Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Baťův kanál 1/2

12. 06. 2020
11
25
1376
Autor
revírník

 

Baťův kanál

 

V létě 1998 trávili Miluška s Danem a tříletým Jarečkem dovolenou na chatovém táboře kousek za Uherským Ostrohem, na břehu Baťova kanálu. Dají se tam provozovat soukromé vyjížďky s lodičkami, ale to jsme nevěděli, a jestli jsme kdy o tom něco zaslechli, nás se to netýkalo.

Na sobotu prvního srpna bylo dohodnuto, že tam s Klárkou, Kačenkou a Simonkou tu naši rodinku navštívíme. Docela jsme se těšili, bude to změna jak pro děcka, tak pro Miluščinu neodbytnou potřebu častého setkávání s velkou společností. Přijedou i Jarda s Táňou, aby si své holčičky odvezli domů, a my si na zpáteční cestě vyzvedneme v Jindřichově na pár dní Ilonku a její maminku Helu, takže Simonka pak s námi nebude v Třebíči sama. Takové obvyklé prázdninové střídání. Uprostřed příštího týdne je zas všecky vyměníme za Elišku s Kubíkem a tentokrát výjimečně u nás zůstanou i jejich rodiče Kája a Martinka. To se bude hodit, Jana mi pomáhá v lese, máme letos náročné léto, téměř denně vyhledáváme nové kůrovcové stromy a kontrolujeme lapače, to všechno při spoustě jiné revírnické práce. A horké léto náramně vyhovuje nejen kůrovcům, ale i dětem, a tak si při naší zaneprázdněnosti budou moci s rodiči užívat koupaliště a dalších radovánek.

Když jsme ten prázdninový tábor za hlavním tokem řeky Moravy našli, Taňulka a Jarda už tam byli, vše, co stálo za to, měli prohlédnuté a jenom čekali na své holčičky. Skočily jim s rozběhem do náručí.

Brzy přišla řeč na kanál a na lodičky. Chtěli jsme odporovat, ale nešlo to, Dan trval na tom, že se svézt musíme. A také stačilo vidět při těch slovech Jarečkovu, Klárčinu a Kačenčinu radost. Jareček už se předtím na lodičce svezl a teď se těšil, že pojede zas. Ale to už se babička v návalu nadšení, ne tolik z té budoucí plavby, jako ze samotného setkání, hrnula k pokladně, aby ji nikdo nepředběhl. Co mohl kdo s rozjařenou mecenáškou dělat, než moudře ustoupit?

Všechno šlo dobře, až při naloďování se dostavila potíž. Do té chvíle si nikdo nevšiml, co prožívá Simonka, dokud neodmítla navléct si plovací vestu. Naše naléhavé vysvětlování, že takové je nařízení, a to se nedá nic dělat, ji jen utvrzovalo, že se na ni cosi nedobrého chystá, jinak by kolem toho nebylo tolik řečí. Ona přece na žádnou loď nechce, tak si to nebude navlékat. Tak dobře, zůstaneš tady, my někoho poprosíme, aby tě pohlídal. To ovšem také nechtěla. Zamračeně sledovala nadšení, s nímž se ostatní děti nemohly dočkat vyplutí, nahuštěné oranžové vestičky už měly na sobě, když teprve čluny pro nás přirážely k molu, a prožívala těžké dilema. Má uvěřit, že to s ní myslíme dobře, odevzdat se do našich rukou a na tu loď vstoupit? Nebo tady zůstat kdoví na jak dlouho s cizími lidmi? To ne. Tak si ten dnešní den nepředstavovala. Nakonec si s tichým poplakáváním nechala tu pogumovanou věc navléknout. Pak se mě křečovitě chytila za ruku jako své jediné záchrany a s vytřeštěnými zraky vstoupila na palubu za tetou Milkou a Jarečkem. Ti zabrali lavičku uprostřed, my jsme kolem nich postoupili opatrně, abychom člun nerozhoupali, na příď, a tam se usadili. Pořád jsem ji za tu ruku musel držet a uklidňovat. Na druhé straně však jsem byl rád, že se to zatím vyvíjí aspoň tak.

Když dozadu k motoru nastoupil Dan a ve druhé lodi se usadila babička s Klárkou, Kačenkou a jejich rodiči, Dan a Jarda nastartovali a plavidla odrazila od břehu.

Má chráněnka neměla z plavby žádné potěšení. A já, její jistota pro budoucí hrozné chvíle, jež nás zaručeně čekají, musel jsem jí být neustále těsně nablízku.

Voda byla špinavě nazelenalá, jak na pomalých dolních tocích řek bývá. Simonka z ní nemohla odtrhnout oči. Cokoli jsem jí vykládal, bylo jí jedno. Představovala si, co bude, až se převrhneme. Civěla do vody a myslela na neznámé nebezpečí, které tam na nás číhá. Nedala se rozptýlit vplutím do zdymadla, jež děti se zájmem pozorovaly, ani zavíráním železných vrat a naším stoupáním až do srovnání s vyšší hladinou nad zdymadlem, nezajímalo ji ani otevření horních vrat a výjezd z šera ven do světla na volnou vodu, nic z toho, co se kolem ní dělo, ji nezajímalo, v očích měla jenom ten svůj strach.

Když jsem pochopil marnost veškeré snahy mé i všech, kteří by ji také rádi rozptýlili, řekl jsem – n­ic se ti neděje, holka, musíš se s tím srovnat sama. A přestal jsem si jí všímat.

 

 


25 názorů

Já vím, dneska se všude valí videa a podkásty a kdo ví co dalšího. Také jsem si všimla, že moje povídky s délkou 17 stran strojopisu jsou poněkud mimo rozsah dnešní doby. Neber to, prosím, jako výtku, jen jsem si nemohla pomoci :-)


revírník
18. 06. 2020
Dát tip

Nešvar to je, ale zas lepší než předem odradit dnešního čtenáře délkou najednou větší než padesát vět. Tož promiň.

Přes karlovostudáneckou Hvězdu a Malou Morávku jezdíme každou chvilku "do světa" a zpátky.


Nemajíc dříve času, čtu si příběh až dneska. Byla jsem s kamarády v Jeseníkách. V Malé Morávce.

Tedy to kouskování příběhů, to je takový nešvar ;-) Ale ano, chápu to. Jdu louskat druhý díl :)


revírník
14. 06. 2020
Dát tip

Ano.


Philogyny
14. 06. 2020
Dát tip

...strach dovede ochromit...


revírník
13. 06. 2020
Dát tip

Tak dobře. I já tobě.


som rada, že ti to odpustila, aj ja som ti už :)


revírník
13. 06. 2020
Dát tip

Jsi hodná, Gabi, že se Simonkou soucítíš, ale vůbec nemusíš. Všechno zlé z dětství je jí jen pro smích a máš vidět, jak ráda a často sem za námi z Vysočiny jezdí.


úbohá Simonka...fóbia z vody, dospeláci ju tam zoberú násilím a dedo Jaro si jej prestane všímať, nech si s tým poradí sama...šak by si poradila, keby bola dospelá, vybodla by sa vám na vašu loďku a robila, čo má ona rada *


revírník
12. 06. 2020
Dát tip

No... Snad jo.


Kočkodan
12. 06. 2020
Dát tip

Určitě je lepší plout po Baťově kanálu, než chodit kanálama. (Tedy u Simči si nejsem jistý, jestli by s tím souhlasila.)


revírník
12. 06. 2020
Dát tip

Já jsem to věděl, milá Blackie, že chtít se vyznat na první poslech v naší rozvětvené rodině nebude jen tak. Ale copak na tom tolik záleží? Akorát rozlišit malé od velkých, no a to se ze souvislostí pozná, no ne?

Ludmilo, zítra uvidíme, jakou oporou jsem jí byl.


Alegna
12. 06. 2020
Dát tip

ach chudinka, strach člověka paralizuje a musí se s ním poprat sám, ale oporu potřebuje a tou jsi jistě byl :)*


Vidím..vidím, že toto je 1/2....tož bude...určitě i 2/2 a tam se dozvím konec....a já si myslím, že přestat si jí všímat bylo to nejlepší....určitě se rozkouká.....nebo ne?...P.S. tím rodokmenem jsi mi to jen víc zamotal....:-)))))))))))).....*/******************


revírník
12. 06. 2020
Dát tip

Díky, Čudlo.


revírník
12. 06. 2020
Dát tip

Všeho se tady nedočteme, tak aspoň prozradím, že s vodou kamarádka dodnes není. Že jsem ji s děckama v našem potoku viděl jen jednou po kotníky, a to chvilku, než ji kdosi postříkal.


Diana
12. 06. 2020
Dát tip

Jsem zvědavá, jestli se Simonka nakonec s vodou smířila. Naučila se někdy plavat? Ne, ne, nechci předbíhat. Jistě se toho všeho dočteme...


revírník
12. 06. 2020
Dát tip

To jsou, pane, dárečky. (V tom nejlepším, ovšem.)


bixley
12. 06. 2020
Dát tip

No, už se trochu orientuju... Děti a vnoučátka jsou ten největší dar.


revírník
12. 06. 2020
Dát tip

Ajajaj! Rodokmen. Tož tak: Janiny 3 "děti" - Karel, Táňa, Milka; moje 2 - Pavel, Hela. Pak jsou tu jejich manželé/ky: Martina, Jarda, Dan, Janinka, Jara. V každé rodině 2 děti, jen u Milky (v té době) 1, ale postupně 3. Čili (v té době) jsme měli 9 vnoučat: Eliška+Kubík, Klárka+Kačka, Jareček, Martin+Linda, Simča+Ilonka.

Je to teď lepší k vyznání se? Pochybuju. Ale myslím na tom zas tak nezáleží. Vnoučata i "děti" jsou naše společné, vůbec to nerozlišujeme.

Takže tak.


bixley
12. 06. 2020
Dát tip

No, motorový člun jede pěkně rychle, to není lodička, na které se vesluje, ani se nedivím, že se bála. Hezky jsi to popsal.

Jenom bych už potřebovala rodokmen vaší rodiny... :-)


revírník
12. 06. 2020
Dát tip

A já jsem si myslel, že Simča je snad jediná. To se rád dozvídám.


lastgasp
12. 06. 2020
Dát tip

Simonka není jediná, kdo má z vody respekt, velký respekt. Zažil jsem to při plavbě s hausbotem Happy ze Spytihněvi do Otrokovic a zpět se švagrovou. Ožila až po návratu a výstupu na břeh. Hezký rodinný příběh. Bezva.


revírník
12. 06. 2020
Dát tip Gora

Máš pravdu, Ireno, je to v ní "jak v koze". A děkuju.


Gora
12. 06. 2020
Dát tip

Jardo, jak to vypadá, Simonka asi plavání a činnostem kolem vody na chuť jen tak nepřijde:-)


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru