Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Baťův kanál 2/2

13. 06. 2020
10
25
1403
Autor
revírník

Lužní les podél kanálu kypěl ptačím životem, bylo stále co pozorovat. Nad kanálem přelétla šedivá volavka, tři bílí čápi na nehybných křídlech stoupali šroubovitě až do neviditelna. Se štíhlými letkami a vykrojeným rejdovákem prosvištěl nad námi, vyhýbaje se hašteřivým rackům, rybák. Nad les se vzneslo něčím, snad dravcem vyplašené hejno kníkavých kavek a přidalo se k pokřikování vodních ptáků. Proti nám plul párek kachen březňaček. Když se až moc přiblížily, kačena se s frkotem vznesla a leskle barevný kačer za ní. Za chviličku se zčeřená hladina srovnala a už zas byla hladká jako zrcadlo. Loďka, kromě šumivého pohybu vpřed, se zdála nehybná jako ta voda.

Abych měl ještě lepší výhled, na té přídi jsem si stoupl. Zjistil jsem, že mi nedělá potíže udržet rovnováhu, a tak jsem zůstal stát. Neposlouchal jsem Jaňulčino volání z druhé loďky „Sedni si, Jaroušku!“ Vždyť se mi stálo dobře.

Simonka seděla pevně na lavičce s prsty křečovitě zaťatými do dřeva a prožívala tu svou hrůzu, od níž jí nikdo nemohl pomoci. Třeba se sama pomalu otrká, doufal jsem.

Když jsme dopluli na soutok s jiným vodním kanálem, n­a druhé loďce právě došel benzín a Jarda s Taňulkou se museli chopit vesel. Nijak zvlášť jim to nevadilo, ale už bylo načase otočit se a pomalu se vrátit.

Pak jsme znovu překonávali výškový rozdíl dvou hladin ve zdymadle. Kolem nás pod klesající hladinou vířila a vařila se ta zelenavá voda, naše loď byla docela blízko kamenné stěny zdymadla a Dan od kormidla na mě nevím proč zavolal, abych se pokusil, když tak pěkně stojím, loďku přitáhnout ještě víc ke zdi, na doraz. Aniž bych domyslel možné následky, chystal jsem se to udělat. Byl to čirý nerozum, takový, jaký vídáme na známých šprýmovních snímcích v televizi a můžeme se při tom smíchy potrhat. Sáhl jsem jednou rukou na drsnou stěnu a hmatal po nějakém výstupku, kterého bych se zachytil, abych nás přitáhl blíž. Žádný výstupek tam nebyl a jak jsem po té zdi šmátral, tak jsem nás podle jisté nezrušitelné zákonitosti místo přitahování odtlačoval. Jasně jsem viděl příští vteřinu, nedalo se jí zabránit, proto jsem se tou rukou aspoň pořádně odrazil, abych při pádu neškrtl hlavou o kamennou stěnu. Loď hezky daleko odskočila a já s nádherným žbluňknutím, tak jak jsem byl, oblečený, jsem ze svého vysokého postavení zajel pod hladinu. Dolnomoravskou černozemí výživně páchnoucí voda se nade mnou zavřela a zároveň, jak mi bylo později sděleno, Jarda na druhé loďce položil vesla a užuž se chystal ke skoku za mnou. Ale já, přestože mě nasáklé gatě a boty táhly dolů, jsem se jedním máchnutím vynořil a už se škrabal do lodi, takže Jardův záchranný skok se konat nemusel. Dan mě za ruce popotáhl, pomohl překlopit přes okraj dovnitř a bylo to.

Ale kvůli tomu to nevyprávím, můj pád do vody by nestál za zaznamenání, byl dobrý tak pro pobavení, ale vykládám to kvůli tomu, co se dělo se Simonkou, když její jediná záchrana mizela pod tou strašnou hladinou, odkud už se jistě nikdy nevynoří. Rozječela se tak, že známý večerní koncert při sprchování byla h­otová ukolébavka. To zdymadlo mělo pozoruhodnou akustiku, kamenné stěny a železná vrata vracely ozvěnu ze všech stran, snad i nebe ji odráželo. Nepřestávala, ani když jsem se s Danovou pomocí vyškrabal do lodi. Miluška se ji pokoušela uklidnit, zatímco já jsem se staral o sebe. Svlékl jsem kalhoty a košili, rozprostřel je na sedačku, vedle položil peněženku, ovladač alarmu od pežotka, dvoje klíče od aut – Jarda mi ty své svěřil, když do lodi nastupoval v plavkách –, zkrátka všechno, co jsem vylovil z promáčených kapes. Pak jsem se slunečním paprskům vystavil sám a ostatní nechal na tetě Milce. Nechtělo se mi nic řešit.

Konečně se Milušce podařilo Simonku utišit. Jaké blaho!

V nastalém tichu jsem měl jediné přání: u­ž nikdy nemuset poslouchat ten do morku pronikající nekontrolovaný křik vyjančeného děcka.

 

Za rok jsme pro změnu na jednu srpnovou neděli naplánovali výlet parníkem po brněnské přehradě a jaksi pozapomněli na Simončinu vodní fobii.

Tentokrát se to obešlo bez křiku a hysterie, protože Simonka rázně odmítla nastoupit na palubu. Nikdo s ní nic nesvedl. Byli jsme nuceni ustoupit od vytoužené dvojí plavby – z Veverské Bitýšky na konečnou u hráze a zase zpátky. Nemohli jsme dopustit, aby strejda Pavel, který se uvolil, že s ní zůstane v přístavu, musel tam trávit celé odpoledne, zatímco my ostatní si budeme užívat na vodě. My řidiči druhých dvou aut, Kája a já, jeli jsme tedy s ostatními jen do půli cesty, tam v jednom přístavu vystoupili a protijedoucím parníkem se vrátili do Bitýšky.

Za hodinku jsme se všichni sešli u hráze a jeli zakončit svůj veselý výlet na bílovickou zahradní chatičku.

Zaražené Simonky se nikdo ani slovem nedotkl a brzy se zapojila do všeobecné zábavy.

 

 


25 názorů

revírník
18. 06. 2020
Dát tip

Ale je to zajímavá zkušenost a já ti za ni děkuju.


No právě, šprajcnuté dítko je někdy problém. Větší či menší, ale je. Proto by to asi byla delší diskuse. Já se pro svou metodu rozhodla sama a opravdu to funguje, jen občas sama na sebe brblu, že to nemám za potřebí... ale pak to zase udělám a ono to fakt zjednodušuje život. Simča se pro to musí rozhodnout sama, pokud bude chtít. A pokud ne, je to její volba. Jen jsem napsala svou zkušenost.


revírník
18. 06. 2020
Dát tip

Jestli takové "výškové" vyhánění čerta ďáblem funguje u šikovné podivínky v nejlepších letech, to je pro mě příjemné zjištění. No ale, jak přinutit k něčemu děcko, když se zašprajcuje? Tam je všechno marné. Co se týká mého vykoupání, na to doplatila jen ta elektronika v klíčích. (Mobil tenkrát málokdo ještě vůbec měl, já tedy ne.)


Adrenalinové cachtání ve vodě, i s oblečením... to chce náturu :D Takto z bezpečí postele se to hezky čte, sama bych to absolvovat nechtěla.

Ohledně fóbií je asi otázkou do dlouhé diskuse, jestli se má většina nutně přizpůsobovat menšině nebo ne. Sama zastávám teorii "vyhánění čerta ďáblem" a relativně úspěšně ji sama na sobě aplikuji ohlendě závratí a fóbie z výšek ;-) Jestli to funguje i na někoho jiného nevím. Také bude jistý rozdíl mezi dítětem a podivínkou v "nejlepších letech" ;-)


revírník
14. 06. 2020
Dát tip

To je hezká návštěva, Karle. A hezky je taky tam, na Slovácku, na kanále i okolo.


K3
14. 06. 2020
Dát tip

No hlavně že to dobře dopadlo a tvrdohlavej beran se neutopil. Kdo by nám potom ty příběhy psal. Před několika lety jsem byl s Kájou ve Strážnici pod stanem, tak jsme si kanál užili, dělali jsme kolem něho výpravy. Baťa byl prozíravý. Rád jsem si přečet, Jardo.


revírník
14. 06. 2020
Dát tip

Přitahování hloubkou musí být dost nepříjemné. Proto je dobré se tomu nepoddávat. Promiň, to se to mluví tomu, kdo tím netrpí.


Philogyny
14. 06. 2020
Dát tip

Nejhorší na tom je, že ta hloubka přitahuje.  Bojuju s tím celý život. Je to dědictví všech těch genů a nabízí se rým: jen jeden je můj  :) 

ráda četla

 


revírník
14. 06. 2020
Dát tip

Je to v hlavě. Ještě tak vědět, jak se to do ní dostalo, viď?


Philogyny
14. 06. 2020
Dát tip

Fobie z vody a hloubky? Já ji mám z výšek. Posedy už zvládla, ale když jsem na lyžích, musím se dívat k hoře, jinak mi odejdou nohy, je to v hlavě...


revírník
13. 06. 2020
Dát tip

Gabi, Simonku naštěstí tyto naše řeči míjí, určitě se nedá.

Luboši, toto tvé podezření, že by se naše babička nevyznala v houbaření, jí radši úplně zamlčím.


Kočkodan
13. 06. 2020
Dát tip

Ten pád do vody by efektněji neprovedl ani Zdeněk Srstka.

Musím si ale povzdechnout – je docela škoda, že ten pan opravář po vašem košíku Satanů už nikdy nikomu nic neopraví...


gratulujem Simonka, si osobnosť, nedaj sa!


revírník
13. 06. 2020
Dát tip

Diano, to nás bohužel nikoho nenapadlo.


Diana
13. 06. 2020
Dát tip

Tvůj pád do vody opravdu pobavil, jako ostatně většina pádů do vody. Ale ta Simonka mi nejde z hlavy. Možná by stálo za uvážení zkusit i tu radikální léčbu hypnózou? 


revírník
13. 06. 2020
Dát tip

Vidím tě, Čudlo.


revírník
13. 06. 2020
Dát tip

Jo, klíče - připomnělas mi, že vysychání alarmu a zamykání na tom slunku nestačilo. Asi za čtrnáct dní koroze vykonala své, ale nakonec se našel šikula opravář (za ochotu pak dostal plný košík hříbků).


revírník
13. 06. 2020
Dát tip

Dobře, že jenom "skoro". Dík, Ludmilo.


Tak to je ÚPPDKV....tu už nikdo do vody nedostane......zato ty bys měl dostat...pětadvacet....že neposloucháš Jaňulku....víš co všechno se mohlo stát....třeba kdybys utopil klíče od auta.....nedejbože sebe....ptačí život lužního lesa....šup tam...tam je od lumpárek klídek....:-)))))...........*/*****


Alegna
13. 06. 2020
Dát tip

uf, skoro jsem ječela se Simonkou, napsals to tak, že jsem vnímala jsem tu panickou hrůzu*


revírník
13. 06. 2020
Dát tip Gora

Vidíš, Jaňulka měla jako (téměř) vždy pravdu. Má vina.


Gora
13. 06. 2020
Dát tip

Jaňulka tě včas varovala, Jardo:-))...

Líbí se mi popis vodních ptáků, mimo jiné...


revírník
13. 06. 2020
Dát tip

Je to tak, ale se vším ostatním si výborně poradí.


bixley
13. 06. 2020
Dát tip

No teda! spadnout oblečený do vody není nic příjemného. Ale naštěstí jsi sportovec a zvládl jsi to bravurně. A pokud jde o Simonku, zřejmě se vyhýbat vodě a lodím...


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru