Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 439 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+1 neviditelných
Nebezpečný flash-disk
datum / id11.06.2020 / 507871Vytisknout |
autorRazielCrowley
kategoriePróza na pokračováníDalší dílo autora
témaSci-fi
zobrazeno77x
počet tipů0
v oblíbených0x
zařazeno do klubůFantasy a sci-fi,
Prolog

Zdravím všechny kdo si našli čas přečíst si úryvek z mé povídky, která doufám se v průběhu času bude rozvíjet jelikož u přátel kterým jsem to dával k nahlédnutí sklidila zatím větší úspěch než před lety zde sdílené Tři Esence
Rád bych v úvodu řekl, že text jsem ještě nekontroloval a nepodléhal nějaké hlubší kontrole ve smyslu diakritiky apod.
Sdílím jej zde hlavně z důvodu obsahu, příběhu a jak to působí na Vás jako čtenáře.
Název nebo titul berte prosím s rezervou jelikož mám problém vždy vymyslet pořádně poutavý titul který by zaujal na první pohled a zároveň abych nevyzradil děj nebo zápletku celého příběhu který mám v hlavě. Proto zatím používám jen název první kapitoly

I když je to po štíkem Sci-fi, rád bych podotknul, že se jedná o cyberpunkové dílo. Nebo se alepoŃ o něj snažím
Nejvíce jsem hledal inspiraci ve hrách Deus Ex, pak samozřejmě ve filmech Blade Runner (modla cyberpunku) Ghost in The Shell a pak i kniha Neuromancer mi posloužila jako inspirace.

Budu velmi rád za jakoukoli konstruktivní kritiku, doporučení či názory a pohledy na vylepšení. Sdílím VŠE co jsem zatím napsal a pokud dočtete až do konce...nerad přiznávám, že jsem narazil na nedostatek fantazie či konstruktivního myšlení a nenacházím správná slova či formulace jak pokračovat dál (i když nápady se dá říct mám)

Těším se na Vaše komentáře a i případnou diskusi, rady a kritiku

Raziel Crowley


edit 2.7.2020
první můj edit. Vrátil jsem se a prošel celý text od začátku. něco jsem úplně odmazal, něco přepsal a něco přidal. Povídku jsem trochu i prodloužil takže postuji znovu s nadějí na další konstruktivní kritiku

Nebezpečný flash-disk

Nebezpečný flash-disk

*KŘUP* čtvrtá, rozbitá sklenička za tenhle měsíc. Už pět let s mými augmentacemi a vylepšeními, a přesto nemohu říct, že bych s nimi byl zcela sžit.
Párkrát jsem zatnul ruku v pěst abych se ujistil, že neselhává.
Neochotně jsem se sehnul, abych sebral střepy ze země a povzdech si nad rozlitou whisky, kterou už dávno vstřebal koberec.
Se střepy v ruce jsem přešel do kuchyně, kde jsem se jich zbavil a vzal si rovnou novou sklenici z kredence a během několika málo vteřin jsem jí naplnil mým oblíbeným
Jackem Danielsem a přidal jsem i to o co jsem byl „okraden“ mým nechtěně silným stiskem.
Přešel jsem k oknu a levou rukou jsem se opřel a upíjel malými doušky.
Můj interní
HUD 3:42 ráno. Nic nového pro mne být vzhůru i v tuto hodinu. Poslední půl rok jsem měl stejně problémy se spánkem.
Avšak dnes jsem si ticha mého bytu v třiatřicátém patře, a díky tomu zvuky města a zvuky ulice putovaly i v dnešní době do takové výšky jen s obtížemi.
To samé se však nedalo říci o světlech.
Přímo naproti sobě jsem měl obrovskou reklamní plochu, která promítala nabídku na společenské androidy.
Nebo, alespoň takto to bylo prezentováno. Elegantně, vkusně, a přesto jasně a zřetelně.
Nemohlo být pochyb, že se jedná o reklamu na androidy s plně funkční UI sestrojeni jen pro jednu věc.
Sex.
A panečku, že se dařilo všem firmám a společnostem které něco takového vyvíjeli. Každou chvíli totiž někdo přišel s novým vzhledem či novým vylepšením.
Dařilo se jim z jednoduchého důvodu. Kdo by v dnešní době nechtěl ideálního sexuálního partnera, který poslouchá na slovo a splní každé přání.
Trh se sexem rostl každým měsícem a bylo jedno jestli se jednalo špičkové a luxusní firmy s předraženými modely a nebo o černý trh který se snažil zahltit uživatele počtem a množstvím, když už ne kvalitou
Sledoval jsem noční, nebo teď už spíše ranní Montreal za svitu těch neonových světel a nikdy neutuchajícího pohybu dole pode mnou na ulicích. Usrkával jsem ze sklenice a myšlenky se mi toulaly, aniž bych skutečně přemýšlel o čemkoli konkrétním.
Najednou jsem však ucítil silnou vůni orchidejí, jak mi pronikala do nosu. Tak silnou a omamnou, že dokonce i přebila vůni whiskey kterou jsem měl takřka před nosem.
Za nedlouho jsem také ucítil teplou lidskou ruku, jak mi přejela přes záda, pokračovala přes pravé rameno a skončila na mé hrudi kde se nehty lehce zabořila do kůže a přitáhla si mne k sobě. Na obnažených zádech jsem najednou ucítil teplá, tepající a pevná ňadra která si mne opřela, ale spolu s nimi, jsem ucítil i chladný pevný kov.
„Pojď zpět do postele. Bez tebe je chladná a prázdná. Pokud nemůžeš spát, věř mi, že vím, jak ti pomoci.“
Hebké rty se mi lehce otíraly o levé ucho a šeptaly mi tato něžná a sladká slova.
Věděl jsem kdo za mnou stojí, ale i tak jsem se ohlédl, protože pohled na ní mne uklidňoval.
Nancy.
Luxusní společnice z Rudého Paláce. Ne zrovna originální jméno pro podnik který se zaměřoval na tak přímočaré služby, ale nemyslím si, že by se někdy někdo zastavil nad originalitou názvu nevěstince v jedné chudší části města.
A přeci jestli se někde v celém městě se dala sehnat zdravá a perfektní holka na jednu nebo více nocí tak jedině tam.
Nejširší a nejbohatší výběr v celém městě ze všech podniků.
Dali se u nich sehnat lidské ženy či dívky, Augové, či plně funkční UI androidi které třeba právě prezentovala reklama která právě běžela před mými okny. Věk nehrál také roli. Ať už chtěl někdo mladou sedmnáctiletou školačku, nebo holku v pokročilejším věku či chtěl ozkusit starší ženu. I zde byl bohatý výběr ve všech kategoriích.
Člověk, Aug nebo android.
Další aspekty jako třeba, výška, rasa, barva vlasů, typ postavy…zkrátka všechno. Rudý palác měl prostě vše. Za předpokladu, že jste ochotni zaplatit předem a solidně.
Samozřejmě, že policie, politici, mafie, věhlasní obchodníci a další jim podobní byli na seznamu vždy nejvýše a s placením si většinou nemuseli dělat starosti, protože dost často dostávali „zboží“ grátis. Ale to bylo jedno z témat o kterém se nemluvilo i když všichni věděli, že to tak je.
Ano, Rudý Palác měl opravdu vše a bylo to místo, kde člověk mohl zapomenout na realitu. Byť jen třeba na jednu jedinou noc.
„Nemůžu spát…
Neřekl jsem, že opět nemohu spát. Nemusel jsem říkat to a ani nic dalšího, jelikož Nancy se mnou nebyla poprvé a tohle nebyla první noc kdy jsem vyklouzl z postele a už se do ní nevrátil. Dříve něco namítala, snažila se abych se vypovídal, že mi bude naslouchat. Přeci jen platil jsem velmi dobře a společnice, jak její zaměstnavatelé jí prezentovali, měla více „funkcí“ a vlastností. Nejenom tělesné uspokojení.
Avšak za tu dobu mne již znala, takže se ani nesnažila. Místo otázek či vyzvídání našly její rty mé a dostal jsem od ní dlouhý a dalo by se i říci, že vášnivý polibek.
„Kdyby mě viděli, že líbám klienta mohli by mne obvinit, že začínám do profesního života tahat i city.“
Pousmála se lehce a skousla si spodní ret, zatímco své tělo přitiskla k mému a pravou ruku kterou mne objímala si mne přitáhla ještě více k sobě, že jsem cítil tlukot jejího srdce.
„Víš, že líbání se považuje v naší branží paradoxně z příliš intimní a neprofesionální.“
Místo odpovědi jsem se zahleděl kamsi do dálky z okna a mlčel jsem.
Samozřejmě, že jsem to věděl. Ale co jsem jí na to mohl říci.
„Na stole máš peníze. Obvyklou částku plus jako vždy je tam něco navíc pro tebe. Můžeš tu zůstat, jak dlouho chceš, až budeš odcházet jen se ujisti, že jsi zavřela dveře.“
Nancy si jen povzdechla, opřela o mé záda čelo na pár vteřin a pak mne pustila.
Obešla stůl s penězi, aniž by se na něj podívala a stoupla si naproti mně a opřela se o stěnu vedle okna. Pouliční neony jí během několika málo chvil osvítili a já opět mohl spatřit její krásu. Dlouhé a lesklé černé vlasy které končily až pod jejími hýžděmi. Impozantní délka.
Lidské jasně zelené oči, které i ve tmě pokoje nádherně odrážely venkovní světla.
Nad pravým obočím však byly vidět tři černé tečky. Výstupy po implantátu, který mnohonásobně zesiloval lidskou empatii a vnímání…ideální věc pro její práci kde mohla předvídat přání a tužby klientů a plnit je ještě dříve, než si stačili říci nebo cokoli naznačit.
Celá levá ruka, od ramene až ke konečkům prstů byla z tmavě Fialovo-černé slitiny. Stejně tak levá noha, která byla od půlky jejího stehna až po prsty u nohou.
Stála tam opřená, ruce svěšené podél těla.
Její perfektní a kulatá ňadra obnažená, jelikož se neobtěžovala obléknout si nic více než jen krajkové tmavě fialové kalhotky které si připravila předešlou noc, aby mne potěšila.
Dělal jsem, že koukám z okna, ale periferně jsem z ní nemohl spustit oči a musel jsem si dopřát velký lok whisky, abych se srovnal.
V obličeji jsem toho nedával moc znát, a to jí vytáčelo.
A já to samozřejmě věděl.
Nancy však po zkušenostech se mnou se snažila zůstávat klidná. Ale dnes to vypadalo, že moje chování jí užírá o něco více než obvykle.
„Víš, že tě nechápu Jamesi. Už přes dva roky se vídáme pravidelně dvakrát týdně. Úterý a pátek. Nevzpomínám si, že bys byť jednou vynechal za ty dva roky. A nikdy se ani nestalo, že by sis pořídil jinou holku, než jsem já. Poručil sis mne hned první noc, když jsi k nám přišel, pak další, další a pak když jsi se stal stálým a důvěryhodným klientem, že ti bylo dovoleno si nás zvát do svého bytu chtěl jsi stále jen a jen mne.
Víš, že dříve nebo později tě někdo obviní z toho, že ke mně něco cítíš anebo že spolu něco máme. Pro Krista vždyť si to už půlka Paláce na tajňačku šušká mezi sebou.
Ale když já udělám něco intimního vůči tobě…například, že tě políbím tak se najednou chováš odměřeně jako kdybych byla obyčejná šlapka z ulice.“

Další hlt whisky ve mne zmizel, aniž bych nějak zareagoval či jí odpověděl. Musel jsem však uznat, že Nancy se drží. Nekřičela, dokonce ani nezvýšila hlas. Vše říkala tichým hlasem. I když bylo jasné a zřetelné, že prožívá každé slovo, které vysloví a myslí ho vážně.
„Víš to přeci, že si o tobě povídají. A nejen kvůli tomu, že si zveš pouze a jen mne. Ale taky kvůli tomu, že jsi jedinej Aug který si za společnici vybírá dalšího Auga.
Víš moc dobře, že lidi si vybírají Augy nebo androidy aby okusili něco jiného, netradičního. Něco, co doma nemají a bojí se to přiznat tak raději zajdou k nám.
Augové si naopak vybírají lidské holky, aby si připomněli, jaké to je být plnohodnotným člověkem nebo aby jim ukázali jakou sílu a nadřazenost nad nimi mají, protože se považují za něco více než za člověka
Ty jsi doslova jediný který tohle nedělá. A začínáš za ty roky nabírat více a více pozornosti kvůli svému chování. Nikdo neví, co děláš, čím se živíš a kde přicházíš k tolika penězům, že si můžeš dovolit naše služby. Nikdy nesmlouváš o ceně a vždy mi dáš něco navíc. Dodnes nevím co děláš, nevím o tobě skoro nic. Nevím co nebo kdo jsi. Znám jenom tuhle tvrdou...slupku pod kterou mne nechceš pustit.“
Její hlas byl pořád tichý, ale věděl jsem, že uvnitř křičela a moje chování jí lezlo na nervy.
její pohled sjel na stůl s penězi.
„A navíc jsi opět, jeden z mála, který ještě používá a platí původními papírovými penězi v dnešní době.“
Věděl jsem, že má pravdu a že to co říká a na co naráží má svůj smysl.
Je pravda, že v dnešní době se platilo v naprosto drtivé většině případů pomocí A-V měny.
(A-V=artificial-virtual/umělé-virtutální)
Papírové peníze rapidně vymizely. Odhadovalo se, že přes 60% veškerých fyzických peněz ve světe už bylo zničeno, ztraceno nebo schováno ale místa uschování se zapomněla nebo také ztratila.
Proto zbylých 40% bylo tak vzácných, že měli až pětkrát takovou hodnotu než kterou uváděla částka vytištěná na dané bankovce.
Navíc většinu fyzických peněz dnes vlastnili buď politici, nejvyšší hodnostáři od policie, mafie, gangy a překvapivě hackeři.
Logicky to dávalo perfektní smysl když chtěli zaplatit a získat něco co se nedalo ve virtuálním světě dohledat, použili fyzické peníze.
Každopádně věděl jsem, že když platím tímhle způsobem tak na sebe strhávám nechtěnou pozornost. Ale na druhou stranu každý s trochou inteligence si uměl spočítat, že pokud mám takovéto zdroje tak musím mít určitě nějaké konexe anebo postavení. A to sebou neslo určitou formu klidu, že se mi lidé nechtěli moc plést do cesty.
„Jestli se mnou nechceš vídat nebo ti vadí, že si žádám tvou společnost u mne doma stačí říct a nebudeme se stýkat a já přestanu využívat tvé služby. Pokud si to orpavdu přeješ najdu si jinou společnici.“
Nikdy jsem neviděl a nezažil, aby Nancy jednala impulzivně. Tedy kromě časů, když jsme spolu byli v posteli. Ale dnes večer, v tento moment jsem to zažil poprvé.
Málem jsem ani nestihl domluvit a Nancy udělala tři rychlé kroky směrem ke mně a svojí lidskou rukou mi vrazila facku až to velmi hlasitě mlasklo a já chtě nehctě pootočil hlavou.
„Ty jsi občas strašně necitelnej bastard.“
Na okamžik bych přísahal, že jsem zahlédl slzy v jejích očích, ale pokud ano tak velmi rychle zmizely.
Svojí druhou, syntetickou rukou, mi vjela do vlasů. Nechala si pár pramenů proplést mezi prsty a pak pevně stiskla, aby se ujistila, že se jí dívám do očí.
„To sis nechal vyměnit i svoje lidské srdce za umělé? Nebo máš někde nějaký tlačítko, které dokáže vypnout tvoje lidské city a emoce, že mi dokážeš tohle říct?
Copak to nevidíš nebo to nechceš vidět?“

Teď jsem se již nemýlil. Oči se jí leskly a začaly se zalévat slzami.
Pustila mne, otočila se na patě a zamířila k balkonovým dveřím které byli na pravé straně kuchyně. Rázně a prudce je otevřela a vyšla do temné a chladné noci ozářené rudou a fialovou barvou. Opřela se o kamenné zábradlí a koukala někam do dáli města.
Ani v téhle situaci jsem nemohl v sobě zapudit nebo popřít, že jsem chlap. V téhle pozici, jak byla, navíc s prádlem, jaké měla na sobě byl její zadek absolutně perfektní. Zvláště když její lesklá kůže odrážela venkovní světla. Ten tvar, zaoblení, křivky…všechno.
Pár krátkých chvil jsem se kochal ale pak se rozhodl jít za ní. Cestou jsem však sebral můj kabát, který se válel na barové židli, došel na balkón, mlčky jsem za námi zavřel dveře, přehodil kabát lehce přes ní a stoupl si vedle.
Jakmile cítila látku na jejím téměř nahém těle přitiskla si jí více k tělu, a dokonce se i zhluboka nadechla, když ucítila mojí vůni z kabátu.
Zachumlala se do něj a navzdory všemu jsem v jejích očích na zlomek vteřiny spatřil štěstí.
„Poslední 4 roky, co se vídáme tady u tebe…dvakrát týdně. Vždy přijdu v oblečení a v prádle které vím, že se ti líbí nebo o kterém jsi se zmínil, že je sexy nebo že by mi slušelo.
Nejsem si upřímně jistý jestli mluvila jen tak do prostoru, nahlas sama pro sebe nebo jestli to bylo adresováno přímo mne.
Jen jsem se opřel a poslouchal.

Všechny ty peníze, co mi dáváš navíc…za to vše si kupuji jen věci pro tebe, abych tě oslnila a zapůsobila na tebe.
Dvakrát týdně máme spolu neuvěřitelný a živočišný sex po celém tvém bytě.
Vím, že holky jako já to mají říkat všem klientům, a vím, že mají i říkat tu další větu co řeknu. Ale řeknu jí i tak. Je to pravda ty jsi jediný, se kterým je to nespoutané, divoké…a opravdové. A víš proč?“

Nancy svěsila hlavu a několikrát se zhluboka nadechla, než pokračovala.
„Samozřejmě, že nevíš. City přeci pro tebe nic neznamenají stejně tak jako mé polibky, které ti dávám. Ale za ty roky si přeji, aby mezi námi bylo něco více. Něco opravdového…něco skutečného.
Přeji si a sním o tom, že jednoho dne to uvidíš, pochopíš a že to bude jako v pohádce které se před lety psali a že mne jednoduše uneseš někam daleko jako svoji princeznu.“

Další slova se jí ztratila v hrdle.
Mlčela stejně jako já a jen pozorovala blikající světla a pohyb pod námi na ulicích a vznášející se auta která prolétávaly několik pater pod námi.
Věděl jsem, že tohle všechno cítí. Věděl jsem, že by si tohle přála.
Ale tohle všechno bylo více než nereálné z mnoha a mnoha důvodů.
Chvíli jsme tam oba jen stáli a pozorovaly dokud nás nevyrušil a nevyvedl z transu zvuk další rozbité skleničky.
Opět jí moje ruka stiskla o něco více než by měla a střepy společně s tekutinou spadly na kamennou podlahu balkónu.
Tím to však neskončilo, jelikož má ruka se lehce začala klepat, nemohl jsem ohnout prsty ač jsem se snažil sebevíce a na čele mi během několika vteřin vyrazily krůpěje potu.
Nancy ihned věděla a chápala co se děje. Popadla mne za druhou ruku a nekompromisní chůzí mne vedla zpět do ložnice.
Posadila mne na okraj postele a rychlými pohyby již otevírala zásuvku mého nočního stolku. Byl jsem v tomhle trochu staromódní, takže to byl klasický dřevěný stolek, žádný displej, žádný zámek na digitální kód. Nic takového.
Okamžitě vytáhla černou kovou krabičku, kterou otevřela a vyndala z ní poslední injekci kterou uvnitř našla.
Zkušeně sundala uzávěr ze skleněné injekce a uchopila jí do své levé kybernetické ruky, zatímco svojí lidskou rukou mi rozhrnula vlasy na zátylku.
Věděla, co má dělat.
Nebylo to poprvé.
Rychle našla místo s malým černým kruhovým portem v kůži.
Místo který byl určen přímo a výhradně pro vsunutí oné injekce.
Místo, kde se pod kůži schovávala prodloužená mícha a velmi opatrně začala vsouvat injekci. Když byla nadoraz, tlačila na píst velmi pomalu a začala mi do těla vstřikovat jasně zlatou, hustou tekutinu.
Jednalo se o NX-9126.
Přesný vědecký termín a název jsem si nikdy nezapamatoval. Pro mne bylo důležité, že se jednalo o látku, kterou museli užívat všichni Augmentativně vylepšení. Naše těla zkrátka kvůli naší evoluci neměla ráda jakékoli cizí předměty nebo látky v těle. Samozřejmě když jste měli před lety umělý kloub nebo šrouby v těle nebylo to takto nebezpečné a ani rozsáhlé, aby proti tomu naše tělo muselo výrazně bojovat. I když byly i takové případy.
Ale když jste v sobě začali mít i dráty, kabely, nanotechnologii a různé jiné slitiny které byli propojeny s vašimi cévami, žilami, kostmi apod, to už byl nápor, na které naše těla nebyla zvyklá.
V praxi to znamenalo, že se čas od času naše těla chtěla dát výrazně najevo, že se chtějí jakýchkoli vylepšení zbavit a bojovat proti nim. A to způsobovalo gliche a selhávání oněch implantátů a kybernetických doplňků. Stejně tak to mohlo zasáhnout i lidské vnitřní orgány.
Samozřejmě každý reagoval jinak. Každé tělo je stále unikátní a jedinečné. Každý má jiný druh a jiný rozsah augmentací, a proto se projev symptomů liší.

Vědci a velké korporace nezbytně museli tyhle problémy dostat pod kontrolu a vyřešit.
Je více než jasné, že každý z jiných důvodů.
Jedni pro dobro lidstva druzí pro zisk.
Proto na scénu přišlo NX-9126
Látka, která našemu tělu pomáhala zlepšit synchronizaci a vytvořit jakousi symbiózu mezi naším živým organizmem a našimi augmentacemi.
Látka měla symptomy prozatím mírnit a bylo slíbeno, že další verze by měla být schopná je zcela potlačit pro 94% populace.
Zbytečná naděje, jestli se někdo ptá mne. Nikdo nebude chtít látku která symptomy zcela potlačí, jelikož pokud by něco takového vynalezli, po čase zmizí poptávka, klesnou zisky a všichni moc dobře vím, že případných 6% zisků nebude nikomu stačit.
Stejně tak se však i lišila dávka a místo aplikace pro každého.
V Nancy případě jí jedna injekce stačila na její projevy symptomů. Aplikovala vždy čtvrt injekce do ramene. A další čtvrt injekce do stehna. Odtud už krev roznesla NX-9126 do celého jejího těla. Naštěstí Nancy měla své glitche jednou za měsíc, takže jí jedna injekce stačila na dva měsíce. Musela sice aplikovat pravidlně a ani jednou nevynechat ale díky tomu, že neměla až tak rozsáhlé augmentace někdy se glitche a chyby u ní ani neprojevily.
Můj případ byl o malinko komplikovanější kvůli rozsahu a typ mých augmentací.
Před pěti lety, když jsem začínal musel jsem dostávat celou injekci třikrát denně, pak dvakrát následně pouze jedenkrát a nyní jsem na dávce jedné celé injekce obden.
Dnes kvůli naší aktivitě s Nancy jsem na svou dávku pozapomněl.
NX se mi rozlévalo po celém těla a já cítil Nancyn horký dech na zátylku.
Cítil jsem jak je nervózní a jak se o mne obává. Měla větší strach o mne než já sám.
Po aplikaci rychle vytáhla jehlu a odhodila jí na zem, jelikož jsem se začal někontrolovatelně klepat a třást.
Klasický příznak pozdní aplikace.
Opět mne objala a přitiskla se na má záda. Tentokrát však daleko pevněji než předtím.
Držela mne velmi pevně aby zmírnila můj třes, zatímco velmi tichým a jemným hlasem mi do pravého ucha říkala „Ššššššššššš…“
Snažila se mne uklidnit a dát mi najevo, že je tu pro mne. Že se nemusím bát, že je zde po mém boku.
Dokonce mi kdysi navrhovala, že by mi dávala každou injekci, protože si neuměla a nechtěla představovat, jak musím vypadat a jakém jsem stavu, pokud si vše aplikuji sám.
Sama se nabízela, že by mne navštěvovala jen proto, aby mi pomohla.
Oba jsem však věděli, že je to jen poloviční pravda. Nebylo by to JEN pro to aby mi pomáhala s injekcemi.
Upřímně, pokud jsem nezapomněl a dávkoval jsem včas nebylo to tak zlé. Dostal jsem jen silné křeče a neklepal jsem se tak silně a za pár vteřin bylo po všem obvykle. Ale pokud jsem zapomněl jako třeba dnes, následky byly o něco horší.
Její pomoc jsem všask odmítl. Myslím si, že v den kdy mi to nabízela jsem jí odmítl celkem hrubě a neurvale.
Nezasloužil jsem si Nancy.
Nebo přinejmenším nezasloužil jsem si to, jak se o mne starala a co ke mně cítila.
Nezasloužil.
„Už je to dobré…už jsi v pořádku…Jsem s tebou lásko.“
Její hlas byl utěšující a vždy, i když jsem nechápal jak a proč, mne uklidnil. Stejně tak jako pohled na ní v každém případě a v každé situaci.
Otočil jsem se k ní a schoulil se jí do náruče.
Mlčeli jsem.
Jen Nancy mne pevně svírala a odmítla mne pustit.
Je já zhluboka dýchal, nasával vůni jejího těla, jejího parfému, jejího potu a na vteřinu jsem chtěl projevit slabost a říct jí, že pro mne znamená mnoho, možná více než si myslí, ale...nemohl jsem projevit city.
Nemohl jsem.
Když jsem se uklidnil a můj třes se razantně zmírnil a polevil znovu promluvila.
„Tohle byla poslední Jamesi. Mohla bych ti na klinice vyzvednout nový příděl, jestli si přeješ. Neboj, zaplatím je z peněz, co mi dáváš navíc-“
„NE!!! Jsem v pohodě. Nic mi není…nic takového neuděláš.“
Samozřejmě jsem v pořádku nebyl. To bylo jasné na první pohled. Dýchal jsem stále zhluboka a šíleně se potil.
„Stačí kdybys mi dal své ID číslo a kód pro ověření a já ti je vyzvednu a donesu.
Ještě dnes.“

Vymanil jsem se z jejího objetí, i když neochotně.
„Řekl jsem, že jsem v pořádku. Nic od tebe nechci.“
Nic dalšího jsem jí už neřekl a ani se na ní neohlédl když jsem vyšel z ložnice.
Jen jsem otevřel dveře a rychle je za sebou zavřel.
Stál jsem za nimi nějakou dobu a ještě zhluboka dýchal, zatímco jsem slyšel, jak Nancy začala brečet do polštáře.





































