Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Honzík 3/5

03. 07. 2020
10
18
956
Autor
revírník

 

 

Říkali mu Honzíku. Když se naučil mléko pít z misky, bylo vyhráno. Potom už ho nechávali i přes noc na zahradě. Vyrůstal v úplné volnosti, záleželo jenom na něm, kde se mu líbí a s kým chce mít něco společného. Zvykl si na všechny domácí lidi, i na slepice a loveckého psa, ohaře. Rychle si zvykl i na tátovy prázdné ruce bez té příšerné páchnoucí tekutiny a nechal se dokonce i od něho pohladit. Ovšem, jen když sám chtěl. Žádného pána nad sebou neuznával a přijímal rád, že se mu táta nevnucuje. S dětmi si hrál a skotačil, a což teprve s Astou! S tou byla největší legrace. Ta se s ním dovedla honit tak, jak mu to nejvíc vyhovovalo. Do sytosti mohl využívat svých vrozených dovedností v pohybu, svých krásných skoků, a mohl důkladně procvičovat všechny svaly i postřeh. Strašně rád ji z rozběhu přeskakoval.

Nejtěsněji přilnul k mamince. Pavlova a Helenčina maminka, to byla i jeho máma. Tu miloval. Pletl se jí pod nohy, kudy jen šla. Brzy se s ní naučil chodit ke Kopečným pro kozí mléko. Moc mu chutnalo. Bříško se mu pokaždé krásně zakulatilo a jen padl a ležel, než trochu vytrávil. Brzy maminku vyprovázel dokonce až do vsi na nákupy. Před krámem čekal, dovnitř nikdy nevkročil. Ale čekal kupodivu trpělivě. Bez mamky nikdy neodešel. Se sousedy se moc nebavil, když ho chtěl někdo pohladit, uskočil. Avšak laskavý lidský hlas mu dělal dobře. To vždycky nastražil slechy, upřeně se na člověka díval, nabíral pach větrníkem, někdy slabounce pískl a pokročil blíž. Jakmile maminka vyšla z obchodu, hned se k ní radostně přidal, žduchal ji hlavičkou, předbíhal a ukazoval cestu k domovu.

Potom se začal trošku toulat. Někdy byl pryč po celou noc, ale ráno se pokaždé vrátil. Později – to už se blížila zima, dávno neměl bílé puntíky a srst mu zhoustla – častěji a častěji zůstával v lese i přes den. Ale pořád mu chutnalo kozí mléko a miloval maminčino drbání za slechy.

Jednou táta vyznačoval těžbu v Ourodě, a tu na patnáct kroků před sebou spatřil srnečka. Mezi slechy měl malé hrbolky porostlé srstí – vyvíjející se zárodky prvních parůžků. Srneček se na něho díval, přední běhy rozkročené jako před odskokem, ale k útěku se neměl. Místo toho se ozval tichým písknutím. Maličko při tom pootevřel roztomilý černobílý svírák.

„Honzíku! Co tu děláš, proč nejsi doma?!“

Znovu se ozval a přišel blíž.

„Ty jeden tuláku, počkej, já povím mamince a dětem, že chodíš tak daleko do lesa. Vždyť se nám ještě ztratíš!“

Honzík měl očividně radost, že se sešel s někým domácím. Z hubování si nic nedělal, věděl, že je to jenom tak.

Od té chvíle vyznačovali spolu.

Honzík byl stále někde nablízku. Tu si ukousl zelený lupen ostružiníku, aby jej s legračním přehazováním lízákem ze strany na stranu do sebe vsoukal, tam s ošklivostí přičichl k bezovému prutu a odskočil, jako by ho vosa píchla.

Ať se táta hnul, kam se hnul, všude byl Honzík s ním.

Trvalo to asi dvě hodiny. Konečně bylo vyznačeno.

Jako by Honzík věděl, že teď jeho lidský přítel sbalil věci do brašny proto, že je hotov s prací, přišel k němu a lesklým knoflíkem větrníku se lehce dotkl jeho kolena: teď si pojď hrát se mnou. Velký člověk v lesnické uniformě se sehnul, aby malého srnečka podrbal za slechy, ale ten uskočil. Provokoval k honičce.

„To víš, budu se s tebou honit! Pojď radši domů. Asta, ta ti prožene faldy, že budeš koukat. Ale ne abys ji zase kopl do čenichu! Ona tě taky doopravdy nekouše.“

Ale Honzík nechtěl ani slyšet. Že domů ne a nepůjde. Já si jdu, kam se mi zlíbí, říkal celý jeho postoj a výraz. Astu teď nechci, ty si pojď se mnou hrát. Znovu do něho vrazil nosem.

„Já nemám už moc času, Honzíčku.“

Je to tak. Na Honzíka mají pořád míň času. A jemu bývá čím dál smutněji. Hlavně v noci. Je to divné, že zrovna v noci, když mají být správně všichni na nohou, Honzíkovi lidé jsou zalezlí v té své jeskyni a nikdo za ním nepřijde.

Doprovodil tátu jenom na kraj lesa. Dál s ním nešel. Zastavil se u šípkového keře, žmoulal malé červenavé pupeny, které si opatrně vybíral mezi trny a díval se, jak jeho velký přítel mizí za kopečkem a jak se po něm každou chvíli otáčí.

Doma u večeře povídali jenom o Honzíkovi. Jak dlouho se ještě bude vracet? Začínali se připravovat na to, že jednou vůbec nepřijde.

Vtom Asta pod oknem zakňučela. Máma vyběhla ven a vzápětí ji slyšeli, jak se láskyplně vadí s Honzíkem. Ve tmě z něho byla vidět jen dvě žhavá světýlka.

Hned dostal misku teplého mlíčka a nechal se od maminky drbat na krku i na bocích. Bříško se mu po vypití mléka zakulatilo, jako když byl ještě malý.

„Ještě je maličký,“ řekla máma. „Ještě bez nás nebude.“ A šla zavřít dveře, aby jim netáhlo do chodby.

„Honzíku, lehni si do boudičky a taky spi,“ řekla škvírou přivíraných dveří ven do mrazu.

 


18 názorů

revírník
11. 08. 2020
Dát tip

Děkuji.


:)


revírník
05. 07. 2020
Dát tip

Jsem moc rád, Karle.


K3
05. 07. 2020
Dát tip

Jardo. Čtu to se zpožděním, dnes se mi to obzvlášť líbilo.


revírník
03. 07. 2020
Dát tip

A já děkuji tobě, Ludmilo, za trpělivé čtení.


Alegna
03. 07. 2020
Dát tip

maminka je ta, která dává jíst :), kamarádi si zase spolu hrají..... úsměvné vyprávění, díky za něj***


revírník
03. 07. 2020
Dát tip

Že by se dost pánů taky chtělo nechat drbat za ušima, Luboši?


Kočkodan
03. 07. 2020
Dát tip

 

Jardo, je to fakt moc hezky napsané. Byl by z toho i hezký vecerníckový seriál a la Vydrýsek.

 

 

 

Dost pánu Honzíka trochu pripomíná. Ovsem ti nemají zakulacená bríska po pití mlícka…

 


revírník
03. 07. 2020
Dát tip

Blackie, asi jste fakt hodní byli a poslušně šli brzy na kutě.


revírník
03. 07. 2020
Dát tip

Diano, ale naštěstí se mi zdá, že si to čím dál víc lidí postupně uvědomuje. Mají na tom zásluhu různé ochranářsé spolky a taky ti odvážní, kteří se nechají najímat na brigádu do různých kožešinových farem, drůbežáren, na jatka a podobně, aby pak nás ostatní seznamovali s tamnější krutostí ke zvířatům. A protože většina z nás v podstatě tak krutá není, spíš naopak, upevňují tím v obecném povědomí snahu po lepším lidském chování. Tak si to aspoň myslím, jak ten svět na stará kolena pozoruju.

Renato, tys v podstatě vyjádřila něco podobného, o co jsem se tady teď snažil, a to zase z pohledu protějšího, od zvířete směrem k člověku.


To jsme museli býti tuze hodní

žes nám napsal tak krásné vyprávění...........................*/********************


Diana
03. 07. 2020
Dát tip

Zase jsem si to vyprávění velice užila :-) Myslím, že ještě potrvá, než si uvědomíme, jak velice blízko máme k sobě navzájem, zvířátka a my...


bixley
03. 07. 2020
Dát tip blacksabbath, Alegna

Myslím, že každé zvíře je schopno přilnout k lidem, když mu pomůžou a chovají se k němu hezky. Vztah k oběma dospělým ve Tvém vyprávění je toho důkazem. Ale časem začně toužit nejen po svobodě, ale především po svém druhu. Moc hezké.


revírník
03. 07. 2020
Dát tip

Čudlo, děkuju.


revírník
03. 07. 2020
Dát tip

Ireno, přesněs tou druhou větou pojmenovala, jak to je. Děkuju.


Gora
03. 07. 2020
Dát tip blacksabbath, Kočkodan

Souhlasím s Přemkem /psala jsem ti to minule, že bys se ctí mohl psát pro děti/.

Takový vztah mezi zvířetem a lidmi je něco vzácného, dočasného, a člověk to ví...


revírník
03. 07. 2020
Dát tip

Zaujals mě, Přemku, tím "trochu jiným soudkem". Asi je to pravda.


lastgasp
03. 07. 2020
Dát tip blacksabbath, Alegna

Krásné zážitky, muselo mu být s vámi dobře, ale určitou míru svobody si zachoval. Celý příběh je velmi působivý a jistě zaujme v oblasti dětské literatury. Tvůj trochu jiný soudek. Bezva. 


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru