Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 439 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+6 neviditelných
Manželem proti své vůli 8. - 9 .díl
datum / id11.06.2020 / 507872Vytisknout |
autorkatt-chan
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno38x
počet tipů0
v oblíbených0x
Manželem proti své vůli 8. - 9 .díl

 Manželem proti své vůli 8.díl

Je to určitě další past. Nesmím se nechat tak snadno rozrušit. Hlavně na nic nemyslet. Předtím se mi chtělo utéct, ale v téhle chvíli se nehodlám hnout ani o milimetr. Mast se vsakovala do kůže a bolest odeznívala. Čarodějnice přesně věděla, kde se má dotknout a jak zatlačit, aby se celé tělo uvolnilo. „Hmm..“ Zakroužila prsty okolo krku a já se neudržel. „Libí se ti to?“ Zeptala se a naklonila se víc nad postel. „To ti pomůže.“ Slyšel jsem její slova  a později jak mi dýchla na ucho. Horký vzduch ovanul citlivé místo a mě naskočila husí kůže. „Dost to stačí! Přestaň s tím!“ Prudce se mi podařilo vymrštit do sedu. Popadnout oblečení a vycouvat pryč. Chtěl jsem daleko co nejdál to šlo. Místo toho se mi povedlo v chodbách a odbočkách zabloudit. Řetízek na ruce slábnul a pomalu se ztrácel. Utéct!! Kdyby to k něčemu bylo vykřičel bych to z nejbližšího okénka, ale okolo bylo jen pár pochodní. Pár kroků a jedna z nich vzplála a osvítila uličku celou zahalenou v pavučinách. Staré křídlo hradu. Napadlo mě a dvakrát jsem neváhal a prošel. Na zádech mi něco přeběhlo, ale stejně se mi podařilo jít dál. Vždycky se bojím pavouku a podobných míst, ale tentokrát mi to bylo jedno. Bál jsem se vlastních citů a srdce, které doteď spalo. Vedle mě se zapálila další pochodeň. Pavučiny okolo vzplály. Podařilo se mi těsně proběhnout a vrazit do prvních dveří.

 „Paní co je vám? Jste v pořádku?“ Koště mi pomohlo do křesla. Síla, kterou jsem pocítila stejně tak rychle zmizela. „Děsím ho. Nesnáší mě.“ Zašeptala jsem a přičarovala si sklenici s lektvarem. „Tohle nepijte.“ Vyrazilo mi lektvar z rukou a on se rozbil. „Nikdy si to neberte! Chcete oba zničit? Nepůsobilo by to jen na vás, ale i na něj dokud jste spoutaní slibem.“ Hlavu jsem si položila do dlani a protřela si unavené oči. „Tak co mám dělat? Nechci ho u sebe držet proti jeho vůli! Nejdřív jsem si myslela, že ho zkrotím a nějak to postupně půjde a podívej se na mě. Podívej se!“ Ruce se mi při těch slovech třásly jako nikdy předtím. „Byla jsem tak ráda, když se konečně někdo ukázal. Pořád sama za zdmi hradu obestřena kouzly. Nikdo se sem nemohl dostat a najednou je tady. Tvrdíš, že je v mém osudu, ale já to tak necítím. Jsem pro něj jen nějaká povinnost, ke které se zavázal.“ Musela jsem se nadechnout hned několikrát, abych se dokázala trochu uklidnit a rozumně uvažovat. „Paní má, kdyby to nebyla pravda nikdy bych se neprobudilo a nemělo značku. Od doby co je tady se pomalu měníte. Vy to nevnímáte, ale já to vidím!! Věřte si.“ 

„Zruším naši manželskou smlouvu. Nechci mu víc ubližovat. Můžeš se po něm podívat? Chci mu to říct z očí do očí. Chci vidět jen jednou jeho úsměv, až se to dozví a odejde.“ Vzdám se ho a zůstanu sama dokud mi zbude síla na žití. „Víte vůbec čeho všeho se vzdáte? Rozmyslete se dobře prosím.“ Koště otřáslo proutím a odhalilo jinak ukrytou značku na konci násady. Dvě poloviny srdce spojené stuhou zazářily „Je příliš daleko. Má paní váš řetízek slábne.“ Zadívala jsem se na slaboučkou obroučku, která se pohupovala na zápěstí. Řetízek se ještě víc ztenčil a jedno očko pootevřelo. „Rychle ho najdi a přiveď! Pokud se to přetrhne bude prokletý.“ Koště vystřelilo jako pominuté z pokoje na chodbu.       

Manželem proti své vůli 9.díl

Řetízek se ještě víc ztenčil a jedno očko pootevřelo. „Rychle ho najdi a přiveď! Pokud se to přetrhne bude prokletý.“ Koště vystřelilo jako pominuté z pokoje na chodbu.      

 Bylo slyšet slabé lupnutí okolo zápěstí. Celý náramek se pokryl pavučinkou prasklinek. Musela jsem se opřít o křeslo a zhluboka se nadechnout. Moje moc slábla s každou vteřinou. Tělo se unavovalo dvakrát rychleji. Nemohla jsem si ani nic přičarovat. Do pokoje přihopsal skřet s Flíčkem. „On se o vás bát. Neudržet ho ve stáji.“ Flíček do mě drncnul čumákem. Nešlo mi ani zvednou ruku, abych ho pohladila. „Flí, flíííí. On smutný Lajo.“ Flíček popotáhl, až se otevřelo okno. Skřetík vyskočil na židli a snažil se ho zavřít a najednou jsem se propadla do tmy. Vše okolo zmizelo, jen na zápěstí jemně poblikával náramek.

„Pane Derisi?“ Řetízek se stáčel do křídla hradu, kam roky nikdo nešel. Prach a roztrhané pavučiny, jejíž zbytky ulpěly na řetízku se pohupovaly sem a tam. Pro koště mého kalibru taková špína znamenala výzvu, ale to muselo počkat. Proplula jsem tím bordelem a rychle pokračovala dál. Na jedné ze starých chodeb plála pochodeň a celý prostor byl vyhořelý a hned za tím místem pootevřené dveře. Proč musel jít zrovna sem. Ta místnost byla jediná vždycky zamčená. Jak se tam mohl dostat? Nemělo smysl o tom uvažovat, ale najít Pana Derise a co nejdřív ho přivézt zpátky. „Pane? PANE  MUSÍTE RYCHLE SE MNOU!“ Na schodech vedoucích z místnosti nahoru do věže zarachotil řetízek. „Pouto praská. Paní Laja vás chce propustit, než se stane neštěstí. Rychle.“ Neváhal jsem ani vteřinu a  rozeběhl se zpátky. Řetízek se vracel do náramku čím blíž jsem byl, tím silnějším a lesklejším se stával. „Honem Pane něco se stalo!“ Hnalo se za mnou koště. Ještě kousek a budu tam, když sem sebou prudce trhnul. „Paní Lajo probudit se. Flí flíííí.“ Bylo slyšet z místnosti,až na chodbu. Rychle jsem se oklepal a všiml si, že řetízek je rezavý a zasekl se. „Flíčku musíš mi pomoct dovnitř.“ Poznal můj hlas a vykoukl ze dveří. „Flí, flí flíí.“ Byl rád, že mě vidí a rovnou mu došlo co po něm potřebuji. Opatrně si omotal řetěz okolo nohy a silou mě vtáhl do pokoje. „Laja nechtít probudit.“ Hlásil mi skřetík špatné zprávy. „Všechno je to tvoje chyba!“ Šťouchlo do mě koště násadou, která svítila. „Já potřeboval jen prostor. Chvíli být sám a přemýšlet. Nic sem neudělal!“ Pohladil jsem Laju po tváři, která byla studená jako led. „Ona je v jiném světě. Zahalená temnotou a jediný kdo jí může dostat zpátky jsi ty Derisi.“

Studený pot mi vyrazil na čele. Měl jsem dostatek času, abych si uvědomil, že se nemusím bát.

 „Mám o ní strach.“ Polknul jsem na sucho.

Flí a skřete odejděte do stájí a nikomu ani slovo nebo by nás mohli snadno napadnout ostatní čarodějové.“  Zdůraznilo koště a poslalo je pryč.

„Jak poroučíš.“ Skřet za sebou potichu zavřel.

„Pane snad prominete, ale musíte mě poslechnout v každém slovu a zapamatovat si co máte dělat, než odejdu.“

„Ty tu taky nezůstaneš? Ale já nic neumím.“ Pochyboval jsem o sobě.

„Musíte se konečně rozhodnout. Chcete zůstat na hradě s Lajou a nebo se vrátit domů?“ Podíval jsem se k oknu, kde bylo vidět přes les, za kterým byl můj domov a pak na Laju bezmocně ležící v křesle.

„Zůstanu tady.“ Trochu se mi zachvěl hlas, ale rozhodnutí bylo pevné jako skála.

„Nejdřív musíte pomoci mě. Dotkněte se násady.“ Uchopil jsem koště a pozvolna zhasínalo.

„Velmi dobře. To je ono ještě chvilku vydržte. Pusťte mě!“ Moje dlaň trochu pálila, když jsem jí rozevřel bylo tam vypálena polovina srdce. Koště přistoupilo k Laje.

„Zvedněte její ruku. Musím jí předat druhou polovinu.“ A vklouzlo do její dlaně.




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

K tomuto dílu není zatím žádný komentář.

Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.