Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 457 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Zpravodaj
datum / id27.06.2020 / 508452Vytisknout |
autorK3
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno1257x
počet tipů10
v oblíbených1x
do výběru zařadilGora,
Zpravodaj
 
„Adame, odcházím,“ Leoš Veselý se podíval na svého syna, aby se rozloučil.
„Slíbil jsi, že zůstaneš.“
„Vím to. Nevěděl jsem, že to tak dopadne.“
„Tohle říkáš, tati, pokaždé. Proč to ustavičně omlouváš? Říkal jsi, že je to naposled. Dřív jsem tomu věřil, teď už nevěřím, nemáš zkrátka čas nikdy.“
„Přemluvili mě.“ 
Chtěl ho přátelsky poklepat po rameni, ale hoch sebou cukl, jako by ho píchl špendlíkem.
„Musíš zrovna ty?“ vykřikl.
„Ne. A už se nezlob. Jsi veliký kluk, je ti skoro dvanáct.“
„Dvanáct… o mě přeci nejde! Přijedeš jednou za půl roku a za pár dní odjedeš.“
„Na čtrnáct dní.“
„To je jedno. Stejně jsi chodil pořád někde po přednáškách.“ 
„Mrzí mě to, opravdu. Víš, někdy bych se chtěl rozdělit na dvě poloviny. Je to moje práce, a taky jde o čest.“ 
„O čest…“ ušklíbl se pohrdavě Adam. „Jak dlouho máme čekat?“
„No tak. Máš pravdu, že s tím jednou budu muset skončit.“ 
Táta se na moment zamyslel a ohlédl se ke své ženě. 
„Děkuji, že alespoň ty.“
Políbil ji, naposledy se podíval na syna, a když viděl jeho zatrpklý výraz, nechal ho již být a pln výčitek odcházel. 
     
Adam se za ním dlouho díval i z okna na ulici, dokud zcela nezmizel. Tvářil se zachmuřeně, ale ne vyčítavě a vůbec ne zatrpkle. Jenom nemohl na nic kloudného přijít a trochu se tím trápil. Dřív ho to nijak moc nezajímalo. Zvykl si, že je často pryč. S přibývajícími léty mu ovšem tátova zvláštní práce stále víc a víc nedávala spát a začala ho znepokojovat. 
„No tak mi to vysvětli,“ zeptal se druhý den mámy. „Co je to přesně za práci? Novinář, to jo, ale proč musí jezdit tak daleko a na tak dlouho?“
„Dopisovatel,“ odpověděla mu vyhýbavě. „Vybírá z článků tamního seriózního tisku ověřená fakta, která potom putují k nám do zpravodajské agentury, odkud je přebírají naše jednotlivé deníky.“
„Není to tedy nebezpečné?“
„Ne, není,“ pohladila ho vlídně po vlasech. „A už koukej spát, ráno jdeš do školy.“            
Zmizel ve svém pokojíku. Nějaký čas na tátu myslel a pak se otočil na pravý bok a snažil se usnout. Hlavou se mu však honily divoké myšlenky. Tak zanedlouho opět vstal a vrátil se k ní.
„Nemůžu spát.“
Vyskočil na kanape, a protože byl smutný, přitulil se k ní, jako dávno ne. Chvíli se spolu dívali na televizi, až se mu začaly klížit oči. Načež sám vstal a odešel zpátky do pokojíku.
Druhý den ve škole na tátu tolik nemyslel. Měl tam kamarády, a navíc si donesl haldu úkolů. 
Nejistota ale zůstala.
 
 ---
 
Když Monice přišla první zpráva, přečetla ji o samotě.
„Drahá Moniko, 
v poslední době je toho na mě už příliš. Myslel jsem si bůhvíjak nejsem za tu dobu otrlý, ale poznal jsem, že to je jenom zdání. Člověk si sice vytvoří jakousi obrannou reakci vůči vnějším vlivům, vždycky se však objeví něco ještě horšího než to předešlé. Před týdnem jsme se nechali přiřadit k Američanům. Mají jednotky přímo mezi obyvatelstvem a shodou okolností jsme s nimi pronikli do míst, kde je situace nejhorší. Tam se nedostali ani Rusi. Tálibci zuřili jak vosy, že jsme narušili jejich nejposvátnější místa.  
Z jedné základny jsme se vypravili s pěší hlídkou a najednou kolem nás začaly lítat střely. Představ si, že zní jinak než ve filmech. Je to jenom takové suché prásknutí, neboť střela se od země neodrazí a nehvízdne, nýbrž se do ní zaryje. 
Neměj strach. Vojáci nám poradili, kde být a na co si dát pozor, takže jsme relativně v bezpečí. 
I tak jsme toho viděli víc než dost a někdy je horší se na to koukat, než to zažít. Až se vrátím, povím vám víc. Tvůj Leoš.“
 
Byla plná obav. Měla větší strach než jindy. A nevěděla, jak dlouho se dokáže přetvařovat před synem.
Další zprávy jí přicházely nepravidelně. Většinou jen krátká stručná sdělení, jak byl zvyklý ze své práce. Vážnější se střídala s pozitivními.
Postupem času přicházely stále častěji ty depresivnější. Snažila se nedávat to na sobě znát, ale netušila že Adam je dobrý pozorovatel. Všiml si, že je zamlklá. 
„Co je to s tebou?“ ptal se jí. 
„To nic, bolí mě jen trochu hlava,“ snažila se jeho obavy rozptýlit.
 
Poslední zpráva ji naprosto zaskočila.
„Mončo, nechci tě zbytečně strašit. Píšu to proto, že se potřebuji svěřit a taky abys věděla, kdyby se náhodou něco stalo, že vás mám oba opravdu rád a někdy vám to vynahradím.
Dnes nás obklíčili a museli jsme projít čtyři sta metrů dlouhým úsekem min. Bylo to nejdelších čtyři sta metrů v životě. Říkal jsem si, že to musím ustát a měl jsem vás při tom před očima. Jeden Američan šel asi padesát metrů přede mnou, uklouzl a spadl na minu. Právě jsem natáčel. Slyšel jsem výbuch a hrozný řev. Kameru mi to vyrazilo z ruky, ale nic jsem v tom mraku prachu neviděl. Až poté, když se rozplynul; koukal jsem, jak ho to roztrhlo. Zemřel dřív, než k němu došli s nosítky. Naprosto mě to ochromilo. Málem jsem nedošel. Ale už jsme v bezpečí. Budeme teď na základně a přečkáme to tu. S pozdravem Leoš.“
 
 
Od té doby se ozval již jen několikrát a víc o sobě nedal vědět. Sérii něco narušilo. Co ale? Byla zvyklá čekat, ale tentokrát to bylo dlouho. Kolik týdnů a nic. Co se děje? 
S čekáním se dostavily pochybnosti a strach. Novináři jsou přece podle mezinárodních úmluv chráněni, uklidňovala se. Platí to i v tomhle případě? Nebyla si jistá. Vůbec netušila, co je. V agentuře rovněž nic bližšího nevěděli.
Jednoho dne přišla elektronická výzva z konzulární služby ministerstva zahraničí. Hned jí bylo zřejmé, že něco není v pořádku.
„Dostavte se prosím, nejlépe zítra ráno, na níže uvedené místo konzulárního odboru ministerstva zahraničních věcí...“
Vyděsilo ji to o to víc. 
Ráno se okamžitě na odbor vypravila. Dozvěděla se tam, že všechny vojáky i několik novinářů ze základny, na které byl Leoš, vojáci Tálibánu zajali a odvezli neznámo kam. Za jejich propuštění patrně budou něco požadovat. Zatím víc podrobnosti nevědí. Přestože ji ubezpečili, že v podobných případech nejde o život, málem se z toho zhroutila. Zůstala s nimi ve spojení a postupně se dozvěděla, že je odvlekli kamsi do hor. 
Načež měla vyhrocený výstup se synem. 
Odhalil značku, pod kterou jí přicházely maily. 
Začal ječet jako pominutý. 
„Jste lháři!“ vykřikl, když máma v kuchyni vařila polévku. „Celou dobu jste mi lhali!“
Přiběhla za ním celá vyděšená. 
„Co se děje?“ 
„Nenávidím vás!“ křičel a praštil do notebooku.
„Co to děláš?“ dala mu pohlavek. „Proč jsi to udělal?“
„Protože jsi mi lhala do očí! Jsi hnusná lhářka. Komu jinýmu mám věřit, když ne tobě?“
„No tak se nerozčiluj,“ uklidňovala ho. „Vysvětlím ti to.“ 
„Jak se mám uklidnit? Mě učíš, abych nelhal, a sama lžeš!“ vyčítal jí. „Zatajila jsi mi to! Proč? Řekni mi pravdu!“ 
Pak se rozbrečel a vztekle kopal do nábytku. 
„Chci, aby se vrátil a zůstal s námi doma! Slyšíš? Mám na to právo! Všechno mi řekni! A chci vědět, kam všude píše, abych si to mohl taky přečíst. Nejsem malé dítě!“
„Tak se utiš, prosím tě. Povím ti to.“ Vytáhla kapesník a otřela si oči. „Jenom se uklidni. Počkej, vypnu polévku a uvařím něco k pití. Už se pálí,“ vykřikla a odběhla.
Sedl do křesla a koukal do okna. Rozrušením se chvěl po celém těle.  
Potom se máma vrátila s kávou a čajem a sedla si k němu.
„Táta je opravdu dopisovatel zpravodajské agentury,“ začala. „Posílá jim zprávy a občas i video reportáže, když se mu podaří něco natočit. Rozdíl je,“ podívala se mu vážně do očí, „že je válečný zpravodaj, a za určitých okolností to může být i nebezpečné, protože se pohybuje v terénu válečných zón. Kdysi se jim říkalo kurýři a zprávy si předávali mezi sebou. Později k tomu používali telegraf a dálnopis. Dnes už na to mají elektroniku. Miniaturní přenosné počítače.
„Mohla jsi mi to říct hned,“ vyčítal jí. „Stejně jsem si něco podobného myslel.“
„Nechtěla jsem tě s tím zatěžovat.“
„Ale já to musím vědět, jsem jeho syn. Slib mi, že mi to pokaždé řekneš, že psal.“
„Dobře,“ ujistila ho, jako by si až teď uvědomila že je to už rozumný kluk. 
Dala se do vyprávění a nic nezatajovala. Znovu si otírala slzy.
„Jsou v zajetí. Tálibánci za ně budou nejspíš požadovat výkupné nebo výměnu zajatců. Odpoledne jdu na konzulárním oddělení osobně, snad se dozvím víc.“
 „Půjdu s tebou,“ rozhodl se rázně.
„To není možné,“ zamítla to. „Tam děti nesmí.“
„Tak tě alespoň doprovodím,“ nenechal se odbýt.
„Dobře.“
 
Po obědě jeli metrem k ministerstvu. V rozlehlé vstupní hale v tu dobu čekalo mnoho dalších lidí. Přesto šli na řadu přednostně.
„Paní Veselá, pojďte dál,“ uvítal je pan Stránský, jenž s ní již předtím celou situaci projednával, „to je váš syn? Vezměte ho klidně s sebou.“ 
Podali si ruce a posadili se ke stolu. 
„Požadují propuštění některých zajatců,“ informoval je. „Tak je naděje, že k výměně dojde. Zaslali jsme nótu s apelem, aby se uskutečnila co nejdřív. Nyní záleží na Američanech...“
Popisoval podrobnosti a dohodl se s nimi na poskytování dalších informací. Mimoděk se otočil k Adamovi.
„Je správné, hochu, že i ty se zajímáš.“
„Musím,“ vydal ze sebe ztěžka. „Mám tam tátu.“
„Děláš dobře, je lepší znát pravdu, než si něco nalhávat a vytvářet si falešné iluze. Pověz mi, co si vůbec takový kluk v tvém věku myslí o válkách?“
Adamovi chvíli trvalo, než ze sebe dokázal něco vypravit. Nevěděl, jak to říct.  
„Zakázal bych je, protože jsou k ničemu,“ řekl nakonec přímočaře.
„Jak bys toho chtěl dosáhnout?“ zeptal se pan Stránský.
„Jednoduše,“ osmělil se. „Skamarádil bych Rusko s Amerikou, aby byli nejsilnější. Pak by je všechny mohli zastavit.“ 
„Skamarádil bys je? Jsou přece odjakživa proti sobě?“
„Vysvětlil bych jim to jako klukům ve třídě, že jestliže se domluví a dají dohromady, bude to pro obě strany výhodnější.“
„To má logiku.“
„To musí být jasné každému. Vždycky se stačí domluvit.“
„No ovšem. V tom máš samozřejmě pravdu. Bohužel chybí to nejdůležitější, vůle…“ 
„To ale nechápu,“ zareagoval Adam okamžitě. „Nejde mi to na rozum.“ 
„A ještě něco. Co když právě pro ty nejsilnější je válka výhodná, neboť z ní těží, a slovo mír používají jen jako lacinou nálepku svých falešných proklamací, co potom?“
Místo odpovědi hoch jenom bezmocně pokrčil rameny.
„Z toho si nic nedělej, nejsi sám, kdo z toho má zamotanou hlavu. Je vidět, že ty máš jasno,“ usmál se na něho. „A to je dobře. Kdyby takhle jasno měli všichni politici, nemusely by války být.“  
„Já vím. Ale proč nemají jasno? Mám strach o tátu.“ 
Měl teď na krajíčku.
„Za slzy se nestyď. Práce tvého táty i ostatních novinářů, kteří jsou ve válce, si velmi vážíme. Jsou velice odvážní. Je důležité podávat objektivní, nezkreslené zprávy. Uděláme všechno pro to, aby to dobře dopadlo. Je to naše priorita. Pochopitelně to je pro vás těžké, ale víc zatím nemohu slíbit.“
Opět se otočil k paní Veselé a dál spolu situaci znovu probírali. Poté se s nimi rozloučil.
 
Při zpáteční cestě koupili po výtisku od veškerých deníků. Adam je předtím nečetl, ale to se změnilo. Články o únosu byly na všech titulních stránkách. Doma je s mámou přečetli. Sledovali i zprávy v rozhlase a v televizi, kde probírali i ty nejhorší scénáře, a tak se jejich napětí nesnížilo, naopak. 
Adam z toho všeho měl v hlavě zmatek. Máma na tom byla podobně. V jednom kuse ho uklidňovala a on zase ji. Byli teď stále spolu. Lépe to tak snášeli. 
Za několik dní obdrželi informaci, že rukojmí za zajatce vymění, ale nevědělo se, zda všechny, a jak dlouho to bude trvat. 
 
V té době se Adamovi na zádech objevila vyrážka. Výsev různě velikých zarudlých skvrnek. 
„To nám tak scházelo,“ pobrukovala mamka. 
Na kožním dostal nějakou vodičku, která nezabírala. Červená místa se rychle šířila, až se osypal po celém těle. Doktorka ho poslala na alergologii, ale tam odtud putoval obratem zpátky. Svědilo ho to. Kolikrát se neudržel a některá místa si rozdrásal. Tvořila se bolavá místa. Zanedlouho se přidaly puchýřky, které praskaly a mokvaly. 
Když nezabírala vodička, předepsala mu doktorka jakousi zvláštní žlutohnědou mast s kafrem proti svědění. Zprvu docela příjemná vůně se svojí intenzitou brzy stala velmi nepříjemnou. Máma ho s ní natírala pravidelně ráno a večer. Často mu tak musela měnit potřísněná pyžama. 
Mezitím dostávali další zprávy z ministerstva. K výměně mělo konečně dojít, avšak žádný termín dosud nebyl stanoven. Tlak nepovoloval. Přidala se nejistota a obavy z nejhoršího, na které si zakazovali myslet. Ale marně. 
Trápení pokračovalo i s Adamem. Nemohl na tělocvik, a když to měl na krku a na obličeji, styděl se už tak, že odmítl do školy vůbec chodit. Přidala se nechuť k jídlu, a tak to pokračovalo neustále dokola. 
Nelepšilo se to ani s nemocí, ani s tátou. 
Adam vše statečně snášel. Často zamlklý a uzavřený do sebe. 
Na americké ambasádě také nic nevěděli. Monice se zdálo, že něco zatajují a zahalují do mlhy. Byla ráda, že má syna doma. Choval se teď navzdory nemoci jako dospělý chlap. Navzájem se podporovali a to bylo jediné, co mohli dělat. 
Jednou jí položil otázku: „Pročpak ty války musí být?“
„Je to jako oheň,“ vysvětlovala mu. „Někdo ho zapálí a druhý ho musí hasit. A další musí podat zprávu.“
„Váleční zpravodajové,“ došlo mu přirovnání. „Má to ale táta zapotřebí?“
„Není sám, je jich mnoho a též mají rodiny. Myslí si, že proti tomu musí něco udělat. Nejspíš si musí taky dokazovat, že jsou správní chlapi na správném místě.“
„Ale jeho správné místo je přece tady u nás,“ namítl Adam.
„To máš naprostou pravdu a jsem ráda, že si to myslíš i ty.“
„Tak proč mu to nepovíš?“
„Říkala jsem mu to mockrát. Je beran. Ve skutečnosti je to hrozně hodný muž, ale ta práce je jeho slabost. To bych se s ním musela nechat rozvést a to bys přeci nechtěl.“ 
„Ne, to ne,“ zašeptal Adam.
Svědilo ho celé tělo. Blížily se prázdniny a z toho začínal být zoufalý. Vždy po natření vypadal příšerně. 
Začal ho zlobit i žaludek a bývalo mu často na zvracení. 
„Nesmíš na to myslet,“ radila mu máma.
„To nejde,“ odpovídal jí potom.
Pořád to měl před očima jako zjevení. Ke všemu si umanul, že si bude pouštět válečné filmy, aby to prostředí sám poznal, i když ho nikdy předtím nijak moc nezajímaly. Máma mu je zakazovala, ale nedal se. Nic s ním nesvedla. Odpovídal jí, že se pokouší to prožít a zažít, aby tomu přišel na kloub. Nedokázala mu poručit, chápala ho. 
 
V sobotu večer ho zase natírala. Seděl smutně na židli pod lustrem a tvářil se přitom jako před popravou, vysvlečený jen do spodního prádla. Vypadal děsivě. Skvrn bylo tolik, že někde po natření začínaly splývat v ošklivé nahnědlé mapy. Tím pádem celá pokožka dostávala okrový nádech a spolu s čerstvými tmavšími skvrnami vytvářela zdání masky jakési neznámé divoké šelmy; náhle vrzly dveře. 
Otočili se. 
Stál tam táta.
Určitě to byl on. Vypadal starší. Přibyly šediny a vrásky. Nyní koukal užasle na syna neschopný pohybu. Ten vyskočil ze židle a napružený s upřeným pohledem rovněž ztuhnul. Stáli tam tak proti sobě bezmála jako dva soci. Budili dojem, že se měří, ale tak to nebylo; jenom nemohli uvěřit. 
Monika je tiše a s nepatrným úsměvem sledovala očima jediného svědka duálního dramatu.
„Adame…,“ ozval se překvapeně, „co je to s tebou?“
Jeho jindy tak výřečný syn ze sebe nemohl dostat slovo. Snažil se to strašlivé napětí, co měl v sobě za tu dobu nastřádané ovládnout, dlouho to však nevydržel. Nervy povolily a začal plakat. Sesunul se zpátky na židli, sklonil hlavu na ruce a nemohl se utišit. 
Leoš se otočil k Monice.
„Co se to s ním proboha stalo?“ 
„Počkej! Nech ho být,“ vzchopila se. „Přejde ho to samo, uvidíš. Bylo toho na něj moc. Ohřeju zatím něco k snědku.“
Adam si slzami mast na obličeji o to víc rozmazal. Když se konečně uklidnil, zvedl pomalu hlavu. 
„Ty tedy vypadáš,“ usmál se táta vlídně. „Jak jsi k tomu přišel, člověče?“ vytáhl kapesník a opatrně ho otíral. 
„Nevím,“ hlesl. 
Pohnul rameny a zavrtěl hlavou.
Máma mezi tím přinesla párky s hořčicí. Zavoněly tak, že se do nich s chutí pustili všichni tři. Kupodivu náramně zachutnaly i Adamovi. 
„Mluvil jsem s panem Stránským, Adame. Víš, co mi řekl?“
„Nevím, co?“
„Že jsi rozený diplomat.“
„Fakt? To já si ale taťko nemyslím, vždyť ani pořádně nevím, co to znamená.“
 
Leoš je pak vyzval, aby si naplánovali dovolenou: „Budu měsíc doma. Můžeme si vyjet pod stan nebo do chatky. Záleží na vás.“
„Copak můžu někam jet?“ ozval se hoch nešťastně.
„Musíš se z toho dostat.“
„Ale jak?“
„Půjdu s tebou na kožní,“ rozhodl zúčastněně a dodal mu tím alespoň kapku naděje. 
V pondělí tam vyrazili hned ráno, aby nemuseli dlouho čekat. Bylo to poprvé, co Leoš syna k lékaři doprovázel. Adam celý zahalený, byl rád, že ho má vedle sebe. Cítil se s ním silnější.
Po prohlídce ho doktorka poslala napřed do čekárny.
„Víte, něco vám řeknu, pane Veselý. My, dermatologové, máme problémy s pokožkou orientačně rozdělené do několika základních skupin, kam se dá každá z nich zařadit. Tu, co má váš syn, do žádné zařadit nedokážu. A to je divné. Zeptám se vás přímo, nešikanuje ho někdo ve škole? Nestěžoval si v poslední době na něco nebo na někoho?“
„To ne, nenechal by se,“ odvětil překvapeně jeho otec, aniž by zaváhal. „Adam by se jednoduše nedal. Znám ho, v tom je po mně. Radši by se nechal zabít, ale nebyl jsem teď doma...“
„Zdá se mi zkrátka, že příčina je někde jinde, zkuste to vypozorovat.“
„Dobře, pokusím se to zjistit,“ souhlasil s ní Leoš.
„Jestli se to do příští kontroly nezlepší, budu vás muset poslat na neurologii.“
To ho znepokojilo.
 
Vraceli se mlčky. Adam byl přesvědčený, že to k ničemu nevede. Rolák měl vyhrnutý až k bradě a kapuci těsně k očím. 
Tátovi ho bylo líto. Připomněl, co slyšel v ordinaci, a něco si uvědomil. Pocítil studený, nepříjemný pot. V tom okamžiku ho napadlo jediné možné řešení. Vůbec o něm nemusel přemýšlet. Byl si jistý. Ach, jak je to ve skutečnosti snadné. Pár set metrů před domem syna zastavil a chytil ho za ruku. Cítil v ní tepat svůj oheň.
„Přijdu později, Adame. Vyřiď mamce, že jsem zašel do redakce.“
„Já vím. Co taky jiného?“
Ironické poznámky si Leoš nevšiml. Soustředil se na své zásadní, momentálně nejdůležitější rozhodnutí. V redakci agentury oznámil, že se svou činností válečného zpravodaje končí. Mohl si to dovolit. Ta nevděčná práce je dobrovolná a u ostatních velmi vážená. Tenhle krok je proto výsostným právem každého z nich. A ostatní ho se samozřejmostí respektují.
„Chápu tě,“ přijal ho s pochopením šéfredaktor. „Máš rodinu samozřejmě a ta má přednost. I tak jsi vydržel déle než ostatní. S novinařinou doufám budeš pokračovat. Nerad bych o tebe přišel.“ 
 
Zpátky nespěchal. Znal se. Už ho nic nezvyklá. V duchu se na okamžik vrátil na místa, odkud byl na poslední chvíli vytržen. Poznal tam, co je opravdový strach a napětí. A musel si sám sobě přiznat i to, že ho s kolegy mnohdy sami vyhledávali, a také se nemohl zbavit dojmu, že je čím dál víc přitahovalo a pohlcovalo. Hrozila jim nepochybně závislost. Mohla za to nejspíš tak trochu jejich společná touha po dobrodružství. Leoš si neuvědomoval, že už to došlo tak daleko. Vzpomněl si, že když začínal, rovněž vystřídal kolegu, který končil. S Monikou se tehdy sotva znali. Kruh se tedy uzavřel. Nemuselo to tak dobře dopadnout. Všichni to štěstí neměli... 
Až teď si snad naplno uvědomil, jak moc jim doma dluží; zrychlil.
Před domem ucítil vůni bramboráku. 
Monika. Vždy trpělivá a obětavá. Jak to s ním mohla tak dlouho vydržet? Sama s malým klukem. Pamatoval si, že naposledy se spolu oblíbeným bramborákem loučili. Nezapomněla tedy. Pohladilo ho to u srdce. 
 
Přišel otevřít Adam. Se svým smutným úsměvem. U bramboráku mámě asistoval jako vždy a nezabránila tomu ani vyrážka. Hlásil, že pokud se z toho dostane, že by nejradši do Krkonoš. Rád by je celé prošel dlouhými tůrami. Náhle byl plný radosti. Navíc po obědě oznámil, že se mu zdá, že ho to přestává svědit. To byl důvod k ještě lepší náladě. 
Táta se přitom, jen tak mimochodem zmínil, že teď již bude pracovat pouze doma v Čechách. 
To Adam nečekal a zaskočilo ho to. 
Všichni mlčeli, než si to plně uvědomili. Máma potom beze slova vstala a k údivu obou objala Adama a dala mu pusu.
Ten ale znejistěl. Najednou ho to mrzelo. 
„Nevím, zda jsem to chtěl až takhle moc,“ řekl potom tátovi. „Nebudeš mi to mít za zlé?“ 
„Co tě to napadlo, proboha?“ odpověděl mu Leoš a rozpovídal se. „Jak bych mohl? Poslouchej. Není snadné to jen tak vysvětlit, abys pochopil. Velmi jednoduše do toho dění spadneš, ale cesta zpátky je mnohem těžší. Jako bys stál na zdi a nevěděl, na kterou stranu skočit. Chceš se otočit zpět, ale táhne tě to dopředu. Jsem ti naopak vděčný. Pomohl jsi mi vybrat správnou stranu. Chápeš?“
 
---
 
Jakmile se oteplilo, vycházel Adam na slunce. Hlavně dopoledne, když nebylo příliš ostré. Paprsky působily na pokožku velmi příznivě a navracely jí přirozenou barvu. S příjemným počasím a náladou se to začínalo lepšit. Nová vyrážka se již netvořila a pokožka ho přestala svědit. Otevřené ranky zasychaly a začínaly se hojit.  
 
Na poslední kontrolu šel dobře naladěn. Doktorce nemusel nic vysvětlovat. Poznala to hned z jeho očí, že se to otočilo k lepšímu. Sama byla ráda. Předepsala mu už jenom pudr, který rychle vysoušel zbylá mokvavá místa. 
S hlavou plnou snů si vykračoval vedle táty domů, a v duchu si maloval představy krásných dní.
„Podívej,“ vyrušil ho táta ze zadumání a ukázal do výlohy trafiky na staré noviny. 
Usmáli se na sebe a šli dál.
 
 
 



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

20.07.2020 18:31:18dát kritice tipK3

Luzz, něco pravdy na tom určitě je. Děkuju za čtení.

20.07.2020 17:53:38dát kritice tipLuzz

připadne mi to dost sterilní. příběh má potenciál (každej, i sebebanálnější příběh má podle mě potenciál), ale tady zůstal naprosto nevyužitý. rozhovory jsou dost umělý, místy doprovázený takovými jakoby "všedními" dovětky ("jdu ohřát něco k snědku"), které jim pravděpodobně měly dodat zdání "opravdovosti"... jenže o to víc to šustí...

necítím při čtení ani napětí, ani soucit s postavami. bylo mi vlastně docela ukradený, jak to dopadne.

ještě ta vyrážka - objeví se nelogicky až ke konci (proč ne už ze začátku? proč třeba ty psychosomatický problémy toho kluka netvoří nějakou souběžnou linii vyprávění?). a scéna na ministerstvu mi přijde úplně mimo (oduševnělé řeči o válce)...

tolik moje dojmy... na druhé straně - dočetla jsem to, což se dá vzhledem k délce (a rozvláčnosti) zřejmě považovat za úspěch... ale psaní pro mě to zrovna není... téma mi neva, ale prostě v tom textu není duše.

17.07.2020 22:01:38dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Teď jsi na to kápl, nepsal jsi to s chutí a je to na tom znát. Ze zkušenosti vím, že se ale dá na každém tématu najít něco, co způsobí, že tě o tom začne bavit psát. Myslíš, že mě z principu bavilo psát například o sile, nebo o fermentačních nádržích, případně o přehlídce holštýnského skotu? Přesto se dá na všech těchto tématech najít něco, proč to může být zajímavé (pro obecného čtenáře), a pak už jde psaní skoro samo. 

17.07.2020 21:38:58dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Chce to časový odstup a uvidíš sám, co bys měl proškrtnout... souhlasím s kvajem v těch drobnostech, celkově je to  - už námětem - jedna z tvých nejlepších povídek /mojí optikou/.

17.07.2020 21:04:53dát kritice tipK3

Propracovat. Víš co mi to dalo, Jardo, práce? Už jenom to opravování. A nejhorší je, že jsem to nepsal s chutí. Neměl jsem z toho radost jakou mnohdy mívám ze psaní. Psal jsem to spíš jako z povinnosti a to je určitě znát. Ale děkuju za názor.

17.07.2020 20:42:39dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Rozporuplně ani ne. V podstatě si myslím jen to, že povídka by si zasloužila více propracovat.

17.07.2020 20:11:57dát kritice tipK3

Je to především záležitost státníků, které ovšem volíme my. Máš pravdu, úvahy to je jenom prvopočátek, ale vždycky je lepší se vyjádřit než mlčet. Já jsem se snažil vyjádřit, ale chápu že dost rozporuplně.

17.07.2020 18:25:05dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Tak nějak jsem tušil, že máš od témat jakýsi odstup. Jsem ale přesvědčen, že by ses dokázal do postav a situací ponořit hlouběji. Úvahy o tom, proč jsou války, a jestli by mohly nebýt, podle mého nikam nevedou. Nejlépe to asi vystihuje, že lidé obecně vědí, že spolupráce, vstřícnost a vzájemné pochopení dělají život snesitelnější. Zároveň ale lidé vědí, že agrese a násilí někdy přinášejí zisk a komparativní výhody. A pak je tu celá obrovská oblast ambicí, ješitnosti, hrdosti a vášní.

16.07.2020 17:32:37dát kritice tipK3

Jardo, dík za přečtení a za připomínky. Čekal jsem jak se k téhle povídce vyjádříš právě ty. Určitě máš v mnoha věcech pravdu. S tím ministerstvem a Adamem především. Výše jsem uvedl z jakých důvodů jsem to tam nechal, ale vím že to je velmi naivní. Možná se k tomu později vrátím a vypustím to. S tátou na kožním? Měl pocit /uvědomil si to, že ho sám zanedbal a dluží mu to a chce mu to vrátit./ K napsání povídky mě přivedl rozhovor v magazíni MF s Michalem Kubalem z r.2016. Tam se zmiňuje o zlomu toho kterého reportéra, který je vedl k tomu, nechat toho. Jednoho amerického novináře k ukončení  té činnosti přiměla právě vyrážka jeho syna, kterou dostával opakovaně když odjel do míst bojů... Tak mě to zaujalo, že jsem se rozhodl na to téma napsat povídku. Ale pustil jsem se do toho až teď. A psalo se mi to těžce, ne s chutí, a je to asi znát. Psal jsem to proto, že jsem to chtěl za každou cenu napsat. Dík za komentář.

16.07.2020 12:55:122 tipů dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Vybral sis superatraktivní téma, Karle, ale také supertěžké na zpracování. Za to, jak ses toho zhostil, samozřejmě zasloužíš tip. Přesto mám některé výhrady. Předně Adamovy přímé řeči se mi mnohy zdají neživotné, nějak nepobírám, že by kluk mluvil takto. Ale to je jen okrajová záležitost.

Hlavní problém vidím v debatě na ministerstvu. Tam bych toho kluka vůbec netahal a celou pasáž z příběhu vypustil. Úvahy o tom, že by stačilo, aby se lidé domluvili a nemusely by být války, se sice v dějinách objevují odedávna, ale odedávna jsou také příšerně naivní. Zejména bych se v takových úvahách nepatlal v souvislosti s Afghanistánem, když víme, že si tam Rusové totálně vylámali zuby na mudžahedínech a Amíci tak napůl na talibáncích. Ostatně sám v povídce ukazuješ, jak jsou podobné dohody buď těžko proveditelné, nebo rovnou nemožné. Tam šlo o dohodu mezi otcem, matkou a synem, kteří se navzájem měli rádi, a nedařilo se ji uzavřít, dokud otce dostatečně nevystrašilo přímé ohrožení smrtí.

Také mi tam nějak nesedí, proč otec šel s klukem na kožní, když dřív nic takového nedělal? Co ho k tomu pohnulo? Vždyť až tam se dověděl, že klukova vyrážka mohla být psychického původu a měla zřejmě souvislost s otcovou činností a klukovým strachem o něj.

Nechci radit, ale za sebe bych to viděl tak, že by na povídce stálo za to ještě zapracovat, protože je velmi zajímavá a má obrovsky nosné téma.

14.07.2020 20:42:16dát kritice tipK3

Lakrove, děkuja za čtení i za, byť ne moc příznivé, hodnocení.

14.07.2020 15:47:45dát kritice tipLakrov
redaktor prózy
Zaujalo mě to námětem, který je objasněn na druhé stránce,
v průběhu čtení pak přicházejí určité výhrady.
Je to dost popisné, na mnoha místech podané stylem "převyprávěný film".
Z těch tří pohledů, skládajících celkový obraz "nesený" to povídkou,
mi přijde věrohodný jen pohlede otce (Leoše).
Adam je (na svůj věk 12) takový "přemoudřelý".
Druhá polovina přinášející nečekané souvislosti (vyrážka/návrat/uzdravení)
mi přijde dost zrychlená, takže ona "rovnováha", dostavivší se nav závěru,
je taková "narychlo vynucená".
13.07.2020 14:34:38dát kritice tipK3

Johano, i tobě dík.

08.07.2020 18:05:27dát kritice tipK3

Atkij, děkuju za tip.

06.07.2020 07:36:29dát kritice tipK3

Stargazer, děkuju za čtení a komentář. Tak nějak to je.

05.07.2020 23:21:43dát kritice tipStargazer

My, chlapi, chceme měnit svět, ovlivňovat geopolitické záležitosti, abychom si nakonec stejně uvědomili, že nejvíc chybíme doma svým dětem. Tak na vlastní ambice rezignujeme, vrátíme se do rodinného hnízda, kde nás manželský stereotyp a pubertální záchvaty našich dětí po čase ženou zase zpět do světa. A tak se v tom plácáme, plaveme od kraje ke kraji, roubíjíme si hlavy, nevíme si rady, ztrácíme směr, dokud si neuvědomíme, že jsme to stejně nemohli zas až tak moc ovlivnit, jelikož správné řešení nikdy neexistovalo.

Jo, psychosomatika, tu neoblbneme. Fajn povídky, kde se každý nacházíme, a nemusíme být hned ani válečný zpravodaj... TIP    

       

01.07.2020 13:22:52dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

dík, avi PM

01.07.2020 13:14:59dát kritice tipK3

Samozřejmě, Irčo, budu rád.

01.07.2020 09:21:57dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Mohla bych, Karle, tuto povídku dát do Nominací PM za červen? 

29.06.2020 13:00:25dát kritice tipK3

Ludmilo, nečekal jsem, že to bude na někoho tak působit, jsem rád, že tě to zaujalo. Děkuji za čtení.

29.06.2020 12:16:39dát kritice tipAlegna

je to lidsky napsané, vyvolal´s v mě silné emoce***

29.06.2020 09:04:50dát kritice tipK3

black.. tak to mám velkou radost, že to zaujalo básnířku. Moc jsem si totiž v tomhle případě nevěřil. Děkuju.

29.06.2020 08:48:59dát kritice tipblacksabbath

tak to jsem si početla....vtáhlo mě to cele.......uf....ještě se vrátím a přečtu znova....zatím.....*/*********************

28.06.2020 21:14:53dát kritice tipK3

Přemku to jsem si vymyslel samozřejmě. Celé jsem si to vymyslel, copak já vím, kde je vůbec ministerstvo zahraničí?:). Děkuji za čtení.

28.06.2020 21:05:26dát kritice tiplastgasp

Lépe než předkomentátoři a kritici zhodnotit povídku neumím. Podle mých představ má všechno co do ní patří. Další chvála by byla možná nadbytečná, ale přesto cítím, že dílo je mimořádně, pečlivě napsané. Snad jen si neodpustím připomínku, že na ministerstvo metro nejezdí a proto doufám, že mně bude odpuštěna. Bezva.

28.06.2020 14:24:16dát kritice tipK3

Jitko, děkuji za tip.

28.06.2020 09:48:23dát kritice tiprevírník

Já ti to prominu.

28.06.2020 09:11:48dát kritice tipK3

Teď jsem si všiml, že jsem napsal hrubku a už to nejde změnit:).

28.06.2020 09:00:12dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Karle, jestli bylo chlapci deset či dvanáct není zas tak podstatné... tím bych se netrápila... šlo mi o určitou hranici pro popsané projevy chování a s nimi související dialog - dítě/adolescent.

Také jsem, jako Jarda, ráda, že jsi povídku napsal.  Tvůj "krok do neznáma" se podařil a my ji tady můžeme číst, je pozoruhodná. Díky!

28.06.2020 08:59:05dát kritice tipK3

Renato, děkuju za názor a za čtení. Jako dítě jsem nikdy neměl rád, když se něco tajilo v tom smyslu, že jsem byl dítě. Děti nejvíc berou, když se s nimi mluví na rovinu. Dík.

28.06.2020 08:52:02dát kritice tipK3

Ireno a Jardo, odpovím vám oběma naráz, jestli to nevadí. Nepsal jsem tohle moc s chutí, protože to byl pro mě krok do neznáma, ale chtěl jsem to napsat, tak jsem to napsal. Nejspíš to je znát. Jsem ale rád, že jsem to napsal. A jak už to u mě bývá, trochu to chytlo jiný směr od původního úmyslu. Co se týče dětí, Ireno, naše takové byli, zvlášť nejstarší Lukáš. Vždycky dělal pravý opak než jsme mu radili a dostával pěkné záchvay zuřivosti. Záleží na povaze a na rodičích. Takže teď lituji, že jsem věk zvýšil, ale už to měnit nebudu. S tím klukem na ministerstvu. Vím, že to tam nepatří a že je to naivní, ale zase si myslím, že když něco řekne dítě proti válce, že to dospělé zarazí právě proto že to řeklo dítě. Dospělí "tlachají" proti válkám neustále a stejně se nic nemění. Bereme to jako samozřejmost. A to je špatně. Proto jsem to tam napsal i za cenu, že to tu povídku srazí. Jsem rád, že jste četli a děkuji za vaše názory. Ireno, na to opak. se mrknu, dík.

28.06.2020 08:48:45dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Podle mého názoru byl sice na takový život v rodině zvyklý, nicméně na základě nonverbálního chování rodičů určitě něco tušil.

28.06.2020 08:10:001 tipů dát kritice tiprevírník

Vidím to podobně jako Irena, především co se týká toho pocitu málo zastřené protiválečné proklamativnosti. U Adamova věku však si naopak myslím, že dvanáct není málo, dokonce ani těch původních deset. Vím, jak jsem sám v tom věku intenzivně prožíval druhou světovou. Jen to vztekání odpovídá spíš puberťákovi, to je pravda. Každý ale může mít jinou zkušenost a jestli to, Karle, vidíš tak jak píšeš, je to samozřejmě na tobě. Celkově má tvá povídka podle mě velkou hodnotu. Je - až na zmíněná místa - pečlivě propracovaná a věrohodná.

27.06.2020 22:29:50dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Ještě k Adamovi - trochu mi v úvodu schází nějaký důvod, podnět, proč se najednou začal otcem a jeho prací tolik zabývat. Možná by bylo dobré tohle nějak zmínit a domyslet... chlapec byl přece na způsob, jakým probíhalo v rodině soužití, zvyklý, nic zásadního se /podle povídky/ nezměnilo či nestalo tak, aby začal pátrat. Potom některé jeho reakce by spíš odpovídaly ještě staršímu chlapci, patnáct a víc? např. kopnutí do něčeho a bouchnutí do PC. Nevím, jestli to je odpovídající slušně vychovanému hochu:-) v tomhle věku. Rozhovor Adama s úředníkem bych upravila, tedy část, kdy se baví o příčinách válek, je to dost "naivní" a proklamativní /jak se ostatně o míru vyjádřil ten šéf:-)/ Mám za to, Karle, že tady mělo být těžiště tvé povídky, protiválečné a podobně, což není špatné - ale zaujalo mne mnohem víc  další pokračování, které se Adama fyzicky "dotklo", to jeho hluboké a zdánlivě bezdůvodně vypuknuté akné - vyrážka.

S něčím takovým jsem se setkala... a nebylo to "jen pubertou", která se hlásila...  pro mě velmi uvěřitelná zápletka! Psychika totiž v dlouhodobé tísni, stresu i u mladého zdravého jedince může mít /podle mých zkušeností/ právě podobnou formu... a je to pro něj /i okolí/ velmi nepříjemná záležitost.

Právě to zklidnění v závěru je pěkné... na povrch vyplouvají hodnoty - vztahy, jaké bychom si nejspíš všichni přáli.

Zajímavý text, Karle, až na pár postřehů, o nichž se zmiňuji v úvodu, dobré!!

...........

Dřív ho to nijak moc nezajímalo. - v další větě zas - zajímalo...

27.06.2020 21:25:30dát kritice tipK3

stromček, je to takové zklidňující na konci, to je fakt. Jinak moc děkuju za čtení a komentář. 

27.06.2020 21:20:58dát kritice tipK3

Ireno, asi máš pravdu, přidal:).

27.06.2020 21:18:14dát kritice tipstromeček

takové příběhy ze života mne baví. Hezky napsané, jen konec mi přijde trochu rozvláčný.

27.06.2020 21:13:35dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Zajímalo by mě, Karle, jestli by nebylo dobré Adamovi přidat ve tvé povídce pár roků? Když si probírám jeho chování, k 10 mi nesedne...  Ještě se vrátím...

27.06.2020 21:05:40dát kritice tipK3

Děkuju moc, Renato. Překvapilo mě, že jsi tak rychle četla.

27.06.2020 20:58:23dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Karle, perfektně napsaní. Vtáhlo mě to. Bála jsem se špatného konce, který naštěstí nenastal.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2021, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor