Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 439 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+14 neviditelných
HCR-054
datum / id16.06.2020 / 508009Vytisknout |
autorRayPall
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno58x
počet tipů1
v oblíbených0x
zařazeno do klubůFantasy a sci-fi,
HCR-054

Vojákoval jsem od jednadvaceti. A nutno říct, že lepší dobu k narukování jsem si opravdu vybrat nemohl – zrovna v tom roce se to totiž opět začalo mlít na Blízkém východě, a tam jsem strávil dalších pěkných pár let potýkáním se s radostmi spojenými s operováním v prostředí plném odstřelovačů, nástražných výbušnin a hord naštvaných Arabů s kalašnikovy. Svou práci jsem zřejmě dělal dobře, neboť jsem se postupně z řadového bigoše vypracoval až na poddůstojníka a poté, co jsem se nějakým způsobem prokousal důstojnickou školou, se ze mě stal pravý a nefalšovaný lampasák. Tenkrát se povyšovalo poměrně rychle, neboť před tím, než se to v oblasti zase podělalo, byl poměrně dlouhou dobu klid. Jenomže jak to, tak už bývá, tak najednou přišla další banda náboženských fanatiků a velení zjistilo, že chybí šarže. A tak se postupně z mé maličkosti, toho času v hodnosti řadového vojína stal seržant, a o několik vyznamenání a smrt předchozího kapitána později dokonce i kapitán. 

Od mého povýšení uběhlo sotva pár dní, když k nám na základnu dorazila partička vědátorů a s ná i celé letadlo podezřele vypadajících beden. Při bližším ohledání se pak zjistilo, že v těch bednách se nachází dostatek počítačové techniky na zařízení středně velké IT společnosti. Všechny ty bedny byly označeny jako velmi citlivý náklad, a prakticky hned po jejich vyložení je chlapci od logistického odlifrovali do samostatného hangáru, který od té doby nepřetržitě střežily dvě čety po zuby ozbrojených kontraktorů. Moje rota měla ubikace kousek od toho místa, a mohli jsme tak pozorovat zástupy civilistů, kteří v tom hangáru neustále cosi kutili. Bylo nám jasné, že se tam staví nějaká high-tech počítačová centrála (už jen proto, že spotřeba elektřiny po celé základně vzrostla na dvojnásobek), ale víc nám nikdo nechtěl říct. Mezi kluky se šuškalo, že tam vláda testuje nějaký nový špionážní systém, ale nic konkrétnějšího jsme se nedozvěděli.

Jednoho dne, zrovna jsem se vrátil z dvoutýdenní patroly po okolí základny, si mě zavolal velitel základny. Neřekli jsme mu jinak, než Starej; byl to starý válečný pes, do své funkce se vypracoval od píky a dle délky jeho služebního záznamu bych se nedivil, kdyby pamatoval ještě Pointe-du-Hoc. Sotva jsem si odložil plnou polní a vlezl do sprchy, už mi před ubikací stepoval nervózní ordonanc, a že prý pro mě velitel má něco speciálního.

V té době už jsem za sebou měl snad všechny druhy misí a operací, které lze pěšákům svěřit a znal jsem Starýho dost na to, abych věděl, že zrovna on by slovíčko „speciální“ nepoužil jen tak pro nic za nic. Cestou na štáb jsem si proto představoval všemožné levárny, které by na mě mohla vrchnost vymyslet. Když jsem ale poslušně napochodoval na štáb, čekal tam na mě kromě Starýho i úlisně vypadající ouřada s kufříkem. V první chvíli jsem si říkal, že rozvědka si určitě zase vymyslela nějakou kovbojku v týlu nepřítele, ale když nás Starej představil, začalo to být zajímavé.

„Kapitáne Mathiasi, jste tu momentálně na základně nejzkušenější polní velitel, a proto si tady pan Samuels vyžádal speciálně vás,“ promluvil Starej hned poté, co jsem se zahlásil. „Pane Samuelsi, je váš.“
„Jistě, ehm…“ poposunul si brýle Samuels. Zkoumal jsem ho očima – jestli někdy existovala šablona, podle které Všemohoucí vyráběl ouřady, musel to být Samuels – vychrtlý, ustupující vlasy, brejličky, ve tváři směsice arogance a zmatenosti.
 „Jsem Jonathan Samuels ze společnosti NextGenRobotics. Jistě jste o nás slyšel,“ natáhl ke mně ruku.
„Obávám se, že ne, pane,“ odpověděl jsem popravdě a ruku jsem mu stiskl. Leklá ryba, dle očekávání. „Tady se ke zprávám z rubriky Věda a technika moc nedostaneme.“
„Ah…“ Samuels se zatvářil trochu zklamaně. „Tak tedy stručně: zabýváme se pokročilou robotikou a počítačovou technikou, a v poslední době jsme učinili poměrně výrazné pokroky v kombinaci poslední generace počítačů a našich nejnovějších bipedálních robotů. Před pár lety naše společnost získala od ministerstva obrany grant na vývoj pokročilých robotických bojových prostředků a v současné době disponujeme prototypy, které jsme připraveni vyslat do polních zkoušek.“
„Anooo…?“ zvedl jsem tázavě obočí. Hergot chlape, já jsem chlap s puškou a ne investor, chtělo se mi dodat.
Ouřada se na mě podíval zpříma. „A vy těm prototypům budete velet, respektive je zařadíme do stavu vaší roty.“ 
Tak vysoko jsem jedno obočí snad ještě nikdy nezvedl. „Ehm…nechci vás zklamat, pane Samuelsi, ale já jsem voják, ne testovací technik. Při vší úctě, o robotice vím zhruba tolik jako o kvantové mechanice,“ odpověděl jsem mu. „Možná se poptejte u pyrotechniků, ti používají drony denně…“
„Ne, vy mi nerozumíte,“ přerušil mě Samuels tónem učitelky napomínající prvňáka. „Nebavíme se tu o dronech. Bavíme se tu o bipedálních humanoidních bojových robotech, kteří mají potenciál v budoucnu zastat práci pěších vojsk. Vlastně vám tu svěřujeme vaši náhradu.“

Čekal jsem ledasjakou levárnu, ale tohle opravdu ne. Přišlo mi to jako nebetyčná hloupost, a nejen kvůli myšlence na to, že budu svoji rotu otravovat nějakými chodícími kusy plechu. Odkdy může kus plechu nahradit lidského vojáka? 

Samuels mi asi na očích zahlédl pochyby, a proto rychle pokračoval: „Asi vím, co se vám teď honí hlavou – že robot nikdy nemůže zastat živého, myslícího vojáka. Že robot neumí improvizovat, že neumí rozeznat civilní cíl od vojenského cíle či vojenský cíl vydávající se za cíl civilní, že robot slepě následuje příkazy a nemůže o nich pochybovat, a tak dále, a tak dále, bláblá…toho všeho jsme si vědomi. A proto jsme do našich robotů nahráli náš experimentální software, který emuluje lidské uvažování.“
Pořád lepší, řekl jsem si, chlápek je asi velkým fandou Data ze Star Treku…. 
„Počkejte…chcete říct, že robota naučíte myslet?“
„Ne tak úplně. Posledních několik let jsme kdekoliv, kde to bylo možné, sbírali data z operací, při kterých byla nasazena pěchota. Zkoumali jsme pooperační hlášení, záběry z bezpilotních prostředků a samozřejmě archivované záběry z kamer ve vašich osobních digitálních bojových systémech. Na základě těchto dat jsme pak vytvořili prototyp emulátoru, který dokáže dle našich propočtů s až 60 % přesností napodobit chování lidského vojáka.“

Mohlo mě napadnout, že všechno to elektronické nádobíčko, co jsme na sobě tahali, všechny ty vizory, GPS navigace a fyziologické sledovací systémy schovávající se pod zkratku ODBS (Osobní digitální bojový systém), odesílají data kamsi do archivů, kde se tím prohrabávají analytici. Ale nikdy bych netušil, že ta data pustí soukromé firmě – natož takové, která trochu moc propadla sci-fi…

„A co těch zbylých 40 %?“
„To bude práce pro vás a vaše muže, kapitáne.“ Samuels sáhl do kufříku a vytáhl něco, co se ze všeho nejvíc podobalo koupací čepici. Až na to, že z koupací čepice obvykle nevedou tenké drátky. „Toto si vložíte do helem místo standardní vycpávky, jde o náš skener mozkové aktivity. Elektrody budou snímat veškerou mozkovou aktivitu a získaná data budou zašifrovaným přenosem odesílána na tuto základnu, kde budou vyhodnoceny a následně nahrány do softwaru našich...“ 
„Počkat,“ zarazil jsem ho. „Vy chcete číst mým mužům myšlenky?“ 
„V podstatě ano. Jde nám jen o získání dat pro doplnění softwaru.“ Mluvil úplně nenuceně, jako bychom se tu bavili nikoliv o nedělním fotbale, ne o hrabání se v mozcích mých kluků.

„No dobrá…ale takhle přenesete i emoce, ne? Nejsem robotik, ale stroji asi emoce dát nejde,“ snažil jsem se působit co nejvíce chytře a analyticky. „A ani mu je dát nechceme,“ s úsměvem odvětil Samuels. „Slyšel jste už o systému emočního monitoringu?“
„Eeehm…ne…?“ Opravdu bych si měl zjistit, co se děje doma…
„V psychologii je to teď velká móda. Pánové ze Silicon Valley vytvořili systém, který dokáže odhalit původ emocí v mozku, a následně tyto nervové signály identifikovat a kategorizovat – nebudu vás zatěžovat technickými detaily, důležité je to, že my tento koncept využíváme rovněž, avšak dovedli jsme jej o krůček dále. Emoce nejenom identifikujeme a rozřadíme, ale rovněž je následně za pomoci našeho speciálního algoritmu dokážeme úplně odfiltrovat, aby nebyla narušena bojová efektivita robota. Stačí vám takové vysvětlení?“
Jen jsem nepřítomně přikývl. Začínalo to na mě být až příliš fantaskní. 

Když jsem odcházel na ubikace, náladu jsem měl na bodu mrazu. Stejnou emoci sdíleli i seržanti poté, co jsem jim to co možná nejkulantněji vysvětlil. Přišlo mi to jako hodně blbý fór – já a moji chlapi budeme mít na hlavě nějaké udělátko, které nám bude na frontě snímat všechny myšlenky a pocity. Perfektní. Jako by nestačilo, že už teď se na nás pravidelně slétávaly hordy psychologů pro případ, že by si někdo z nás chtěl kvůli PTSD prostřelit lebku. Na druhou stranu jsme neměli být za šašky zadarmo – Starej nám prý u velení vyjednal zkrácení turnusu a NextGenRobotics se zavázali, že nám na účty pošlou odpovídající finanční kompenzaci. 

***

Následující dva měsíce jsem se se Samuelsem nesetkal – bůhví, jestli vůbec někdy z toho svého hangáru vylezl na boží světlo. Ty věcičky v našich helmách jsme po čase přestali vnímat – ODBS beztak každý náš pšouk posílal na velení už roky předtím, nějaké udělátko navíc to proto moc nevytrhnulo. A i kdyby snad nad tím chtěl někdo dumat, beztak by na to neměl čas. Během těch dvou měsíců jsme totiž měli práce nad hlavu.

Místní povstalecké organizace, které původně bojovaly spíše mezi sebou navzájem než proti nám, se z nějakého důvodu spojily. Těžko říct, co je k tomu vedlo. Možná usoudili, že nenávist k nevěřícím psům je jim přednější než vzájemné půtky. Ať už to bylo jakkoliv, nakonec se společně odhodlali k ofenzivě a následujících pár týdnů to bylo pořádně horké. Prakticky denně jsme museli přetrpět minometné přepady či alespoň sebevražedné atentátníky.

Měli jsme i ztráty, většinou více či méně vážná zranění. Tři kluci od druhé čety to ale schytali ošklivě. Při průzkumu překopli nástražný drát a přímo do obličeje jim vybuchlo kilo semtexu. Dva to zabilo okamžitě, třetí ještě byl nějakou dobu naživu, ačkoliv z něj zbyla prakticky jen hromádka ohořelého masa. Jeho ODBS prý fungoval až do poslední chvíle, alespoň tak nám to později řekli technici. Bylo mi z toho nanic – nějaký nanicovatý technik si teď bude pořád dokola pouštět posledních pár minut agónie mladého kluka, a nakonec to stejně vyhodí, protože to nebude do robotů pasovat.

A pak nám jednoho dne řekli, že si ty věcičky můžeme sundat z helem. Samuels se se mnou znovu sešel, aby mi pogratuloval a konečně mi ukázal, kvůli čemu jsme vlastně dva měsíce nosili koupací čepici s elektrodami. 

Roboti se jmenovali Achilles, a když jste je navlékli do výstroje a maskáčů, skutečně vypadali jako člověk. Stačilo ale z nich sundat uniformu a jasně šlo vidět, že před vámi stojí stroj. Konstrukci tvořila uhlíková vlákna, o pohyb se starala propracovaná soustava servomotorů a hydrauliky. V hlavě měli celou sadu optických čidel schopných přepínat mezi noktovizí, IR viděním a běžným obrazem. A co se balistické ochrany týče, všechny důležité části chránilo kompozitní plátování odolné vůči zbraním do ráže 30 mm včetně. 

Achillové na rovině vyvinuli rychlost 70 km/h a byli pětkrát silnější než dospělý muž. Díky tomu mohli uzvednout a používat zbraně, které jsme my, obyčejní bigoši, museli užívat jako statické či lafetované. Musím uznat, že sledovat robota pálícího od boku pětatřicetikilovým automatickým granátometem byl zážitek za všechny prachy. Mozky Achillů, založené na poslední generaci mnohojádrových procesorů, dokázaly zpracovat miliony operací za vteřinu, díky čemuž roboti bleskově a koordinovaně reagovali na jakoukoliv hrozbu. Stabilizátory, servomotory a pokročilá optika jim pak dávaly extrémní přesnost při střelbě. A aby toho nebylo málo, dali se Achillové vyrábět sériově a cena jednoho kusu byla ve výsledku nižší než náklady na výcvik, vybavení a údržbu jednoho profesionálního vojáka.

A pak tu byl ten jejich kouzelný software. Samuels se chvástal tím, že se jim povedlo na 95 % naemulovat chování perfektně vycvičeného lidského vojáka, a přitom zachovat všechny výhody stroje. Zkoušeli jsme to na cvičišti, kdy jsem já osobně na četu Achillů pořvával nejrůznější rozkazy a oni je bezchybně plnili. Zavelel jsem sto kliků, a oni klikovali. Zavelel jsem sprint a oni sprintovali. Zavelel jsem „Kryjte se!“ a oni poslušně zalehli. A když jsme při nácviku boje v zástavbě cvičně obsazovali model dvoupatrového domu, poznal jsem, co to znamená strojová přesnost. Stoprocentní koordinace, ohromující efektivita a ani jediná chybička. Překrývání palebných úhlů, průniky do místností, identifikace přátel a nepřátel, užívání zábleskových granátů…cokoliv jsme na ně vymysleli, oni to splnili na sto procent. Samuels se přirozeně tetelil blahem a v nás blátošlapech začal hlodat pocit, že už jsme asi opravdu definitivně zastarali.

Když jsme pak Achilly konečně vzali do ostré akce, zpočátku šlo všechno naprosto perfektně. Místo jedné lidské čety jsem dostal četu Achillů, kterým prozatím velel člověk, seržant Soto. Sota jsem dobře znal, byl to dobrý chlap a měl smysl pro humor; možná proto se dobrovolně přihlásil, že bude celý ten robotický cirkus kočírovat. Poslali jsme ho na rutinní patrolu do jedné vesnice a jak už to bývá, všechno se podělalo a ze zapadlé vesničky se vyklubal sklad zbraní bráněný téměř stovkou povstalců. Museli jsme tam poslat leteckou podporu a já sám jsem s první četou naskočil do vrtulníku a letěl jim na pomoc.

Nakonec se ale ukázalo, že nás vlastně vůbec nepotřebovali. Co víc, oni nepotřebovali ani Sota. Seržant mi později s očima navrch hlavy popisoval, že Achillové zpočátku perfektně plnili jeho hlasové příkazy, pak mu ale střepina zničila akumulátor a vyřadila jako ODBS z provozu. Nejen že to ale Achillům nijak nevadilo, bez lidského velení se jim prý dařilo snad ještě lépe. Ti odnaproti byli prý pořádně překvapení, když na ně vlítnula banda neprůstřelných strojů na zabíjení. Po sotva půl hodině intenzivní přestřelky bylo po všem.

Až na jednoho vyvázli Achillové jen s lehkými poškozeními – kromě sem tam nějakého RPG měli povstalci jen pěchotní zbraně, které plátování Achillů mohlo tak maximálně poškrábat lak. Stačilo tak u nich jen vyměnit keramické pláty pokryté zásahy, rekalibrovat jejich gyroskopy pro případ, že by vibrace poškodily stabilizační systémy, a byli hned jako noví. J

Ten jeden ale musel na generální opravu. Našel jsem ho, když jsme procházeli vesnicí a zajišťovali vzdávající se přeživší. Jeho sériové číslo bylo HCR-054 a raketa z RPG jej zasáhla zhruba tam, kde by měl člověk podbřišek. Exploze mu urvala celou dolní polovinu těla, chlístala z něj hydraulická kapalina a celý jeho systém běžel na nouzový mód. Coby stroj logicky nemohl projevovat bolest, z reproduktoru mu ale vycházelo takové divné elektronické praskání a pištění. Tenkrát jsem nad tím nepřemýšlel a připsal to poškozenému hlasovému procesoru. S odstupem času si ale říkám, že už tenkrát jsem mohl tušit, co bude následovat…

Zpátky na základně si HCR-054 vzali do parády Samuelsovi lidé a už za týden byl zpět v akci. Vrátil se k Sotovi do čety zrovna v době, kdy si mi Soto opakovaně stěžoval, že je v čele robotů vlastně úplně zbytečný. Roboti lidské velení prakticky nepotřebovali – využívali dat z bezpilotních letounů a vlastních optických přístrojů a navzájem se koordinovali skrze bezdrátové šifrovaného spojení na krátkou vzdálenost. Starej se proto nakonec rozhodl, že do toho půjde po hlavě, a povolil ustanovení čistě robotické jednotky označené jako četa R.

Zpočátku jsme četu posílali na patroly do klidnějších a řídce obydlených míst. Kvůli kontaktu s domorodci Achilllům Samuelsovi lidé nahráli speciální komunikační balík, který jim umožňoval základní komunikaci ve všech místních kmenových jazycích, od obecné arabštiny přes paštštinu až po kurdštinu. Nakonec jsme s nimi stejně ale posílali tlumočníky, protože jeden nikdy neví, jak domorodci zareagují na fakt, že se s nimi nebaví člověk. Během těchto prvních patrol se nic moc extra nestalo, těch pár menších přestřelek nestálo za zmínku. Až jsme si říkali, že ti odnaproti se naučili robotům vyhýbat.

Jediné, co mi dělalo starosti, byl HCR-054. Fungoval jako předtím, plnil cíle misí stejně efektivně, jako jeho plechoví bratři, ale na jeho chování mi přeci jen něco nesedělo. Každý Achilles měl ve svém elektronickém mozku nahranou kopii emulátoru lidské mysli neboli ELM, jak tomu Samuels říkal. Během misí neprobíhala se základnou žádná komunikace kvůli nebezpečí hackerského útoku, veškeré synchronizace se prováděly až na základně v IT hangáru. Během mise by tak měl mít každý Achilles identický software.

Při analýzách telemetrie prováděných po každé misi jsme ale u HCR-054 našli anomálie, které u jiných robotů nebyly. Samuelse to nijak neznepokojovalo; podle něj šlo o reziduální zbytky plošného výkyvu energie poté, co HCR-054 přišel o dolní polovinu těla a jeho systém se automaticky přepnul do nouzového módu. Ujistil mě, že na funkčnost robota to nebude mít vliv a kdyby přeci jen, není problém HCR-054 resetovat a nahrát do něj čistou verzi systému ELM. 

Po nějaké době se aktivita povstalců v našem sektoru opět zvýšila a četa R byla nasazována o to častěji. Nechávali jsme je působit samostatně, z bezpečnostních důvodů ale Samuelsův tým do každého robota zabudoval cihličku plastické trhaviny s dálkovým detonátorem pro případ, že by jim snad hrozilo ukořistění. Ze stejného důvodu také nad nimi neustále držely stráž drony s nákladem protitankových střel. Nikdo nestál o to, aby poškozeného Achilla povstalci za tučný bakšiš odprodali Rusům nebo Číňanům.

Právě skrz senzory dronu jsem z pohodlí základny sledovali i útok na jednu horskou vesnici, jejíž jméno už jsem úspěšně zapomněl. Četa R tu postupovala k domu na úpatí útesu, ve kterém měli povstalci těžký kulomet zaměřený na silnici vedoucí skrz vesnici. Stanoviště kulometu hlídala partička partyzánů, se kterými se četa R dostala do krátké, ale o to intenzivnější přestřelky. Netrénovaní pastevci koz s kalašnikovy neměli proti Achillům sebemenší šanci a po patnácti minutách střelby se ti, co přežili vzdali.

Jeden z robotů ale jako by váhal, zda se má do přestřelky zapojit. Tu situaci jsme si nechali několikrát přetočit – družstvo robotů postupuje k rohu domu, zastavuje se, a na pokyn velitele pokládajícího krycí palbu jeden po druhém přebíhají cestu do lepší pozice. Jeden ale rozkaz svého velitele splnil se zpožděním, a zdálo se, jako kdyby běžel o poznání pomaleji. Během přestřelky pak jako jediný ze všech Achillů permanentně zůstával v krytu a nevystavoval se palbě. U lidského vojáka by to zas takový div nebyl, Achillové ale byli adaptováni na fakt, že jsou ručními zbraněmi prakticky nezranitelní, a tudíž nemusí na krytu lpět. Telemetrie nám následně ukázala, že jde opět o HCR-054. Být ten plecháč člověkem, vsadil bych boty, že se u něj rozvíjel PTSD.

Samuels se dušoval, že při emočním monitoringu dokázali eliminovat 98 % všech nežádoucích emocí a ta zbylá dvě procenta jsou tak bezvýznamná, že by se neměla nijak projevit. Při prohlídce telemetrie HCR-054 jsme ale nejenže našli nejen již dříve pozorované anomálie v softwaru, ale i pár nových. Samuels nakonec velmi neochotně přiznal, že HCR-054 bude potřebovat tovární reset a přeinstalaci ELM. Bohužel se ale rozhoupal až poté, co četu R velení poslalo na jednu z našich předsunutých základen. Tamější polní technik nedisponoval potřebným vybavením, pro klid v duši proto na HCR-054 provedl jen základní údržbu.

A pak se všechno monumentálně posralo.

Už dlouho jsme měli informace o tom, že partyzáni se pokusí o další větší ofenzivu. Nikdy nás ale nenapadlo, že si troufnou přímo na základnu. Jen pár hodin po návratu čety R a těsně před tím, než se Samuels pustil do resetu HCR-054, tak najednou na areál začaly doslova pršet minometné granáty a rakety. Během chvíle se to zvrhlo v hotový blázinec – vstupní bránu do areálu odpálil sebevražedný atentátník v autě napěchovaném semtexem, všude po základně dopadaly granáty a do toho se nám náhle uprostřed základny objevila stovka partyzánů, která střílela všude okolo sebe. Později jsme zjistili, že se jim podařilo prokopat tunel až téměř doprostřed areálu – jak se jim povedlo obejít seismické senzory, to jsme nikdy nezjistili.

Všichni Achillové zrovna byli ve svých dokovacích „rakvích“ a dobíjeli své akumulátory, když jedna těžká raketa zasáhla IT hangár, proletěla skrz střechu a vybuchla uvnitř. Výbuch zničil většinu vybavení včetně generátoru elektřiny a všemi dokovacími stanicemi projel masivní zkrat. Ničivý výboj energie naplno udeřil do citlivých vnitřních obvodů Achillů a půlce z nich to na místě usmažilo mozky. Zbylé půlce to pak v softwaru nadělalo takový zmatek, že se aktivovali, rozutekli se po základně a začali útočit na naše vlastní lidi. Vypadalo to jako z béčkového akčního filmu – naštvaní roboti holýma rukama útočí na vše, co se pohne a masakru zabránilo jen to, že v hangáru neměli zbraně. I tak holýma rukama zabili tři lidi a dalších patnáct hodně zle pochroumali. Pak už ale přiletěly bitevníky, které nám pomohly útočníky rozprášit a my se mohli pustit do ohledávání škod.

Samuels nepřežil. Byl zrovna v hangáru, když dopadla ta raketa. Alespoň to měl rychlé, spadl na něj půltunový kus kovové traverzy. Ti Achillové, kterým zkrat usmažil mozky, pak byli dobří tak možná do šrotu. Co se zbytku týče, pět jsme jich museli sami zničit a zbytek potřeboval rozsáhlou generální opravu. Když jsem ale pak procházel hlášení o ztrátách, zjistil jsem, že HCR-054 zmizel a s ním další dva roboti, HCR-065 a HCR-021.

Zprovoznění komunikační centrály nám chvíli trvalo, hned poté jsme se ale hnali k GPS systému ve snaze najít roboty podle jejich lokátorů. Podle toho jsme zjistili, že ze základny utekli a míří kamsi na sever do hor. Spuštění autodestrukce nepřipadalo v úvahu – autodestrukční sekvenci šlo spustit jen z IT hangáru, a ten byl nyní na padrť. Okamžitě jsem proto posbíral jednu četu vojáků, sednul do helikoptéry a vydal se za nimi.

Našli jsme je v oblasti, kde jsme tušili jeden z vchodů do masivního jeskynního komplexu pod horami; řalo se mu Enigma, protože nikdo nevěděl, kam ty jeskyně vlastně vedou. Vrtulník nás vysadil pár set metrů od jejich poslední pozice. Jednotku jsem vedl já osobně, společně se mnou tam byl i Soto a dalších deset chlapců. Ze vzduchu nás kryl dron a podle mapy neměli roboti kam utéct. V tu dobu jsme si pořád ještě mysleli, že se jim jen zbláznila navigace a že jim stačí vyslat na krátkou vzdálenost aktualizační příkazy, které jim zresetují GPS systém. Už jsme byli téměř u nich, když se najednou ozvala střelba. Vchod do jeskyní asi střežilo několik partyzánů a Achillům se zřejmě aktivovaly bojové protokoly. 

Vchod byl na římse nad proláklinou, šlo v podstatě jen o díru ve skále obehnanou plechovou konstrukcí a zakrytou maskovací sítí. Před ní asi bývalo opevnění z pytlů s pískem, ale když jsme tam dorazili my, byly pytle rozházené všude okolo. Napočítali jsme celkem deset mrtvých partyzánů, ožehlý kámen a čůrek hydraulické kapaliny pak prozrazoval poškození minimálně jednoho robota. Zevnitř z jeskyně se ozývaly výstřely a postupně se vzdalovaly. Pokud jsme je měli chytit, neměli jsme na výběr a museli jsme dovnitř. Já šel první.

V jeskyni bylo pro noktovizory příliš málo světla, proto jsem musel vzít zavděk svítilnou na své pušce. Postupovali jsme zpočátku opatrně, po nalezení dalších pár mrtvol jsme ale zrychlili. Achillové nám svým postupem vyčistili cestu a my jsme tak jejich náskok mohli opět umazat. Trvalo to snad celou věčnost a nebýt stružky hydraulické kapaliny, byli bychom se v tom podzemním labyrintu ztratili. Nakonec jsme je ale dostihli za zákrutou jedné z chodeb.

Jeden z nich měl viditelně poškozenou nohu a v jedné paži držel lehký kulomet, který zřejmě sebrali povstalcům. Zbylí dva se snažili protáhnout malou skulinou ve skále, kterou chodba končila. Když jsme se přiblížili na dosah resetovacího signálu a já opatrně vylezl zpoza zákruty, ten poškozený se otočil a hleděl na nás. Zní to absurdně, když toto řeknu o kusu kovu prošpikovaném optickými čidly, ale nějaký hlásek vzadu v hlavě mi říkal, že ten robot na mě opravdu hledí. 

Čas se na okamžik zastavil. Robot se otočil na své dva druhy zápolící se skulinou – jednomu se to už podařilo, druhý zrovna do skuliny vlézal. Udělal jsem krok kupředu a posunkem dal pokyn specialistovi, aby vyslal signál k resetu jejich GPS systémů. Specialistovi se roztančily prsty na tabletu, jak příkaz odesílal.

Nic se nestalo.

Poškozený robot sebou trhnul. Podíval se na nás. A pak najednou pozvedl zbraň a začal střílet. 

Přiznám se, že mě to zaskočilo – Achillové měli pokročilé rozpoznávací systémy IFF, které jim měly říct, že jsme přátelé. Nic z toho se ale nestalo, a kdyby mě Soto pohotově nezatáhl zpátky za roh chodby, byl by ze mě cedník.

 „Kapitáne, musíme je zničit!“ zařval na mě, aby přehlušil ozvěnu výstřelů. Měl pravdu – pokud uniknou, můžou padnout do nesprávných rukou. Výbavy jsme na to měli dost – každý z nás měl termitový ruční granát, Soto měl na pušce podvěsný granátomet a jeden z vojáků na zádech nesl jednorázový protitankový raketomet. Museli jsme to ale udělat rychle, než se na nás sesypou partyzáni, bůhví, kolik jich v tom komplexu bylo.

Dokud ale robot zasypával roh chodby kulkami, nemohli jsme se pohnout ani o píď. Do toho se nám ve vysílačkách začaly ozývat zprávy v arabštině. Mojí první myšlenkou bylo, že jde o rádia partyzánů. Až později mi podle robotického tónu a opakovaných frází došlo, že jí vysílají sami roboti.

„Qasime, co říkají?“ zavolal jsem na svobodníka Qasima, našeho tlumočníka. 

„Je to paštsky. Znamená to ‚Nechte nás projít“,“ odvětil Qasim. 

Fráze „Nechte nás projít.“ byla užívaná roboty pro případ, že jejich cesta vedla přes vesnici domorodců a oni si potřebovali vyžádat průchod. Proč to ale vysílá teď? 

Najednou střelba ustala a ozvalo se prázdné cvaknutí, jak robotovi došla munice. Okamžitě jsem se vyklonil přes roh chodby a instinktivně jsem vypálil krátkou dávku ze své pušky. Přes rudou tečku v kolimátoru jsem viděl, jak kulky zasáhly robota přímo do poškozené nohy. Robot se otřásl, noha se pod ním podlomila a on padl na jedno koleno. Robot, který se snažil protáhnout skulinou, se zastavil a otočil se na nás.

V nastalém hrobovém tichu jsem s napřaženou zbraní došel k robotovi tak blízko, až jsem viděl jeho sériové číslo na hrudním plátu.  Byl to HCR-065. Hlavu měl svěšenou, jako by oddychoval. V rádiu se pořád opakovala arabská zpráva. 

Pak robot bez varování bleskově pozvedl svou mechanickou paži, z předloketního pouzdra mu vyjela automatická pistole a on začal pálit. Tři kulky mě zasáhly přímo do hrudi. Moje vesta s keramickými vložkami střely zastavila, ale náraz mě srazil na záda a vyrazil mi dech.

HCR-065 přenesl palbu na roh chodby a pálil výstřel za výstřelem ve snaze držet mé chlapce v šachu. Druhý robot, naštěstí neozbrojený, pak vylezl ze skuliny, popadl HCR-065 za nepoškozenou paži a táhnul jej ke skulině.

Moc daleko nedošel – Soto se odvážně vyklonil a spíše instinktivně, než mířeně stiskl spoušť granátometu. Ozvalo se charakteristické žuchnutí výstřelu a 40mm termitový granát se stojícímu robotovi zaryl do hrudního plátu, kde během vteřiny rozpoutal požár dosahující téměř 4000 stupňů Celsia. V řádu vteřin se termit propálil skrz do citlivé elektroniky v útrobách robota, načež se Achilles zhroutil jako loutka s přestřiženými dráty.

HCR-065 mezitím vystřílel náboje v zásobníku a zahájil nabíjecí sekvenci, kdy mu podavač automaticky dodal další zásobník. Než ale stačil nabít, granátomet promluvil podruhé a další termitový granát zasáhl HCR-065 přímo do hlavy. Po dalších pár vteřinách bylo po všem. 

Soto vyhodil z granátometu prázdnou nábojnici a rychle přeběhl ke skulině. Příliš pozdě; třetí robot už byl dávno pryč. Já jsem si mezitím rozhrnul uniformu a zíral na tři rozpláclé projektily zdobící můj hrudní plát.

„Je pryč, kapitáne,“ promluvil suše Soto poté, co dozněla ozvěna výstřelů. 

Pracně jsem se postavil a začali jsme opatrně oba roboty ohledávat. HCR-065 již nejevil žádné známky aktivity, termit mu kompletně roztavil CPU jednotku. Druhý robot byl v nouzovém módu a teoreticky jsme ho ještě mohli odtáhnout pryč. Nikdo ale nechtěl riskovat, že by se po cestě zmátořil, vydal jsem proto rozkaz k autodestrukci. Náš specialista manuálně aktivoval autodestrukční nálož a nastavil časovač na deset minut. Posledním mým činem bylo vyjmout oběma robotům černé skříňky. Pak už jsme museli zmizet, chodby rezonovaly dupotem a výkřiky partyzánů.


***

Uniknuvšího HCR-054 jsme už nikdy nenašli. Kdoví, jak nakonec dopadl. Možná jeskynním komplexem bloudil tak dlouho, že mu došly baterie a on tam dodnes někde leží. Možná se dostal někudy ven, kde využil výklopné solární panely k dobití akumulátorů. Těžko říct, nikdy jsme se to nedozvěděli.  

Na základně jsme černé skříňky poslali do NextGenRobotics. Odpověď nám přišla zhruba po měsíci; technici data ze skříněk analyzovali, porovnali ji s dříve uloženou telemetrií HCR-054 a nakonec přišli s teorií, proč se HCR-054 začal vymykat kontrole a proč se kontrole vymknuli i další dva roboti.

Když byl tenkrát HCR-054 vážně poškozen raketou, elektrická zpětná vazba mu projela CPU jednotkou a poškodila protokoly jeho systému ELM. Ta dvě procenta lidské mysli, která Samuels považoval za neškodná, se zkratem aktivovala a uvedla systém HCR-054 do stavu, který by se dal nazvat strojním ekvivalentem těžkého traumatu. Technici si prý nedokázali vysvětlit, jak se to mohlo stát, ale v HCR-054 jeho traumatická zkušenost prý zažehla jiskru sebeuvědomění si.

Následné podivné chování HCR-054 pak prý bylo přímým výsledkem působení poškozených protokolů ELM na podprogram starající se o spouštění nouzového módu. Prý by se tak dalo říct, že v HCR-054 vznikl pud sebezáchovy, který se začal kombinovat se zkušenostmi mých vojáků nasbíraných v době, kdy jsme nosili ty směšné koupací čepice. Tam systém nalezl i záznam posledních chvil onoho kluka, kterého roztrhal na kusy Semtex, celých těch pár minut agónie, strachu a bezmoci. Už se ale nikdy nedozvíme, proč zrovna tato data Samuels nevyhodil, a dovolil je přidat do datového souboru pro Achilly. 

Když pak IT hangár během útoku na základnu dostal zásah a skrze dokovací stanice Achillů projel zkrat, stejná anomálie jako u HCR-054 se objevila i u dalších dvou robotů. Jejich nově získaný pud sebezáchovy jim pak velel uniknout a ukrýt se. A které místo by bylo pro tento účel lepší, než neprozkoumaný jeskynní komplex, jehož polohu znali ze svých GPS navigací? 

***

Netřeba dodávat, že celý projekt skončil naprostým nezdarem. NextGenRobotics výrobu Achillů zastavil a všechny existující exempláře nechali znehodnotit a uskladnit. Nějaká skupina futuristů proti tomu protestovala, prý byl takto násilně utnut přirozený vývoj umělé inteligence. Nikdo je ale neposlouchal a postupně se na vše zapomnělo. Nemalou roli v tom hrál i fakt, že vláda na vše uvalila embargo a hlášení dostala štempl PŘÍSNĚ TAJNÉ.

I já se snažil zapomenout. Pomáhala mi v tom poklidná denní rutina poté, co jsem se z turnusu vrátil domů a měl nějakou dobu volno, než mě povolají znovu. Občas jsem se ale neubránil filozofování nad tím, jak asi HCR-054 dopadl. Postihla ty tři roboty skutečně jen nějaká anomálie, která jim pokroutila obvody natolik, že je donutila utéct? Jedna myšlenka mě obzvláště fascinovala a svým způsobem i děsila zároveň. Zůstaly kognitivní obvody HCR-054 v provozu? Pokud ano, mohl se stále učit novým věcem. A jestli se učil novým věcem…co když za těch pár let získal něco, co by se dalo s trochou nadsázky a patosu nazvat duší? 

Nebylo by to tak nepravděpodobné. Sám Samuels přeci přiznal, že systém ELM má v sobě dvě procenta emocí, které nešlo odfiltrovat. Každý Achilles tak v podstatě byl ze dvou procent lidskou bytostí. U HCR-054 ta dvě procenta při správném stimulu způsobila vznik pudu sebezáchovy. Co by asi zažehla u zbylých Achillů? Radost? Strach? Touhu po svobodě? Touhu po míru?

A pak jsem jednoho dne při pravidelném ranním surfování po zpravodajských serverech narazil na článek pojednávající o zajímavé pověsti, která kolovala arabským venkovem. Pověst vyprávěla o tajemném bojovníkovi, který nemilosrdně pronásledoval partyzány. Kulky se od něj odrážely a partyzány prý často zabíjel holýma rukama. Venkované mu dali přezdívku Walí Almeadin – Kovový mstitel.

Podle svědků uměl říct pouze jednu větu v paštštině: „Nechte nás projít.“




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

01.07.2020 15:34:22dát kritice tipPentlochnap

Kulky jsou špatně, to je věc která se dost dobře nedá obhájit. Kdokoli se byť jen nachomýtl kolem palných zbraní to ví. Přitom se toto slovo dá nahradit tolika vhodnějšími.

Je to podobné, jako se lhaním - také se běžně používá, je lidové a slyšíme ho ze všech stran. Jen není správné.

30.06.2020 18:34:57dát kritice tipK3

Co je na kulkách tak špatného, je to lidové a používají ho běžně i novináři? Neobhajuji, jenom že je tolik jiných výrazů které przní češtinu...

16.06.2020 11:24:301 tipů dát kritice tipPentlochnap

Očekávaná zápletka, očekávaný konec. Jakoby to byly kousky poskládané z několika filmů.  V některých částech je to příliš natažené.

Čeština slušná, i když se některé fráze opakují. A slovo "neboť" je podle mého nevhodně použité. První odstavec o povyšování je zmatený. Je možná několikrát přepisovaný a fragmenty starého zasahují do nového a tak vzniká zmatek. Logickou chybu vidím i v použití hydraulické kapaliny. Podle popisu ovládají robota servomotory na elektřinu.

Co je ŠPATNĚ ŠPATNĚ ŠPATNĚ je použití slova "kulky". jsou náboje, střely, projektily, výstřely a spoustu dalšího, ale ne kulky. Každý by si za jedno každé použití měl dát facku. Tak prosím vykonejte výše uvedené před zrcadlem.

Čemu nerozumím je, proč si lidi myslí, že je roboti nenahradí, alepoň v některých oblastech. 

Co se týká boje lidí s roboty zkuste "Zakuti v oceli"

https://www.legie.info/kniha/16961-miroslav-zamboch-zakuti-v-oceli



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.