Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Tak blízko

08. 07. 2020
5
5
534
Autor
Ronie Gray

Tak blízko

Matouš běžel lesní cestou ke kapli Panny Marie Klokotské v mírném dešti. Rozbahnělou půdu pod nohama mokrými botaskami vztekle rozdupával a každý další pohyb jakoby mu dával možnost znovu popadnout dech. Sport měl vždycky rád. V prvních letech gymnázia dělal závodně atletiku, v poslední době ale už jen běhal. Když se mu za psacím stolem z ničeho nic roztlouklo srdce nebo když pocítil tu nesnesitelnou úzkost.

Proběhl kolem hřbitova a zamířil ke vstupu do klášterního komplexu. Kromě dvou postarších lidí v zadních lavicích byl kostel prázdný. Matouš se posadil a pohlédl na sochu před sebou. Ukřižovaný Kristus jakoby do interiéru děsivých výjevů nebe, pekla a andělíčků se zpitomělými výrazy nepatřil. Bezvládný, nahý, přibitý na kříži. Matouš si posledních několik měsíců připadal podobně. Poklekl a složil tvář do dlaní. Zkoušel se sice modlit, věděl ale, že Kristus mu jasnou odpověď nedá. Že na kostelní okenici neusedne bílá holubice a jeho žádné sluneční paprsky neosvítí. Musí se rozhodnou sám a nést za to odpovědnost. A tak to tehdy udělal, stane se knězem. To strašné napětí, které v sobě nosil tak dlouho, bylo rázem pryč.

Rodičům rozhodnutí oznámil po několika týdnech, při večeři jednoho pátečního podvečera. Jan s Alžbětou jakoby na povel přestali žvýkat. Ticho rušil jen špatně dovřený kohoutek.

„ Tak to teda ne,“ zašeptala Alžběta konečně. „Pěkně něco vystuduješ a pak si dělej, co chceš. Nepustím tě v devatenácti do semináře, aby ti tam vymyli mozek a pak tě vysvětili na kněze!“ vstala od stolu a nedojedený talíř na kuchyňskou linku téměř hodila.

„ Takhle nemluv,“ otočil se na ni Jan.

„ Ty vůbec nic neříkej,“ usadila Alžběta manžela. „Stejně je to všechno tvoje vina,“ neodpustila si rýpnout do manželovy víry. Nebylo žádné tajemství, že než Jan Alžbětu poznal, dlouho o kněžství uvažoval také. Vlastně i dlouho po tom.

„ Proč by to měla být moje vina?“ rozhazoval naštvaně rukama.

„ To ty jsi ho neustále vodil do kostela, do všech těch náboženství a posílal na křesťanský tábory.“

„ Vždyť jsme se o tom několikrát bavili. Říkala jsi, že ti nevadí, když …“

„ Protože mně ani ve snu nenapadlo, že to dopadne takhle,“ vykřikla Alžběta a Matouš, který do té doby beze slova seděl přikovaný k židli, se zvedl. V předsíni si oblékl bundu, nazul tenisky a už byl ve dveřích.

„ Kam sakra jdeš?“ vyjela na něj matka.

„ Do hospody,“ odsekl.

„ Faráři do hospody přece nechodí!“ stačila ještě hystericky zakřičet, než ji syn zabouchl dveře před nosem.

„ Tak se ti to povedlo,“ vrátila se Alžběta zpět do kuchyně. „ Jestli sis na něm chtěl splnit nějakej svůj sen, tak ti gratuluju.“

„ Ty jsi směšná,“ rozesmál se Jan bezmocně. „ Jestli v sobě rozeznal povolání ke kněžství, tak nezáleží na tom, co si my dva myslíme.“

„ Rozeznal povolání ke kněžství? To je nějaká vaše katolická terminologie?“

Jan se jen pousmál a promnul si unaveně oči.

„ Tak poslouchej,“ nadechla se. „ Já nedovolím, aby si můj syn zkazil život. Proč ses nestal knězem sám? “

„ Víš, že to nešlo.“

„ Protože jsi začal chodit se mnou? Tomu přece nevěříš. Dobře víš, že bys na to nikdy neměl.“

Jan stál jako opařený. Věděl, že jeho žena má pravdu. Akorát nikdy nebyla příležitost a odvaha mu ji vmést do tváře. Ano, na kněžství, po kterém tolik toužil, byl příliš slabý. Nedal by celibát, život v samotě.

            Když tu noc Alžběta usínala, uvědomovala si, že takhle se ještě necítila. Myslela si, že svému muži tou větou strhne masku. Nenapadlo ji ale, že s ní vezme i jeho tvář.

 „ Odpusť mi to, Honzo.“ řekla najednou do tmy. „ Já toho tvýho Boha vážně nenávidím, protože vím, že nikdy nebudu na jeho místě. Kdybys jen věděl, jak mi ty tvoje řeči o kněžství vždycky ubližovaly. Měla jsem neustále pocit, že jsem až ta druhá možnost. Že chceš být vlastně úplně jinde.“

Jan ležel na zádech a téměř nedýchal. Alžbětina slova ho bolela k zbláznění. Otočil se, přitáhl si ji k sobě a jejich slzy se do sebe vzájemně vpily. Tak blízko mu ještě nikdy nebyla.   

 


5 názorů

Lakrov
23. 07. 2020
Dát tip
Dobře je to napsané, ale nemohu si pomoci a od začátku se stavím na stranu Alžběty, což zřejmě nebyl autorův záměr. Tip.

Gora
09. 07. 2020
Dát tip

Silné téma /pro něhoho/, ale slabší zpracování...

Zejména dialogy manželů si v reálu těžko představit, povídka by se žádala daleko hlubší vypracování a prostor, aby vše vyznělo, jak má...

Fajn poslední věta, nepovedená - v předposlední - klišé o vpití slz...

Motivační tip.


stromeček
08. 07. 2020
Dát tip

ano, ta síla myšlenky až zabolí, a tak to opravdu v životě chodí, hezky napsané, Tip


K3
08. 07. 2020
Dát tip

Ronie, silná povídka. T.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru