Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Nová rodina 2/2

25. 06. 2020
10
20
1054
Autor
revírník

 

Náš třípokojový byt v Třebíči-Týně byl ve třetím, nejvyšším poschodí družstevního domu, na návrší s rozhledem po celém městě, což mi obzvlášť vyhovovalo. Někteří ze stavebníků o přidělení bytu losovali, ale nahoru pod střechu nikdo dobrovolně nechtěl, jen já jsem si ten svůj vybral sám.

Do tohoto slunného bytu se o prázdninách uchylovala vnoučátka pod křídla babičky Jaňulky.

Nikdo se u nás nenudíval ani za deštivých dnů. Slovo nuda my dva s babičkou neuznáváme, naše děti to vědí a nedovolí si je před námi ani vyslovit.

Deštivé dny nejčastěji vyplňovaly bojové turnaje ve hře Člověče nezlob se, do kterých se s vervou zapojovala i babička. Já jsem se jich nezúčastnil téměř nikdy. Měl jsem v počítači rozepsané dva delší texty a využíval jsem při své revírnické vytíženosti každé možnosti, abych v psaní pokračoval. Zavíral jsem se za tím účelem v pokoji. Z kuchyně ke mně pak doléhal jen ohlas válečné vřavy. Babička hrála stejně jako ta děcka „jak o dušu“. Soupeře nešetřila, poražené nelitovala. Když se ze začátku stávalo, že měl někdo sklon prožívat porážku s pocitem křivdy, což se každému v jejich věku může přihodit, nenásilně a bez doprošování uměla mraky rozehnat a přivést ukřivděného zpátky ke hře. Hrálo se dál, jako by se nic nestalo. Obdivoval jsem u ní její bezprostřednost při dětských radovánkách, i to umění vystihnout a nenuceným chováním v zárodku zaplašit každý pokus o trucování.

Když zapršelo, dokázala si celá banda hrát i půl dne.

Někdy babička vyzvala děti ke hře Na pravdu. To se posadily kolem stolu a povídaly si, co se komu líbí a nelíbí na sourozencích, bratrancích, sestřenicích, babičce, dědečkovi, na výletech, zkrátka na všem společném obcování. Babička děti učila nestydět se mluvit, když všichni poslouchají, samostatně tvořit věty, vyjadřovat se v delších pasážích, neskákat si navzájem do řeči, na nikoho nespěchat, a hlavně říkat pravdu. Zvlášť tu, kterou každý nemusí zrovna rád poslouchat. Všem tyto „pravdivé hodinky“ něco dávaly. Každý měl o čem přemýšlet, zamyslet se nad sebou.

Děti v onom třebíčském období byly malé, některé teprve začínaly chodit do školy. Mezi Martinem a Kačenkou je rozdíl pěti roků. Nejmladší Ilonka a Jareček u nás téměř nebývali, a když, tak jen s maminkami. Daneček, jak víme, se narodil, až jsme čtyři týdny žili v Petrovicích. Kubík, o rok starší než Kačka, byl nesmělý, bojácný, z jeho tichého hlásku, nebýt starší sestřičky Elišky, která nám tlumočila, bychom vůbec nic nepochytili. Ostatní děti jsme občas žádali, aby „řvaly trochu tišeji“. Kubíka jsem naopak řvát učil. Dlouho to bylo marné. Překvapovalo ho, co po něm chci a málem by se rozbrečel. Samozřejmě z toho za pár krátkých let vyrostl, naučil se řvát s ostatními jak na lesy.

Nebývala tenkrát v Třebíči vždycky mezi dětmi jen pohoda, zvlášť, když jsme jich občas měli na pár dní šest nebo sedm najednou. Já jsem byl většinu času v lese, babička s nimi zůstávala sama. Každé nedorozumění dokázala rychle zažehnat, ale někdy to bylo nad její trpělivost. Potom přišla na řadu nejhorší pohrůžka.

„Sbalte si věci, já jdu startovat pežotka a vezu vás k rodičům.“ Hned byly jako pěny. A škemraly a slibovaly.

To se stalo jednou ráno, když se Kačenka se Simonkou popraly o to, která má hezčí maminku. Podruhé, když Eliška zamkla Klárku v koupelně a už neuměla odemknout. Tenkrát to bylo opravdu na pováženou. Babička po návratu z nákupu napřed zavolala zámečníka a pak bez planého zlobení vyslovila tuto svou nejhorší pohrůžku. Nevšimla si pak, že než byl zámečník s opravou zámku hotov, nešťastná Eliška sbalila kufříček, tiše sešla dolů před dům, sedla si na venkovní schody a s pobrekáváním čekala, kdy půjde babička startovat pežotka. Sestřeničky a bratříček seděli u ní, litovali, utěšovali, domlouvali, že to babička jistě tak zle nemyslela, ale jistí si nebyli. Nakonec se odhodlali a šli nahoru coby deputace přimluvit se za Elišku.

Babička, obklopená nádherným tichem, chystala dětem dobroty a vůbec netušila, jaké trápení vyvolala.

No, jak to asi dopadlo? To bylo juchání!

Většinou však byly děti hodné a byla radost je mít. Na oplátku jsme jim dovolovali večer dlouhé bdění. Potom, když konečně spaly, byla to zas odměna pro nás.

 

 

 

 


20 názorů

revírník
27. 06. 2020
Dát tip

To zkus, bývalo to s našimi dětičkami zajímavé. A děkuju za "dohánění".


Hezké povídání, jako skoro vždycky. Dostala jsem se ke čtení až dneska, tak doháním resty :)

Velmi se mi líbí „řvaly trochu tišeji“  :-)))

Ta hra na Pravdu je zajímavý nápad, za 14 dní jedu jako vedoucí na tábor, pokud bude čas a příležitost, tak ji možná nějaký den zařadím. Díky za tip.


revírník
27. 06. 2020
Dát tip

Těší mě, Renato, že spolu máme tak velice podobný pohled. Děkuju.


bixley
27. 06. 2020
Dát tip

P.S. Protože děti se tím naučí přijímat kritiku. 

Ale samozřejmě se mi líbí i vaše rodinné hry, hlavně turnaje ve Člověče nezlob se, to zas děti naučí pospolitosti... A pokud jde o Elišku, děti si většinou všecko moc berou. Ale dobře to dopadlo.


bixley
27. 06. 2020
Dát tip

Nádhera, hlavně ta hra na pravdu.


revírník
26. 06. 2020
Dát tip

Čudlo, dík za tip.


revírník
25. 06. 2020
Dát tip

JJJ, tak si můžeme hezky přitakat a bude nám fajn.


tak jsem se zase "vžila" ..... jjj....babička to umí!......u mě to také funguje, když zlobení přeroste přes dům.......a je to dobře............není nad babičky....a ty jsi to zase moc hezky popsal........*/********************


revírník
25. 06. 2020
Dát tip

Luboši, uznej, že Eliška je hezké jméno, a tak se hodí i pro děvčátka.


Kočkodan
25. 06. 2020
Dát tip

Máme také Elišku, ale kufříček si ještě nikdy nebalila. Ani žádný nemá. A i kdyby měla, tak by to jako kočka asi vůbec neuměla…

Vaši dvounohou si na těch schodech také dovedu docela dobře představit.


revírník
25. 06. 2020
Dát tip

Jano a Ludmilko, jsem rád, že to s dětmi tak prožíváte.


Alegna
25. 06. 2020
Dát tip

 Elišku na schodech úplně vidím.... zamlženýma očima :-)*


vesuvanka
25. 06. 2020
Dát tip

Jardo, Tvoje vyprávění se mně moc líbí, příhoda s Eliškou mě dostala. Babička je obdivuhodná, jak to s dětmi umí. Věřím, že největší hrozbou pro děti byla pohrůžka, že je odveze k rodičům :-))) TIP


revírník
25. 06. 2020
Dát tip

To je milé hodnocení, Ireno, taky díky.


Gora
25. 06. 2020
Dát tip

"Obyčejné" není, Jardo. Je moc pěkné. Díky za ně.


revírník
25. 06. 2020
Dát tip

Přemku a Diano, jsem rád, že se vám i takové obyčejné povídání přece líbí, a tož vám pěkně děkuju za okomentování.


Diana
25. 06. 2020
Dát tip

Na to se tak krásně vzpomíná! Ještě se usmívám...


lastgasp
25. 06. 2020
Dát tip

Pěkně si zhodnotil péči a starosti babičky. Hezky. To se mě strašně líbí, protože to s mojí Janou prožíváme podobně. Babička je milovaná, před dědečkem respekt, protože má stále snahu je něco učit. Bezva.


revírník
25. 06. 2020
Dát tip

Díky.


Andělka1
25. 06. 2020
Dát tip

***


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru