Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 439 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+5 neviditelných
Honzík 1/5
datum / id01.07.2020 / 508569Vytisknout |
autorrevírník
kategoriePróza na pokračováníDalší dílo autora
sbírkaDo hor,
zobrazeno118x
počet tipů11
v oblíbených1x
Honzík 1/5

 

Honzík

 

Poslouchejte tedy, jak to tenkrát bylo. Je to už dávno, Pavlíček měl teprve za rok jít do školy, Helence ještě nebyly ani dva roky.

Objevili ho na první jahodové výpravě, kdy voňavé jahůdky v teplých, k jihu obrácených stráňkách, začínaly zrát.

Maminku ta podezřelá krtčí hromádka na malé světlince uprostřed stinného smrčí nenechala projít kolem jen tak.

„Podívej, Pavlíčku, co to tam je?“

„Kde, ukaž?“ Pavel se tam chtěl rozběhnout, ale hned se zarazil. „Mami, to je myslím srnčátko!“ zašeptal.

„Je! Je to srnčátko. Helenko, podívej!“

Helenka natahovala krček, ale nic neviděla. Maminka ji nadzvedla a nesla ji blíž.

„To nesmíš, mami, ne!“ táhl ji Pavel zpátky.

„Já vím, Pavlíčku, počkej.“ A přece ještě trošku popošla.

„Už vidíš, Helenko? Vidíš srnčátko? Jak pěkně hajá, viď!“

„Spinká,“ řekla Helenka, „pssst, nesmís plobudit,“ tiskla si prstík na pusu.

Srnče leželo na tenkých lístcích trávy a polštářcích mechu jako na zeleném koberečku. Hlavičku, stočenou dozadu a položenou na hřbetě, mělo odvrácenou. Viděli z ní zezadu jen odstávající kornoutky slechů. Po těle se táhly řádky bělavých skvrn.

Ani se nepohnulo.

Pavel už věděl, stejně jako maminka, že toto je obranná poloha všech divokých mláďat. Věděl, že nespí, i když tak vypadá, věděl, že je jen strnulé strachem: nepohnout se, neupozornit na sebe! Že je pozdě, že už je prozrazené, o tom nemělo ponětí. Mohla za to ta holá mýtinka, kde mu jeho máma důrazným dupnutím poručila, aby zůstalo tiše ležet, protože se blíží nepřítel, ona sama musí prchnout a nezbývá už čas hledat lepší úkryt.

A trojhlavý nepřítel si zatím opuštěné srnče se zaujetím prohlížel. Pavlíkem lomcovala zvědavost a ohromná chuť vzít srnče do náručí nebo je aspoň pohladit. Statečně se však přemáhal, protože dobře věděl, že by se k němu kvůli lidskému pachu máma už nemusela vrátit. Proto také mamku tiše, naléhavě napomínal a popoháněl od srnčete.

„Já vím, Pavlí, chci se jenom přesvědčit, jestli mu něco není, jestli je vůbec živé.“

Vtom se spokojeně usmála: „Dýchá, podívejte se.“

Sotva znatelně, ale pravidelně, se srnčátku nadýmal hrudníček.

Maminka srnče obešla, aby si je prohlédla i zepředu. Helenka se jí držela za ruku jako klíště a s posvátnou bázní hleděla na podivné zvířátko, které před ní neutíkalo.

„Vidíš ten černý knoflík? Jak se leskne? Škoda, že očka má zavřená.“

Helenka se natahovala, aby srnče pohladila po těch pěkných bílých řetízcích. Pavel trnul, aby jí to snad mamka nedovolila.

„Běda ti, to nesmíš!“

Ale mamka ji držela pevně.

Pavlík sám zaháněl pokušení srnčátko pohladit.

Vrátili se na cestu a rokovali.

„Měli bysme jít kousek dál a čekat, jestli si pro ně maminka nepřijde,“ navrhoval. „Když dlouho nepůjde, tak zapomněla nebo se jí něco stalo, a to bysme pak srnčátko museli vzít k sobě, aby se o ně někdo staral.“

„Helenka stalala,“ byla Helenka hned pro.

„Jo ty, ty by ses starala, neumíš se ještě postarat ani o sebe.“

Jahody najednou nikoho nezajímaly. Na programu bylo srnče.

Zdálo se jim, že mezi hustými kmeny zahlédli pohyb. Viděli možná srnu, ale spíš to byl jen výsledek jejich napětí.

Tak to dál nejde. Co bychom si dělali starost sami, rozhodla máma. „Pavlíku, běž do lesovny. Jestli je tam taťka nebo pan Svoboda, ať sem přijdou. My s Helenkou tady budeme hlídat.“

Pavel upaloval, jen se mu hlavička třepotala.

Za půl hodiny byl zpátky s panem Svobodou.

Pan Svoboda poklekl k srnčeti a pozorně je prohlížel.

„Na hlavě má vypadanou srst a jedno světlo se mi nějak nechce líbit.“

Pavlík se polekal, ale hned v něm svitla jiskřička naděje.

„Mohli bysme je vyléčit!“

„Jestli si na to troufneš,“ pousmál se pan Svoboda.

Pavlík se podíval po mamince a se špatně skrývanou obavou špitl: „Tak můžeme si je vzít?“

Pan Svoboda řekl: „Nic jiného asi nezbývá, srna by si s ním těžko poradila. Bude to nějaká infekce.“

Mámu to slovo zarazilo. „Co když to od něho dostanou děti?“

Ještě to mamka nakonec zkazí! Pavel je právě té infekci rád.

Rozřešil to pan Svoboda. Vzal puntíkovaného tvorečka, řekl: „Tak pojď, ukaž se nám,“ a postavil ho na nožky.

Jak byly ty nožičky tenké! A slabé! Srnčátko neunesly. Spadlo na zem. Jedno černé světlo se otevřelo, ale to druhé, to bolavé, jen tak napůl.

Vypadalo uboze.

„Já myslím, paní lesní, že doktor by si s tím poradil.“

„Tak se pokusíme,“ řekla máma a Pavel s Helenkou to přijali s jásotem.

Když přišel odpoledne táta domů, zhrozil se. V kuchyni, v bedýnce vystlané senem, leželo srnče!

„Kde jste to vzali!“ chtěl začít spouštět hrůzu. Ale máma, ta to s ním, panečku, umí. Vysvětlila mu to raz dva.

Nakonec si s novým přírůstkem do rodiny užil nejvíc táta.

Ne, že by srnečka krmil, to nezvládl, na to byla jeho trpělivost krátká. Měl na starosti něco horšího – s­rnečkovo léčení.

 

„Je to dobrý, děcka, dostal penicilínovou injekci, do očí mast a na tu pleš vodičku. Za pár dní bude v pořádku,“ hlásil taťka hned po návratu z veterinárního střediska.

To ještě netušil, co přijde.

Zkoušel srnečka postavit na nožky a on se na nich nemohl udržet. Zadní běháček stavěl jaksi strnule horní hranou spárku na zem. Snažil se udělat krok, ale ten zadní běh, místo správného došlápnutí, zůstal zchromle natažený dozadu.

Nová starost. Jen aby nám srneček nakonec nekulhal!

„Taky jste si toho mohli všimnout, dokuds byl u pana doktora, taťko,“ vyčítal Pavel.

Táta kroutil hlavou: „Tam přece stál normálně!“ Pak se plácl do čela a obličej se mu rozjasnil. „Sem dostal ten píchanec!“ ukázal na drobné stehýnko. „Za chvilku to musí přejít.“

Srneček na jedno světlo viděl, měl je částečně otevřené. Přebelhal několik krůčků, chvílemi se mu dařilo našlápnout i tím strnulým běháčkem.

Všem se ulevilo.

Najednou se z drobného větrníčku vydralo krátké žalostné písknutí. Hned nato druhé, delší. To už si Pavlík stačil všimnout, že to není z nosu, jak se mu prve podle toho stísněného zvuku zdálo, ale z pootevřeného svíráčku, jak taťka myslivecky říká té jeho malé tlamičce.

„Má hlad,“ usoudila prakticky mamka a šla připravit teplé mléko.

 

 

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

05.07.2020 20:04:10dát kritice tiprevírník

Ano, život, ten se s každým nemazlí.

05.07.2020 18:17:01dát kritice tipPhilogyny

Já si jednou jedno nafotila, poslala na to místo manžela... ráno už mělo utrhnutou hlavu...život. 

02.07.2020 10:54:07dát kritice tiprevírník

Srny taky po ztracení plachosti bývají ke člověku útočné. Ale jen jsem o tom slyšel.

02.07.2020 10:44:36dát kritice tipK3

U srny to neplatí?

02.07.2020 10:35:53dát kritice tiprevírník

Bývá to tak se srnci, kteří si zvykli na lidi, že jsou zlí, každého napadají. Stykem s lidmi ztratili přirozenou plachost a protože jsou od přírody bojovně naladění např. vůči jiným srncům, tak jsou potom až nebezpeční.

02.07.2020 10:17:36dát kritice tipK3

Tuším, že až Honza vyroste, bude zlej, jak to bývá. Já jsem jednou narazil na takové srnče s našim pejskem. Koukalo přímo na nás, srdíčko tlouklo na poplach. Vilík ho neviděl, ač nebyl dál než metr od něho. Jen jsem mrknul  a odešli jsme.

01.07.2020 20:54:01dát kritice tiprevírník

Trojorte, i tobě díky.

01.07.2020 20:51:34dát kritice tiprevírník

Však počkej, ještě nevíš, Luboši, jak to s ním bude dál.

Čudlo, díky.

01.07.2020 19:53:39dát kritice tipKočkodan

Mám svíráček pootevřený do úsměvu, že se budoucí Jenda dostal právě k vám, lidem ne zrovna skrznaskrz prolezlým zlobou a nenávistí ke všemu živému. ;-)

01.07.2020 14:48:58dát kritice tiprevírník

Brzy uvidíme.

01.07.2020 14:43:15dát kritice tipvesuvanka

Moc hezky napsaný příběh, doufejme, že se srneček uzdravil. Těším se na pokračování :-)))

01.07.2020 14:31:37dát kritice tiprevírník

Viď?

01.07.2020 13:06:24dát kritice tipAlegna

těším se na pokračování, děti a zvířátka, co milejšího může být :)*

01.07.2020 12:00:04dát kritice tiprevírník

To se pozná.

01.07.2020 11:44:17dát kritice tipblacksabbath

Jejda.....to mě to vzalo....nejdříve jsem trošku hubovala....že ho nenechají v klidu.....ale pak...jak to vzalo obrat jsem ráda, že byli tak všímaví......a jak tak trošku už znám tvá vyprávění....konec bude dobrý.....určitě viď?.......žejo?!..*/**

01.07.2020 11:41:52dát kritice tiprevírník

Diano, jistě pochopíš, že je to prozatím tajemství.

01.07.2020 10:34:46dát kritice tipDiana

U tak dobrých lidí se určitě uzdravílo. Už někde běhá po lese?

01.07.2020 09:52:59dát kritice tiprevírník

Renato, taky se těším, když vidím tvůj zájem.

Ireno, to je škoda, ale i takové případy znám odjinud.

01.07.2020 09:06:38dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Doufám, Jardo, v dobrý konec!

My měli kdysi doma jednodenní a nebylo v naší moci...

01.07.2020 08:33:51dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Moc hezké povídání o záchraně nemocného zvířátka. Těším se na pokračování.

01.07.2020 08:09:27dát kritice tiprevírník

Tož něčeho podobného se u tohoto Honzíka nedočkáš. Ale dík za zájem.

01.07.2020 07:42:41dát kritice tiplastgasp

Nevšední čtení o vztahu člověka k živé přírodě, jak to umíš zajímavě přiblížit. Tuším další průběh. V Sázavě nad Sázavou jsem znal vyléčeného Honzíka, který rád bagoval. Kdo dal cígo, s tím byl kamarád. Těším se na pokračování.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.