Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 440 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+9 neviditelných
Sucho
datum / id07.07.2020 / 508779Vytisknout |
autorLuzz
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno259x
počet tipů8
v oblíbených0x
do výběru zařadilatkij,
Sucho

 

Konečně spinkají. Ida ještě zkontroluje, jestli jsou přikrytí, starší syn trochu funí, mladší zamlaská a jí připadne, že jsou tak krásní a roztomilí; na okamžik zapomene na všechny ty chvíle, kdy se je snaží krotit, kdy má pocit, že jako matka absolutně selhala, že je úplně k ničemu.

Jenže koho to proboha zajímá. Je třeba skloubit vše, děti a muže a práci a rodiče, kteří se těžko vyrovnávají s přicházejícím stářím, a babičku, co mizí před očima; vždyť co jsou moje stesky nad tím, že někomu teče život mezi prsty, že mu zbývá pár měsíců, týdnů.

 

Ale děti konečně spí, ona z lednice vytáhne víno, nalije si a zapne počítač; nezajímají ji zprávy ani sociální sítě, chce si jen poslechnout hudbu, ano, ponořit se do hudby a nemyslet na nic. Jen okem zavadí o titulky na Seznamu – srážkově podprůměrný duben, největší sucho za posledních x let… Ne, nechci to řešit. Avšak při pomyšlení na zvednutý prach v polích se rozkašle.

„Neměla bys tolik kouřit,“ ozve se muž; problém – řešení, je to tak snadné. Hm, no jo, odpoví, vytáhne z kabelky kamelky a místo poslechu hudby si jde na balkón zapálit. Na okamžik si sice připadne jako vzdorovité dítě, ale nikotin ji nakonec příjemně otupí.

Po chvíli se vrací, dokonce ji napadne, že by mohla něco udělat do práce, ačkoliv si slíbila, že z domu pracovat nebude. Jenže je třeba pohnout s tou studií, nikdo nestíhá, kolega ji nedávno oslovil, jestli by jim nepomohla. Měla jsem se na to vysrat. Stejně jsem mu na to kývla jen proto, že – no to je fuk, už jsem se upsala. Připojí se přes vzdálenou plochu, ne, nemá tam fotku svých dětí jako její dětné kolegyně, je tam bukový les, který vyfotila o letních prázdninách v Mariánském údolí; to je tak dávno, dávno, jakoby se to ani nestalo mně…

Bylo to vloni? Nebo už předloni? Ne, bylo to vloni, dvacátý osmý červenec, pátek, vytipování nových významných krajinných prvků.

 

Hladké kmeny a větve buků jako sloupy a klenby gotické katedrály. Vzdálený šum, jako by slyšela chór. Slunce prosvítá skrze listy a vytváří na lesní cestě mozaiku. Chce tam být znovu. Chce se projít, procházet se, sama, sama, jenom sama, opravdu sama, neřešit nic, jenom ty buky, co si rostou jakoby se nic nedělo (a ono se skutečně nic neděje), ale to nejde. Je třeba být tady. No jistě, ušklíbne se v duchu, každej pořád „tady a teď“ - a jaký to je? Jsem tady a teď, pro svoje blízký a pro kolegy v práci, protože tu musím být – a dává mi to štěstí? Ovšem, mělo by. Pokud nejsem šťastná, jsem přinejmenším divná. Štěstí je dnes mainstream.

 

„Pořešíme ten prodloužený víkend?“ ozve se muž.

Jasně. Ale raději si naliju další sklenici. (Tu první vypila, ani si nevybavila jak.)

„Takže – první věc. Pojedeme někam?“

Idě se nechtějí řešit tyto praktické věci. Ida se nudí. Ida je znechucená pragmatičností svého muže a zároveň ji nutně potřebuje. Proto naskakuje do tohoto vlaku, všechna zavazadla sbalená, i když má neodbytný pocit, že na něco zapomněla.

 

Večer má jinak standardní průběh. Láhev vína. Věcná diskuze o výletu s dětmi. Práce, tedy pokus o práci. Osprchovat, do postele. Ona se chce milovat, on jí vyhoví, ač je unavený. Chce po něm orální sex. V tom jí nevyhoví. Ona to neřeší; spokojí se s tím, co je. V okamžiku vyvrcholení zvrátí hlavu přes pelest, krev se jí nahrne do hlavy. Svět vzhůru nohama. Anebo naruby.

Krátce potom ji napadne, že by ji v této pozici klidně mohl někdo setnout. Co by ne. Jak snadno by se vše vyřešilo. Rychle, pragmaticky, efektivně.

Po souloži do dvou minut usne.

 

 

Ráno. Děti nechtějí snídat. Děti se nechtějí oblékat. Kalhoty je nebaví. Děti nechtějí nastoupit do auta. Děti nechtějí do školky. Děti dělají scény. Mám vás ráda, ale někdy mě fakt serete, myslí si Ida, ale snaží se, aby nezvedla hlas.

 

V devět jde konečně přes park do práce. Kouká do korun stromů; listy ještě zelenkavé, nezaprášené. Jaký rozdíl mezi svěžím ránem a vybledlým, prošedivělým, unaveným odpolednem. Pak sklopí zrak – špičky jejích bot jsou zanesené vrstvou prachu.

Musím se napít.

Kdyby tak chtělo zapršet.

Zapálí si cigaretu.

 

V kanceláři čaj a roztřesená kolena, protože se má stavit kolega, se kterým je třeba probrat chystanou studii. Komplexní návrh na obnovu vybraných segmentů obnažené krajiny jižně od velkoměsta; revitalizace meliorovaného potoka, pár mokřadů, výsadba větrolamů a založení ekostabilizačních prvků. Sama neví, jestli té krajině lze pomoci, jsou chvíle (zejména na školeních o nových a účinných typech protierozních opatření v intenzivně obdělávaných zemědělských oblastech), kdy má chuť zaječet – vy idioti, ta krajina je mrtvá, nemá už žádnou paměť, chápete to? Všichni ji opustili, ona taky všechny opustila… Můžete ji s čistým svědomím ošetřit totálními herbicidy a využít třeba pro výstavbu nějakýho úžasnýho logistickýho areálu.

 

Zaklepání na dveře. Ida se snaží uklidnit.

Ne, nezajímá mě. Jasně, je hezkej a milej a tak, ale nezajímá mě.

Jsem trapná.

Přitáhne si židli k jejímu stolu a mírně se k ní nakloní. Voní, jako když na vyprahlou zem dopadnou první kapky deště.

„To, cos poslala včera v noci, mi přišlo docela dobrý.“

„Ještě to není finální verze.“

Ida nechce přiznat, že text psala už po čtyřech sklenkách vína a že vzhledem k vysokému obsahu alkoholu v krvi jí připadlo jako nejlepší nápad to rovnou poslat.

„Ale určitě to využijeme.“

Koukne na ni a usměje se. Prosím tě, nech toho. Nebo si to budu vykládat… mylně.

 

Pár slov o tom, co a jak doladit, zkusím ještě jednou mrknout na ty podklady k mapování půd, ty se podívej na ty dřeviny… Chce poslouchat jeho hlas, je to příjemné; jakoby se na chvilku zastavil čas, když jí vysvětluje statistické metody prokazující vhodnost vytipovaných opatření.

Chce, aby ji políbil, aby ji jemně kousl do obočí a do ušního lalůčku. A potom ji opřel o stůl a -

Ido, neblbni.

 

 

Ve čtyři má sraz s mámou ve školce. Děti jsou nadšené; neřízené střely.

Dnes to musíme zvládnout. Jedeme za bábi.

„Už druhej den nic nejí a nepije,“ řekne mámina sestra, která se o babičku stará. Ida nakoukne do ložnice. Zatuchlo, šero. Babička leží ve své posteli, čelem ke zdi. Spí?

 

Ida pokračuje i s dětmi do obývacího pokoje. Je ve střehu, starší se začal sápat po prosklené vitríně (je tu zdobená číše s číslem šedesát a zarámovaná fotka dědy, co umřel před dvaceti lety), mladší se láduje obloženými chleby, co teta připravila. Doprčic, snad se z té majonézy nepodělá.
Vtom Ida zaregistruje, že babička vstala a pomalu prochází kuchyní, opírá se o starou umakartovou linku.

„Babi, ahoj,“ pusa na tvář. Neví, jestli ji babička poznává. Na podrobnější analýzu není čas a na slzy už vůbec ne. Hlavně, že tu jsou děti.

„To je Vítek a tohle Vašík,“ připomene, když na ni babička nechápavě kouká. Pak se její tvář rozjasní.

„No vy jste krásní, aha, aha, no vy jste nádherní,“ sklání se k nim babička, usmívá se a Idu v nose neštípe žádný odér starého těla, babička není cítit, to jen smrdí její pokoj. Ještě jednou ji políbí na tvář. Babička se na ni tak koukne, v očích nesmírná únava, a Ida v tu chvíli ví. Babi. Tohle je naposled. Už dál nechceš. Víme to obě.

 

Ida si chce prožít ten děsivý moment, ach ano, ať to mám za sebou, chce sebou nechat prostoupit to pochopení, prozření a hroznou jistotu blížící se smrti, chce pocítit, jak se na pár vteřin zastavil čas, ale Vítek začne kňourat, že má žízeň, Vašík ho napodobuje a Ida houkne na mámu, aby chvilku pohlídala děti, že jim udělá šťávu, a všechno se zase ponoří do lehkého zmatku.

Před odchodem chce babičku ještě obejmout. Ta nechce a zavře se ve své ložnici.

 

Cestou domů v autě ticho, kluci na chvilku usnuli, Ida si říká – večer s nimi bude k nevydržení, zase půjdou spát pozdě. Sama se v duchu přesvědčuje – ne, nesmím za tím volantem vytuhnout… Pak se v mysli přehoupne k babičce. Dobře, že jsme se viděly; zvláštní smířenost. Vlastně jí nevadí, jestli ji babička poznala, i když ji mrzí ta absence rozloučení a nepřátelský výraz v babiččině tváři. Její úvahy naruší máma, kterou Ida veze domů. Nalomeným hlasem zašeptá: „No řekni mi, co s tou naší babičkou bude.“ Ida křečovitě sevře volant. Je naštvaná, že máma přetnula vlákno jejích myšlenek; nejraději by jí zařvala přímo do obličeje – Co by bylo? Co by mělo být? Posledních pár měsíců je to přece jasný, tak co jako čekáš? Místo toho jen tiše odpoví: „Netrap se tím, mami.“

Skoro je jí chce doříct - „Ta krajina už nemá paměť...“

 

Když se máma rozloučí a odchází, děti se proberou a zase začnou kňourat, pak toho staršího naštěstí napadne – a mami, mohla bys nám něco zazpívat? Mladší se přidá, jo, mami, prosím, prosím, zazpívej. Ida nazná, že zpěv je vlastně docela účinný prostředek proti ospalosti. Tak jo. Třeba Rosu na kolejích? Jooo!

 

Tak jako jazyk stále naráží na vylomený zub

tak se vracím k svýmu nádraží, abych šel zas dál ---

 

A najednou – Ida neví.

Ida neví a to zoufalství ji úplně ochromí, ne, musím se soustředit na cestu… Ida neví a vtom jí připadne, že toto se bude stávat čím dál častěji a že už si pak nevzpomene ani na Ovčáky čtveráky a Maličká su a ten děs, ten děs, Ida neví, co s tím -

Mami, proč nezpíváš?

Kluci, jak je to dál?

 

Přede mnou stíny se plouží -

 

A vše naskočí do těch správných kolejí, vše je tak, jak má být, vše je v pořádku, že ano, mami, tys nevěděla? No, nevěděla, to se občas stává, že člověk zapomene, ale jsem ráda, že vy si to pamatujete… Mami, tak znovu…

 

- a nad krajinou krouží podivnej pták -

 

Co když na všechno zapomenu.

Co když už nebudu schopna rozeznat reálné od smyšleného.

Co když -

 

- pták nebo mrak -

 

Mrak. Mraky. Ida má radost. Na čelní sklo dokonce dopadne pár kapek, které však ani nestojí za to, aby pustila stěrače.

A večer zase zakotvení v přístavu, jen je třeba otřít prach z dětských bot.

To sucho. K zbláznění. K uzoufání.

 

 

Jeden pohled. Druhý. Třetí. Nic to neznamená.

Jistě, že se mi líbí. Ačkoliv má dítě, ženu, hypotéku.

Ale ne, ne, tak ne. Jeho pracovní maily fakt neobsahují žádný sdělení mezi řádky a jeho náhodný úsměvy na poradě postrádají jakejkoliv podstatnej význam. A vůbec, známe se už dva roky; kdyby něco chtěl, dá to dávno najevo. Tečka.

 

Ida vyhlédne ven. Jsou sice teprve dvě odpoledne, ale zeleň je tak unavená. Poslední dny už nepadá ani rosa. Auta na parkovišti pokrývá vrstva pelu a prachu. Dlouhodobý nedostatek vody zvyšuje náchylnost k erozi. Vzpomene si, jak včera hrála na klavír. Jak si to užívala, všechno šlo tak hladce. A jak ji najednou ochromilo vědomí, že za pár desítek let na ten klavír hrát zapomene. Že bude jen sedět a koukat na klávesy, bude usilovně přemýšlet, co se s tou věcí dělá. Jako babi a používání telefonu. Používání záchodu. Jak sníst zmrzlinu a nepokydat se.

Co když se i to sucho ve mně promítne do vyšší náchylnosti k erozi.

Naštěstí se navečer zatáhne, Idu to potěší.

 

Ráno po dešti ani památky, čistá obloha a telefonát od mámy.

A Iduško, pomůžeš nám s tím vším? Přála si pohřeb v kostele…

Ida si narychlo bere dovolenou, muž děti odveze do školky a na rozloučenou ji pevně obejme. Vysmekne se jí však dřív, než by jí bylo příjemné. Je jí to líto.

Jakmile auto zmizí za zatáčkou, jde si na balkón zapálit. Ani se nerozkašle. Možná si na to sucho a prach zvyknu.

Pak teprve balí věci a jede za mámou.

 

Následující den pohřební služba, vybrat rakev, rozeslat parte. Máma brečí, teta brečí. Ida taky brečí, ale snaží se věci řešit. Projektová manažerka. Ovšem když přijde řeč na šaty, ve kterých má být babička pohřbena, trojice žen se neshodne. Ida rychle ustupuje, teta zase brečí a máma se statečně holedbá, že vše ostatní už pořeší sama. Ido, ty jenom dohodni v kostele hudbu a zajisti restauraci. Ida nemá energii protestovat.

 

„Prosím vás, je to smuteční hostina… Klidně drůbeží řízek s bramborem… Bude nás tak třicet…“

Hudba. No jasně, babička občas poslouchala country. Potom, co děda zemřel (u něj vítězila dechovka a na pohřbu mu hráli „Ta jižní Morava je jistě krásná zem“), si prostě naladila rádio, co jí vyhovovalo. Country rádio Brno, devadesát šest osm ef em. Mladý farář nemá proti Michalovi Tučnému námitky. Ale třeba Queen jsem odmítl, chápete.

 

 

Není problém se obléct do černého; ostatně v černém chodí často. Skoro pořád. I když jí mladší kolegyně jednou vytkla: Černá je nudná! Ještě ti nebylo ani čtyřicet a určitě nemáš v šufleti ani jedny barevný punčochy!

Cestou v tramvaji pláče. Tajně. To bude hrozný. Ale kdy jindy mám brečet než na pohřbu.

 

Pozůstalí postávají u rakve a v lavicích. Tiché ševelení, smutná objetí, tisknutí rukou. Ještě před mší havran odklopí víko. Máma i teta se rozeštkají. Ida je jen překvapená. Koukne na babičku; vypadá, jakoby si šla po obědě zdřímnout. Kdybych to věděla, tak jí vezmu třeba zmrzku a dám ji tam, aby měla na cestu. Vanilkovou.

Při prvních tónech Ave Maria se už rozpláče, kázání a církevní záležitosti nevnímá, probere se až při písni na rozloučenou. Já budu žít navěky, na druhým břehu řeky…

Je to všechno pryč. Podivná úleva a smutek nad nenávratnem. I když má prozatím podobu nepříjemného zašimrání, Ida ví, že jeho plná tíha se projeví teprve v následujících týdnech.

Ještě zbývá ta restaurace, snad se to obejde bez trapasů. Raději si hned na úvod dám panáka; možná obyčejnej rum, ten si babička občas lila do kafe anebo taky na zmrzlinu. A hlavně ho přidávala do těch svých výborných dortů.

 

Ida se usmívá, myslí je někde jinde, snad i mimo tento okamžik, takže nevidí trochu nechápavé pohledy ostatních, kteří nepochopili výběr písně.

A v restauraci máma řekne: „Bylo to fajn, ta píseň, ale možná jsme měli přece jen nechat klasiku -“ dál Ida neposlouchá. Máma má vždycky svoje ale. Stejně jako v případě výběru jídla: ten řízek byl docela dobrej, ale ty brambory mohly být více slané. Ach, moji milí, máte právo na svoje výtky, ale já je nebudu reflektovat, jo? Nechme to být, mí nejdražší, nesnažte se mě nasrat, pomyslí si Ida a objedná si ještě jeden rum. Velkej.

Máma i teta a vlastně většina smutečních hostů na ni kouká.

Co zíráte? Ještě jednou na babičku. Víte vůbec, že si občas lila rum na polárkovej dort?

 

 

Koukat do tmy je docela uklidňující. I když ve městě o nějaké tmě nemůže být řeč. Ida jede tramvají. Oranžová světla za oknem, vlastně je to krásné. Je ráda, že dnešek končí. Doma si dám ještě trochu vína, ať se mi dobře spí. A zítra… je jedno, co bude zítra, ne? Vzpomněla si, že v Biskoupkách, kde se babička narodila, viselo nad postelí v ložnici: „Když uléháš v krásný sen, připraven buď na to, že Bůh tě může k sobě povolat již příští den“ nebo něco podobného. Jistě, některé pravdy jsou věčné. Vlastně bych to mohla vyvěsit třeba v kanceláři. Anebo rovnou v zasedačce.

 

A pak se to stalo.

„Ahoj, co ty tu?“

Ach ne. Taková pitomá náhoda.

„Čau, jedu domů.“

Neví, co říct. A přitom – teď je asi příležitost, jak se přiblížit… Chci se přiblížit? Jasně… Jsem sice šťastná a dokonalá matka a žena a milenka a dcera a všechno… jenže… Jsem docela unavená. Vyprahlá.

Chvilku spolu mlčí a koukají do tmy.

Pak prohodí pár slov o práci, on je o něco výřečnější než obvykle.

Pak se rozhovor zase zadrhne.

Pak tramvaj stojí na zastávce, je úplné ticho.

On se nadechne, ale místo toho, aby něco řekl, se na ni jen usměje. Ona uhne pohledem, znovu koukne do tmy. On se zadívá do stejné tmy jako ona.

Ona doufá, že co nejdřív vystoupí, ale nechce se ho na to ptát. Zároveň si přeje, aby jízda večerní tramvají neskončila. Vlastně ani neví, kam jede a kde se tu vzal. Podle toho, jak je sdílný, tipuje, že jede odněkud z pařby. I když už kolem deváté… Ne, není opilej, jen trochu cinknutej.

On totiž vlastně vůbec nepije; ideální muž a otec od rodiny a svědomitý zaměstnanec.

 

„Docela ti to sluší,“ řekne po chvíli.

Tak to je můj konec, pomyslí si Ida. Tohle mi nikdo neřekl několik let. Jen zavrtí hlavou.

„Ne, vážně… ta černá… nosíš ji docela často, akorát máš vždycky aspoň barevnou šálu… ale dneska… úplně černá...“

„Jedu z pohřbu.“

Cítí jeho rozpaky.

„Aha. Promiň.“

„To nic.“

 

Nakonec neví, jestli opravdu lituje svého přešlapu nebo jestli jde jen o standardní výměnu frází. Ale ví, že kdyby ji na příští zastávce vytáhl ven a zavedl ji někam do průjezdu nebo do parku, tak protestovat nebude. V jednu chvíli ji napadne, že mu snad něco podobného navrhne, protože ji zase začíná svírat ta vnitřní vyprahlost.

Ale ne, ne, Ida musí zůstat děsně nad věcí, smutek ji ochrání, ačkoliv už vlastně není smutná, pro tuto chvíli je jí vše jedno; vlastně by ráda začala vtipkovat o pohřbech a o smrti, brala by cokoliv, cokoliv než jen sedět v tramvaji a šít sebou.

 

Raději se zase rozmluví o studii, kterou bude potřeba lehce poupravit, neškodné téma, krátce proberou i sucho. Ida se nedozví, kam až její noční můra jede anebo nejede; vystoupí spolu na konečné, pak dobrou noc a rozejdou se.

 

 

Jarní dýchánek. Prý pracovní porada. Až na to, že tady se budou grilovat klobásy a zelenina, vložné sto korun, bečku platí šéf, schválili mu velkej projekt.

Neměla bych tolik pít. Potom zapomínám.

A jsem k nesnesení.

A tak.

 

A najednou ani neví jak a jde znovu parkem, dnes by mělo začít pršet, konečně – a pak si uvědomí, kdo jde s ní a kdo ji drží kolem pasu a kdo ji vede mezi stromy.

Buk. Katedrálu si přimyslím.

 

Vlastně jsem chtěl už tehdy… na té konečné, ale přišlo mi to po tom pohřbu trochu netaktní… (Zatraceně, ty nevíš, že po pohřbech a podobných katastrofách mají lidi největší chuť na sex?)

Tedy – chtěl jsem ti to říct už mnohem dřív, ale nesebral jsem odvahu…

Obejme ji, polibek, ne moc invenční, ale i přesto vzrušující. Co bude potom. Ne, nic po tobě nechci… můžeme se setkávat čas od času; jen spolu být a nic neřešit.

Neví, jestli je to udržitelné. Ale není třeba být pragmatický. Chvíle, kdy oba souhlasí se vším a všechno je jim jedno.

Spadne pár kapek.

 

 

Ráno je růžové. Pár vysokých oblak na nebi, Ida si říká, že konečně přichází fronta. Vzpomene si na včerejšek a zalechtá ji v podbřišku. Schoulí se v posteli a ještě chvilku si vychutnává ten pocit. Pak si řekne, no jo, puberťačka; ještě chvilku by se jen tak válela a znovu a znovu si přivolávala ten pocit ze včerejší noci, ale najednou se ozvou děti – mamí, já mám hlad.

V práci pohoda, ani nepřemýšlí o tom, co bude dál, jen ulpívá na minulé noci, na tom, co se už stalo. Slunce žhne jako o život.

Když ho potká na chodbě, jen se usměje. On taky, i když tak nějak rozpačitě. Ida si toho nevšímá. Nechce to vidět. A co nevidí, to neexistuje.

Jenže pak -

Proč si už nechodí do kuchyňky dělat kafe.

Proč se na mě na poradě ani nepodíval.

Proč uhýbá očima, když kolem sebe náhodou projdeme.

A proč mu kurva nenapíšu anebo proč ho rovnou nezastavím na chodbě.

 

Třetí den se v návalu vzteku, zoufalosti a nejistoty rozhodne. Celý den si přehrává, jak by ona scéna měla vypadat.

„Počkej,“ osloví ho, když ji zase míjí.

„Proč se mi vyhýbáš?“

A když se na ni zadívá, tak ví.

„Promiň, Ido. Nemohl bych – nemohl bych to Věrce udělat.“

Je skoro dojemný, jako štěňátko, ještě zakňučet.

„Omlouvám se ti.“

Idu napadne, že by přece jen mohla povědět něco ve smyslu – vždyť spolu můžeme být jen tak, nemusí to být žádná citová investice (přesně tak, jak plánovala) – ale vzápětí si pomyslí, že je to úplná blbost. Vždycky je to citová investice.

Zaškrábe ji v krku, chtěla by něco říct, alespoň ono cynické „hm, tak co už“, ale když otevře pusu a nadechne se, hlasivky i plíce ji zradí, protože se pořežou o tu spoustu prachu, který se vznáší úplně všude. Nechtěně se na něj usměje.

On s úlevou zašeptá: „Věděl jsem, že to pochopíš,“ a odejde.

Ida si pomyslí, ty hajzle.

Pak se vrátí do kanceláře. Rozkašle se. Nemůže skoro popadnout dech, je jí na zvracení. Ze sebe. Po chvíli klid, otevře dokument s poznámkami. Během dneška musím zapracovat ty připomínky, ach ano, studii je třeba dokončit.

Zatne zuby. Paní spolehlivá, paní dřudoposledníhovydechnutí.

Vše je odevzdáno v termínu.

 

 

Nazítří jede do terénu, aktualizace plánu péče pro jednu přírodní rezervaci na severním okraji města. Snaží se srovnat si myšlenky v hlavě. Vždyť tady je vše v pořádku. Listí a tráva jsou jasně zelené a té vody v tůňkách, to koukám… potěr, spousta pulců, ohrožené druhy stále na svém místě.

Voda. Je tu voda. Dokonce se jí podařilo nabrat si trochu do dlaní v jedné studánce, která byla vloni touto dobou vyschlá.

A když se té vody napije, řekne si – a co jsem asi tak čekala. Že se vzdá toho pohodlí a jistoty a hlavně lásky, kterou cítí ke své ženě? K ženě, která mu poskytuje zázemí, která je jeho kotvou… Co mu asi tak můžu nabídnout. Pár prošukaných nocí a nikam nevedoucí řeči o práci, politických a klimatických změnách a dalších nesmyslech.

Jinak nic. Nemám co dát. Nejsem lakomá. Jsem jen chudá.

Zdá se jí, že to je jediná možnost, jak se s tím smířit. Obvinit, obžalovat a potrestat sebe. Proces nebudeme natahovat, odsedím si jen pár let, těch pár desítek let do konce života.

 

Vrací se do města, zase prach, po vodě ani památky. Zoufá si. V tuto chvíli pro ni nic nemá cenu, není schopna získat ani nadhled, natož vhled. Asi se tomu říká krize středního věku. Zřejmě bych se měla zaměřit na zahrádkaření, sběr léčivých bylin anebo třeba oprášit svoje znalosti francouzštiny. Když míjí knihkupectví, v návalu čehosi zajde do druhého patra, cizojazyčná literatura, a koupí si zrcadlové vydání La Fontainových bajek. Česky je přečtu dětem, francouzsky sobě.

 

...

 

Následující den není schopna ze sebe vypravit jedné slovo. Ostré řezání v hrdle doprovázené záchvaty kašle, který se zhoršuje, když vyjde ven, do města, na prašnou polní cestu nebo i do lesa. Prach je všude. Nevzpomene si na včerejší zeleň. Tady je jen modromodrá obloha a světležlutá tráva. Půda je suchá. Vyprahlá. Úhrn srážek nestačí pokrýt potřeby vegetace.

Noc probdí. Muž jí řekne, že by měla navštívit lékaře; tohle fakt není normální. Tak jsi naposled kašlala na vysoké. Nic to není, říká mu.

Další den jde k lékaři; kodein, to vám pomůže. Ida namítá – no já nevim, možná to není až tak závažný, abych musela brát kodein… Lékař je v dobré náladě – víte, že za první republiky se předepisoval dětem heroin proti kašli? Ne? Tak vidíte.

 

 

Zpráva/hromadný mail: Studii jsme odeslali. Díky všem za spolupráci. Ida neodpoví. Dřív by aspoň napsala ono solidární „taky díky“. Teď je jí to jedno. I když – čeká stále. Třeba – třeba aspoň něco.

Anebo taky nic.

 

Denně zalévá všechny své rostliny na balkóně, bazalku a lichořeřišnici, ve vzduchu stále ten prach a snad i popel. Z čeho.

Zdá se jí, že rostliny se zmenšují, že krajina kolem se smršťuje. Hluboké rýhy v polích, na pěšinách. Trsy trávy mají hnědavý nádech, schnou hned, jak vyraší. Jiné rostliny jsou trpasličího vzrůstu; pampelišky na louce za domem kvetou těsně u země. Všechno v úsporném režimu.

V noci se Ida buď dusí kašlem anebo díky kodeinu spí tak tvrdě, že se každé ráno po probuzení diví, kde že to je, diví se, že se neprobouzí ve svém studentském pokoji u babičky, diví se, že kolem ní jsou neznámé kulisy, které je třeba znovu a znovu zařazovat na určité místo paměti, která zcela neomylně a podle předem daného schématu eroduje.

Stejně jako krajina za okny, jako krajina všude.

Možná díky tomu suchu většina z nás chcípne, ale zase se staneme součástí nějaké významné přelomové epochy ve vývoji lidstva. Anebo alespoň součástí tenké vrstvy sedimentů rovnoměrně pokrývající celý zemský povrch.

 

 

Po dvou týdnech do práce.

Nesmělý pozdrav na chodbě. Ona přichází, on odchází.

Ahoj, jak to jde, fajn, u mě taky dobrý. Vážně díky za spolupráci, za to, žes to dokončila.

Hm. Rádo se stalo, řekne Ida, ale pak ji napadne – snad jsem měla říci „není zač“.

A jeden neurčitý pohled, který se dá vykládat různými cestami. Ne, ne… i když by si hrozně moc přála tu vláhu, která by ji osvěžila.

V kanceláři otevře okno; výhled na parkoviště. Přijíždí vínově červené volvo, trochu neohrabaně parkuje. Potom z něj vystoupí hezká zrzka a asi tříleté dítě.

Za chvilinku se tam objeví on. Líbá svou ženu na tvář a pak zvedne svého syna do náruče.

 

Rozprší se.

 

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

29.07.2020 22:07:59dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

To bych nechala na nich :-), dík!

29.07.2020 19:46:48dát kritice tipLuzz

jo, klidně. i když teda nevím, jestli to nebude pro potenciální čtenáře za trest...

27.07.2020 23:13:06dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Mohu nominovat do soutěže PM?

22.07.2020 17:20:52dát kritice tipOstrich

Paráda. To sucho je živé. Dávám si úkol: hledej mlčící rozměry. Ale napadá mne jen, že jsou ve slepých skvrnách. A to je taky živé. Tedy reálné. Mám rád realitu. Díky.

 

21.07.2020 21:37:37dát kritice tipLuzz

špatně. jak jinak.

21.07.2020 21:09:58dát kritice tipMajaks

pardon

a jak ti to zatím jde?

21.07.2020 20:56:19dát kritice tipLuzz

a mimochodem nechápu, co máš proti pohledům do niter duší.

21.07.2020 20:54:27dát kritice tipLuzz

hele, m, snažím se tady povznést úroveň místní prózy! tak mi to nekaž!

21.07.2020 20:50:40dát kritice tipMajaks

novela... zkušená literátka... ale jo - pak že tu není legrace

možná by se autorka mohla stát ženským protipólem revírníka, nejlepšího autora na písmáku, jakousi revírnicí či tak něco - to by mě bavilo, u tohohle konkrétního textu by to znamenalo přidat na těch meliorizacích a tak a ubrat na těch pohledech do niter duší... ale to jen jako můj zcela laický názor

21.07.2020 17:10:38dát kritice tiplastgasp

Četl jsem trpělivě, i když obtížně. Abych se sžil s vypravěčkou, musel jsem se vracet. Setkal jsem se s méně používaným způsobem psaní v propletenci forem vyprávějící s prožívající. Psát o sobě v er-formě, přecházet skokem z jedné formy do druhé mně ztěžovalo rozlišit postavy a jejich chování, pocity, přání a vztahy. Intelektuální rovinu narušovaly hrubé výrazy, které byly překvapivé. Bouraly představu vytvořenou na začátku díla. Snad ještě jeden výraz, pokud nejde o překlep - dětné kolegyně. Novelu ovšem hodnotím podle svých zkušeností velmi dobře. Poučil jsem se od zkušené literátky. Díky. 

15.07.2020 16:00:24dát kritice tipVlaštovka lesní

Díky, sedlo mi to do nálady jak prdel na hrnec :)

09.07.2020 15:51:17dát kritice tipRitauska

Hodně dobré. Jak výrazově tak pocitově. Úplně jsem se na to napojila a slupla  jako višeň.

Jsi šikovná literátka.

08.07.2020 12:43:12dát kritice tipPentlochnap

Za mě - nelíbí.

Dočetl jsem jen s obtížemi do konce. Roztahané, příliš a zybytečně do podrobna. Některé slovní obraty ... no prostě za ě je toh špatně.

Nicméně to je jen můj názor.

08.07.2020 10:03:08dát kritice tipK3

Asi nebudu moc příjemný. Mně se to tak moc dobře nečetlo. Myslím, že je to zbytečně natahované a že by tomu prospělo proškrtání. Části o krajině se mi líbily nejvíc, ale zrovna těch tam moc není. Spíš je to o vyprahlosti duše. Některé věty mě hodně zarazily, třeba /Štěstí je dnes meinstream. Ona /krajina/ taky všechny opustila,/ nedávají mi smysl. Potom taky některé slovní výrazy to vyloženě kazí. Celkově se mi to, bohužel, četlo  dost obtížně. Oceňuji ale práci s docela dlouhým textem. T.

Asi jsem ti po ránu moc radosti nepřidal, je nějak zamračeno. To není ale důvod abys nepsala dál. Naopak. Nenech se odradit jedním hodnocením.

08.07.2020 09:52:24dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Početla jsem si. Náznaky situací mi tady vyhovují víc než do detailu dovedené, dohovořené, poslední odstavec by ději ani nescházel. Tenká vrstva sedimentů by povídku /podle mého/ ukončila líp. 

Dost často uvádíš další odstavec časovými údaji - Nazítří... Následující den... Denně... Po dvou týdnech. Ten časový ukazatel by mi taky nijak nechyběl.

Fajn je prolínání osobní roviny hrdinky a podobenství či reality o stavu půdy, země, to oceňuji stejně jako stylistiku. Uvědomování si hodnot - vztah k babičce, matce - a jistá skepse v přístupu k životu - stručně, bez obalu vypsané mne zaujalo. Díky za povídku!

.......

 víte, že za prví republiky - prvNí

08.07.2020 07:25:49dát kritice tiprevírník

Přečetl jsem se zájmem. Velmi mě oslovil obsah stejně jako perfektní způsob vyjadřování. Tip.

07.07.2020 20:01:10dát kritice tipDanny

pěkná náladovka, udržel jsem pozornost, i když to byl trochu delší kus, to znamená, že zaujalo :) tip



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.