Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 439 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+8 neviditelných
Neobvyklé okolnosti seznámení 2/3
datum / id19.06.2020 / 508162Vytisknout |
autorrevírník
kategoriePróza na pokračováníDalší dílo autora
sbírkaDo hor,
zobrazeno178x
počet tipů9
v oblíbených0x
Neobvyklé okolnosti seznámení 2/3

Nic z toho jsem nevěděl. Hned po jejím odchodu jsem po jedné noze doskákal do kuchyně a tam otevřel obálku. Byla v ní kratičká zpráva, psaná úhledným písmem lehkou vypsanou rukou: „Děkuji za Zelenou mříž, zachránila mi život.“ Četli jsme to společně s Jarunou. Vytřeštěně jsme na sebe pohlédli: Jak může kniha někomu zachránit život?! Co to znamená? Nechápali jsme ani jeden z nás.

Ať jsme se domýšleli čehokoli, stejně jsme zůstali bez odpovědi.

K dokončení zápisu do obýváku jsem se vrátil netrpělivý a nesoustředěný. Myslel jsem na tu větu a její záhadnou pisatelku. Už jsem chlapy nezdržoval.

Pak jsem na tu jedinou adresu, kterou jsem znal, napsal.

Adresa byla pravá, po čase přišla odpověď. Ale ani z té jsme se nedozvěděli nic, na otázky neodpověděla. Jako by si s námi úmyslně zahrávala. Přímé pozvání, abychom ji blíž poznali, zcela ignorovala.

Vůbec celá ta Jana Konrádová byla jedna obrovská záhada.

Něco z toho setkání, které netrvalo ani minutu, přece zbylo. Pravidelně posílané pozdravy k Vánocům a k Mezinárodnímu dni žen ode mě, od ní pak totéž k Vánocům, a po dvou týdnech za mým předjarním přáním k MDŽ přicházíval pozdrav k prvnímu jarnímu dni, v němž shodou okolností má svátek Radek, hrdina Zelené mříže, což ona jistě nevnímala jako pouhou náhodu.

Neměl jsem tušení, že po našem setkání, po dobu celého půl roku, psala mi každý druhý pátek dopis a žádný neodeslala.

Jedenáct let jsem ji neviděl.

Na konci jara 1990 přijela na Slunečnou vyhlásit radostnou zvěst o narození první vnučky Klárky a s ní zprávu o čerstvém odsunu okupačních vojsk z Ježníka. To jsme se potkali podruhé. Sebrala odvahu a navštívila mě jako posel dobrých zpráv, teď již v novém bytě v Třebíči. Nasměrovali ji tam naši bývalí mikulovičtí sousedé Špačkovi a také kdosi v Bažantnici, kde se mě pokusila najít. Zas jsem byl mimo službu doma, tentokrát po třetí operaci konečníku, což jsem jí ze studu zbaběle zamlčel.

K mé radosti si dala říct a na chvíli si sedla. Kávu a cokoli jiného odmítla.

Já jsem k ní kromě podivné, nejspíš jen autorsko-čtenářské náklonnosti, nic jiného necítil. Už ani ta stará, nikdy nezodpovězená otázka, co asi těžkého tenkrát v tom sedmdesátém devátém prožila, mě netrápila. Stačilo mi, že jsem ji viděl živou, plnou té dvojí radosti, nemusel jsem se ptát. A tak jsem ji nudil řečmi politickými, jimž nerozuměla, a ještě navíc tím, že jsem se nesnažil utajit svou čerstvou naději, že mi může vyjít druhá knížka. Na to jen jako mimochodem špitla, že té první se určitě nevyrovná. Tím se mě trochu dotkla. Nechtěl jsem to dát na sobě znát, ale stejně si myslím, že jsem se choval jako křupan, když si představím rozpoložení, s nímž za mnou přišla, a sebe, čím ji to bavím, místo abych projevil větší zájem o ni a její rodinu.

Ale kdo ví, jestli bych z ní byl vytáhl víc než byla ochotna mi svěřit sama, což se už vlastně stalo. Prvorozená Klárka je podle ní to nejkrásnější miminko na světě, narodilo se Taňulce, té, co už znám, co mi jednou osobně vyřizovala od ní pozdrav, když s Jardou trempovali po Čechách a kvůli tomu pozdravení si museli zajet přes Třebíč a tam mě hledat. A­ když Taňulka ten dům i byt po řadě těžkostí našla, oddechla si, že splnila co měla a pro mě to nemělo jiný efekt, než že jsem překvapeně zíral na tmavovlasou krásku, jak stojí přede dveřmi právě tak, jako kdysi její maminka v Mikulovicích, stručně vyřizuje pozdrav od Jany Konrádové z Ježníka, ale o překročení našeho prahu nechce ani slyšet, ač naléhám – a­ už je na schodišti a pospíchá dolů za Jardou, který čeká venku a diví se, jestli to vůbec stálo za tu námahu.

Takový, pro mě málo pochopitelný úkol dala tato paní Konrádová své dcerce: podle načrtnutého plánku, co jí v Mikulovicích namaloval pan Špaček, najít ten dům, zazvonit, vyřídit pozdrav a odmítnout pozvání dál. Z nějaké příčiny ji to baví: buď sama, nebo prostřednictvím posla vyvolat zmatek a zmizet. To jsem jí teď v rádoby společenské konverzaci na oko vyčetl. Nato mě požádala, jestli bych nemohl otevřít okno.

Skutečně vypadala, že na ni jdou mdloby, tak jsem otevřel dveře do lodžie a z kuchyně přinesl skleničku obyčejné vody z kohoutku, nic jiného nechtěla. I tak se jí ani nedotkla.

Za chvíli se vydýchala z nejhoršího, zvedla se a řekla, že teď jede podle plánu na tu Slunečnou. Zasmál jsem se, že žádná Slunečná není, ale ona s jistotou řekla, že je a že teď tam pojede a potom, až z vršku oznámí do světa ty své radostné zvěsti, tak tam někam pod kámen zahrabe tyto dopisy – a­ odkudsi vyčarovala naditou dopisní obálku. Na otázku proč by měla zahrabávat dopisy, řekla, že jsou staré jedenáct let, byly určeny jednomu člověku, kterému je nikdy nemůže dát, a proto je pohřbí tam, kam patří. Že ten adresát asi budu já, nebylo těžké z jejího chování odhadnout, ale rád bych byl věděl, proč je nemůžu číst. Naznačil jsem jí, že by se nepřečtené dopisy neměly zahrabávat v lese pod kameny a jestli mi je dá, tak si je přečtu a nikdo se nic nedozví. Po chvilce handrkování svolila, ale jen pod slibem, že začnu číst až po jejím odchodu.

Když odjela, chvíli se mi v nejasné předtuše do čtení nechtělo, odkládal jsem otevření té obálky, jak to šlo, ale zvědavost mě nakonec přemohla.

Dopisy byly datovány od srpna 1979 do února 1980, první pocházel z druhého pátku po našem podivném seznámení. Všechny pak psala v pátek, většinou každý druhý týden. Byla to taková malá výročí našeho setkání, jak se ukázalo.

Pro mou ješitnost mohlo to čtení být milé, ale nebylo. Vůbec ne. Naopak mě deptalo, co neuvěřitelného se tu dozvídám. Copak to může být k víře? Čím jsem ji tehdy při tom letmém setkání oslnil? Copak je normální zamilovat se do cizího chlapa jen proto, že napsal knížku, která vyjadřuje její myšlenky a pocity? To přece není tak výjimečné, že se s textem knihy ztotožníme. Muselo jí velmi chybět porozumění, když hledala jeho náhradu v knihách a jejich autorech. Kam až ji to soukromé neporozumění přivedlo, že se jí mohlo přihodit něco tak neobvyklého? A proč mi tenkrát neodpověděla na prostou otázku, proč nepřijala naše naléhavé pozvání? Musel bych poznat, k čemu se schyluje a bylo by se všechno zavčas vyjasnilo.

Nevyjasnilo. Už tenkrát bylo pozdě. Postihlo ji to hned na té školní chodbě a už se to nedalo vrátit. Tady o tom jasně čteš, tomu se nedá nerozumět. A za druhé – p­oznal bys to na ní opravdu? Jako teď, před chvilkou, když jsme tady byli spolu sami? Houby bys poznal! Proto nepřijela. Nemohla přijet. Já bych byl nic nepoznal, ale má žena ano, a to se nesmělo stát, nesměla zasáhnout do našeho soužití, proto se rozhodla zůstat v pozadí, tady to cudně, ale dost jasně píše: …ani tušit nebude, že ty nejkrásnější obláčky, lemované nachem a zlatem, letící na jihozápad, budou přinášet jemu, jeho paní a Vysočině ty nejkrásnější pozdravy ode mne. A o nějaký týden později už se přiznává: Nesmím Vám poslat ani jediný dopis z těch, které Vám píši. A vím, že ani Vy už nenapíšete, protože nemáte důvod. To všechno vím a přesto denně nahlížím do schránky s nadějí. S marnou nadějí…

No tohle! Je to vůbec k uvěření? Může někdo pochopit, jak mi bylo, když jsem to četl? A tím to nekončilo, za chvíli jsem se v dalším dopise musel ještě dočíst: Já vím, dobře vím, že nesmím chtít vědět víc, než mi osud dovolí, nesmím se s Vámi sejít ani Vám psát, nesmím sebemíň zasáhnout do Vašeho života – to všechno vím a podřídím se, ale nemohu, nechci zabít svou touhu, sny, naději…

Mráz mi běhal po zádech, bylo to strašné zjevení pravdy. Četl jsem po kouskách, důkladně, nad každou větou se zamýšlel, cítil, že něco musím udělat a žádné řešení jsem nenacházel. Nevěděl jsem si rady, neznal východisko. Jsem něčím vinen?, zpytoval jsem svědomí. Ale čím? Jak k tomu mohlo dojít?

A pak, s uvědoměním si odstupu tolika roků, začal jsem se utěšovat, že je to minulost, že už dávno prozřela. Vždyť s celým psaním po půl roce skončila, poznala marnost své touhy, snů a naděje. A dnes – o­dvážila se mě vyhledat, sejít se se mnou. Musela přece být připravena na různé eventuality, i na to, že nebudu doma sám.

No ano, ale co ty dopisy? Jsou tu, svěřila mi je až dnes, s letitým odstupem, a přitom ví, jakou výbušninu skrývají. Tak jak je to s tím prozřením?

A jak se asi cítí teď, právě v této chvíli?

Nikdy to nemělo dojít tak daleko.

To nemělo, ale došlo, chlapče, došlo, a teď s tím něco dělej.

Ale tak to přece v životě nechodí, aby někdo normální naprosto propadl svým šálivým představám. Copak je možné, že i teď by mě mohla milovat, po tolika letech dálky a mlčení? Musí vědět, že já ji ne, ví, že miluju svou ženu, sama se o tom na víc místech zmiňuje.

Tak co s tím mám dělat?

Mohl bych se rozjet za ní na Mikulovickou horu a vysvětlit jí to. Nebo – j­et tam, pravdu zamlčet a pokusit se namluvit jí, co by chtěla slyšet.

Ale copak je dovoleno vzbuzovat falešnou naději?

Nic s tím nemůžu dělat. To i ono by skončilo hrozně.

Nemůžu za ní jet, dokonce ani, jestli čeká, což se nedá vyloučit. Lež by ji ranila stejně jako pravda. Nechci ji ranit. A nechci ukončit ani naše porozumění, třeba nedokonalé. Jestli tam za ní pojedu, všechno skončí. A špatně.

Nejel jsem, a tak jsem netušil, jak se tam nahoře po celý půlden trápí, jak čeká a já za ní nepřicházím, jak si vyčítá hloupou důvěřivost, protože teď se definitivně ukázalo, co dobře věděla. Ukázalo se, že to jen ta její nesmyslná naděje kdesi ve skrytu šálivě blikala a ona jako bez rozumu na ni vsadila.

Nevěděl jsem, že tam tak dlouho marně čeká. Ani, že potom, když veškerá naděje končí, z toho zrádného žulového balvanu na vrcholu vstane, jako v mrákotách sejde k autu a v tomto stavu prchá pryč odtud, od falešných představ do skutečnosti, která bolí, ale je jediná a ona ji musí přijmout a před ní je cesta plná slepých uliček a bloudění, protože rozum pro dnešek vypověděl poslušnost, a tak se domů na spásný Ježník dostane až daleko po půlnoci.

Nic z toho jsem nevěděl, protože jsem i po přečtení posledního dopisu zůstal doma a utvrzoval se, že je to rozumné a jedině správné.




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

20.06.2020 06:37:40dát kritice tiprevírník

Ivi, já vím. Bylo to tak silně prožité, proto i já to doposud cítím podobně jako ty.

Arwen, děkuji. A vůbec se ti nedivím.

19.06.2020 21:35:10dát kritice tipArwen Leinas

"Život někdy umí lidem naložit kříž..." nevím proč, ale vybavil se mi tento písňový text. 

O těšení se na další pokračování se ani nebudu zmiňovat :)

19.06.2020 20:34:37dát kritice tipblacksabbath

..... letitým odstupem, a přitom ví, jakou výbušninu skrývají...důkladně, nad každou větou......silný díl!.............*/***

19.06.2020 17:24:04dát kritice tiprevírník

Čudlo, děkuji za tip tam i tady.

19.06.2020 13:16:13dát kritice tiprevírník

Potěšilo mě, žes své dojetí nezahrabal, Přemku, ale naopak mi je veřejně předáváš. Taky tobě děkuju.

19.06.2020 12:57:55dát kritice tiplastgasp

Vrátil jsem se na začátek do předchozího dílu a jsem dojat. Nestydím se za to. Ani já své pocity nezahrabu, ale tímto ti je předávám. JIstě víš, co tím myslím.

19.06.2020 12:02:53dát kritice tiprevírník

Děkuji ti, Ludmilo, i já si to myslím.

19.06.2020 11:56:37dát kritice tipAlegna

tvoje slova mohou za vláhu v očí po dočtení, je to příběh o silné lásce,  Jana je opravdu výjimečná*

19.06.2020 11:16:30dát kritice tiprevírník

Jano, jistě pochopíš, jak jsem rád, že se ti příběh líbí. Děkuju ti za to.

19.06.2020 11:02:58dát kritice tipvesuvanka

Jardo, Tvoje vyprávění mě velice zaujalo, četla jsem jedním dechem. Zaujala mě i poetický úryvek z dopisu Jany. Láska má sílu! Těším se na pokračování, TIP

19.06.2020 11:01:10dát kritice tiprevírník

Děkuju, Diano. Co se týká upřímnosti, tak jsem toho názoru, že bez ní by se ani nedalo dobře psát.

19.06.2020 10:12:14dát kritice tipDiana

Ufff! Horor! Popsal jsi dokonale svoje i její rozpoložení - no přesněji trápení. Nemohu se dočkat pokračování - a obdivuji tvoji upřímnost .

19.06.2020 09:50:28dát kritice tiprevírník

Ano, máš pravdu, zvlášť v tomto případě, Ireno. Zítra se to snad vysvětlí.

19.06.2020 09:36:22dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Některé záležitosti vypadají už dopředu naprosto beznadějně, ale síla v nás/láska?, touha?, nadšení?/může vše otočit ...

19.06.2020 09:19:46dát kritice tiprevírník

To teda rozhodně neřeknu, Luboši. Ale za to tvoje i Renatino porozumění vám jen oběma pěkně poděkuju. Díky.

19.06.2020 08:57:11dát kritice tipKočkodan

 

Já se jen pripojím k Renate.

A tento svuj komentár nekomentár ti dám precíst, nikam ho nezahrabu. Jak te znám, tak si myslím, ze skoro urcite nereknes – tak s tímhle se jdi zahrabat…

19.06.2020 08:31:01dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Jardo, měli jste to oba těžké, ale především Jana, která se něčím trápila a Tys to nebyl schopen rozluštit. Zajímavý příběh, zajímavý osud. Díky za jeho zprostředkování.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.