pohyb v kvaltovém světě

        „Nalejete mi ještě jednu?“
    „Už máte dost.“
    Tomu se dá stěží uvěřit, že mi tohle řekli.
    A já myslel, že už to nedokážu.
    Ještě se tedy pořád dokážu opít?
    Já vím, že to není žádné hrdinství, ale když není válka, tak se vezme zavděk kde čím.
        Třeba i ježděním na střeše vlakových souprav metra.
        Když nás nepronásleduje smrt, tak ji pronásledujeme my.

    Při cestě domů jsem se ocitl v ruksaku, který jsem sám nesl.
    To jsou ty virtuální světy.
    Pořád, aby si člověk na něco zvykal.
    „Chápu,“ řekl jsem jukaje přes jeho okraj na pomíjivost.
    „Chápu!“
    Dosti často použijeme toto slovo, aniž bychom skutečně něco chápali.    
    Patří to jen k zaklínadlům, jak se vypořádat se světem, když si ho nechceme pustit příliš k tělu.

    Na trávníku za domem měli mejdan ježci.
    Ukradli pár lahví vína a hodlali si to pořádně užít.
    „Ta lidská blbost, že nosíme na bodlinách jablka.“
    Převtělení z mnoha pomatených jedinců, kdysi tak hladkých tváří.
    Oč více jsou ježčí těla plná bodlin.
    Cesta za poznáním nemůže být prostá.
    Musí tam bejt aspoň trní.

Měli by ze zajetí pustit Boha.
Pak dny zase krásně zevšední.