Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 440 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+14 neviditelných
Manželem proti své vůli 14. - 15 .díl
datum / id07.07.2020 / 508765Vytisknout |
autorkatt-chan
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno32x
počet tipů0
v oblíbených0x
Manželem proti své vůli 14. - 15 .díl

Manželem proti své vůli 14.díl

 Mám se toho bát nebo ne? Nevěděl jsem jak mohu té létající potvoře rozumět. Chystalo se to přistát hned vedle mě. Přikrčil jsem se proti nárazu větru. Tráva se zavlnila, když stvoření přistálo. Vypadal jako malý drak co se ztratil, ale přeci na mě volal Derisi. Odkud mě zná? A znám já jeho. Než jsem se vzpamatoval, byl jsem doslova v zubech vysazen na hřbet a v rukou mi přistála malá lahvička. „To je pro mě?“ Dráček kývnul. Roztáhl křídla a bez zaváhání vzlétl. Nejdřív jsem zpanikařil a chtěl sesednou, když mýtina pod námi končila. Trochu jsem se bál, ale po vypití obsahu lahvičky mi bylo dobře. Při mírné zatáčce se mi pohotově podařilo chytit jednoho výběžku na drakově krku. Ten osten byl na vrcholu ostrý a pokrytý nějakou odporně vypadající břečkou. Nebudu se ptát co po mě chce dokud nepřistaneme a já neucítím pevnou zem pod nohama.

 Něco zavrkal, ale já mu v tom větru a rychlém letu nerozuměl. Asi se snaží říct co se stalo. „Nevzpomínám si.“ Řekl jsem mu a dál se pevně držel oběma rukama. Letíme nad propastí, u které nebylo vidět dno. Skály byly tak blízko sebe, že by nás mohli rozdrtit. Na konci byl otvor ve skále. Vlétl dovnitř a schodil mě na zem. Nejdřív jsem viděl tmu, než si mé oči přivykly v šeru. Jeskyně se otřásala a co chvíli spadlo několik úlomků na zem. „Fli flíí  flííí fli.“ Zavrkal drak a já se  odhodlal vejít do další místnosti. Bylo tam vězení, v kterém mě držel Fous a vedle něj ležela stará žena. Přidřepl jsem si k ní a zjistil, že nedýchá. Drak chtěl, abych jí přinesl a pomohl jí dostat pryč. Nemohl jsem odporovat. Ani bych se odsud sám nedostal. Vzal jsem jí do náruče a opatrně nasedl i s ní na draka. „Je tu málo místa neudržím jí tady.“ Drak se začal zvětšovat, až měl hlavu u stropu. Nejdřív mě to vyděsilo, ale hned se tam sedělo lépe a mohl jsem stařenu pořádně držet, abychom nemohli spadnout. Roztáhl svá křídla a vylétl pryč z bořící se jeskyně. Chvíli potom co jsem se otočil byl vidět jen prach celé se to zřítilo a my vylétli právě včas. „Kdo je to? Proč jí pomáháš?“ Drak neodpověděl. Nahnul jsem se dopředu, aby mě lépe slyšel, ale místo toho se mi naskytl pohled jak mu po drsných šupinách stékají velké slzy. Smutek prostoupil i mnou a nevěděl jsem proč. Vždyť jí ani neznám, ale něco mi říkalo pravý opak. Oni znali mě.

Začalo pršet jakoby i nebe vědělo, že odešel někdo důležitý pro tento svět. Nevěděl jsem proč, ale najednou se i z mých očí vykulilo pár slz a smíchalo se s deštěm.

 Blesk prořízl černou oblohu a těžké mraky nasáklé vodou. Před námi byla věž. Věž hradu. Drak začal sestupovat dolů na volné nádvoří. Zprvu jsem si myslel, že tam nikdo není, když se dole něco pohnulo. Drak přistál a okolo nás se seskupila hrstka trpaslíků. „Vítat pán zpět na hradu.“ Řekl ten největší s brýlemi a uklonili se. Trochu v šoku jsem opatrně slezl se stařenkou v náručí z draka. „Rychla s ní dovnitř. Ty začít čáry. Ona se probrat.“  Dívám se na ten mumraj co se okolo mě točil a nevěřil jsem. „Já? Já neznám kouzla.“ Všichni se zastavili a zadívali na stařenku v mém náručí. „Věřit si. My pomůžeme.“ Nakonec mě dostrkali do hradu a vedli po schodech stále nahoru. Chodba neměla pomalu konce, když se vzhled okolo změnil. Místo krásných obrazů a předmětů ve vitrínách byly všude pavučiny. Zdi vypadaly jako ohořelé od ohně. Aniž bych věděl co dělám dostal jsem se do dveří po levé stráně a položil jí na stůl. Tato místnost vypadala velice stará a neuklízená desítky možná i stovky let. Poháry na krbové římse nebyli téměř vidět. Velký podstavec, na kterém byla nějaká stará kniha měla vrstvu prachu. Rukou jsem se dotknul desky a ona se s bouchnutím otevřela. Naproti na zdi se ukázal obraz. Neměl ani rám ani na něm nikdo nebyl zobrazen. Černá barva přes celé plátno se pohnula. „Něco se tady děje! Kde jste kdo!“ Nevím co mám dělat. Musím tady zůstat o chránit ji. Zakryl jsem ji svým tělem a zavřel oči. „Chraň ji!“ Ozvalo se z kouta kde byla jen kniha na podstavci.   

 

Manželem proti své vůli 15.díl

 Zakryl jsem ji svým tělem a zavřel oči. „Chraň ji!“ Ozvalo se z kouta kde byla jen kniha na podstavci. Nevím co se dělo v místnosti. Zvuky okolo mě našeptávaly a nutily otevřít oči, zvednou hlavu, pustit se stolu, přestat bránit paní hradu. Vždycky, když už jsem si myslel, že to nevydržím se ve mně něco zlomilo. Podvědomě jí budu chránit. Bez kouska paměti na toto místo jsem věděl, že dělám správnou věc. Místností se přehnalo něco obrovského.

 Zvuky se stupňovaly a trhaly mi uši. Nezakryl jsem je sobě, ale jí. To ona byla víc v nebezpečí, než já. „Vydrž ještě chvíli Derisi.“ Promlouvala kniha do toho hluku, který mě dováděl k šílenství. Křečovitě jsem svíral desku stolu a ještě víc nalehl na studené tělo čarodějky. Moje ústa  byla tak blízko jejich. Cítím jak se nadechla. Otevřel jsem oči a setkal se s modrýma očima. Dívala se na mě překvapeně. Její obličej omládl. V tu chvíli jsem si dovolil snít a přitiskl své rty na její. V pokoji se ozvala rána. Leknutím jsem se od ní odtrhl a pak následoval jen spánek.

 „Vezměte ho pryč.“ Zavolala jsem na své služebnictvo a narovnala se do sedu. Zvedli Derise kouzlem a odváděli ho do jiného pokoje. „Co se stalo?“ Kniha začala promlouvat od samého začátku. Její všemocné oko zaznamenalo vše od chvíle co si pro mě v jeskyni přišla smrt. „Tak je to tedy. Já přežila i tak mocnou kletbu díky Derisovi.“ Přejela jsem si rukou rty. „Ano má paní. On tě dokázal přivézt znovu k životu a vaše smlouva se obnovila. Je to opravdu někdo kdo je vám roven.“ Cítila jsem v sobě tak obrovskou sílu. Polibek mě vyburcoval a obnovil, i to co bylo ztraceno. „Nechci a ani nemůžu vedle sebe mít někoho, kdo mě nemá rád. On si nikdy nevzpomene a když ano stejně to nic nezmění.“ Otírám si jednu zbloudilou slzu, když si všimnu náramku na zápěstí. Tentokrát byl ještě silnější a pevnější, než ten první. Stočil se okolo zápěstí a zůstal krásný náramek, jen řetěz se zneviditelnil. „Víš co tohle znamená?“  Kniha zalistovala a já k ní přešla a dala se do čtení. „Náramek zůstává viditelný u toho kdo miluje.“ To nemůže být pravda. Nalhávala jsem si něco co bylo dávno vidět. „Paní podívej se na zeď.“

 Obraz, který je se mnou svázán. Je to moje podobizna. Před lety, když jsem se učila čarovat mi byl věnován od mistra. Znal můj osud a právě on svázal tento kouzelný portrét. Roky byl stejný. Krásný obraz ve vyřezávaném rámu. Později vybledl a změnil se stejně jako já ještě dřív, než se mi to stalo. V poslední době co přišel Deris byl černý a rám zmizel. Myslela jsem si, že je to můj konec, ale dnes se opět vrátila na plátno ta krásná tvář a okolo byl vyřezávaný rám a v každém rohu byl rudý diamant. „Už ničemu nerozumím, ale Deris půjde, jen co se probere. Nechci ho tu svázat. On si myslí, že musí splatit vyléčení svojí sestry. Láska se nedá vynutit a já od něho lítost nepřijmu.“ 

 Den vystřídala noc, kdy je ještě silnější má moc. Lektvary okolo mě pobublávali a já přidávala noční byliny do léků. Jeden ze skřetů pootevřel dveře, aby mě upozornil, že Deris se probral. „Má pani on být na nohách.“

„Hned příjdu. Můžeš jít.“ A to jsem si chtěla konečně sednou a odpočívat. No nic tohle nepočká. Dodělala jsem poslední várku a opatrně jí slila, aby se dál nevařila. Mávnutím ke mně přilétli malé lahvičky. Každá se naplnila a odlétla zpátky do regálu. Hotovo. Byl to dlouhý den pomyslela jsem si a vylezla z pracovny. Dveře naproti se neslyšně otevřely a já vešla.

 Seděl na posteli a díval se naproti do okna. Vůbec si nevšiml, že ho pozoruji. Já se naposledy koukala na jeho ustaranou a unavenou tvář. Vzpomněla jsem si jak byl veselí a panovačný, když jsme se potkali poprvé. V tu chvíli se na mě otočil, byl čas nechat ho opravdu jít.

 

„Víš kdo jsem?“ Přikývnul a čekal co bude dál. V jeho mysli se nehemžili žádné nápady. Vždycky mě překvapila ta jeho představivost, ale dnes tam nic nebylo. Všechny vzpomínky na mě byli pryč. „Můžeš jít domů.“ Rychle jsem zmizela z jeho dosahu, jinak bych ho nikdy nepustila. Dělám dobře utěšovala jsem se a cítila tak obrovskou bolest. Srdce se lámalo na kousíčky. Podařilo se mi usnout, až když svítalo. Otevřela jsem oči, až někdy po obědě. Je dávno pryč povzdechla jsem si a chtěla vstát. „Dobré odpoledne.“ Deris ležel vedle mě!!!               

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

K tomuto dílu není zatím žádný komentář.

Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.