si cestu k srdečnímu svalu.

            „Odhalil, co jsi zač, když už bylo příliš pozdě. Stejně jako můj otec!“ bodl Ramir ještě jednou.

            Idara zavrávorala.

            Přidržel si ji za krk a zaútočil znovu.

            „Hlupáku,“ zasyčela a plivla po něm krev, která jí vystoupala do úst. „Kdo si myslíš, že udržuje tvého otce při životě nekromantskou magií? Když zemřu, kouzlo zmizí a on předstihne v cestě na onen svět tvého vyžraného bratříčka!“

            Ramir se zarazil.

            „Jsi idiot jako všichni Sandorianové. Dříve činíš, než myslíš, a tak nezískáš vládu, po které tolik toužíš. Já za chvíli zemřu, ale s výsměchem, protože to nebudeš ty, kdo usedne na Galladský trůn. Vezmu sebou císaře do hrobu a dědicem se po právu stane tvůj nenáviděný sourozenec. Co na tom, že skape za dva týdny. Dědit nebudeš ty, ale jeho děti,“

            „Ale on nemá děti!“

            „Počal spoustu levobočků. Někteří jsou už plnoletí. Tvůj nerozumný čin uvrhne Galladu do občanské války,“ vzplály zelené oči pobaveným žárem. Pak však začaly pomalu vyhasínat. Jako uhlíky v kamnech, když nikdo dlouho nepřikládá a ony se pozvolna mění v šedavý prach.

            Dýka vypadla Ramirovi z dlaní. Tohle nedomyslel. Měl udržet emoce na uzdě a čarodějky se zbavit, až bude bezpečně sedět na galladském trůnu.

            Vrhl se k ní a pokusil se ji zachránit, leč bylo to marné. O pár chvil později vydechla čarodějka Idara naposledy.

 

***

 

            „Ona umírá,“ vyhrkla překvapeně Zirakova kráska. „Má problémy, trpí!“ vytřeštila do široka své jasně modré studny.

            „Kdo?“

            Dívka zmlkla

            „O čem to tady mluvíš?“ zvýšil hlas Alli.

            Jen zavrtěla hlavou a sklopila oči.

            „Nechceš mluvit, tak tedy vypadni,“ pokrčil rameny a jal se přepočítávat zlaté mince. Ve financích míval rád pořádek.

            Mladá žena ho chvíli pozorovala. Bylo vidět, že si všechno rovná v hlavě, zvažuje možnosti. Nechce udělat ukvapenou chybu.

            „Nemám kam jinam jít. Jsem nyní vaše otrokyně,“ ukázala tetované rameno.

            „Vrať se zpátky k Ramirovi, to on tě za mnou poslal. Nebo se mýlím?“

            „Neznám Ramira, viděla jsem ho jenom jednou,“ zamumlala tiše.

            „Pokud tě neposlal Ramir, tak kdo tedy?“

            Dívka mlčela. Stále se dívala do země a bylo poznat, že se jí s pravdou ven vůbec nechce.

            „Když vám řeknu pravdu, nepotrestáte mě?“

            „Když mi ji neřekneš, vypáčí ji z tebe někdo jiný a o dost bezohledněji!“ ztvrdl jeho hlas.

            Holčina se rozklepala.

            „Ale něco takhle ponižujícího si můžeme oba odpustit, nemyslíš?“ usmál se Alli téměř roztomile.

            „Rozumím,“ přikývla. Ještě chvíli váhala, nicméně se nakonec pustila do vyprávění. Slova z ní prýštila jako voda z fontány a dopadala všude kolem. Pověděla hrbatému muži všechno. Ani nevěděla proč. Možná nějakým šestým smyslem vytušila, že jí neublíží. Že uvnitř není krutý, jen poničený.

            Když skončila, Alli ji mlčky pozoroval a rovnal si všechno v hlavě.

            „Prosím, nezabíjejte mne. Nemohu za to. Já ani mé sestry. Donutili nás k tomu,“ vrhla se mu v slzách k nohám.

            „Proč bych tě zabíjel,“ přelétl mu po tváři škodolibý úsměšek, který se čím dál více rozšiřoval, až se proměnil v hlasitý zlomyslný smích. Chechtal se nepokrytě, upřímně, až se mu v koutcích očí objevily slzy. Pak se však uklidnil a zvážněl.

„Celý čas si ze mě utahují. Vysmívají se mi. Cítí se být něčím více nežli ubožák, kterého v raném dětství zohavili. Kde však budou za pár týdnů ti opravdoví muži, věčně nenasytní svého chtíče? Kde budou ti povýšení, samolibí pánové?

Od mládí jsem se styděl. Připadal si horší než ostatní. Neúplný. Skrýval jsem se ve stínu, snažil se vše tajit. Nenáviděl jsem to svoje prokleté postižení. A vidíš, jací jsou bohové vtipálci. Nakonec mi to mé znetvoření, jež mě celý život vyřazuje ze společnosti „opravdových mužů“, zachránilo život.

 

 

***

 

 

 

 

O dva roky později

 

Kdyby se náhodný pocestný omylem zatoulal na malý ostrůvek ukrytý kdesi v Jihomoří, naskytl by se mu prazvláštní pohled, který by jen obtížně sobě vysvětloval.

Hrbatý mužík takřka skřet, a vedle něho v chýši z rákosu šest mladých krásných žen. Tři tmavé, buclaté, tři světlé s bledou pletí a jiskrnýma modrýma očima. Smějí se, prozpěvují a čistí ryby na oběd. Vypadají spokojeně, uvolněně. Na udusané hlíně u jejich nohou se batolí děti. Jedno s magickými zornicemi bez bělma, druhé tlusťoučké, kulaté, samý záhyb a fald. A to třetí?

 

Zirak Alli odložil dýmku napěchovanou vonným listím, zvedl maličkého chlapce do náruče a tiše s ním vyšel před chatrč. Slunce svítilo, vzduch voněl květy a jemu poprvé v životě bylo dobře. Díky nabídce, kterou nemohl odmítnout, získal o mnoho více, než původně čekal. Kromě dvou pytlů plných zlata, jež úskokem vymámil z Ufry, ho bohové obdarovali něčím daleko cennějším, v co ani nedoufal, že získá.

Rodinou.

 

Velké oči malého chlapce na něj zvědavě pohlédly. Hoch chvíli máchal ručkou do vzduchu a pak si začal cumlat palec. Alli ho pohladil po hlavě pokryté tmavým, jemným chmýřím a zahleděl se k severu.

„Jen ať se Urielovi levobočci spolu s Ramirem perou jako vzteklí psi. Jen ať si rozbíjejí lebky, podřezávají hrdla a topí se v jedu. Jen ať se vraždí a země krvácí. Ty budeš vyrůstat v míru, lásce a porozumění. Ochráním tě a vychovám z tebe pravého vůdce. A až jednou dospěješ v muže, přijdeš si pro trůn, na který máš nárok. Postavím ti armádu, se kterou vstoupíš do rozehrané partie. A zvítězíš.

Gallada tak získá nejen dobrého císaře, ale i moudrého panovníka, který kromě touhy po moci bude brát ohledy i na slabé, tmavé, zrzavé a kastrované.“




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

12.06.2020 10:17:28dát kritice tipMajaks

Je tu takova funkce - avizo - vlevo dole v ramecku pro psani komentare. Kdyby neco.

A bude neco novejsiho data?

11.06.2020 09:10:58dát kritice tipRitauska

Díky oběma za názory. Je pravda, že mi nějaká charakterová prokreslenost a motivace u některých postav chybí. A trošku nabrousit by to šlo. Takhle zpětně to tam vidím taky. Je to staršího data.

 

11.06.2020 08:57:42dát kritice tipMajaks

Jo, no, vidim to podobne jako Pentlochnap. Ovsem zrovna popisy bych neubiral, moc jich tam neni. Popisy jsou zaklad, buduji misto, ukazuji, kdo si ceho vsima, popisu zasadne co nejvic, vzdycky!

Ale doporucil bych to trosku zbrousit. Vety jako 've financich mival rad poradek'... neni to jasny z toho, ze prepocitava mince? Rika nam to neco? Nebo hned to 'toto misto' na zacatku... co to jako je? Voda zasobujici toto misto. Priklad: Skocil do rybniku, voda zasobujici toto misto bylo tepla.

A tak... jinak vymyslet plany v planech planu jako Herbert neni asi hned nutny, ale osvedcene pravidlo rika, ze kazda postava musi mit jasnou motivaci.

Ale celkove se mi to libilo. Bylo to rozhodne osvezujici oproti tem dojemnym minaturkam, kterymi je tenhle server prehlcen.

11.06.2020 06:57:46dát kritice tipPentlochnap

Za mne mohu říci to ze to nebylo špatně. 

Klady jsou dobrá čeština a vůbec práce s jazykem, vyprávění a příběh má linku, začátek i konec. 

Zápory jsou že je to rozvlekle, natažené místy nudné. Chce to vyházet zdlouhavé pasáže ní  neříkající popisy a občas se nebát skočit doprostřed sceny a začít odtud. Prostě to tak nějak nabrousit. 

Co nechápu je, manipulace. Některé postavy jsou manipulovány jako by neměly vlastní vůli. Některé mají plány a různě spekulují, jiné jsou jen pěšáci na šachovnici a čekají až se s nimi pohne. Při takové akci mají lidí plány a ti chytří jich mají v záloze několik. I ten poslední otrok má něco jako plán. A že by svému novému pánovi po pár hodinách vysypal to nejlépe střežené tajemství? Fakt? 

Jak praví klasika "plány v plánech jiných plánů" a "úskoky v USK očích jiných uskoku"



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.