Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Vzlyky

29. 06. 2020
3
1
350

 

 

 

 

Chvála vzpomínek

 

Staří se do mě zakouslo

a já mu utíkám do vzpomínek,

jediného ráje,

z něhož mě už nikdo nevyžene

 

Vzpomínky hladí a lakují.

Díky vám, lhářky!

Jste moje utěšitelky ve světě,

který bolí

 

 

 

 

Hledání předků

 

Nikdo je nezná

ač ještě před chvílí

(co je to padesát let!)

vyslovovali své dobrýtro, sousede

 

Ale na hřbitově o nich vědí,

celá vesnice se oblékla do černých desek

a hraje si na stínohru

 

 

 

 

Proč jen?

 

Díval se mi do oken

Spolu jsme se těšili na jaro

Tehdy se převlékl do bílého,

tehdy mi posílal vůni do vlasů

 

Teď leží podťat pod mými okny

Já ale vím, co říkal, když ho zabíjeli

Proboha, komu jsem vadil, já strom!

 

 

 

 

Honba na trilobity

 

Na strmé stráni

vysoko nad mostem ve Skryjích,

odkud dohlédneš na hrad Týřov,

se ozývají kladívka ťuk, ťuk

 

Na naléhání zvědavců se skála otvírá

vždy znovu a znovu.

ač nerada, otlučená a zjizvená

 

To za to, že kdysi dobrovolně

vydala své milionoleté tajemství

Joachimu Barrandovi

 

 

 

 

Černý den

 

Mé hnízdo je prázdné

a na okno ťukají Hitchcockovi ptáci,

do kterých se navlékla strašidla starostí,

aby mi vyklovala oči,

které jsem jasnila pro růžové patičky neviňátek

 

 

 

 

Tajemno

 

Potká nás náhoda,

tváří se samozřejmě

a přitom je to tajemno

Tajemno osudu, který nás sleduje

a nepouští z očí

Tu něco nahraje,

tu přidá, tu ubere

Ale vždy jen tak,

aby život byl zkouška,

kterou uděláš, nebo propadneš

 

 

 

 

 

Mé Čechy

 

Krásná a zhmožděná zem!

Šly tudy kleté dějiny touhy po štěstí

Proč ale na jejich tvář padá tolik špíny

vedoucí k nepaměti?

To abychom se styděli, že tu jsme,

to abychom byli tabula rasa,

na níž se dá napsat cokoliv

 

 

 

 

Ticho samoty

 

Žiješ v tichu a neraduješ se?

Ticho přírody léčí, ticho samoty děsí

Čekám, že zvonek je vyžene

Leč marně!

Zlédl se v něm a mlčí

A tak usínej opět v tichu

Možná, že zítra mu odzvoní,

možná, že nikdy

 

 

 

 

Člověk

 

Pud sebezáchovy ho přikoval k bytí,

sobectví jej drží při životě

Proto tak málo pochopení pro druhé,

proto ta nechuť k pozornosti vůči jiným

Byl ale potrestán,

sám touží po uznání a obdivu

Útěky od lidí bývají marné

a historie se opakuje

Jsi zamilován do sebe,

tak jásej, že nemáš soka!

 

 

 

 

Palladium země České

 

Ta ustaraná matka s božím synem na rukou,

ulitá z korintské mědi pro dávnou Ludmilu

a zachráněná z hrudi ubitého vnuka Václava

měla osud bohatší než královna Kleopatra

Tolikrát ukradená cizáky,

tolikrát přinucena zdobit cizí dvůr,

tolikrát přetavena a obnovena,

ale vždy věrna myšlence těch,

kteří do ni vkládali naděje a víru,

že ochrání českou zem

Budiž dnes pozdravena v nové kráse,

i když zapomenuta a poražena

novým Palladiem, chrámem konzumu

 

 

 

 

Na cestě

 

Díky ti vlaku,

žes mě celý život houpal v náručí,

žes mi dal napít z džbánku krajiny

a přitom do uší pouštěl Dvořákovu Humoresku

 

Koleje lesklé utíkají do neznáma

a po nich moje sny ladné kloužou

do tajemných dálek bez obzorů

 

 

 

 

Cesty zapomnění

 

Chodili po nich na vesnické tancovačky

bujní mládenci i potulní muzikanti

Vedly úvozem mezi poli, kolem rybníků a luk

Zmizely k nebytí a nikdo je nepostrádá

Rozorány traktorem, zarostly nezájmem

a asfaltové silnice je ubily svou pohodlností

Kde jste, vy cesty, cestičky, pěšinky zapomenuté!

 

 

 

 

Český ráj

 

Těžko někde najdeš krajinu tak vzrušující,

která obtiskla dramata do své tváře

Drama marných bojů o hrad Kost,

drama lidových bouří na vrcholu Tábora

drama ztroskotaných ambicí Valdštejnových

drama padlých v prusko-rakouské válce

A na to pohlížejí vysoko nad krajinou trůnící Trosky

dávný to souboj mezi Babou a Pannou

 

 

 

 

U Máchova jezera

 

"Bez konce láska je! - Zklamánať láska má!"

- K. H. Mácha

 

Jak ses to změnilo

jezero hladké v křovích stinných!

Lidé tě našli, pláže jsou plné,

stavby na břehu hyzdí tvou tvář

Zůstal však ptáků zpěv, zůstaly vrchy,

zhlížející se v zrcadle vod

Zůstaly bílé loďky, plující rychle bez cíle

Zůstal i člověk. Unesl tíhu věku?

Konec je lásky - Zklamánať víra má!

 

 

 

 

V noci daleko za městem

 

Rozzářené město poživačných tají velebnost vesmíru

Hvězdnou oblohu závistivě přetáhlo plachtou

Prchněme odtud s pohledem k nebeským znamením

Vodnář, Beran a Lev se chystají

nás přesvědčit o lidské malosti

 

 

 

 

Po letech v Luhačovicích

 

Neříkej, že se změnily, že byly krásnější

Změnila ses ty

Jsi střídmá k nevíře

To proto, žes ztratila své brýle okouzlení,

které nosí mládí

a nikdo je neprodává ani nepůjčuje

 

 

 

 

Vzpomínka na Lermontova

 

Zelené větve stromů jsou ruce,

příroda je podává svým dětem,

aby je zachránila z tonoucí lodi

 

A moje podaná ruka

zůstává nestisknuta

 

 

 

 

Promluva k osudu

 

Zamíchej nám karty

a my budem hrát

o nový den, novou radost, nové slzy

A táhni naději,

má dobrou pověst,

i když lže

 

 

 

 

Marné hledání

 

Kam ses jen propadlo

to prosté slovo děkuji?

Kam zmizela vděčnost,

ta paměť vřelého srdce?

Zaškrtila ji lhostejnost vedená sobectvím

 

 

 

 

Touha po přímoří

 

Vím, moře, že na mě nečekáš,

přeješ mladým a svižným

Já ale, vodo, netoužím po tobě

Mně učarovala pobřežní krajina, bílé domy

Jásavé divadelní scény se mění

s každým otočením hlavy

a v nich voda, i když nepostradatelná kulisa,

jen předstírá zdánlivé nekonečno

 

 

 

 

České hřbitůvky

 

Na kopci vedle kostela řada křížů

Jsou spjaty s lidem i krajem

Žili tu, byli a už nejsou

Ale mateřídouška voní stále stejně

a osudy zemřelých se opakují

Jen procesí kráčející s křížem krajinou

marně vyhlížím

Marně, marně, marně!

 

 

 

 

Paměť

 

Jsi můj starodávný archivář,

bez jehož služeb nelze žít

To ulož, to vydej, znějí moje příkazy

Nepracuje počítač, nepřebíhá myš,

a přesto jsou briskně plněny

Jen o jedno tě prosím

Moje prohry vymaž

a na bolestínská pátrání nereaguj

 

 

 

 

Díky

 

Fantazie se nedoprošuje osudu,

aby ti přál

Kreslí, co není, aby tě potěšila

Otvírá světy, do kterých nemáš vstupenku

Je i tvůj zaměstnanec

a pracuje pro tebe neodměněna

Bez ní bys upadl do komatu šedé skutečnosti

Tak pospěš, Jules Verne čeká!

 

 

 

 

Český les

 

Vstupovali jsme branami cizích měst,

svedlo nás moře svým lazurem,

ale nakonec vyhráls ty

Jsi pospolitost voňavých nájemníků,

jsi rozdavač klidu s ozdobou ptáčích hlásků

 

Je milo odpočinout si na mechu

zdobeném spadlými šiškami a kloboučky hub

Až k ústům donesl jsi mi hrst borůvek,

chutnaly jako domov!

 

 

 

 

Falešnice

 

Je neodbytná ta strašná paní,

říkají jí Bolest

Podrobuje si člověka mocí

a škemrá o bílé bonbóny lékárníků

Když je dostane, předstírá,

že odešla do neznáma

Je to lež, číhá,

aby se nečekaně vrátila

a opět dokázala, kdo je tady pánem

 

 

 

 

Bez ozvěny

 

Chválím tě, Bousove,

žes mi podal ruku do lesů a skal,

daleké výhledy, zmrtvělé hladiny rybníků,

jen na ozvěnu dobra marně čekám

 

 

 

 

Přání o Vánocích

 

Být tak dítětem

a prožít si znovu pohádku třpytivého krásna

a nevědět, že nevinné jezulátko

se zakrátko změní v ukřižovaného s trnovou korunou

 

 

 

 

Ona

 

Jako lištička se skrývá v houšti lesa,

jako kamzík skáče po horách

Je veselá, ale i s tváří, která smutní

po ulétnuvších včelách

Je družná s touhou po pospolitosti,

ale i tajemná, uzavírající své city

do nepřístupné skříňky

Políbila ji skromnost

a za dar nečeká oplátku

Jsi jiná, jsi svá, jsi má

 

 

 

 

Nad japonskými verši

 

Na křídlech lásky nedoletíš daleko

Sestřelí tě čas,

který si hlídá,

abys zapomněla na růžové květy jara

 

 

 

 

Myšlenky o Bohu

 

Je sadařem vesmíru,

i když nemá svatozář a kolem anděly

Je strůjcem řádu a pánem záhad

Vdechl ducha přírodě a předal jí

svůj experiment - člověka

Propůjčil mu dobro i zlo,

ale i marnou snahu rozluštit nepochopitelno

Je pyšný ten lidský tvoreček,

i když mizí bez návratu

Zato však pozná Stvořitele,

který jeho činy posoudí

 

 

 

 

Prosba

 

Myšlenky slabě bujaré, zoufalé i nápadité,

střídáte se nesvorně v mé mysli

Neokřikuji vás v tom oblíbeném dovádění

Proč ale bezostyšně bráníte mému spánku?

Vždyť odpočaté po ranním probuzení

můžete opět s chutí zoufat, snít i jásat

 

 

 

 

Polapení

 

Zfetovaní láskou

potácíte se životem

Jste naprogramováni k plození

Nádherně chutnající léčka!

Proč ale tolik údivu z vystřízlivění?

 

Milost je nestálá,

věrnost je falešná

Proto ta píseň prosebná:

Dej mi pár okovů

a jsem tvůj

 

 

 

 

My a čas

 

Jsi neúprosný, když lhostejně přihlížíš,

jak vlas popelaví, ale

hned zas milostivý, když

lížeš rány na duši a přikrašluješ vzpomínky

 

Nejsem Goethův Faust,

zřeknuvší se zastavení času

A proto: postůj aspoň na chvíli,

když okamžiku říkám ach!

 

 

 

 

U Lipanské mohyly

 

Daleko do kraje shlížíš, horo Lipská,

chmurnou se mi ale zdáš

Minulost hryže

a ty nemáš sílu utéci staletím

 

Kdysi na tebe stoupali s touhou po vítězství

a záhy potoky krve tekly Čertovou brázdou

Ktož jsú boží bojovníci a zákona jeho?

Tak marně, marně se ptám

 

 

 

 

Cesta k městu

 

Jen blížit se a pak zastavit

I když silueta věží tak láká

a maluje kolem sebe nádherná zdání

 

Chceš se rozběhnout,

ale cosi v tobě šeptá: stůj

Za branami města čekává žalostný klam

 

 

 

 

Vzpomínky

 

Bloudím ulicemi a vidím tě, Hanko

Blížíš se ke mně a já ti jdu vstříc

Je to jen zdání, klamavé zdání

Vždyť schází tvůj zamyšlený úsměv

schází tvůj starostlivý hlas

scházíš tu celá!

 

Chtěly jsme spolu přehlédnout život

z Rajské zahrady

Chtěly jsme ronit slzy

na Bílé Hoře

Chtěly jsme omládnout

v petřínském Růžovém sadu

Chtěly jsme tesknit

v Kinského zahradě

To je ten ráj vzpomínek

z něhož vyhnat nelze

 

 

 

 

Rozmluva se zrcadlem

 

Zrcadlo, zrcadlo, pověz mi,

kdo mi tvář zahalil šedivým závojem

Znavené oko bezmocně přihlíží

jak vyschlé rty šeptají

kdo se to za mě vydává

 

Neboj se, neboj, jsi to ty

to stáří tě hýčká

chce zpívat ti do deště

písničky o tobě, o nich, o marnostech

 

 

 

 

Nářek bousovského sudu

 

Kdysi ve mně sedávala veselá parta

zpívali a popíjeli slivovičku

Jak dávno tomu! Dnes jsem stařec

Nohy mě neunesou a na hlavu mi prší

Proč tu vlastně ještě jsem?

Nesmutni! Máš přece velký úkol

Rozděluješ zahradu starých stromů

abys za sebou vytvořil tajemný prostor

nekonečný, o jehož půvabu tak milo snít

a snění je přece to, co nám schází!

 

 

 

 


1 názor

atkij
29. 06. 2020
Dát tip

Ne vše, ale velmi mnoho z předložených textů či jejich částí mě oslovuje. Ráda jsem se u nich zastavila. Zaslouží si i návraty. 


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru