Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 439 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+8 neviditelných
každé nádraží by mělo mít svoji řeku
datum / id12.06.2020 / 507897Vytisknout |
autortrojort
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno194x
počet tipů8
v oblíbených0x
každé nádraží by mělo mít svoji řeku

„Ty jsi mě opustila,“ řekl ji vždy, když se potkali na ulici a nebyla žádná šance se střetnutí vyhnout.
Trpěl paranoidními představami a ke všemu hrozně pil.
Neustále tvrdil, že má na víc, než fárat na šachtě.
Za dlouhých bolestných nocí, kdy se bála vedle něj usnout, ji vykládal že je původním založením básník, ale matka ho rozmačkala svojí vůlí, že musí dělat něco pořádného.
    „Proč se neléčíš?“ říkala mu při těch kratičkých setkáních, a bála se, že ztropí před lidmi na ulici nějaký skandál, kterých si s ním prožila nepočítaně.
    Miloval excesy, neboť věřil, že to patří k utváření symbolu každého umělce.
    „Jenom Bezruč byl takový idiot, že neměl rád publicitu,“ vykřikoval v posteli, když ona chtěla spát.
    „Ovšem, co by si mohla chtít od člověka, který vyzvedával ve verších dělnickou masu a bídu? Co on mohl jako pošťák od přepážky vědět o lidské bídě? Je to směšné. Já s nimi dělám a vím, co jsou zač.“  
    „Třeba to tak cítil,“ snažila se najít něco, čím by ho uklidnila.
    „Byla jsi někdy tam dole pod zemí? Poslouchala o čem mluví? Čím se baví? Máš je denně na očích?“
    „To ne.“
    „Víš jaká je jejich poslední velká zábava? Střílejí po sobě gumičkami,“ rozčílil se tak, že se musel posadit na posteli.     „Namouduši po sobě střílejí gumičkami a řičí přitom falsety svých hlasů do všech černých děr kolem sebe. Víš jak to bolí? Dovedeš si to představit? Nedovedeš, a tak ani nemůžeš pochopit, co to je. A já taky ne. Já jsem tam s nimi a nerozumím jim,“ padl zpět hlavou na polštář.
    „Tak proč by jim, kurva, měl rozumět nějakej Bezruč z pošty?“

    Když si ho brala, tak to byl klidný a hodný muž, ale jak stárnul, tak se v něm začala projevovat nahromaděná touha, kterou mu, dle jeho slov, matka znásilnila jako nedorostlé dítě.
    Osobně se jí tchyně nezdála tak zlá.
    Byla to jen osamocená žena se spoustou stereotypů, jichž se neuměla a snad ani nechtěla zbavit. To byla ovšem její věc.
    Jako byla zase její věc, když se ona rozvedla s jejím synem.     Již to nemohla dále snášet a taky se bála, že by mohl udělat něco jejich dceři.
    Ne, že by chtěl, ale mohlo se to stát, když se dostal do toho svého transu. Tchyně její rozhodnutí nijak nekomentovala, jen na to kývla hlavou.
    „Ona se tím prostě nechce zabývat,“ řekl ji manžel, když mu sdělila, že matka to vzala lépe než on.
    „Nikdy se ničím nezabývá, pakliže se to netýká jí samotné.“     Bylo na něm vidět, jak ho to mrzí, ale nikdy by to nepřiznal.

    „Ty jsi mě opustila,“ opakoval stále stejnou větu.
    „Ano,“ odpovídala stereotypně.
    Již dávno v ní přestal plápolat neuhasitelný plamínek viny, pod nímž se on snažil přikládat.
    Jejich vztah končil prázdným rituálem dvou lidí, kteří si nebyli schopni otevřeně říct poslední sbohem.

    Když stála na nádraží, kam se toho dne vypravila v očekávání svojí dcery, krátila si nedočkavost četbou novin.
    Vlastně ani nevěděla co čte.
    Jen se dívala do liter, jež se jí míhaly před očima.
    Na černobílém obrázku zaregistrovala ženu, která seděla v lavicích parlamentu. Napadlo ji, že by její děvče mohlo jednou sedět také v takové lavici. Ale hned to zavrhla. Politici lžou a ona by nechtěla, aby její dítě muselo někdy lhát. Není nad to, když člověk může říkat pravdu za všech okolností. Samotné se jí toho privilegia nikdy moc nedostalo.
    Moc dobře věděla, co je to pokrytectví, jež se schovává za různé symboly, jako je třeba zachování rodiny.
    K čemu je taková rodina, kde se všichni jen přetvařují, že se nic neděje?
    Kde dorůstající dcera musí poslouchat výlevy nemocného otce, jenž s věčnými šrámy na duši vykládá svoje chorobné pojímání světa: „Není zde jediné zdravé duše, a všichni lidé jsou obhospodařováni malými černými ďáblíky, kteří se vydávají za anděle strážné. A to jsou zakleté kurvy, jež zbyly z potrhaných těl prokletých básníků.“
    Copak mohla dopustit, aby její dítě poslouchalo takové věci?   
   
    „Jsem tak ráda, že ti to študování jde,“ usmívala se matka na svoji dceru, když už spolu seděly v hospůdce, na níž při cestě domů narazily.
    Rozhodly se pro ni hlavně proto, že zde bylo prázdno. Chtěli si popovídat, a ne poslouchat návrhy mužů, kteří nemůžou nechat bez povšimnutí dvě osamocené ženy.
    „A ty by jsi se konečně měla naučit jezdit výtahem,“ smála se dcera matčině obavě kterou projevila, když za ní byla naposled na fakultě.
    „Tenhle páternoster není nic pro mě. Když si nejsem jistá kam mě doveze,“ pleskla ji matka vesele přes ruku.
    „Až budeš starší, tak to pochopíš.“    

    Hostinský před ně postavil dvě sklenky s nápoji, které už na první pohled vypadaly moc hezky.
    „Pozornost podniku,“ řekl.
    „Abyste nám zachovaly přízeň.“
    Aniž by čekal na poděkování, odcházel zpět za svůj výčep. Po cestě oprašoval utěrkou stoly, u nichž nikdo neseděl. Vlastně tam byly jen ony dvě a nějaký opilec, co měl před sebou vyvětralé pivo a hromadu novin.
    „Děkujeme,“ řekla překvapená matka.
    „To víš,“ obrátila se k dceři. „Na takové hospůdky já mám čuch.“
    „To jo,“ usmála se dcera a zašeptala: „Ale nenecháme se koupit za jednoho panáka.“
    „To je jasný. My jsme holky slušný, neprodejný,“ smála se matka jak byla ráda, že zase vidí svojí dceru.
    „A když už… Tak moc drahý.“
    Obě dvě vyprskly smíchy.

    Matka již měla skoro vypitou sklenku a takový pocit, že to na ní má větší vliv, než by očekávala.
    „To bude tím, že už jsem dlouho nic nepila,“ omlouvala se.
    „Se mnou se to taky nějak motá,“ řekla jí dcera.
    „Nejsi zamilovaná?“
     Přihlouple se smály, a v lokále jakoby se trochu setmělo.

    „Asi bude pršet,“ chichotala se matka a ani si nevšimla, že hostinský zavřel dveře a zamkl.
    Klidně dál tlachaly tím způsobem matky a dcery, a nevědomky ztrácely nad vším kontrolu.
    Jako by slova, jež vyslovily, padala pod stůl jak nezralá jablka, a tam si s nimi hráli ježci, kteří strašně dupali.
    Barvy se míjely jedna s druhou a nehodlaly se vzájemně respektovat.
    Lokálem začaly poletovat nástěnné kalendáře s logem nějaké firmy.
    Hudba, co začala hrát, šla pozpátku.

    „Musím jít na vzduch,“ řekla matka a zvedla se ze židle.
    Hostinský jí ochotně otevřel dveře, a ona si sedla na schody před hospodou, kde seděl starý otrapa, jakoby čekal až bude otevřeno, ale otevřeno přece bylo. Byl to ten samý člověk, který seděl v koutě lokálu.
    Ulice se jí roztočila před očima, a ona si nebyla schopna uvědomit, proč sedí na schodech s cizím chlapem, co se na ní usmívá rozšklebenou hubou.
    Obrovská potvora se s rachotem plechového hlodavce sunula kolem ní, a jí přišlo zvláštní, že ji nechce sežrat.
    Ona je přece k sežrání. Slyšela sama sebe jak se směje. Někdo na ni sahal. Bylo jí to jedno. Kurtizána se nesmí stydět za svoje tělo a souložit se musí.
    Něco takového říkala do svých dlaní, a odpovídala na pomatené otázky, jež jí někdo kladl jejím vlastním hlasem. Pak se dívala dlouho do slunce, aby si v závanu minulosti uvědomila, že má dceru, která na ní někde čeká.
    Na nádraží?
    Vlak už přece přijel.
    Viděla jak mizí za zatáčkou a kufr stojí na peróně. Stála tam malá holčička, ale její dcera je už přece velká. Nemůže být takto malá.
    Někdo ji zakryl oči.
    Byl to její muž.
    Ten, co jí rozbil hlavu o zeď, a pak se omlouval, že to nechtěl udělat, že za to může ona, kdyby…
    Čemu se směje?
    Padala do bazénu.
    Lekla se, ale už se nedalo nic dělat.
    Bazén byl stále větší a větší, a ona se ho snažila zvládnout rychlými tempy, jak byla zvyklá z tréninku, ale zůstávala pořád uprostřed, a trenér s píšťalkou se mohl vzteknout, že už dávno přijel vlak, a ona si cachtá tělo jak nějaká mladá kurva v Beverly Hills.
    „Já mám dceru,“ volala na něj, ale on se k ní obrátil zády a propukl v hnusný smích, jenž se měnil v prskání vánočních prskavek na stromku, který právě vyhazoval její manžel z třetího patra oknem ven za výkřiku: „Žádný Ježíšek neexistuje…“
    Lidé se jí ptali, co tam dělá a ona odpovídala: „Jsem vdaná.“     Z vlasů se jí proudem řinula voda, a zdálo se, že je slaná, jak ji stékala do úst.
    „Paní, proč pláčete?“ ptal se jí malý pes, který seděl na schůdku pod ní s lehce nakloněnou hlavou a vrtěl ocáskem.
    Kdosi přišel a nasadil mu obojek, čímž ho strhnul do proudu řeky, a před ní zůstalo trčet prázdné místo, aniž by se ho snažil kdokoliv zaplnit.
    Podívala se na svoji botu, a s jistotou cikánky, která hledí do černé tmy hrnku, kde zůstal jen lógr po kávě, uzřela na okamžik něco z toho, co se děje.
    „Kde je moje dcera?“ vykřikla do obličeje chlapa vedle sebe, a on na chvíli, na zlomek sekundy, měl vyčítavou tvář jejího manžela. Vzápětí ji uchopil v podpaží a někam táhl.
    Nebála se, jen jí byl nepříjemný pach toho člověka, protože jí připomínal něco, na co si nechtěla vzpomenout. Její tělo bylo smýknuto o zeď, a něčí ruka jí sahala pod sukni.
    Udělala reflexivní výpad kolenem, a pozorovala oblohu po níž přeletěl papoušek, který vypadal jak zelený kapesník, co shání někoho, kdo se do něj bude chtít vyplakat.
    Dlaní udeřila do něčeho měkkého před sebou, a vyplavala z bazénu, který její trenér právě vypouštěl.
    „Ty krávo,“ nadával ji, a na krku se mu pohupovala píšťalka jako zub lva.
    „Sám jsi kráva,“ plivla do jeho hřívy a cítila, jak ji pod prsty povolují dveře.
    Zavrzaly, a u nohou ji proběhly dvě prázdné láhve od piva.     Zapotácela se, ale věděla že musí dojít na nádraží.
    Nemohla si vzpomenout jak se jmenuje a nádraží beze jména ji připadalo strašně opuštěné.
    V očích ji zajiskřilo světlo ztemnělého okna. V poletujícím prachu zaslechla přidušené vzdechy, které se válely po podlaze. Bála se, aby o ně nezakopla. Přidržovala se stěny,  před očima ji běžel jízdní řád, ale ona nemohla přečíst příjezd vlaku, jenž nesmí zmeškat, a když se ji konečně podařilo zaostřit zrak, tak zjistila, že je to telefonní seznam.
    Ve vzteku beznaděje udeřila dlaněmi o zeď, a odněkud se ozval výkřik, který zazněl jak píšťalka výpravčího.
    „Hubu drž!“ zavelel výpravčí, a vylezl k ní na perón.     „Stejskalo se ti? Nebo to chceš taky udělat?“
    Bezradně se rozhlížela kolem sebe, protože nemohla najít v jeho slovech smysl.
    „Mami,“ zaslechla známý hlas, a uklidnila se, že její holčička už dorazila.

    Měla o svoji dcerku strach.
    Uklidnilo ji, že je tady, že je v pořádku.
    „Sedni si támhle!“ poručil jí výpravčí, a ona poznala, že má stejnou píšťalku jako její trenér plavání.
    „Proč všichni chlapi potřebují píšťalku?“ vykřikla, zakryla si hlavu před očekávaným úderem, ale nic se jí nestalo.    
    „Tolik jsi toho zase neměla, tak se tady nepředváděj.“
    Ta slova padala jako kamení na hladinu rybníka.
    Zvedající se vlnky ji vnášely vodu do úst a ona se reflexivně rozkašlala, aby jí dostala ven.
    Kdepak, tu radost jim neudělá, aby se utopila.
    Nad hlavou jí začal rachotit strop. Hudba duněla, smrděl tu rum a chlapi, a někde by tu mělo být její dítě, které přijelo domů. Chtěla je k sobě přivinout, ale místo toho ji začali strkat čísi ruce do dveří, za nimiž byly schody, jež směřovaly vzhůru jako do nebe.
    „Proč mám jít  nahoru? Ona je přece tady!“
    Pekelný smích za ní zaklapl dveře jako víko rakve.     Bezmyšlenkovitě klapala po schodech nahoru za hudbou, která byla tak neosobní, že si musela strčit prst do krku.
    Zacinkal zvonek, a sáně s koňmi se rozjely strašnou rychlostí, vítr jí metal do tváře vločky sněhu, které nepotřeboval, a chtěl se jich zbavit na teplé ženské tváři.
    Na kozlíku seděl muž, jehož neznala a vztekle pobízel koně k většímu úprku.
    Jeden z koňů ji švihl ocasem do tváře.
    „Paní, co je vám? Kde jste se tu vzala?“
    Před ní stála dívenka v modrých šatech, a kolem hlavy se jí pohupovaly zrzavé copy jako kyvadla nezadržitelných hodin času.
    „Výpravčí se smál jako ďábel,“ řekla matka něco, čemu skutečně věřila.
    Opět jakoby se jí na chvíli vrátilo vědomí, jakoby vyplavala zpod hladiny.
    „To je jenom hostinský,“ utěšoval ji hlas děvčete.
    „Neudělal vám něco? On je to hajzl.“    
    Cítila dotek dívčí dlaně, ale jasná mysl ji znovu opouštěla.     Viděla sama sebe jak stojí na břehu řeky, která má růžový nádech.
    „Každý ďábel má ocas, a já mu ho skřípnu do dveří, jež vedou do nebe.“
    „To on by si zasloužil,“ přitakala dívka. „Nechtěla byste zavolat doktora?“

    Beztížné tělo se ji vysmeklo z rukou, aby se vydalo ze skladiště baru nazpět po schodech dolů.
    Cítila, že nemůže již dál čekat.
    Rozběhla se a skočila do řeky.
    Je přece skvělá plavkyně, a když to půjde, tak by mohla doplavat až na nádraží.
    Každé nádraží by mělo mít svoji řeku.
    Jinak jej nemůže nikdo najít.
    A nejhůře jsou na tom nádraží, která nemají jméno.
    Opět jakoby se jí někdo dotkl.
    Někdo z hlubin řeky, kdo ji nechtěl obtěžovat, jen na sebe upozornit. Ponořila se pod vodu a otevřela oči.
    Viděla je tam.
    Ženy.
    Dívky.
    Aniž si byla vědoma proč, svlékla kabát a nechala ho klesat tam dolů, ke dnu. Plavala dál po proudu.

    Otevřela dveře a stála v místnosti, kde už dnes byla.
    Ovanul ji průvan čerstvého vzduchu a zarazilo ji, co je tam světla.
    Před sebou viděla hospodu kterou si pamatovala, když sem přišla s dcerou.
    V rohu seděl zase ten otrapa, a za výčepem se na ni zubil hostinský.
    Měla pocit jakoby část dne někde prospala, že se jí jen něco zdálo.
    Něco velmi ošklivého.
   
    „Paní, váš kabát,“ volal na ni hlas za jejími zády.   
    „Mladá už šla domů,“ řekl výčepní v hospodě, kterou matka poznávala, ale to bylo tak vše.
    „Zatímco se vy touláte bůhvíkde,“ dodal hostinský, a matka si všimla, že nemá píšťalku.
    To zjištění ji přišlo strašně hloupé, ale nemohla se mu ubránit.
    Jasně přece viděla, že všichni muži měli píšťalku. Tak proč zrovna on ji nemá? Je snad jiný než ostatní muži?
   
    Vyběhla na ulici.
    Cítila, že se musí spousta věcí vysvětlit.
    Mohla se zeptat toho hostinského, ale bála se, že by jí lhal.     Nebo se bála, že by ji řekl pravdu?
    Nechápala kde se celý čas toulala, aby se vynořila odnikud v hospodě, kde byla se svojí dcerou.
    Tolik už jí bylo jasné, že tam se svojí dcerou byla.
    Hned si však musela popravdě přiznat, že ani to by jí nebylo jasné, kdyby to ten chlap za výčepem neřekl.
    Kdyby se uměla modlit, tak by se pomodlila.
    Ale lze se modlit za něco, o čem člověk nic neví?
    O čem nemá ani zdání, ale jen velmi chabou předtuchu?

    „Mami,“ uslyšela známý hlas.
    „To jsem ráda, že už jsi přijela,“ řekla matka a vyšla své dceři vstříc.




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

18.06.2020 09:29:352 tipů dát kritice tiptrojort

...už to nehulím...díky za postřehy...

13.06.2020 13:17:34dát kritice tipBenetka

...kdybych tohle napsal já a dal přečíst kámarádovi tak by mi řek´: Už to nehul!

12.06.2020 22:00:33dát kritice tipkouzelná_květinka

Asi jsem se ztratila...nevím, jestli úplně

12.06.2020 21:44:02dát kritice tipEvženie Brambůrková

V dnešní době ani toto není vyloučeno. Právě naopak. Také bych měla podobný příběh a ten se opravdu stal.

12.06.2020 20:30:53dát kritice tipKočkodan

Proč ne, i takováto prostá miniaturka má ve tvé tvorbě místo... ;-)

12.06.2020 18:26:58dát kritice tiplastgasp

Sebemrskačská epizoda míněná vážně, s příklonem k deliriu tremens.Bezva.

12.06.2020 15:37:39dát kritice tipblacksabbath

četla jsem....dvakrát....trošku jsem se v tom hledala........ale zajímavé to je... to zase ano.......*/***

12.06.2020 12:58:55dát kritice tipgabi tá istá

áno, strhujúce, lepšie slovo som nenašla...čítala som ako zhypnotizovaná, ak toto dokáže autor s čitateľom, je to rozhodne na TIP

12.06.2020 12:46:13dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Je to takové trochu snové, tedy bez logiky, ale má to atmosféru. Určitá přirovnání jsem taky nepochopila.

Tělem bylo smýkáno

12.06.2020 10:18:02dát kritice tipPentlochnap

Nevím jestli je ten text dobrý nebo špatný, ale mě nesedí.

Styl vyprávění, slovosled, přirovnání ani logika příběhu. Možná to není určeno mě.

12.06.2020 09:37:07dát kritice tipMajaks

on ji za dlouhych noci neco vykladal a ona se ho pri techto kratkych setkanich na neco ptala

symbol kazdeho umelce - co to probuh je?

matka znasilnila touhu jako nedorostle dite? asi sem divnej, ale tomuhle prirovnani nerozumim: jak znasilnujou matky nedorostle deti?

proste clovek to cte, ale neutale si ten text musi v hlave prekladat, aby to davalo nejakej smysl

12.06.2020 09:31:16dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Způsob, jakým jsi povídku napsal, je čtenářsky "strhující", ještě se vrátím, těch zlomů situace je celkem dost...



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.