Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 439 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+14 neviditelných
Manželem proti své vůli 10. - 11 .díl
datum / id16.06.2020 / 508023Vytisknout |
autorkatt-chan
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno22x
počet tipů0
v oblíbených0x
Manželem proti své vůli 10. - 11 .díl

Manželem proti své vůli 10.díl

 Držel jsem její dlaň ve své a pomohl jí sevřít násadu od koštěte. Náramek na zápěstí zapraskal a varovně zablikal. Měla tak studené ruce, jako by se neměla vrátit z temnoty, která ji obklopovala. Stejně ji nepustím. „Za chvíli tady na to budeš sám. Musíš jí pomoct dostat se zpátky. Pokud tu šanci propásneš, už nikdy se nevrátí a ty budeš muset nést kletbu místo Laji.“ Nevěděl jsem co mě čeká, ale nemůžu to nechat jen tak a jít si domů. Ve skutečnosti je docela milá. „Jak to mám udělat?“ Trochu mě to děsilo. Můžu se snad rozhodnout jinak? Dobře jsem věděl, že tohle je rozhodující krok. „Chci po tobě jen jedno. Nehni se od Laji ani na krok. Musíš to vydržet dokud se na její dlani neukáže druhá polovina srdce. Jedině tak se obnoví vaše smlouva a náramky. Pokud se tak nestane do svítání, nic nepůjde vrátit a ty budeš prokletý.“ Nejdřív jsem si ničeho nevšiml dokud koštěti nezmizelo všechno proutí. Postupně se vytrácena i násada. „Počkej.“

 „Nemohu je to dar za dar.“ S tou větou se poslední kousek rozplynul. „Budeš mi chybět.“ Zašeptal jsem do prázdna a držel Laju za ruku. Minuty odtikávaly staré hodiny na zdi. Místo kukáni jen zlověstně vrzala dvířka. Snažím se být klidný, ale čím delší doba uběhla tím víc  se o Laju bojím. Strach se mi vkrádal do mysli čím dál častěji, až jsem uslyšel hlasy. Šlo to z chodby, ale já se nemohl jít podívat. Po hodině mrmlání ustalo a ozval se rámus venku na dvoře. Okno bylo jen kousíček ode mě, ale mě to nezajímalo. To důležité mám přece před sebou. Další hodina, kdy místností poletovaly předměty  a snažily se mě donutit používat ruce, abych je odhodil a nebo se ubránil. Vše padalo na mě a pár dokonce i na Laju, která se nemohla bránit. Nakonec se vše spojilo do jednoho a já skoro zešílel z hlasů, rámusu venku a létajících věcí. V jeden moment jsem její ruku skoro pustil. „Nesmíš ji pustit.“ Ozvalo se zřetelně a já ji znovu chytil a zalehl tělem, abych Laju bránil před útoky šílených knih. Ucítil jsem jak sevřela mou ruku, ale oči neotevřela. Konečně se začal obnovovat náramek a řetízek se vracel zpátky. Rez zmizela jako mávnutím kouzelného proutku. Na Lajině zápěstí byl stále zničený úzký kroužek, který byl celý popraskaný. Nevím co se dělo pak. Vše se spojilo do jednoho a já víc nalehl na Laju, až se nechtěně naše rty spojily. Problesknutí mezi těly mě odhodilo ke zdi. Rychle se musím vrátit a hlídat, když jsem to uviděl. Její tělo se zvedlo do vzduchu a pozvolna odnášelo do vedlejšího pokoje na velkou postel. Následoval jsem jí a opatrně přikryl. Vylezl na postel a lehl si hned vedle. Její ruku jsem sevřel v dlani a čekal, až se probudí. Její náramek se zpevnil a byl silnější, než ze začátku. Prsty jsem si přejel po rtech a pak se dotkl jejich rtů. Opravdu se to stalo. S tou myšlenkou se mi podařilo vedle Laji usnut.

Tma. Nic nevidím. Čeká mě trest? Temnota mě pomalu stravuje a nedá mi klid. Každý dotek pálí a trhá mě na kousky. Nevydržím to. Je to můj konec. Když mě něco teplého sevřelo a odráželo bolestivé rány. Kryl mě štít a pomalu mě dostával z největší temnoty na světlo. Drží mě za ruku a táhne pryč. Cesta je dlouhá a moje energie se vytrácí. Cítím, že jsem v bezpečí a povolám ochranné kouzlo, na to jediné se zmůžu a upadám do spánku, kdy načerpám novou sílu. „Jsi v bezpečí. Držím tě.“ Slyším vedle sebe šeptat slova. Hlas co ke mně promlouvá patří Derisovi. Je tady se mnou. Otevřela jsem oči a podívala se na spícího manžela.

 

Manželem proti své vůli!! 11.díl

 Posledně se koště obětovalo, aby se čarodějnice Laja mohla vrátit zpátky do světa. Nakonec jí z temnoty dostal Deris a snažil se na ní dohlídnout. Přes všechny nástrahy se mu to podařilo, ale vyčerpáním usnul. V tomhle bodě se Laja probouzí a vidí vedle sebe ležet Derise. Jejich řetěz i náramek se opravil a opět je spoutal k sobě. Co se  bude dít dál ?

 Opravdu ležel vedle a držel mou ruku. Deris vypadal tak klidně a spokojeně, ale já věděla, že to musím udělat. Jen jednou se chci podívat do jeho očí a vidět tam svůj odraz. Nadešel čas. Pohladila jsem jeho tvář a trochu se pohnul. Zachvěla se jeho víčka a pomalu se díval na svět. Otočil hlavu a střetli jsme se pohledem. „Děkuji a sbohem.“ Chtěl něco říct, ale já ho nenechala. Nedokázala bych se dívat jak trpí. Jedno lusknutí prstů a vše se zrušilo a u Derise vymazalo. Derise se mi podařilo poslat domů, aniž by se mu něco stalo. Pouto prasklo a náramek se rozpadl. Papír se smlouvou se vzňal a k zemi padal jen popel, který se rozplynul.  V pokoji se setmělo a já zůstala sama se svým prokletím. Moc slábla a já to cítila každičkou částí těla. Nejvíc mě bolelo srdce, které krvácelo a lámalo se na kousky. Trest nebyl proti tomu nic, než trnem v patě. 

 Doma :

„Derisi, bráško!!“ Volala na mě Kara a vyběhla z domku. Objetí bylo tak vroucí a vítané. Kara se rozplakala a zmáčela mi kabát. Křečovitě se mě držela a nechtěla pustit. „Vždyť mě umačkáš. Co se vlastně stalo? Ty mluvíš a chodíš jak je to možné?“ Teprve pak se ode mě odtrhla a pochybovala, že jsem se vrátil. „Co ti udělala, že si nevzpomínáš. Čarodějnice mě zachránila, ale nechala si tě u sebe.Můj život za ten tvůj.“ Vysvětlila mi, že je to několik měsíců, co se uzdravila. Od té doby mě neviděla, ale dostávala zprávy a peníze. „Dnes ráno byla na stole uschlá květina. Vyděsilo mě to.“ Svěřila se Kara. „Musím se vrátit, i když si to nepamatuju svoje slova dodržím. Ty jsi zdravá, tak se musím vrátit.“ Sestřina usměvavá tvář se zakabonila, ale také jsem viděl, že mě pochopila. Skočila do domku a připravila mi rychle uzlík s jídlem. „Pospěš si něco se muselo stát. Běž dnem i nocí dokud budeš mít sílu jít dál.“ Přikývnul jsem a vydal se rychle na cestu. Kara mávala na rozloučenou dokud mě viděla a já se stále otáčel a ujišťoval se, že je v pořádku.

 Den se změnil v noc. Někde na stromě zahoukala sova a nad hlavou mi přelétlo pár netopýrů. Zvěře jsem se nebál, ale stále mě něco sledovalo. V zadech mě někdo probodával pohledem. Mrazilo z toho a naskakovala husí kůže. Kdyby to byl člověk věděl bych o něm, ale tohle bylo něco docela jiného. Magie. Pomyslel jsem si a přidal do kroku. Pod nohama se mi pletly kořeny stromů. Bez světla bylo obtížné jít dál bez zakopnutí. Zbytky pařezů a trny z ostružiní se postaraly o modřiny a škrábance. Někde sem si natrhl kalhoty, ale nebyl čas zjišťovat škody. Přes keře jsem uviděl svítání a cestu ven z lesa.

 V té chvíli se na kopci formoval stín. Postava zahalená pláštěm si mě prohlížela. Najednou byla přede mnou a chytila mě za ruku. Otočila dlaní vzhůru, kde byla vypálena polovina srdce. „Laja zaplatí za to co mi udělala.“ Nevím jak se to stalo, ale byl sem zase jinde.

 Oči si musely zvyknout na tmu. Okolo byli mříže z krápníků, které tvořili ucelené vězení. Žádný zámek ani klíč, jen kouzlo by mě mohlo dostat pryč.     

       




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

K tomuto dílu není zatím žádný komentář.

Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.