Teplý proud vody pod sprchou mne vždy dokázal uklidnit a pomáhal mi utřídit i myšlenky. Jen jsem tam tak nehybně stál a nechával čas a vodu plynout.
Zaslechl jsem zabouchnutí dveří. A ihned jsem věděl, že Nancy odešla. Kdyby chtěla, mohla zůstat až do rána nebo tak dlouho jak by jen potřebovala.
Věděla to.
Ale myslím si, že po dnešním večeru pro ni byla, byť jen myšlenka, že by zde zůstala takřka nesnesitelná.
Z koupelny jsem vyšel jen s osuškou kolem pasu a zastavil se mezi dveřmi.
„Nancy…?“
Neočekával jsem, že bych dostal jakoukoli odpověď, ale pravdou bylo, že hluboko uvnitř jsem trochu doufal, že Nancy zůstala. Její společnost mne vždy uklidňovala, ale nemohl jsem jí po svém dnešním výstupu vinit z toho, že tu nechtěla být.
Pravda však byla taková, že mne vždy zabolelo a zamrzelo když odešla, ale nikdy jsem jí to zkrátka nedokázal říci.
Když jsem přešel do kuchyně první co jsem kontroloval byly peníze které jsem nechával na stole.
Již tam nebyly.
Naštěstí.
Musel jsem se sám pro sebe pousmát, protože jsem byl upřímně velmi rád, že si je vzala.
Konec konců, dnešní svět byl postavený už jen na penězích a na tom kdo kolik získal moci a postavení. Na jiných věcech jednoduše nezáleželo.
Proto jsem byl rád, že si peníze vzala.
Život jako má ona není zase o moc lepší nebo snadnější, který má klasická pouliční prostitutka, a že jich za posledních pět let přibilo.
Proto potřebovala každý dolar. Měl jsem jí svým způsobem rád, proto jsem jí platil tímhle způsobem a takovéto částky. Namlouval jsem si, že jí tímto způsobem vlastně ochraňuji s starám se o ní.
HUD nyní ukazoval 5:16 minut.
V hlavě se mi začaly množit myšlenky a představy, jak přežiji další den, když nemám žádné „pověření“ ani nic jiného na oficiální práci.
Takže jsem pravděpodobně čelil dalšímu nudnému dni.
Stál jsem v ložnici naproti své dvoulůžkové posteli a zhluboka dýchal jelikož jsem pořád velmi silně cítil Nancy parfém. Silná vůně orchidejí naplňovala můj pokoj a stejně tak můj nos. Hlavou mi proběhla věta kterou dnes řekla a zamyslel jsem se nad tím jestli vlastně nemá pravdu.
„To sis už nechal vyměnit svoje lidské srdce za umělé?“
Částečně měla pravdu. Aniž by to tušila. Vím, že její smysl a pointa byly jinde, ale i mé srdce bylo minimálně z poloviny syntetické a kybernetické. Protkáno několika mikročipy, elektrickými obvody a a dalšími věcmi.
Věděl jsem, že už se zase pnořuji do fylozofických úvah, ale někdy jsem si zkrátka nemohl pomoci.
Na první pohled by se mé srdce jen těžko dalo považovat za lidské.
Proto i dnes jako nespočet jiných dnů či večerů předtím jsem sám sobě dával otázku, zdali jsem ještě pořád člověk, nebo jestli jsem již už více stroj.
Co vlastně na mne bylo originálního...původního...lidského.
Obě ruce jsem měl kompletně kybernetické. Od konečků prstů až po ramena .
Stejně tak nohy již nebyly mé lidské. I část mé pánve a kloubů byly již kybernetické.
Naštěstí ta důležitá mužská část zůstávala pořád naprosto lidská a netknutá a stejně tak mé torzo. Je sice pravda, že na Prsních svalech jsem měl určité známky elektroniky a výstupů, ale nebylo jich tolik. Proto se dalo říci, že i tato část byla stále více lidská.
I obličej by se mohl nazvat lidským, ale stejně jako u Nancy, i já měl nad pravým obočím černé tečky-výstupy.
Namísto však tří výstupů jako měla ona, já jich měl šest. To značilo pokročilejší a vyspělejší implantát. A v mém případě také to znamenalo implantát vojenského typu. Nic pokročilejšího na trhu neexistovalo, pokud pomineme experimentální technologie které byly samozřejmě veřejnosti nedostupné a pokud se již někde objevily, tak byly nelegální a mnohdy životu nebezpečné. Mnohdy znamenalo v 98% případů způsobovaly různé problémy, zkraty a závady které mnohdy vedly k usmrcení toho komu byla takováto technologie implantována.
Samozřejmě, že já jsem měl v sobě pár experimentálních augmentací a vylepšení, ale byl a stále je rozdíl mezi mými high-tech vojenskými a mezi těmi co nabízel černý trh.
I když...pravda i tam se velmi vzácně mohly objevit velmi vyspělé výjimky.
Překvapivě i mé oči byly kompletně syntetické a kybernetické. Šedo-modrá barva očí, tedy nebyla ani v nejmenším přirozená ale byla mouosobní volbou.
Dokonce jsem se mohl pyšnit kompletně novým modelem očí, které byly na americkém trhu pouhé 2 měsíce a do Evropy ani ještě nedorazily.
Mohl bych pokračovat ve výčtu a v přemýšlení. Umělá a kybernetická játra, jedna ledvina, část mozku, páteř, žebra...to vše bylo vyrobeno a zkonstruováno.
Je sice pravdou, že to nad čím jsem nyní přemýšlel byla vlastně špička ledovce. Mých vylepšení a hlavně schopností díky nim bylo daleko více, ale nálada a chuť mne rychle opouštěly abych nad tím déle uvažoval.
Ale přesto všechno se mi do hlavy drala myšlenka a otázka kterou pokládali Augům prakticky všichni.
„Lituješ svých rozhodnutí? Bylo to dobrovolné, že sis nechal znesvětit své lidské tělo? Rozhodl by ses jinak nyní kdyby to šlo vrátit?“
Je pravdou, že ne každý Aug byl Augem dobrovolně nebo z vlastního rozhodnutí. Za některé bylo rozhodnuto následkem nehod, katastrof apod.
Někteří zkrátka na výběr neměli.
Byla tu i druhá strana mince. A to taková, že pro některé to byla otázka módy, postavení ve společnosti, životního stylu, nebo jednoduše důkazu, že si to mohou finančně dovolit.
Protože kdo by nechtěl být dokonalý a aby každá jeho část těla byla bezchybná a vytvořená perfektně.
Proč by si například těžký alkoholik nenastřádal nebo na černém trhu nesehnal kybernetické játra aby mohl pít bez obav dál.
Nebo těžký kuřák syntetické plíce.
Nebo modelka která chtěla od mala modré oči a uhrančivý pohled.
Vše bylo díky augmentaci možné a na dosah ruky. Pokud byly peníze čí konexe.
Dnešní doba měla opravdu heslo
Nic není nemožné
Augmentace, vylepšení a kybernetické části a náhrady těl se staly nedílnou součástí dnešní doby.





Bylo však málo takových jako já kteří šli do takových extrémů jako já,
Kupříkladu Nancy měla pouhé 3 augmentace. Ruku, nohu a sociální zesilovač.
Bylo to málo na dnešní dobu, pravda.
Běžné bylo mít na nebo v těle zhruba pět vylepšení či úprav, ale byli i tací kteří to hnali do extrémnějších mezí a měli jich i kolem deseti. Přesná čísla jsem smaozřejmě říci nedokázal protože se to velmi lišilo. Aug od Auga. Ale já bral čistě jen průměr
Avšak pokud ve společností deset vylepšení již bylo považováno za extrémní, já byl něco zcela nepředstavitelného.
Je pravda, že za ty toky a a hodiny ztrávené na operačním sále po klinikách jsem trochu ztratil přehled a přesném počtu,ale pomalu a jistě jsem se blížil k padesáti typům různých augmentací a schopností.
Je však možné, že již jsem toto číslo překonal.
Jak říkám, dávno jsem již ztratil přehled.
Ale na každý pád, všechno bylo mé svobodné rozhodnutí a podstoupil bych každou jednotlivou operaci znovu kdybych to bylo nutné. Byl jsem pyšný na to,že jsem byl...Aug.
































Kvapem se blížila šestá hodina ranní a jít nyní spát již nemělo smysl.
„Stáhnout rolety...“
Zabručel jsem sotva srozumitelně, ale můj apartmán byl vybaven poměrně pokročilou AI která již znala mé návyky, zvyky a obyčeje.
Mechanický zvuk začal okamžitě znít po kuchyni, jak se rolety stahovaly a místnost na okamžik potemněla, dokud jej nenahradilo umělé avšak vcelku věrohodné světlo, které stále simulovalo hlubokou noc a jen částečné odrazy světel z ulice.
„Dobré ráno Jamesi. Je právě 5:48 EDT. Nemám v rozvrhu nic co by jsi měl naplánováno na dnešek. Z úřadu také nepřišla žádná zpráva proto usuzuji, že budeš mít volný den který by jsi mohl využít k odpočinku a načerpání energie.
Avšak detekuji nestandardní postup pro tvou ranní rutinu. Běžně v tuto hodinu a v tento den ještě spíš hlubokým spánkem po boku společnice Nancy a probouzíš se až s mou pomocí v 7:30 EDT jak bývá vaším zvykem.
Také detekuji, že tvá ranní sprcha již také proběhla.

Je vše v pořádku Jamesi? Nestalo se dnes něco neobvyklého?“
Chtě nechtě jsem se musel sám pro sebe pousmát, ale také jsem si částečně povzdech, jelikož jsem nevěděl, jak přesně mám odpovědět.
„Dobré ráno Samantho. Copak jsi neposlouchala a nemonitorovala celou situaci?“
Nastalo na několik vteřin téměř naprostého ticha.
„Striktně jsi se vyjádřil v den mé instalace do tvého objektu, že si nepřeješ, abych jakkoli naslouchala či monitorovala tvé aktivity, jakmile společnice Nancy vstoupí do budovy. Tvůj jasný příkaz zněl přepnout se do stand-by režimu a vyčkávat tvého dalšího rozkazu. Jedinou vy jímkou bylo zaznamenání zpomalení vašeho srdečního typu, což u vás lidí znamená spánek. Dnes však takováto situace nenastala, proto jsem čekala na tvé pokyny.
Avšak detekuji slabé množství alfa a silné množství delta vln z tvých neurologických zesilovačů. Dalo by se to jednoduše připodobnit emocím které vy lidé nazýváte strach a obavy.“
Vše, co říkala byla vlastně pravda. Při nedostatku soukromí v dnešní době, jsem byl rád, že poslouchala mé rozkazy a přání nemonitorovat nic za doby kdy se u mne nacházela Nancy.
„Jsem v pořádku. Navíc dnešek bys nepochopila. Nemůžeš ani protože nejsi...“
zarazil jsem se v půli věty, jelikož jsem si uvědomil, že si nejsem jistý, jestli mám zrovna já plné právo větu dokončit.
„Člověk?“
Zazněla její otázka tak lhostejně jako kdyby mi právě oznamovala dnešní počasí.
Na to už jsem nijak neodpovídal.
„Potřebuji snídani. Pořádnou.“
Ve spěchu jsem se oblékl, popadl svůj kabát, který se válel na zemi, když ho Nancy ze sebe shodila a chvatně jsem vyšel z bytu.
Ráno bylo velmi odlišné než noc, kterou jsem ještě před pár hodinami pozorovali na mém balkónu. Noc byla příjemná, jasná, na obloze ani mrak a svým způsobem uklidňující, zatímco ráno bylo nepříjemně chladné a sychravé.
Podzimní vítr v kombinaci se studeným deštěm mi bičovali tvář a nepomohlo ani zvednutí límce kabátu, abych se více ochránil.
Naštěstí jsem neměl dlouhou cestu před sebou. Možná deset minut rychlejší chůzí.
Na rohu ulice, kde jsem bydlel stálo totiž bistro. Stylem doslova vystřižené z šedesátcýh a sedmdesatých let v USA
Dokonce i personál se tak oblékal. Většinou servírky byly oblečené do pěkných někdy až velmi svůdně provokativních růžových uniforem s bílými zástěrami a mašlemi.
Majitelka velmi a silně lpěla na tradice. Naštěstí tato její zásadovost vytvořila jeden z nejlepších podniků v celém Montrealu.
Tady alespoň pro mne osobně.
Navíc, bylo to jedno ze vzácných míst, které nebylo ovlivněno a ani změněno naší high-tech dobou.
Dokonce i personál byl jen a výhradně lidský, ale co bylo opravdu zvláštní, byl fakt, že pouštěli a obsluhovali takové jako jsem já.
Augy.
Během několika málo let od uvedení augmentace pro širokou veřejnost vzniklo několik
pro-lidských podniků, kteří výhradně zakazovaly vstup komukoli kdo byl augmentován jakýmkoli způsobem.
Nikdo se tedy nemohl divit, že tento postoj zanedlouho vedl k nenávisti a nové verzi rasismu a veliké agresi..
Zde však bylo jedno z míst kde to neplatilo.
Bistro patřilo postarší a velmi milé ženě jménem Carol. Táhlo jí na 60 i když tak nevypadala a s upřímností člověka co již několikrát stihl procestovat celý svět, jsem mohl říci a odpřisáhnout, že najít milejšího člověka něž je Carol bylo, velmi obtížné.
Po vstupu jsem se rychle rozhlédl abych zjistil, že dnes jsem tu velmi brzy. Obyčejně jsem chodil až tak o hodinu, hodinu a půl později než dnes. Ten časový rozdíl byl znát.
Uvnitř byli jen dvě osoby.
Postarší muž, který seděl přímo u pultu na barové stoličce.
Poznával jsem ho s naprostou jistotou.
David.
Byl tu štamgastem. Rychle a matně jsem zavzpomínal které ráno, když jsem zde byl i já, tak tu nebyl on. Matně jsem pátral v paměti protože pokud se nemýlím, tak takové ráno ještě nenastalo.
Jestli se o mne dalo říci, že jsem velmi stereotypní kvůli několika svým zvykům, nevím, co by někdo mohl říci o Davidovi.
V půl šesté ráno Bistro otevíralo a v přesně jako hodinky vím, že David v půl šesté a pět minut procházel dveřmi. A pokud mne paměť neklamala seděl tam vždy přesně do úderu deváté, a nechal vždy veliké spropitné a odcházel.
A druhý den to bylo celé nanovo, na chlup stejné.
„Dobré ráno Jamesi...cože tak brzy dnes?“
Nestačil jsem ani pořádně dosednout na barovou židli vedle Dava a už mne zdravil pokynem hlavy a zvednutou vidličkou v pravé ruce se kterou právě na talíři před sebou porcoval volské oko společně se slaninou.

„Dave...“
Oplatil jsem mu pokynutí hlavy a přisedl si vedle něj.
„Nemohl jsem dneska spát, špatná noc...“
Více už jsem neříkal, jelikož jsem nenacházel ta správná slova.
Nevěděl jsem co mám ve skutečnosti odpovědět. Nevěděl jsem ani já sám co mne trápí nebo co mi vadí natož abych o tom mohl vykládat ostatním.
Druhá osoba v bistru byla nezvyklá a pro někoho jako mne velmi podezřelá, jelikož upoutala mou pozornost ještě dříve než jsem dosedl.
Seděla sama v kóji pro čtyři.
Na tom by možná nebylo nic divného. Spousta lidí si sedalo takto odtažitě od ostatních kde měli své soukromí a věděli, že je nikdo nebude rušit.
Avšak já byl muž rutin, zvyků a pravidel. Navíc jsem navštěvoval bistro již nějakou dobu a pravidelně proto jsem poměrně dobře znal jak místní návyky tak i hosty kteří se zde objevovali s častou pravidelností.
Ne, s tak železnou pravidelností jako Dave, ale i tak jsem znal většinu tváří zde. Stejně tak ostatní znali mne.
Proto mi bylo podezřelá, velmi podezřelá samotná osoba sedící tak daleko a odtažitě, sama stále v kabátu s kapucí tak aby jí do tváře nebylo vůbec vidět a má před sebou na talíři tři kusy vaflí s naprosto typickým javorovým sirupem a kopečky zmrzliny To vše ale bylo naprosto netknuté. Zmrzlina již byla mírně rozteklá což indikovalo, že osoba zde seděla již nějakou dobu.
Ještě pár vteřin jsem z osoby nespustil oči, ale pokrčil jsem nakonec rameny, že asi zbytečně vidím a předpokládám ty nehorší situace a že pravděpodobně začínám být paranoidní.
Mladičká blonďatá servírka přišla během několika málo sekund s konvicí s již udělanou kávou a bez okolků nalila vrchovatý hrnek který postavila přede mne.
„Dobré ráno Rose.“
Pokynul jsem hlavou a snažil se pozdravit co nejméně rozmrzele. Odpověď jako vždy nepřišla. Alespoň ne slovní. Rose se jen pousmála, zrudla jako rajče a rychle odběhla do kuchyně.
Rose byla Carolinina sedmnácti letá vnučka.
Jako jedna z mála mladých ještě v dnešní době studovala a měla pořád sen, že se stane jednoho dne lékařkou a bude moci pomáhat druhým. Zde pracovala aby vůbec mohla školu platit. Pravda nevydělávalo to moc, ale lidi jako Dave a další stálý zákazníci díky svému spropitnému alespoň trochu mladé Rose pomáhali ve splnění jejího snu.
Navíc měla sen, že si jednoho dne otevře soukromou kliniku a bude všem pomáhat bez rozdílu kdo za ní přijde.
Byla to...velmi naivní představa o budoucnosti. Zvláště v dnešní době.
Nechtěl jsem však Rose ničit její sen, takže jsem nikdy neřekl co si o tom ve skutečnosti myslím.
Jen jsem jí již dnes litoval až narazí na krutou realitu tohoto světa.
„Chudák maličká. Koukám, že i po roce má pro tebe očividnou slabost.“
Nasál jsem zhluboka silné aroma kávy.
Musím uznat, že i když to byla uměle pěstovaná káva a nejnovějšími technologiemi jí byla dodávaná jak vůně, barva a chuť, jelikož pravá zrnka byly jako vše ostatní už velmi vzácně k sehnání, tak jsem nemohl na tuto kávu říci jediné špatné slovo.
Tedy alespoň na tu co zde podávala Carol a Rose.
„Heh, když to říkáš.“
Usrkl jsem další lok a postavil hrnek před sebe. „Dave rád bych se tě zeptal na...“
„Na toho co sedí v rohu, že.“
Dave do sebe akorát ládoval slaninu a utíral si mastnou pusu ubrouskem.
„Taky mi vrtá hlavou kdo to je. Ať je to kdokoli tak ten týpek přišel deset minut po mne. A to víš, že se nestává, aby někdo byl tak brzo jako já.
Sedl si do kouta a od té doby sedí jako socha a ani se nepohnul. Ani když naší malé Rose diktoval objednávku.
Řeknu ti, je to hřích nechat jejich vyhlášený vafle ladem skladem.
Navíc je zahalenej jak nějaká mumie z filmu, že mu ani do obličeje není vidět.“
Pozvedl
jsem obočí.
„Ty sis taky všiml, že nic nesnědla?“
Polovina volského oka zmizela v jeho ústech jako nic.
„Vždyť povídám, že od doby co ten divnej týpek přišel se ani nepohnul. Dokonce jsem ani neslyšel jeho hlas nezahlédl jsem nic. Sedí tam jak socha a jen zírá před sebe až mi z toho běhá mráz po zádech. Nejsem z těch co by hned druhý odsuzovali, ale říkám ti, že je to divnej pobuda.“
Hrál jsem si s hrnkem a točil jsem s ním a pohrával si s kávou uvnitř.
„Nebudeš asi daleko od pravdy, ale není to ten ale TA.“
Dave se zakuckal tak silně, že se musel vyprázdnit do dna jeho hrnek.
„Cože??? A jak to proboha víš?“
Podíval jsem se mu přímo do očí a dal mu jasnou odpověď aniž bych musel promluvit.
Viděl jak moje zorničky se roztahují a zmenšují jak sotva znatelné částice v mém oku na sítnici se pohybují, skoro jako čočky a objektiv kamery když zaostřuje.
Přkývnul na znamení, že rozumí.
Už jsem se nadechoval, že budu pokračovat, avšak Carolin příchod mi to znemožnil.
Nemusel jsem se ani otáčet, abych věděl co má v ruce. Vůně to prozradila již dávno.
Pořádný kus jablečného koláče s chedarrem navrchu.
Přísahal bych, že se má pusa zaplnila slinami když se ten nádherný talíř objevil přede mnou.
To bylo poprvé za dnešní den co se na mé tváři objevil úsměv.
„Jsi poklad. Co bychom bez tebe dělali.“
Její úsměv byl hřejivý a vlídný. Přesně takový díky kterým by i někdo jako já dokázal zapomenout na svinstvo tohoto světa.
Carol se jako obvykle nahla přes pult a políbila men symbolicky na obě tváře.
„Plno z vás by nemělo slušnou a plnohodnotnou snídani a jedli byste kdo ví co. Půlka z vás co sem chodí by pošla hlady nebo byla podvyživená.“
Její tón nebyl ani tak moc káravý jako starostlivý a upřímný.
„Jako vždy máš pravdu.“
„Vypadáš strašně zlato. Zase jsi vůbec nespal, že. Ani neodpovídej vidím to na tobě. Všechny ty tvoje vylepšení to nezamaskují. Vidím to na tobě. Cítím. to. A bojím se o tebe.“
Nic jsem neříkal. Nemělo to cenu. Pouštět se do hádky s Carol znamenalo jít do bitvy která je předem prohraná. Jak malý kluk jsem jen sklopil hlavu a mlčel jsem.
Pohladila mne mateřsky po vlasech.


„Dávej na sebe pozor. Donesu ti ještě jeden kus tvého oblíbeného koláče a bez řečí ho sníš také. To, že když do sebe cpeš všelijaké ty injekce a kdo ví jaké další zázraky, neznamená že nebudeš pořádně jíst. Alespoň ne tady u mne. Rose ti ještě dolije a já dohlédnu, že dříve odsud neodejdeš dokud nebude vše prázdné.“
Jak jsem řekl. Nemá cenu se hádat. Proto jsem se raději pustil do své snídaně.
První čtvrtku koláče jsem snědl mlčky. Vychutnával jsem opravdu každičké sousto.
Dave byl již dávno po své snídani, ale upíjel již třetí hrnek. Přitom koukal na malou hologramovou TV která byla nad námi za barem kde běželi ranní zprávy ze světa.
Sotva jsem dojedl svou první čtvrtku koláče již přede mnou přistála druhá a stále červená Rose mi dolévala můj druhý hrnek který jsem měl nakázán.
Avšak celou dobu jsem nenápadně pokukoval po stále neznámé osobě. Nechtěl jsem se moc otáčet, takže jsem spíše využíval odrazů a zrcadlení předmětů za barem.
Díky svým očím jsem toho i za těchto zhoršených podmínek viděl mnoho a detailně.
Záhadná postava pořád a stále seděla a a celou dobu se ani nepohnula.
Začínalo to být každou minutu podezřelejší a podezřelejší.
Je pravda, že během pár minut přišlo dalších pět zákazníků.
Stálých zákazníků které jsem pozdravil pokynutím hlavy a Dave svým optimistickým a energickým pozdravem se zdviženou vidličkou.
Ale tajemná žena se nepohnula ani o centimetr.
Z druhého talíře jsem začal odkrajovat výrazně pomaleji. Pozici ani styl držení těla jsem nezměnil, abych na sebe neupoutal pozornost, ale hlas jsem nyní ztišil.
„Ohledně naší neznámé společnice...“
Dave se na mne otočil nechápavým pohledem s hrnkem u pusy.
„Neotáčej se na mne...dělej jako kdybych nemluvil.“
Rychle jsem ho napomenul, až ho to zarazilo ale pochopil ihned.
„Máš pravdu, že na ní něco je. V první řadě je to žena. V druhé řadě sedí tady již velmi dlouho bez pohnutí a za třetí...to nejdivnější.
Nemůžu jí prokouknout. Doslovně.“
Pozvednuté obočí a výraz mi jasně odpověděly, že Dave nechápe co tím myslím.
„Představ si moje oči jako rentgen. Ale ten nejlepší a nejvyspělejší rentgen co může být. Tebe bych mohl doslova prokouknout na kost...“
Mluvil jsem tiše a snažil se vypadat tak, aby to nevzbudilo pozornost.
„Avšak naší neznámou slečnu ne. Jen díky jiným programům co mám jsem poznal díky stavbě a držení těla, že se jedná o ženu. Nepochybně však, že o silně Augmentovanou ženu. Ale jinak nevidím nic více než ty. Sedící zahalenou postavu v koutě.“
Dave se podrbal na bradě.
„A to je tak divné, že nevidíš...skrz?“
Bylo vidět, že dlouho hledal slova jak správně formulovat svou otázku.
Upil jsem z hrnku a zhluboka se nadechnul.
„Technologie která dokáže zablokovat mé...rentgenové vidění je při nejlepším vzácná. Rozhodně ne rozšířená a můžeš se vsadit, že velmi, VELMI drahá.
Proto mi jen selským rozumem řekni. Kolik lidí, kteří mají očividně takové konexe a finance pořídit si něco takového, sedí na rohu v bistru aniž by se pohnuli takto brzy ráno.“
„Třeba to je jen náhoda, nebo máš porouchané ty svoje robotické oči.
Navíc ty tady sedíš. Jsi velký vládní agent a drahými vylepšeními a sedíš tady u Carol. Proč by nemohli jiní.“

zatímco jsem se ládoval kouskem koláče jsem přemýšlel. Pravda já tady sedím, ale to jen proto že bydlím takový kousek odsud.
Jaká je však šance, jaká byla náhoda, že dva jedinci s těžkými a silnými vylepšeními budou chodit do stejného bistra ve stejný čas
Nakonec jsem jen lehce zavrtěl hlavou.
„Moje systémy jsou v pořádku a věř mi. Někdo takový se nikdy neobjeví náhodou. A snažně tě prosím. To, že víš kde a pro koho pracuji si nech pro sebe.“
Při poslední větě jsem dodal na důrazu svému hlasu, aby Dave věděl, že se mi nelíbí. Když mluví o mé práci na veřejnosti kde nás každý může slyšet.
„Možná máš pravdu. A sorry. Jen mi to ujelo“
Zavrčel Dave v odpovědi a podrbal se nervózně ve vlasech.
Byl jsem tak zabraný do přemýšlení nad naší tajemnou osobou, že když mi Carol zaťukala na rameno, nadskočil jsem, až jsem rozlil zbytek kávy co jsem mel před sebou na stole.
„Ohhh, omlouvám se nechtěla jsem tě drahý. Jsi v pořádku?“
Usmál jsem se a rychle začal tahat ubrousky ze zásobníku a utíral rozlitou kávu.
„Nech to být drahý. Já to utřu. Ještě jednou se ti omlouvám, ale chtěla jsem tě poprosit o laskavost.“
„Samozřejmě, Carol. Cokoli víš, že ty se ptát nemusíš.“
Bylo vidět, že si oddechla. To mne znervóznilo protože jsem si nemohl představit o co mne chtěla požádat, že se očividně bála nebo styděla i zeptat.
„Víš, že dnes večer je premiéra nové opery? Má to být nějaká novinka e mají lidé vystupovat společně a androidy. Nepamatuji si přesně název, ale...víš?“
Přikývnul jsem na znamení, že vím.
„Jeden ze zákazníků mi dal dva lístky víš a Rose ještě nikdy nebyla na žádné opeře nebo někde v lepší společnost. Celou dobu tráví tady se mnou a nebo ve svých knihách. Nerada bych aby přišly lístky nazmar když už je mám a jít s ní mi přijde nevhodné. Aby měla svůj první takový zážitek prožít s bábou po boku. Proto jsem myslela, nepozval by jsi jí? Neví, že jsem ty lístky dostala, proto bych ráda jestli abys jí pozval ty osobně.“
S úsměvem mi podávala dvě malé plastové karty červené barvy se zlatým čipováním které sloužily jako lístky.
Doslova jsem zamrznul v poloze ve které jsem byl jsem byl když mi oznámila co po mne žádá. Mám dokonce i pocit, že jsem trochu pootevřel ústa protože jsem opravdu nemohl věřit svým uším.
Dave se začal smát že si dokonce musel utřít oči od slz.
„No a máme to tady. Veliké rande a jak dlouho jsem na něj čekali.“
Poplácal mne přátelsky po zádech, zatímco ho Carol pokárala pohledem.
Nepřestávala se usmívat zatímco mi vzala ubrousky z mé ruky a namísto nich mi vtiskla lístky.
„Takový velký statný mužský a je zaskočen, když má pozvat mladou slečnu na společný večer.
Pokud vím, tak s nikým nežiješ a to, že jsi o trochu starší přeci nevadí. Aspoň budu mít jistotu, že je moje Rose v dobrých rukách“
Opravdu jsem nemohl uvěřit vlastním uším. Výraz trochu starší byl zavádějící. Mladičké Rose bylo sedmnáct let a tím pádem mezi námi byl dvanáctiletý rozdíl.
„Udělej to pro mne Jamesi. Prosím. Víš, že nikoho jiného nemáme a já bych byla velmi ráda kdybyste šli spolu.“

Jako v mrákotách jsem se zvednul a nepřítomně na Carol koukal s nadějí v očích, že uslyším, že si to celé vymyslela a byl to jen pokus o žert. Dle jejího milého avšak nekompromisního výrazu jsem ale pochopil, že nic takového se nestane.
„Je vzadu, šla se smetím drahý. Bude mít radost. Jen jdi.“
Zmiňoval jsem, že s Carol nemělo cenu se hádat?
Byl jsem již v několika situacích bezvýchodných situacích kdy mi šlo o život, ale odmítal jsem se vzdát.
Nyní, jsem jednoduše poslechl rozkaz a kapitulovaně jsem obešel pult z pravé strany. Směrem od cizí neznámé postavy a zamířil ke dveřím které vedly ven z bistra k popelnicím kde měla být Rose.
Ještě než jsem zatočil za roh uslyšel jsem Dava.
„Chceš dát Jamese dohromady se svou vnučkou?“
Pronesl to s úsměškem ale s tónem který bych odpřisáhl, že schvaluje její rozhodnutí.
„Chci aby byla ona šťastná a on někoho potřebuje.“
Více už jsem nezaslechl protože jsem byl už u dveří a vcházel ven do šíleného ranního slejváku který se mezitím rozpoutal.
Rose byla nalevo ode mne snažící se jednou rukou obří pytle s odpadky naházet do kontejneru za bistrem zatímco druhou rukou držela nad sebou deštník aby moc nezmokla.
Nebylo to moc efektivní jelikož bylo vidět, že
je již celá promoklá. V hluku deště neslyšela, že jsem se přiblížil až k ní. S velkou námahou se jí podařilo vyhodit první pytel a když se otáčela pro druhý všimla si mne a s leknutím vyjekla a mimoděk ucouvla o dva kroky dozadu až zakopla a spadla rovnou do hromady promočených krabic.
Deštník který upustila jsem hbitě zvednul a podržel gentlemansky nad ní, i když to již nemělo velký smysl, nabídl jí pomocnou ruku.

„Promiň, nechtěl jsem tě vylekat.“
S jejím typickým ruměncem ve tváři přijala mou ruku a neohrabaně vstala zatímco kousky promoklého kartonu se přilepily k její uniformě a do vlasů.
Nemohl jsem si pomoci a volnou rukou jsem odlepoval a odhazoval kousky kartonu z jejích vlasů a ramen, zatímco Rose sama čistila předek uniformy.
Já...já...omlouvám se nečekala jsem vás tady venku. Stalo, stalo se něco?“
Nikdy jsem nad Rose neuvažoval nebo nepřemýšlel nad ní jako nad hezkou ženou či slečnou, ale nyní když jsem od ní byl sotva pár centimetrů a koukal se zblízka do jejích tmavě modrých očí a z dlouhých blonďatých vlasů sem vybíral zbytky nepořádku jsem musel uznat, že i na svůj věk je velmi přitažlivá.
„Ne, nestalo se nic jen jsem přišel tě o něco po...“
Větu jsem nestihl ani doříct protože Rose se už už shýbala pro druhý pytel. Nemyslím si, že by tak spěchala vyhodit smetí jen chtěla zamaskovat, že je rudá jako rajče.
Rázně avšak něžně jsem jí zarazil rukou na jejím rameni, sehnul se sám a s naprostou lehkostí jsem zahodil pytel do kontejneru namísto ní.
„Mmmm děkuji ale nemusel jste mi pomáhat. Já bych to zvládla.“
Natáhl jsem se přes ní a zavřel víko.
„Nemusel ale chtěl. A jak jsem říkal, rád bych tě o něco poprosil Rose.“
Opět barva rajčete.
„Ano, jak můžu pomoci?“
Z kapsy kabátu jsem vytáhl dva lístky a zvedl je ve volné ruce tak aby je viděla.
„Víš přemýšlel jsem...no..zkrátka dostal jsem v práci jako odměnu lístky na dnešní operu. Vyhazovat se mi je nechtělo, s nikám z kolegů přeci jen taky nepůjdu a tak mne napadlo jestli by jsi mi neprokázala tu čest Rose a nedoprovodila mne na dnešní představení.“
Rose se doslova rozzářily oči.
Opera asi nebude pro někoho v tvém věku zajímavá ale...“
„Půjdu moc ráda!!!“
vyjekla Rose tak nečekaně a rychle, že překvapila sama sebe. Dokonce byla tak překvapená, že sama sobě zakryla ústa dlaní.
„Totiž, chtěla jsem říct, že...mi bude potěšením Vás Jamesi doprovodit. Jen bych Vám nerada udělala ostudu.“
Upřímně a od srdce jsem se pousmál.
„Z toho strach rozhodně nemám Rose. Takže v sedm večer sraz tady před bistrem? Představení začíná v osm takže bychom to měli stihnout bez problémů.“
Jen malé stydlivé přikývnutí mi bylo dáno jako souhlas.
Vypadalo to, že Rose zakrnělo a vrostla do země, jelikož se neměla k odchodu. Proto jsem jí podal zpátky deštník který mlčky chytla do mírně třesoucí se ruky, otočil se na patě a vracel se pomalu zpět do bistra
„Pane Jamesi!!!“
Otočil jsem se.
Rose musela výšit trochu hlas protože ranní prudký déšť přehlušoval dokonce i zvuky z okolí
„To moje babička Vás navedla, že? Ona vás přiměla mne pozvat, že je to tak?“
V hlase jí zněla jasná obava, že odpovím ano a zároveň i naděje, že jí tuto domněnku vyvrátím.
Nebyl jsem velký fanda lhaní lidem na kterých mi záleží, ale Rose jsem měl svým způsobem rád a milosrdná lež někomu jako ona v tuto chvíli nemohla ublížit.
Prudce jsem zavrtěl hlavou.
„Ne. Tohle je můj nápad a moje přání. Budu se těšit.“
Pak jsem na ní už jen mrkl a vrátil se zpět do vyhřátého prostoru bistra. Rychle jsem se vracel ke svému stolu protože i když jsem díky svým vylepšením nemusel cítit zimu ani nepříjemný déšť který řádil venku, těch pár minut mi stačilo, abych dostal ohromnou chuť na zbytek svého koláče.
Za těch pár minut co jsem byl venku přibilo zase několik hostů, ale již na první pohled mne upoutala jiná věc.
Naše neznámá postava již zde nebyla. Rychle jsem přešel k Davovi a naklonil se k němu.
„Dave...kdy odešla ta ženská?!?!?!?“
Rozmachoval jsem se rukama a bylo i jedno, že na mne pár ostatních hostů koukal jako na blázna.
Dave na mne chvíli nechápavě koukal ale vzpamatoval se během pár sekund.
„Ona...no ona odešla jakmile jsi zašel za roh a za malou Rose tak se ona zvedla a odešla. Teda řeknu ti, že je to fakt děsivá osoba protože nevydala jediný zvuk. A to ani když šla kolem mne, dával jsem si na to extra pozor. Vůbec nic. Ani jsem nepostřehl jestli u ní vůbec byla Carol, aby jí zaplatila. Nerad bych viděl, že by byl někdo tak sprostý a odešel bez placení. Všiml jsem si sice, že jí něco pokládá na stůl ale kdo ví co to bylo. A-V kreditky se přeci dávají pro věší sumy a i tak. Kdo by platil v bistru fyzicky. Takže ani...“
Odešel jsem od Dava v půli jeho věty protože jsem měl neblahé tušení.
V mžiku jsem byl v kóji kde seděla ona neznámá postava. Talíř se snídaní byl samo sebou netknutý
ale to nejděsivější bylo hned vedle talíře.
Fyzické peníze.
Několik desetidolarových bankovek






 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

20.06.2020 22:59:26dát kritice tipPentlochnap

Zdravím ještě jednou,

několikrát zmiňujete, že přátelé říkali, jak je text dobrý. V tomhle přátelům nevěřte. Ti vás pochválí kdykoli. Ti jsou tu od toho, aby vás podrželi když je vám ouvej, zašli jste si na pivo, nebo jste pokecali o ženských vnadách (může se to dneska vůbec říkat?). 

Daleko víc vás posunou lidi, kterým na srdci neleží vaše blaho a neříkají si jestli vás kritika nějak nezasáhne a tak podobně. Tedy nemusí to být zrovna nepřátelé, ale prostě cizí lidi.

Taky mám v šuplíku nějaké texty, které podle mi kamarádi pochválili, ale cítím, že to není tak úplně ono.

Další věcí, kterou zmiňujete opakovaně, je nedostatek akce. No jo, lidi jsou zblblí z televize a čekají bitku všude. Povídka, ale nemusí to být nutně jen povídka, stojí na pointě.  Podle mne je povídka jako vtip - bez pointy není vtip vtipem a stejně to platí i o povídce, o novele, románu prostě textu.  Velmi dobře je to vidět na povídkách dinosaurů zlaté éry sci-fi - Asimov, Clarke, Henlein, Pohl, Harrison a spousta dalších. Zvlášť kratší věci mají "vypointované" dokonale.

Opět říkám a zdůrazňuji, že jsou to jen mé názory a zkušenosti. 

18.06.2020 10:55:05dát kritice tipRazielCrowley

ještě jednou díky

1. To je mi jasné a vím, že se nikdo nedokáže zalíbit 100% ale byl bych pokrytec kdybych nevzal v úvahu každou kritiku a radu

2. Uznám, že flash disk tady asi nehraje moc význam jelikož povídka nebo kapitola není dokončená a flash disk se má objevit ke konci kapitoli (v hlavě ji náčrt mám) a mělo by být vysvětleno proč právě se použilo takové v medium v této pokročilé doběPřiznám se, že Blade Runnera jsem nečetl insipraci beru z filmů (hlavně BR 2049) pro mne jsou to ale oba mistrovská díla a opravdu mi jde hlavně o tu atmosféru, myšlenku než o akci ale chápu co se snažíte říctV každém případě se na text budu muset v nejlbižších dnech vrhnout a udělat nějaké úpravy

18.06.2020 06:58:331 tipů dát kritice tipPentlochnap

Předně dvě věci:

1, Jsou to jen a jen mé názory, jiní lidé to jistě mohou vidět podstatně jinak.

2, Zamyslel jste se nad slovem "flash disk"? Některá slova používáme aniž víme proč. Proč je to disk a jakou to slovní spojení má historii? Bude příští masově rozšířené médium taky flash disk?

A k textu. Určitě nebudu vysvětlovat odstavec po odstavci co se mi nelíbí a proč. Je mi jasné, že chcete navodit podobnou atmosféru jako v Balade runner (mimochodem - četl jste ho?), ale ve filmu je to jiné než v knize. Ve filmu je vizuálně se furt na co dívat, ale text v knize natahováním a rozvláčností trpí, tedy trpí spíš čtenář. A několikerý opis toho jak do pokoje svítí reklama odnaproti je taky takový ....

Třeba tenhle kus textu:

Ráno bylo velmi odlišné než noc, kterou jsem ještě před pár hodinami pozorovali na mém balkónu. Nepříjemný chladný podzimní vítr se studeným deštěm mi bičovali tvář a nepomohlo ani zvednutí límce kabátu, abych se více ochránil.Zimu jsem necítil, ani jsem nemohl, ale nepříjemné pocity mi zůstávaly.Naštěstí jsem neměl dlouhou cestu před sebou. Možná 10 minut rychlejší chůzí. Na rohu ulice, kde jsem bydlel stálo totiž bistro. Stylem doslova vystřižené z 60. a 70. let z Ameriky.Dokonce i personál se tak oblékal. Většinou servírky oblečené do pěkných někdy až velmi sexistických růžových uniforem s bílými zástěrami a mašlemi.majitelka velmi a silně lpěla na tradice. Naštěstí tato její zásadovost vytvořila jeden z nejlepších podniků v celém Montrealu. Tady alespoň pro mne osobně.

Kousek říká hlavní hrdina, kousek vypadá jako objektivní popis. I když si myslím, že by to měl všechno vidět on. Logické vazby taky nic moc - ráno bylo odlišné - v čem? Sexistické - nejspíš špatně zvolené slovo atd atp, podle mě to chce takhle projít celý text. No a hlavně podle mne by to mělo být o polovinu kratší. Mě většinou stačí jednoduchý, ale účelný popis. To se mi líbí třeba na věcech od Rogera Zelaznyho. No a pokud chcete opravdu pěkné a květnaté popisy zkuste si přečíst Zvonokosy, naprostá pecka v košatých a hlavně skvělých popisech.

Každý to má asi jinak, ale mě se osvědčilo nechat text dva tři měsíce odpočívat a věnovat se něčemu jinému. Po té době se na text podívat kriticky a vyškrtat vše co tam nepatří.

 

17.06.2020 19:48:31dát kritice tipRazielCrowley

Děkuji za kritiku. Jsem rád, že se aspoň někdo vyjádřil.Každopádně ohledně Neuromancera čistá pravda. Asi by měl být napsáné jako první, přeci jen to prvenství je navždy jeho.Co se týče textu, mám ve zlozvyku se hodně rozepisovat, filozovovat. Pravděpodobně zlozvyk který povídkám a textům ode mne asi spíše škodí. To intro mělo být ale takové filozofické a hodně zamyšlené. (psal jsem to těsně po rozchodu a potřeboval jsem se na něčem vybít a tak jsem napsal toto. Ale když jsem to dal přečíst pár známým ukecali mne abych pokračoval a vytvořil něco dalšího)Rozhodně se nechci rovnat nebo přirovnávat svou povídku k Blade Runnerovi ale zde beru největší inspiraci. Ohledně filozofie apod a pokud to půjde minimum "akce"Ohledně očí, děkuji za typ proto to dávám číst takto veřejně protože nemohu si všimnout všeho. Stejně tak děkuji poukázání na asi určitěNejsem si upřímně jistý tímto: "Jednoduché pravidlo říká, že pokud to jde mají to postavy říct, nebo si to myslet až když to opravdu nejde, má to být v popisu, nebo to říct vypravěč. "Nějaký konkrétní příklad co jsem třeba neřekl já jako vypravěč nebo postavy?Osobně vím, že od vstupu do bistra to trochu skřípe a potřebovalo by to jak se říká, učesat. Ale doufal jsem, že scéna v bytě se bude číst příjemněji. Asi budu opravdu muset zasáhnout s úpravami než se pustím do pokračování

16.06.2020 20:43:441 tipů dát kritice tipPentlochnap

Přečetl jsem od začátku do konce a mám spoustu SPOUSTU výhrad. hned na začátku by jste měl opravit pořadí - Neuromancer byl první, všichni ostatní od něj opisovali. Obdivuhodné je, že vznikl v roce 1984, přitom první PC je z roku 1982. Neskutečné. Naproto to kazí překlady do češtiny, oba.

Podle mě by text měl být o polovinu kratší a víc něškam směřovat. Věty jako "Byl si jistý že asi určitě odešla." (nevím jestli cituji doslova) Tak byl si jistý, nebo asi, anebo určitě?

Nebo věta "Její lidské oči ve tmě zářily." Lidské oči nezáří a když tak asi nebudou lidské.

Je to takové zahloubané, nijaké, rozplizlé. Jednoduché pravidlo říká, že pokud to jde mají to postavy říct, nebo si to myslet až když to opravdu nejde, má to být v popisu, nebo to říct vypravěč. 

No a nakonec to, že text tak nejak neklouže, neplyne hladce jak by měl. Chce to učesat, uhladit aby se lehce četl, plynul samovolně a nenuceně.

Doporučuju knihy Žoldnéři od Tomáše Bartoše, Kyborgovo jméno od Vladimíra Šlechty (nebo něco z Oggerdova cyklu) a nebo Nepřátelé si vybírejte opatrně od Roberta Charrete. Dá se na tom spousta odkoukat.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.