Podivná smrt

Nad písečnou dunou se vznášela helikoptéra a pak do písku dopadl člověk a kutálel se dolů jako hadrový panák. Vrtulník se vznesl a zmizel.

Jmenuji se Chorché a býval jsem hazardním hráčem v kasinu. Minulou noc jsem prohrál všechny peníze. Přece znáte ty dny, ve kterých se vám nepovede ani vstát správně z postele a každý další krok, který uděláte, je katastrofa a vy si říkáte, že nejlepší co jste mohli udělat je zůstat v té posteli a čekat, až se nešťastná karma přežene. Až ji dojdou síly. Protože každá snaha o záchranu je okamžitě použita proti vám.  

Když jsem prohrál všechny prachy, ani mě nenapadlo se zastavit. Půjčil jsem si další a všechny do posledního marockého dináru sklouzly do chřtánu rulety. Peníze mi půjčil Moras a když se dozvěděl, že jsem všechno prohrál, vlezla mu do hlavy myšlenka, že nebude čekat, až mu je vrátím, že mě rovnou zabije. I tak se splácí dluh. Ale nebyl zastáncem rychlé smrti. Ten parchant mě vyhodil z vrtulníku někde mezi Marockou Marrákeši a Tunisem.

Setřepávám ze sebe písek. Mám jej v botách, za krkem, ve vlasech a teď se mi lepí i na kůži. Panuje tady nesnesitelný žár a nemám se kam schovat. Po kotníky se bořím v písku, ale kam jdu? Potím se a nedělám si naděje. Kterýmkoliv směrem půjdu, naleznu jen smrt. Nemá smysl někam chodit, a proto jsem se zastavil.

Začal jsem kopat jámu a v půlmetrové hloubce byl písek chladivý a příjemný na dotek. Ulehl jsem do „mělkého hrobu“ a ochlazoval si záda. Ano, bude to dobré. Mám ještě kousek života, který nechci promarnit marným bojem o záchranu.

Budu přemýšlet o smrti a to bude můj poslední luxus. Nikdo mne nebude rušit, protože tady krom písku není nic. Vykopal jsem ještě metr a ulehl. Slunce na dno „hrobu“ nedosáhlo a já byl konečně mimo žár.

Stálo mne to hodně sil, a proto jsem usnul, a když jsem se probudil, svítily hvězdy, a kdybych chtěl, mohl jsem si je pohladit a vzít do dlaně. Usměji se. Jsem klidný. Padá na mne mléčný svit a zve mě k sobě do náruče. Čeká a také se usmívá.  

V mezních situacích čas ubíhá podle jiné formule. Odkapává v tisícinách vteřiny, kde jediná minuta se vznáší v prostoru jako věčnost a jedna sekunda je celým našim životem.  Koupu se ve věčnosti a vzpomínám na metodu indického fakíra. Dokázal opustit své tělo. Navždy. My tomu říkáme smrt, ale podle něj existují jen přechody z jednoho tělo do dalšího. Zemřete a zase se narodíte. Jako muž nebo žena nebo můžete být i zvířetem. Ještě než opustil tento svět, sepsal metodu jak se dostat z těla ven.

Začínám. Dechem vypouštím energii z prstů u nohou a postupuji ke kotníkům. Pokračuji dále a necítím své nohy. Nemohu s nimi ani pohnout. Totéž provedu s rukama a celým trupem. Zpomaluji tlukot srdce a vím, že když dotluče, už na světě nebudu. Jak krásný a osvobozující mám pocit. Vnímám jemný orgasmus. Přibližuji se k záhadě všech záhad a srdíčko bije pomaleji a pomaleji.

Když dopadl první paprsek slunce na Chorchého tělo vypadal, jako kdyby spal. Pouštní vítr zasypával hrob.

A jak umřel Moras? Neuplynuly ani tři měsíce od Chorchého smrti. Ten den byl pozván na oslavu otevření nového kasina v Tunisu. Při velké žranici se rozřehtal průměrnému vtipu. Pak zrudl. V krku mu zaskočila kost. Říká se tomu rybí pomsta. Dusil se, koulel očima a z pusy mu vytékala pěna. Padl na zem, kde se svíjel jako probodnutý had. Nechtěl zemřít, ale nakonec se udusil. Jeho zelené oči byly vytřeštěné překvapením. Byl to nepěkný pohled a musela to být strašlivá smrt.