Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Velká holka

23. 06. 2020
17
59
2482
Autor
stromeček

Velká holka                                                        motto: Na první kluky se

                                                                                                                   nezapomíná

 

 

Někdy se to tak v životě stává, že najednou stojíte na chodníku, rozvedení, bez práce, bytu a v ruce jen igelitku se spodním prádlem.

Ten můj chodník byl v Praze. Bylo těsně po revoluci a svět se měnil před očima. Vrátil jsem se po třinácti letech ze Slovenska a už několik týdnů spal u ségry na gauči. Potřeboval jsem se, jak se říká, dostat rychle zase do svejch.

 

Ten nápad živit se jako noční taxikář měl být původně na několik měsíců, ale nakonec z toho bylo sedm let. Nevím co mne tenkrát zlákalo. Možná touha po dávce adrenalinu, možná vidina rychlých prachů. Ať už to bylo cokoliv, začátečnické chyby mne rychle vrátily do reality. Velmi rychle jsem zjistil, že sbírat z chodníku opilce, hádat se s nimi o placení a pak po nich čistit poblité sedačky, není ta správná cesta. Právě tak, jako celou noc hypnotizovat předraženou vysílačku, jestli mi přijde nějaké slušné rito.

 

Praha byla v té době nově odhalený pupek světa a každý si na něm hledal to nejšťavnatější místečko. Okolo se děly věci, vznikaly nové hotely, restaurace, různé atrakce pro turisty včetně night klubů a téměř tři stovky soukromých privátů s děvčaty.

 

Ať už se na to díváme z jakéhokoliv morálního hlediska, tak i toto řemeslo vyžaduje svojí logistiku, včetně dopravy. Zákazníci přijížděli, odjížděli, děvčata jezdila za klienty na eskorty.

Většina lidí má velmi zkreslené představy jak je tento byznys všeobjímající. Netuší, že v těchto privátech si přivydělávaly studentky středních i vysokých škol, kterým nestačilo kapesné, špatně placené zdravotní sestřičky, svobodné maminky s hypotékou na krku, ale i děvčata z venkova přijíždějící na lákavé inzeráty slibující závratné výdělky za několik hodin práce.

Priváty byly nenápadné byty rozeseté po celém městě. Každý měl jeden, dva pokoje s velkým letištěm, koupelnu a kuchyňku, kde sedávala děvčata, která zrovna nepracovala. No a pak tam byl člověk, kterému se běžně říkalo „bača“. Ten se staral o finanční stránku věci, bezpečnost děvčat, logistiku a také nábor nových pracovních sil.

 

Byla neděle navečer, já se chystal jezdit, když mi zazvonil telefon. Byl to Viktor z jednoho Žižkovského privátu. „Už jezdíš?“ "Zrovna se chystám, co potřebuješ?" „Hele, zajeď mi na hlaváč pro nějakou Veroniku. Přijede rychlíkem od Ostravy a bude mít růžový, chlupatý svetr. Tak mi jí sem přivez.“

 

Veronika stála v příjezdové hale, přes ruku růžový mohérový svetr a u nohou papírový kufr, který už hodně pamatoval. Výška tak stoosmdesát, ramena jak zápasník.... jak to říci, prostě opravdu velká holka.

"Ahoj, ty jsi Veronika?" Začervenala se a přikývla. "Poslali mě, abych tě odvezl". Zase přikývnutí. Sehnul jsem se, že jí vezmu kufr, ale byla rychlejší. Pokrčil jsem rameny a vydali jsme se přes park k autu.

Cesta sotva na čtvrt hodiny, ale jak jsme se vzdalovali od nádraží, byla stále nervóznější. Najednou se ke mně otočila červená jak paprika. „Vy víte, co sem jedu dělat?“ "A ty to víš," opáčil jsem? Ten zmatek byl až hmatatelný. Prsty se snažila probourat do kufru na kolenou, mokro za očima. „Když já jsem to nikdy nedělala“. "Tak to většina holek co sem přijedou. A spousta se jich hned otočí na podpatku a mažou zase domů." „Když to já nemůžu“. Koukl jsem na ní, jak se celá klepe. "Poslyš, co takhle kafe"? „Vy nespěcháte“? Vděčně se na mě podívala.

Zastavil jsem u malé kavárničky kousek od „Jířáku“ a objednal dvakrát latté. Veronika se trochu uklidnila a začala vyprávět. Ten příběh jsem znal už nazpaměť, tak jsem byl jen na příjmu a nechal jí vypovídat. Táta chlastá první ligu, potom je seřeže na jednu hromadu a sebere všechny peníze. Bože, kolikrát už jsem to slyšel. Musí vydělat sestře na školu, ona je strašně chytrá......Najednou mě zaujalo něco, co se vymykalo. „Víš, já jsem to ještě nikdy nedělala“...."už jsem ti říkal, že".....“ale ty mi nerozumíš“, začala mi bezděky tykat.....“já jsem ještě nikdy s nikým....“

Myslel jsem si o sobě, že už jsem dávno vyléčený z toho divit se čemukoliv, ale teď jsem tu seděl a zíral s otevřenou pusou. "Tak to je asi fakt problém." „Já vím, ale nevím jestli to dokážu. Potřebuji čas“." No tak uvidíme povídám. Holky na to mají takovou fintu, když to nedávají, tak řeknou, že to dostaly a mají týden klid. Dnes se jenom představíš, ubytuješ a potom uvidíš."

Viktor si vzal Veroniku stranou do jedné z volných místností a já si šel do kuchyňky udělat kafe. Za čtvrt hodiny byli zpátky, Viktor mi okázale podával svazek bankovek. „To máš za minulý měsíc a zavez slečnu do garsonky.

Garsonka byla jedna místnost na pavlači otlučeného činžáku s proleženým gaučem, kredencí a umývadlem s průtokovým ohřívačem. Pod oknem vafky a záchod pro několik partají na konci pavlače.

"Udělej si pohodlí a hlavně se z toho vyspi. Jedla jsi něco?" „Jo mám ještě řízky z domova“. „A mám si koupit mobil, že bez něj to nejde“, žmoulá v ruce zmuchlané pětikilo. "No to teda nejde, něco ti seženu a zastavím se zítra."

Celou noc jsem jezdil. Když jsem se vyspal, prošel jsem pár zastaváren a koupil starou, ale spolehlivou Nokii i s kartou.

 

Pojď dál“, vítala mně mezi dveřmi, „kafe tu žádné nemám, ale uvařím ti čaj, jestli chceš“. "Tady máš služební tatranku, podávám jí mobil." „A návod to nemá?“ Kouká na mě, jako bych po ní chtěl spustit jadernou elektrárnu.

Pili jsme čaj, já jí učil s mobilem a venku se začínalo stmívat. „Spěcháš, já jsem se tě ještě chtěla na něco zeptat.“ "Tak jen do mě, povídám." „Ty víš, jaký mám problém. Možná se mi budeš smát, ale ty jsi jediný, koho tady znám a komu zatím důvěřuji.“ Zarazila se, začala zase rudnout a mně v tu chvíli došlo, kam směřuje. "Máš hlad? Zvu tě na večeři".

 

Poseděli jsme v příjemné, malé vinárně o dvě ulice dál a vraceli se dost dlouho po půlnoci. Odemkl jsem dveře do garsonky, na stůl postavil láhev vína, kterou jsme si koupili na cestu a začal se shánět po vývrtce. „Jestli ..., tak bude v šupleti“. Štrachám, štrachám a po chvilce se vítězoslavně otáčím s vývrtkou v ruce. Šaty jsou způsobně složené přes židli a zpod peřiny na mě koukají jen dvě oči. „Zhasneš?“

 

Leželi jsme vedle sebe na břiše a hráli na polštáři prší. Šťouchla do mě ramenem a řekla. „A víš, že to ani moc nebolelo a nakonec to bylo docela hezké“. Vrátil jsem jí šťouchnutí a povídám, "mám sedmu, lížeš dvě."

 

Týden utekl jako voda a Veronika mi povídá. „ Hele, já to fakt nedokážu. Nevíš o něčem jiném? Jsem sice vyučená kuchařka, ale bydlení tu neseženu“. "A trváš na Praze?" „Ne, vůbec ne. Já se Prahy spíš bojím“. "Tak počkej, já něco zkusím". Vzal jsem mobil a vytočil číslo jednoho známého, který měl chatu s dvaceti pokoji v Bedřichově. „Ty ještě žiješ, ty vole? Že se nepřijedeš podívat“. "Počkej Zdenku, zarazil jsem ho. Nepotřebuješ vyučenou kuchařku?" „No to mi povídej ..., mně tu vaří šedesátiletá pokojská. Ale nesměla by to být žádná pápěrka, víš jak to je na horách“. "Tak to buď v klidu, kdyby ti dala facku, vytečeš pode dveřma".“Tak to potom jóóó. Kdy může nastoupit?"

Veronika mi stála celou dobu za zády a kousala se do spodního rtu. "Tak šup, šup, balíme, máme před sebou kus cesty".

Zdenek běhal a ukazoval zařízení kuchyně a i Veronika vypadala, že jí spadl obrovský kámen ze srdce.

Do konce léta jsem se zastavil ještě několikrát a nutno přiznat, že to nebylo vždycky jen o kafi a povídání.

 

Schylovalo se k podzimu, já byl permanentně v záklonu, takže na hory nebyl čas, ani nálada. Bylo to někdy okolo Mikuláše, bylo hnusně a já vycházel z nákupáku, když proti mně, hlavu zabořenou v kabátě, kráčel Zdenek. "Ahoj vole, strčil jsem do něj". Vytřeštil na mě oči a otráveně zamumlal.“To seš ty? Tak tebe mi byl čert dlužen“. "Jak to, co jsem spáchal a co Veronika"? „No právě, před čtrnácti dny u mně byli takoví těžcí frajeři, kanaďané, spousta pušek, půjčená auta a na Ruzyni vlastní letadlo. Pronajali si celou chatu a když odjeli, tak po Veronice zbyl jen ten papírový kufr a načmáraný vzkaz – promiň, já musím - „láteřil a láteřil. Že co jako má na začátku sezóny dělat bez kuchařky.

Nechal jsem Zdenka s jeho starostmi a v příštích dnech zkusmo párkrát vytočil Veroničino číslo. Ta zvědavost mě neopustila několik měsíců, ale výsledek byl vždycky stejný – volaný účastník je nedostupný.

 

Uplynulo patnáct let, já už dávno nedrandil tágo po matičce Praze, ale měl malou firmičku na výrobu dárkoviny a především, tenkrát moderních stromečků štěstí. Stal se ze mě postupně „pan stromeček“, protože si většina mých odběratelů nepamatovala moje složité jméno. Měl jsem několik mobilů, ale ten nejstarší z doby taxi ležel zapomenut na stole v kanceláři. Ani nevím, co mně to napadlo, že jsem ho z nostalgie jednou vyhrabal, nabil a zjistil, že na něj před několika měsíci přišla MMSka.

Seděl jsem za stolem a na displeji se přede mnou objevilo rodinné foto od Niagarských vodopádů. Byl na něm obrovský zrzavý chlap, jak jednou prackou drží za rameno puberťáka, který si loví něco v telefonu a druhou hladí po vlasech tak pětiletou holčičku. No a světe div se, vedle nich s nejširším úsměvem, jaký jsem kdy u ní viděl.....Veronika.

Dlouho jsem tak seděl a vzpomínal, než mne napadlo rozkliknout zprávu.

 

Bylo tam jen....Na první kluky se nezapomíná, děkuji V.


59 názorů

stromeček
09. 08. 2021
Dát tip

8hanka

Děkuji. Žil jsem dlouho i na slovensku. Zkus si přečíst "Jak Ferko ke štěstí přišel".


8hanka
09. 08. 2021
Dát tip

rada čítam "odžité", proste príbehy z reálneho života, to, čo  nám prináša každý deň...

Tvoj je veľmi, veľmi pekný, Veronike si naštartoval úplne novú etapu, zmenil si jej "prácu", (aj) vďaka Tebe žije celkom inak, má rodinu, je šťastná...idem čítať ďalej, bavíš ma...


stromeček
22. 07. 2020
Dát tip

Kočkodan

Necháme děkovat...:-)


Kočkodan
22. 07. 2020
Dát tip

 

Rozhodne si tady ted nenadávám do velkejch blbcu, ze jsem otevrel a cetl Velkou holku. ;-)

 


stromeček
20. 07. 2020
Dát tip

Luzz

no on život je většinou mnohem jednodušší, než bychom čekali. Díky za čtení....:-)


Luzz
19. 07. 2020
Dát tip

taková hezká pohádka na dobrou noc. jednoduše napsané, člověk u toho nemusí moc přemýšlet... příběh není nijak objevnej a překvapivej, ale stejně - většinou se (nám) dějí jen příběhy, co se už někdy někomu staly.

škoda, že je to odvyprávěné tak nenáročně, skroro povrchně, velice jednoduchým jazykem; dovedla bych si představit nějaký hlubší vykreslení postav, spodní proudy a tak podobně... ale má to hlavu a patu a nesnaží se to o jakýkoliv moralizování anebo návody na život, což pro mě představuje plus.


stromeček
19. 07. 2020
Dát tip

bixley

.......:-), já vím, děkuji za čtení.


bixley
19. 07. 2020
Dát tip

K poslední větě: to je svatá pravda. Hezká povídka.


kvaj
17. 07. 2020
Dát tip

To já samozřejmě vím. Jen jsem se ti pokusil objasnit, že o sdělování nesdělitelného se v podstatě pokouší každý, kdo něco vypráví. :-)


stromeček
17. 07. 2020
Dát tip

kvaj

to "sdělování nesdělitelného" byla samozřejmě nadsázka....:-)


kvaj
17. 07. 2020
Dát tip

Ale ne, nemyslím si, že by ses měl za něco omlouvat, a už vůbec ne mě. Když ale píšeš o sdělování nesdělitelného, pak mám pocit, že se omlouváš sám před sebou, protože - když je něco nesdělitelné, pak to znamená, že se to nedá sdělit, jestliže to ale sděluješ, nebo se o to aspoň pokoušíš, pak to nějak sdělitelné být musí, neby ty si to musíš aspoň myslet, že to sdělit dokážeš. V takovém případě ale ztrácí význam původní formulace - sdělit nesdělitelné, a stává se z toho proces běžného sdělování, na který se nevztahuje žádný zvláštní režim. :-) 

Jinak je samozřejmě v pořádku, že každý píše jinak. V opačném případě by to byla nuda.


stromeček
17. 07. 2020
Dát tip

překlep "hezký".


stromeček
17. 07. 2020
Dát tip

Aha, ono to bylo pochopeno jako omluva? Nemyslím, že bych se měl za co omlouvat a ani já nemám nic proti seriálům na pokračování. Oba jsme už pánové v důstojném věku, ani jeden z nás nepíše týden a svůj pohled na svět si nejpíše zachováme i nadále. To, že píšeme každý jinak je jen ku prospěchu věci, protože i každý z čtenářů má vlastní vnímání světa a ne každý ocení tvorbu jedno z nás. Heský den.


kvaj
17. 07. 2020
Dát tip

To bych neřekl, že si tvoří fiktivní postavy, respektive jak kdy. Většina mých postav má naopak předobrazy v reálných lidech. Také si nemyslím, že je zasazují do protředí, v kterých jsem si udělal pohodlí. Pokud jde o detaily, tak ty jsou pro psaní nesmírně důležité. Nejapnosti v příbězích mi vadí. Toleruji je jen tehdy, když jsou překryty něčím podstatnějším. Jako panu Doylovi čtenáři odpouštěli, že příběh s jeho Sherlockem Holmesem začíná třeba za sychravého podzimního dne, kdy chlad zalézá za límec, a o pár stránek dál a o dva dny později je rozkvetlé jarní ráno, protože tam šlo hlavně o skvělé Holmesovy dedukce.

Je ušlechtilá snaha sdělit nesdělitelné, ale nemůže to být omluva. Nicméně já nemám nic proti pohádkám.


stromeček
17. 07. 2020
Dát tip

kvaj

asi je to úhel pohledu, protože oba píšeme zcela odlišným stylem. Ty jsi písmák tipu stvořitel, který si stvořil fiktivní postavy, k nim fiktivní prostředí ve kterém sis udělal pohodlí a léta pracuješ na vypiplání detailů přičemž příběh není vždy ten nosný prvek. Já jsem toho zažil na pět životů a často se snažím sdělit nesdělitelné.Někdy z toho vyleze smutná realita, někdy groteska a někdy zase pohádka, ale o tom ta pestrost života asi je.


kvaj
17. 07. 2020
Dát tip

Věci se možná dějí i těmi nejnepravděpodobnějšími způsoby, ale to můžeš napsat jen proto, že se většina věcí děje zcela pravděpodobnými způsoby. A když už si vybereš pro povídku určitý sled nepravděpodobných událostí, máš proto nejspíš nějaký důvod. Já ho vidím v tom, že jsi chtěl napsat moderní pohádku, jak chudá holka ke štěstí přišla.


stromeček
17. 07. 2020
Dát tip 8hanka

kvaj

Podstata této povídky je v tom, že věci se prostě dějí a někdy tím nejnepravděpodobnějším způsobem a bez ohledu na dějové charakteristiky člověk podvědomě chce , aby to nedopadlo až tak moc blbě navzdory realitě. Díky za názor a tip.


kvaj
17. 07. 2020
Dát tip

Přišlo mi to takové moc pohádkové. Chudá holka jde z nouze dělat do Prahy prostitutku. Narazí ale na taxikáře, který ji před tím zachrání, protože má kamaráda s hotelem, který zrovna potřebuje kuchařku, kterou se ona vyučila. V hotelu pak narazí na Kanaďana, který se do ní zřejmě zamiluje, odveze ji do Kanady a tam založí rodinu a jsou šťastní (a jestli neumřeli, žijí dodnes). 

Dále by výrok "kolikrát já už to slyšel..." svědčil o tom, že taxikář je velmi zkušený. Pak ale není v příběhu vysvětleno, proč ho zrovna tahle holka zaujala. Třeba by stačilo napsat, že se mu líbí velké holky, což by zároveň ospravedlnilo název povídky. V podobě, jak jsi to napsal, nemá pro příběh žádný význam, jestli měřila 180 nebo 150 cm.

Avšak tip dávám, protože je to napsané celkem slušně.


stromeček
14. 07. 2020
Dát tip

Děkuji za čtení a tip, povídka je i v próze měsíce.


Lakrov
14. 07. 2020
Dát tip
Zpočátku čtu s nedůvěrou, protože fakta sdělovaná na první stránce ve spojení s první osobou, v níž je popis veden, půsosobí jako tuctový soupis pamětí. Pak se to ale najednou rozeběhne a čtu se zájmem (skoro s napětím) až do konce. Tip.

StvN
09. 07. 2020
Dát tip

To je vlastně jedno. Máte dost podobné vystupování. 


stromeček
08. 07. 2020
Dát tip

a to bylo na mne, nebo na Majakse?


StvN
08. 07. 2020
Dát tip

Napiš normální názor, za kterým si budeš stát, ať se máme o čem bavit, tohle nikam nevede. 


stromeček
08. 07. 2020
Dát tip

k3

vážím si toho, díky.


K3
08. 07. 2020
Dát tip

To je opravdu velmi dobrá povídka, četl jsem teď podruhé a to je co říct. T.


StvN
08. 07. 2020
Dát tip

To by totiž dalo práci. 


StvN
08. 07. 2020
Dát tip

Protože bavit se o literatuře na literárním serveru nelze. 


StvN
08. 07. 2020
Dát tip

Příště prinesu koblihy :)


stromeček
08. 07. 2020
Dát tip

.....:-)))


StvN
08. 07. 2020
Dát tip

Hele, já jsem nic z toho, co píšeš, neřekl. Nic o glorifikaci, omlouvání, ani o tom, že bys nepopisoval realitu. Jen to morální hodnocení jsi do určité míry udělal. Nicméně je vidět, že to nemáš odpřemýšlené. Ale to nevadí. Bylo by hezké, kdyby to tak bylo, ale samozřejmě to není povinnost. 


stromeček
07. 07. 2020
Dát tip

Stvn

Nemyslím, že bych někoho glorifikoval, nebo omlouval, popisuji realitu, jaká v té době byla, a to bez jakéhokoliv morálního hodnocení. Je na čtenáři, jaký si udělá názor, tak jako ty. Díky za přečtení a názor.


StvN
07. 07. 2020
Dát tip

Celkem slušně napsané, i když na povídku trochu rozvláčný úvod. Bohužel to ve mně nezanechalo výraznější pocit. Kromě toho mi přijde postoj "prostitutka je vlastně normální holka" absurdní. Podle mě by měl zrovna člověk, který píše, mít schopnost a hlavně snahu věci pojmenovávat co možná tak, jak jsou a jít taky trochu do hloubky a netvrdit, že prostitutka je slušná holka, zloděj byl k činu donucen nouzí a bezdomovec rozhodně nikde neudělal chybu. Takže tahle pasáž mě trochu dojala. 


stromeček
06. 07. 2020
Dát tip

Stargazer

uvozovky srovnám s kostelním řádem,díky


Stargazer
06. 07. 2020
Dát tip

Dobrý příběh a jak se říká "ze života". Moc nefandím těm až moc štastným koncům, ale přepokládám, že tady je ten závěr mírně přibarven do pozitivna.

Ty chybějící uvozovky u vypravěče v ich-formě jsou záměr? Myslím, že už na to upozorňovala Gora. TIP  


stromeček
03. 07. 2020
Dát tip

lasgasp

:-)...život je jedna z netěžších věcí na světě, ale stojí to za to, díky.


lastgasp
03. 07. 2020
Dát tip

To je moje kafe. Příběh jako lusk. Poutavý ve správném rytmu a stylu pro tento žánr. Budiž ti poděkováno. Bezva.


Gora
03. 07. 2020
Dát tip

Promiň, dám to tam hned.


Žádný strach, na "startovní listině" na ni nezapomeneme. Napravím to v úterý večer.

stromeček
03. 07. 2020
Dát tip

asi se něco pokazilo, ale povídka v nominacích není


stromeček
01. 07. 2020
Dát tip

to potěší, díky :-)


Mohla bych tvoji povídku nominovat do soutěže Próza měsíce za červen?


stromeček
26. 06. 2020
Dát tip

Majaks

díky za čtení


stromeček
24. 06. 2020
Dát tip

děkuji Evženie


To je tak krásné. Prostě víš, o čem píšeš a umíš to dobře.


stromeček
23. 06. 2020
Dát tip

Gora

prostě to byl kus mého života, kterým prošlo sposta lidských osudů a střípky mi zůstaly za nechty....:-)


Gora
23. 06. 2020
Dát tip

Teď jsem koukala, on je ten obsah dost podobný tvým jiným povídkám - příběh taxikáře a dívky... tak mi to tak připadalo, promiň.

Když odpovídáš, mohl bys posílat dotyčnému avíza? Dole se "zamodří" nick adresáta a - odeslat, dík.


stromeček
23. 06. 2020
Dát tip

Gora

nepochopil jsem, že tohle to už nejspíš bylo....?, ale děkuji


Gora
23. 06. 2020
Dát tip

Tohle to už nejspíš bylo, nevadí... hodně mne potěšilo, že až na drobnosti je gramatika slušná... jen u přímých řečí chybí uvozovky všude tam, kde odpovídá vypravěč.

Hezký příběh.


stromeček
23. 06. 2020
Dát tip

vesuvanka

je mi ctí a potěšením...:-)


vesuvanka
23. 06. 2020
Dát tip

Tvoje povídky se mně dobře čtou :-))) TIP


stromeček
23. 06. 2020
Dát tip

Benetka

děkuji za čtení a tip


Benetka
23. 06. 2020
Dát tip

Moc hezký příběh! Skoro až dojemný... ;)


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru