Havran

HAVRAN

 

WALTER SACHER

 

(PODLE e.A.POE)

 

Ze zábavy v Tatranu, vracel jsem se po ránu.

Vláčnou hudbu z baru stále slyším znít.

Nečekané překvapení, kdosi chňap´ mi po rameni.

„Stůj! Toť přepadení, nyní budeš hochu bit.

Nečekals´to, hochu milý, ale budeš bit.“

Však já chci v míru žít.

 

Přepadl mne Franta Musil, chvíli kopal, chvíli dusil.

Měl jsem radši jinou cestou domu jít.

Franta pěkně sečet´mi to. Zmlácený jsem jako žito.

Bylo mi mne hrozně líto, aspoň v kapse boxer mít.

Zdolal bych ho, jenom sílu jako boxer mít.

Umírám, a přec chci žít.

 

Moje tělo v krvi leží, je mi zima, mrzne sněží.

Brzy budu v hrobě ležet, rozkládat se a hnít.

S rukama už ani nehnu, krvácím a v tváři blednu.

Snad ještě svou hlavu zvednu - ne, je zbytečné se dřít.

Bylo krásné tady žít.

 

Horník se vrací ze směny, na zemi ležím raněný.

Změřit tep a zkusit dech, krev z tváře sněhem smýt.

Schází se dav pomocný, jsem v bezvědomí, bezmocný.

Smrt obchází, co ponocný, sanitku je slyšet vít.

Lid postává kol těla a sanitku je slyšet vít.

A ta vije: "Žít, žít, žít."

 

V nemocnici ke mně kráčí, pane bože, to je k pláči.

Havran nešika mne bude léčit, operovat a šít.

Primář Havran paměť ztrácí a při každé operaci

zapomíná, že je v práci. V prstech má jak řezník cit.

Senilní je doktor Havran. Nemá v prstech už ten cit.

Sbohem, já chtěl jsem žít.

 

Na lavici pláče dítě, křičí nahlas, pěkně sytě.

Matka s dcerou čekají, už to, sakra, musí být.

Z mojí ženy bude vdova, v dlani se pláč těžko schová.

Kráčí chodbou zas a znova, nechává si o mne snít.

Jakpak bude sama žít?

 

A nastává již finále, v předsálí i na sále.

Velká bitva vrcholí, v přítmí jen cigarety svit.

Doktor Havran bez vší zrady dal mne zase dohromady.

A už spěchá na porady, zdá se, že zas budu fit.

Havran k mojí choti chvátá: „Paní, váš muž bude fit.

Nebojte se, bude žít.“

 

 

---