Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Šimpanzi

11. 06. 2020
3
9
616

„Život není, jak jsme se učili, hledáním odpovědí, ale spíše hledáním otázek, na něž se máme ptát.“
           
                                                                                                                     Kate Mosse

Po šedivé magistrále se opatrně posouval řetěz aut. Občas někdo zatroubil, aby dal najevo, že ještě žije. Postupně se k němu přidávali další. Nakonec troubili takřka všichni, aniž by tušili proč.

Lubošovi se nepříjemně rozdrnčel telefon.

„To bude zas ten magor,“ zašklebil se Petr.

Luboš mávl na Petra, aby hovor lokalizoval, a pak se líně natáhl po sluchátku: „Police České republiky. Co pro vás můžu udělat?“

 „Dobré ráno, pane komisaři. Mám pro vás důležitou informaci. Dnes v devět hodin u Devíti křížů zemře devět lidí na dálnici při nehodě cisterny.“

„Říkal jste devět, nebo deset aut?“ zeptal se Luboš a dal si nohy na stůl.

„Být vámi, pospíšil bych si. Cisterna právě tankuje na benzínce EuroOil.“

„Jak víte, že právě tankuje?“

„To byste stejně nepochopil…“

„A proč s tím něco neuděláte vy?“

„Na to je pozdě,“ odsekl volající.

„Zavěsil moc brzo,“ postěžoval si Petr. „Budeme muset počkat, až zavolá znova.“

Luboš se napil kafe a mrkl na hodinky. Bylo 8:49. Dneska bude dlouhej den, pomyslel si a zavřel oči.

Táta nese z lesa plný košík hříbků. Na hlavě má vytahaný hnědý klobouk se sojčím pírkem. Opírá se o hůl, ale kráčí vzpřímeně a s úsměvem. Vchází do chaty, kde se už vaří voda na kávu. Luboš vyndává dva skleněné pohárky ze starého kredence s vitrínou ve tvaru květu kopretiny…

 

Luboš si dřepl na gauč mezi kolegy, kteří zabrali přední místa u televize. Promnul si oči. Zazíval tak, že připomínal nerudného hrocha, jehož probudil projíždějící motorový člun. Na dolní liště obrazovky se objevil žlutý rámeček s nápisem „Mimořádné zpravodajství“. Moderátorka, která stála u dálnice, si právě upravovala vlasy, když se spustil přímý přenos.

„Hlásíme se vám od Devíti křížů,“ zazubila se, „v devět hodin zde došlo k tragické nehodě, kterou zavinil řidič cisterny, která se převrátila a zablokovala oba dálniční pruhy na D1 ve směru do Brna. Cisterna se po nárazu vznítila. Havárie si vyžádala celkem devět obětí. Její příčiny na místě prošetřuje policie ve spolupráci s hasiči.“

„Co o něm víme?“ chtěl vědět Luboš, pro kterého byla reportáž dostatečným budíčkem.

„Skoro nic,“ pokrčil rameny Petr. „Volal z mobilu s předplacenou kartou.“

„To je mi fuk. Vytoč ho!“

Petr mu předal sluchátko, z něhož se ozývalo haló, haló, haló.

„Tak a dost!“ vypěnil Luboš. „Tady přestává veškerá sranda!“

„Pro vás nebo pro mě?“

Luboš se zhluboka nadechl, než odpověděl: „Kde jste? Dojedeme si pro vás a v klidu si promluvíme.“

„To nebude nutné. Stojím před služebnou, pane komisaři.“

 

Petr zapnul nahrávací zařízení: „Odmítl jste obhájce, je to tak, pane Sehnale?“

„Nepotřebuju ho,“ prohlásil Damián Sehnal. Prohrábl si dlouhé mastné vlasy, které mu padaly přes široká ramena narvaná do vytahaného svetru s obrázkem zaoceánské lodě.

„Nic špatného jsem neudělal,“ dodal. 

„Máte na krku obvinění z terorismu, takže bych vám radil, abyste začal spolupracovat,“ zpražil ho Luboš. „Znáte řidiče havarované cisterny?“

„Nikdy jsem ho neviděl.“

„S kým jste plánoval útok? Chci slyšet jména a adresy.“

„Na vašem místě bych se zeptal na něco jiného. Třeba jak je možné, že jsem o nehodě…“

„Od ptaní tu jsme my, pane Sehnale,“ přerušil ho Petr. „Ve vaší aktovce jsme našli hromadu prázdných papírů. Jak tomu máme rozumět?“

„To už je lepší,“ usmál se Sehnal a odhalil zažloutlé řezáky, kterým zoufale chyběla lékařská péče. „Víte, občas mívám vidiny. Třeba o mladé ženě jménem Magda, která zoufale touží po potomkovi, ale její partner dítě nechce, takže si ho dnes pořídí se sousedem, co bydlí o patro níž.“

Petrovi ztuhla krev v žilách. „Co to vykládáš?“ 

„Nebo o tulákovi, jak se vkrádá do chaty. Když vyžahne tuzemák, rozbije poslední pohárky na kávu. A taky kredenc s vitrínou ve tvaru květiny.“

Luboš se podíval Sehnalovi přímo do očí, ale uviděl v nich pouze svůj obraz: „Co jste zač?“

„To ještě nikdo nestanovil, jsem první svého druhu. Jako první člověk mezi šimpanzi.“

„Máte nás za šimpanze?“

„Neberte to jako urážku, pane komisaři. Je to jen žertovné přirovnání vytvořené na vědeckém základě.“

„O co vám kurva jde?“

„Snažím se vám porozumět. Stejně jako vy mně.“

 

„Kde seš?“

„Doma. Kde bych byl…“

„Nekecej“, řekl Luboš pobaveně. „Slyším v telefonu hluk hospody.“

„Hele, dej mi pokoj,“ ohradil se Petr. „Pořád mi leželo v hlavě, co nám dneska navykládal ten magor, tak jsem cestou domů zašel za sousedem. Abych to zkrátil, byla tam s ním Magda. Rozešli jsme se.“

„Mrzí mě to. Magda byla…“

„Měl pravdu,“ přerušil ho Petr. „Všechno, co řekl, se stalo. Co mlel o tulákovi, co rozbil nějaký skleničky?“

„Buď v klidu. To se týkalo mě,“ zavěsil Luboš.

Vytočil tátovo číslo, že by ho cestou na chatu vyzvedl, ale hned zavěsil. Měl by se mu omluvit, jak po něm vyjel kvůli chatě. Rád by ji přestavěl podle svých představ. Kolikrát si tátu představoval jako nemohoucího starce, který neví nic o světě. Po poslední hádce si dokonce přál, aby umřel. 

Vzal telefon a mrsknul ho do prázdné přihrádky u spolujezdce.

V chatě někdo byl, vstupní dveře byly vypáčené. Vevnitř na Luboše čekalo boží dopuštění. Masové konzervy vytekly na koberec a na opěrky převrácených židlí, na zemi se válely střepy ze skleněných pohárků a flašky od tuzemáku. Nejvíc ho mrzela nakřápla vitrína u kredence.

 

„Kde je?“ zeptal se Luboš. „Potřebuju s ním mluvit.“

 „Nejde to, je fuč,“ odpověděl mu Petr zkroušeně. Táhl z něho fernet nebo jiný hnus z bylinek.

„Jak to?“

„Nic jsme na něj neměli.“

„Co ta nehoda? Co zjistili?“

„Prej vadnej brzdovej pedál. Mechanická záležitost.“

„Pedál, to určitě… Jak ti je?“

„Ani nevím,“ zamyslel se Petr. „Asi pro mě nebyla ta pravá.“

„V tom ti neporadím. Ženský jsem dávno vyřadil z repertoáru,“ prohlásil Luboš. Podíval se na Petra a začali se řehtat.

„Co vaše chata?“

„Vloupání. Musel jsem ji dát do pořádku.“

„Tady máš záznam z výslechu,“ řekl Petr a předal mu papíry. „Sehnal pak volal ještě jednou. Tvrdil, že dneska odpoledne má spadnout most v Bubenské ulici.“

„Tam bydlí táta!“ vytřeštil oči Luboš. „V kolik má spadnout?“

„To neříkal.“

 

Luboš zaparkoval auto s majáčkem u vstupu do metra. Už tam stály dvě záchranky, které odvážely raněné. Za nimi se srocoval zástup opuštěných tramvají mířících na Vltavskou.

„To bude dobrý,“ povzbuzoval ho jeden ze záchranářů.

„Nebude,“ řekl Luboš. „Hledám tátu, ale nejde se mu dovolat.“

Most rozdrtil starou tramvaj, která se ztratila ve změti železa a lidských končetin, jež vlály ve větru jako opuštění draci. Všude bylo slyšet slábnoucí naříkání raněných, kteří by udělali cokoliv, aby se z toho pekla dostali. Neměli však na výběr, osud se jich neptal.

„Táta se našel,“ upozornil ho záchranář.

Luboš zvedl mobil rychlostí blesku: „Tati, všude tě hledám.“

„Volám, abych se s vámi rozloučil, pane komisaři.“

„Nehraj si se mnou!“ vyštěkl Luboš. „Kde je táta? Odpověz mi, nebo tě odprásknu.“

„Snad nebude tak zle. Být vámi, ujasnil bych si, co vlastně chci.“

„Zeptám se tě naposled. Co jsi udělal s tátou?“

„Ať udělám, co udělám, všechno je špatně. Splním vám přání a zase je to špatně,“ postěžoval si Sehnal. „Čím víc se vám hrabu v palicích, tím míň se ve vás vyznám. Šimpanz aspoň ví, co chce.“

„Chci vědět jenom jedno. Je naživu?“ zeptal se Luboš a po tváři mu tekly slzy.

„Odpověz si sám.“

Luboš zavřel oči.

Táta nese z lesa plný košík hříbků. Na hlavě má vytahaný hnědý klobouk se sojčím pírkem. Opírá se o hůl, ale kráčí vzpřímeně a s úsměvem. Vchází do chaty, kde se už vaří voda na kávu. Luboš vyndává dva skleněné pohárky ze starého kredence s vitrínou ve tvaru květu kopretiny.


9 názorů

Gora
18. 06. 2020
Dát tip

Určitě lepší v minulém čase, ten přítomný děj se hrozně vlekl. 

 6 je jako by spíchnutá horkou jehlou - moc info, co vše se přihodilo, jen tak, povrchně, na malém prostoru...

Na tip to ale u mě je... ještě bych dala pozor na zbytečnosti, jakou je kupř.:

a po tváři mu tekly slzy. - vždy tečou po tváři. /změnila bych např. ačkoli se ovládal ze všech sil, slzy se nedaly zastavit


Nakonec jsem poupravil název povídky i celou povídku, hlavně její konec... pokud by někoho zajímalo, k přečtení zde. ;)


lawenderr
13. 06. 2020
Dát tip

vtipně napínavé, přečetla jsem na jeden čaj:) - teda až k Jsem mrtvý - konec by mi až tak nevadil, ale už to nebylo ono, nevím proč - už to šlo do kšá, škoda, ale i tak ...


Díky za komentář.

Faktem je, že to mělo větší potenciál. Asi jsem s tím moc spěchal. Nevím, jestli se k tomu budu vracet, ale myslím, že mě to třeba někam posunulo...

Měj se.


To ne no :)


Dík. To abych napsal alternativní konec. ;-) Asi bych si dokázal představit i jiný, nakonec jsem se rozhodl pro tento...

Měj se. 


Gora
12. 06. 2020
Dát tip

Tentokrát mi hodně vadí ten přítomný čas, celé je to nějak odbyté a konec zvlášť... škoda - s takovým tématem by to mohlo být skvělé!

pokračuje zadržený,  - to zadržený bych nahradila

„To je, jak bydlí táta!  - Tam, kde bydlí táta!

v 6. je 13x jméno Luboš - určitě bych jím šetřila - čtenář už ze začátku přece ví, kdo je hlavním hrdinou. 

To jsou však jen podružnosti... Kdybys přepsal text do minulého času, vymyslel kloudnou pointu místo tvého zvláštního /pro mne nelogického/ závěru, celé pročistil, byla by to výborná povídka. Dialogy, např o šimpanzech, by určitě snesly nápaditější formu!

Takže dnes nemohu chválit... třeba se k textu vrátíš...


kam na to chodíš?......svědomí se hlava prostřelit nedá.......*/***


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru