Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 439 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+9 neviditelných
Můj Pán a paní Voršilkovi
datum / id13.06.2020 / 507925Vytisknout |
autorAbelquin
kategorieMiniatury prozaickéDalší dílo autora
zobrazeno59x
počet tipů1
v oblíbených0x
Prolog

Hloupý vztek a otevření staré rány. Hnis... Nevejde se do mého cyklu Náměsíčných sonát, tak publikuju tady. Jsem otevřen každé diskuzi, i kdyby byla podle zdejších zvyklostí celkem vzato nanicovatá. Chci si i popovídat. :-) Stojím o hlubší kritiku, ale nestojím o urážlivé a prvoplánové poznámky přezdívky Lakrov. ;-)

Můj Pán a paní Voršilkovi

 

I.

Kdysi byla v takové ulici Voršilská studijní jídelna Univerzity Karlovy. Chodili jsme tam s Petrou, ona mě tam poprvé uvedla. Bylo to jiné než v jiných jídelnách, ale byla blíž? Miloval jsem někdy Petru? Bezesporu ne. Mám rád její příjmení, které zní jako koncovka nějakého řádu chemických sloučenin. Ale co tomu řeknou mí čtenáři? Chodí mi spousta dopisů, kde mě tito zapřísahají, abych křestní jména i příjmení svých hrdinů, vlastně lidí z mé pohnuté živoucí minulosti, k nepoznání změnil. Proto jsem se rozhodl, že svého Pána Voršilku a paní Voršilkovou umístím na všechna zodpovědná místa v tomto textu a ve všech textech následujících, kde se mi bude chtít takto šaškovat. No například si představím Veroniku Kohutkovou s vymknutým kotníkem u mě doma v posteli, ale hnedle ji překřtím na Moniku, stejně jako jsem to kdysi udělal s jinou Veronikou, ale nebude to jen Monika K., ale přímo Monika V. jako Voršilková. Můj pán Voršilka mi jistě odpustí tuto malou travestii, kde i Zuzanna s dvěma en bude překřtěna na Zuzanu Voršilkovou, stejně jako má rodná sestra Helena, za svobodna Voršilková, po svatbě taktéž tak.

Proto nosím peří na hrudi a chlupy v rozkroku, že jsem člověk staré doby. A se starou dobou se pojí i to, že se musí všechna jména pozměnit, takže profesor Vojvodík z katedry filosofie, nevinný snob, jak zpívá Karel krycím jménem Voršilka, takže tento profesor Voršilka v komisi s docentem Voršilkou a předsedou komise, jakýmsi zvláštně holým profesorem Voršilkou, s dvěma dalšími estébáky po boku, zejména s jistým hrbatým Voršilkou a pokorným Voršilkou mi budou moci těžko vytýkat, že jsem je urazil na cti.

Já však půjdu ve své pokoře ještě dále. A opustím toto téma zrovna ve chvíli, kdy jsem ho tak uspokojivě nalezl. Půjdu si namazat hemeroidy, klouby a kolena, odpravím se pistolí v ložnici po boku své milé pí Voršilkové a budu jí líbat stehna, zatímco z mých vlastních bude tryskat život a budu ji milovat jako ženu a udělám jí potomka zrovna v tu chvíli, kdy budu umírat touhou jí utéct a nechat se zpopelnit a uhnout pohledem před dokonalostí žen, které jsou ještě mladé, a nenechali se zkurvit svatouškovstvím a maloměšťáctvím nějakých přízemních redaktorů a jiných pokoutných sviní, jako jsem já, ve své nejlepší podobě, prostě podobně jako profesor Voršilka nevinný snob, lhář stejně jako docent téhož příjmení… a co tam kurva dělali ti estébáci, když šlo o státní zkoušku, kdo je tam pozval a proč se svýma hnusnýma prackama přehrabovali v mé práci?

Proč jsem to já? Ptá se možná nebohá bytost, která mě zvládla usledovat? A já jí říkám? Rozhlédni se po parapleti ledovce, po jeho špičce, a uvidíš prd. To pod hladinou vody se všechno udává a děje. Tam jsou korály a kolem nich špičatá ňadra milenek a krabí klepeta a koriandr. Závoje. Bezpečné hlody na hladině nejsou nic proti zákulisnímu jednání pod vodou. Tam se tak dlouho radili. A já přemýšlel, že se tak dlouho radí, jestli mě nechat projít nebo vyhodit. A oni přitom ti agenti jen zvažovali mé schopnosti zreformovat svět. Chtěli mi hned navrhnout docenturu a omilostnit mě z trapné nutnosti nechat se zkoušet.

Ale pak přišel na řadu profesor Voršilka a řekl, že je-li ve mně velká síla, není třeba pomáhat jí, aby se rozpučela. Naopak, je potřeba ji umlčet, s o to větší pak vytryskne silou! To je prý Sibeliův zákon, který nahrazuje zákon Archiméda.

II.

Napíšu do knihy přání a stížností univerzity Karla Voršilky. Ano, přeji si vrátit čas. A nepřeji si o nic víc ohnout hřbet. Jen bych rád, aby se sklonili všichni ti různí sedící a přísedící. To je zákon, podle kterého jedna genialita ponořena do vody vytlačuje druhou genialitu, bylo to úplné topení člověka pod hadrem, nebo jak se to říká, když hadr schne na topení, to je pak jiná věc. Prostě mě vyhnali. Ale to není proto, abych prospíval. Jak by řekl profesor Voršilka, genialitě není potřeba cestu nijak zvlášť zametat. Má-li propuknout, propukne. A tak si mě zavolali dovnitř a dali mi trojku. A druhý den zase trojku. Ale já ty dvě trojky neviděl. Tak to je.

III.

Není potřeba to nějak moc rozpitvávat. Nezamhouřím oka, dokud nezvítězím nad svou minulostí. Podobně jako velký mystik Adolf Voršilka nechám ty školy zavřít. A tentokrát to nebude vtip. Slyšel jsem, že se demagogové bojí inteligence. Soudruh Voršilka proto omezuje univerzitám rozpočty? Lidé nemají úctu ke vzdělání? A pak produkty univerzity, jako profesor Voršilka, sedí v porotách literárních soutěží a páchají za úplatu zlo. A jiní profesoři dělají zlo jinde, v politice, psychologii, všude. Univerzitě není možno přiznat jiný kredit, než že se dá tam zajít levně na záchod. Ale kolik záchodů by mohla mít, kdyby tam nebylo tolik kabinetů? Zavřít univerzity není pokusem omezit vzdělání, je to pokus učinit přítrž násilí na mladých lidech, je to jediný způsob, jak vyvětrat ze společnosti odpornou nadutost a tupost.

IV.

A já je v duchu omlouval. Bože, odpusť. Jdu spát a nosím dvoje pantofle na jednu terasu, jako i patolízalství nepřijímám ani v myšlenkách, natož pak v duchu, tím méně v realitě. Vzal jsem si sedmnáct prášků na spaní a zapil je mlékem. Dokonáno jest, protože mě neuspí ani čert. Cítím jak dýchám přes tu sílu a nemám to zapotřebí. Až se mě někdo zeptá: Máme myslíš ty univerzity nakonec zavřít? Odpovím: Nikoliv, to jsme měli udělat už na začátku. A oni řeknou: Nebýt univerzity, byl bys člověkem? A já odpovím: Vzdělání mi bylo potřeba méně než konikleci. Univerzity jsou dvacet let za vládou, profesor Voršilka prohrál se senilním opilcem boj o prezidentské křeslo, přesvědčivě a bez větších komplikací. A vláda je dvacet let za životem. Ten budu do vyprodání zásob, do krve a posledního dechu hájit.




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

13.06.2020 11:54:13dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Dobře, žes dal na karty. Já jsem si to ráda přečetla, a snad nejen já.

13.06.2020 10:38:50dát kritice tipAbelquin

Gora: Dík moc, jako obvykle si vážím tvého názoru a myslím, že je to tak, jak píšeš. První odstavec je trochu hardcore. ;-) Tahal jsem si na text zenové karty. Sám o sobě vyšel jako "schizofrenie", fakt je tam taková karta v Osho zen. A to, že jsem ho dal sem, vyšla karta "znovuzrození". Se mnou se nikdy nedá mluvit o univerzitě, je to prostě stará bolest, málem bych to sem vložil jako indispozici. ;-)

13.06.2020 09:01:06dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Nerozumím všemu, co jsi napsal, I. beru jako "provokaci" a zkoušku, co čtenář bude tolerovat... od II. jsem si jistější, co že to čtu, III. dobrá a IV. graduje ve skvělý závěr.

Máš dobrý styl psaní... kupř. tohle je pěkné:

To pod hladinou vody se všechno udává a děje. Tam jsou korály a kolem nich špičatá ňadra milenek a krabí klepeta a koriandr. Závoje.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.