Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 441 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Generace, která nebude nikdy dospělá
datum / id08.07.2020 / 508820Vytisknout |
autorKonstantin Polka
kategoriePovídkyDalší dílo autora
témaKaždodenní
zobrazeno133x
počet tipů1
v oblíbených0x
Prolog

O přijetí sebe sama


O vztazích


O drogách


O vztahu k drogám


Sorry že je to tak dlouhý, nějak mi to tak vyšlo.


Sorry za chyby, četl jsem to po sobě třikrát, ale furt tam jsou.


Pokud to někdo dočte do konce, budu rád za reakci.


Přeju příjemné čtení. V rámci možností.

Generace, která nebude nikdy dospělá

Jogurt mi napsal na Telegram ve středu někdy kolem poledne. Zrovna jsem dělal plakát na nějakou psytrancovou party v centru prahy. Shit od pohledu, past na turisty, co si Prahu spletli s Berlínem. Na nic lepšího mě v práci nepustí, ale společně s nějakýma drobnýma, vedlejšíma zakázkama mi to zaplatí podnájem 1+1 na Vinohradem a můj životní standard. K tomu mám i nějaký volný čas na vlastní literární, filmovou, hudební, whatever tvorbu. V reálu tím časem živím svoji zálibu v alkoholu, „středně tvrdých“ drogách a Netflixu.

Jogurt chtěl vědět, co že dělám o prodlouženym víkendu. Skoro bych zapomněl, že je prodloužený. V pondělí je státní svátek, 28. říjen. O víkendu jsem měl docela jasnou představu: po náročnym pracovním týdnu jsem se chtěl v pátek vyfetovat emkem a propařit noc v nějakým malým elektro klubu, ideálně v Holešovicích. V sobotu jsem se z toho chtěl vzpamatovávat a neděli strávit nezávazným sexem s Ladou, svojí kamarádkou s výhodama. Co budu dělat v pondělí jsem neměl páru. Ten plán měl jednu slabinu. Před časem mi odumřel kontakt na drogy, a tak to s tím emkem vypadalo bledě. Měl jsem jistý plán, že kontaktuju kamaráda Libora, smažku kterou znám od střední a budu pařit s ním. U Libora ale člověk nikdy neví. Buď má něco fakt dobrýho, nebo totální shit. Anebo taky nemá nic a musím se s nim podělit já. Zato má dobrý čuch poznat, kdo by něco mohl mít a dokáže se lidem vetřít do přízně. Takže jsme se takhle jednou bratříčkovali a zvali na panáky týpka co byl jinak úplně na ránu jenom proto, aby nás vzal na čáru. Ne, děkuju.

Kontaktovat Jogurta jsem ani neměl v plánu. Mám jistotu, že bysme seděli ve Woodoo na Žižkově s jeho kamarádama na piku. Díky, nechci.

„Nic určitýho.“ Odpověděl jsem. „Proč?“

Bylo mi jasný, že zatímco jsem přemýšlel, Jogurt se pustil zase do nějaký svojí „práce“ a hned tak neodpoví. Když už mě Jogurt takhle vytrhl z pracovního rozpoložení, rozhodl jsem se dát si malou pauzu a začal swipovat na Tinderu. Chvilku jsem se přehraboval tim panoptikem a přemýšlel, kam jsem to sakra dopracoval, když mi cinkla mi zpráva od Jogurta.

„Nechceš jet se mnou a pár kámošema na Dobříš na chatu?“

To mě zaujalo. Od kdy má Jogurt potřebu jezdit do přírody? Je podzim, makovičky už dávno uschly. Co mě ale opravdu odrazuje je pojem „Jogurtovi kámoši“. 

S Jogurtem se znám ještě z dob, kdy jsem si barvil vlasy na různý divný odstíny, chodil do alternativních podniků a nebral pojem „nezávislé umění“ jako sprostý slovo. Já jsem z toho vyrostl, on ještě ne. Je o pět let mladší, ještě má čas. Je to tak velký magor, že si s ním zkrátka nemůžu dovolit nekamarádit. Život se s ním nemazlil. Nevím přesně, jak je to s jeho rodičema ale myslím, že jeden je mrtvý a druhý se pohybuje v konstantním cyklu mezi ulicí a odmašťovnou. Každopádně se Jogurt od dětství v podstatě vychovával sám. To z něj udělalo člověka, co neuznává žádný autority a naopak přijímá všechno, co běžná společnost odmítá: totalitním režimy, terorismus, zločiny a podobně. Proč se s ním přátelím? Věřím, že je to jen póza a pod tou slupkou čuráčka se skrývá obyčejný kretén a pod kreténem docela chytrý, citlivý člověk. Horší je to s lidma, kterýma se obklopuje. To jsou totiž normální kreténi a smažky. 

Zeptal jsem se proto opatrně:

„Jaký kámoši?“

Jogurt zase zareagoval překvapivě rychle.

„Dvě buchty který neznáš. A Detlef a jeho bitch.“

Teď si Jogurt doopravdy získal můj zájem. Ale nezaujaly mě překvapivě ty dvě holky, zaujal mě Detlef. Ano, opravdu se tak jmenuje a nevím, jestli je napůl Němec. Vlastně ani nevím, jestli se v jeho jméně na konci píše f nebo v. Jo to totiž týpek, o něco starší než já, který ale ví, kde přijít ke slušnym penězům. Když byl o něco mladší než já, založil firmu, co pronajímá sound systémy a poskytuje ozvučení pro různý hudební, hlavně elektro akce v prostorech, který k tomu nejsou určený. Což je teď hodně populární a hlavně v létě si tím přijde na slušný balík. Jeho specialitou je, že dokáže zařídit slušný ozvučení prakticky za jakýkoliv budget. Prostě tomu rozumí a ví, jak vytáhnout maximum z minima. V zimě, když není tolik kšeftů občas někde hraje jako DJ a díky svý práci má opravdu širokou škálu žánrů, který ovládá. A někdy, jen tak z nudy dělá za barem. A pak taky samozřejmě prodává drogy. Ale na rozdíl od Libora je to záruka kvality. Znám ho od vidění z nějakých akcí, kde hrál a hodně jsem o něm slyšel. Poznat ho líp může být užitečný i pracovně. Díky svýmu oboru kdekoho zná a grafikovi na volné noze, jako jsem já může dohodit zajímavý kšefty. Můžu díky němu taky vyřešit svůj problém s dealerem. A je to prostě člověk, kterýho je dobrý znát. 

Rozhodl jsem se, že chci o týhle expedici vědět víc.

„Můžu zavolat?“

Jogurt odpověděl nálepkou Hitlera se vztyčeným palcem. Odpověděl jsem mu usměvavým Goebbelsem. Je čas na kafe. V kuchyňce jsem di dal dělat preso a vytočil Jogurta. Jogurt opět neotálel a ozvalo se.

„Čúúúús“

„No čau. Prosím tě, co je tohle za akci, ta chata?“

„Jo, to je přes jednu mojí kámošku Johanu, tu neznáš. Chci jí vomrdat, ale to je jedno. Zná se právě i s Detlefem, tak nás tam pozvala. Je to chata jedný její kamarádky Báry, taková hrozná bacyhně je to. No a prostě tam chceme jet zakalit, ale problém je, že to nemá kdo vodřídit. Detlef sice má auto, ale nechal se chytit nalitej, dement.“

Takhle to je. Ani mě nepřekvapuje, že jsem nejspíš jediný Jogurtův kamarád, co má papíry, nebo si je nenechal vzít. Něco mi tu ale nesedí. Já, Jogurt, Detlef, jeho bitch, Johana a bachyně Bára. To je dohromady 6 lidí. Jak se máme nacpat do osobáku?

„Jasný, chápu.“ Odpověděl jsem. „A kdo pojede v kufru?“

„Co? Jo takhle. Von má Detlef multiplu, tam se nás vejde i šest. Jak furt vozí ty krámy, tak potřebuje prostornou káru.“

Začalo se mi to zamlouvat. Prokážu všem laskavost tím, že odřídím multiplu, zažiju fajn víkend, pravda, se dvouma holkama, z nichž jednu si nárokuje Jogurt a druhá asi nebude úplně šukatelná. Seznámím se ale s Detlefem, kolem kterýho bude samozřejmě spousta drog a třeba z toho kápne nějaká spolupráce. Ujistil jsem teda Jogurta, že se mnou může počítat, zjistil podrobnosti a vrátil s k práci, aby mi nic nezůstalo viset na víkend. Během tohohle víkendu asi nebudu mít na žádnou práci energii.

Na chatě jsme měli strávit celý prodloužený víkend. Vyrazit máme už v pátek odpoledne, a večer se tam vožereme. V sobotu budeme střízlivět a večer můžeme zajít do Dobříše, prý tam je docela stylová retro diskotéka. V neděli budeme střízlivět, večer se vožereme a v pondělí kolem poledne návrat. Fajn víkend. 

 

V pátek jsem všechnu práci patřičně odflákl, abych mohl odpoledne přijít k Detlefovi o chvíli dřív a pořešit obchodní záležitosti. Měl jsem homeoffice a Detlef bydlí na Jiřáku, kousek ode mě. Když jsem stál u jeho dveří, připadal jsem si, jako bych čekal na rande na slepo. Detlef mi otevřel a podal ruku. 

„Detlef“

„Konstantin.“

„Dobrý jméno.“

„A tos ještě neslyšel příjmení.“

Trochu jsem počítal, že se na něj zeptá. Nezeptal se. 

 

Když Detlefa potkáte někde venku, nikdy byste do něj neřekli, že je velký zvíře. Vypadá tak nějak normálně. Tmavý, krátký vlasy má po stranách zarovnaný strojkem na vojáka. Udržovaný plnovous, střední postava. Je na něm vidět, že má práci, při který nemusí od devíti do pěti sedět někde v kanclu a má čas zajít do posilky. Většinou nosí merch-trička různých akcí a klubů, pro který pracuje a dostává je gratis. Cool image, přitom za nula. Jinak má většinou slimfit džíny a konverzky. Prostě člověk, co má prachy, ale nepotřebuje to dávat na odiv. Je mi to sympatický.

„Seš tu nějak brzo.“

„Jo, dávám si radši rezervu.“ Vykotal jsem. „Nejdu nevhod?“

„Ne, mám volno už vod rána. Ten batoh si hoď tady v předsíni. Konečně si to volno můžu dovolit. Dělám sice jednu malou akci na jižáku, ale nechal jsem to klukům, co mi pomáhaj.“

Setřásl jsem krosnu v předsíni a následoval Detlefa do obýváku. Na jeho bytě už byly jeho peníze celkem znát. Velký, prostorný, 3+1 počítám, vysoký stropy; jsme na Žižkově. Interiér zařízený čistě, ale stylově. Naproti dveřím byla černá, kožená, moderní pohovka s konferenčním stolkem, plazmou a kvalitním stereem. Na pohovce v tureckym sedu seděla rozcuchaná blondýna v pánský kostkovaný košili a něco si ťukala do smartphonu. Když jsme s Detlefem vešli, zvedla k nám hlavu. Měla takový hezoučký, přitom osobitý obličej, trochu mi připomněla Milu Wasikoskowskou. Detlef nás představil.

„Tohle je Simona, moje holka, tohle je Konstantin náš řidič.“

Simona se zvedla, aby mi podala ruku. Bylo vidět, že pod tou košilí skrývá moc pěknou postavu. 

„Miláčku, to mi připomíná, že by ses měla jít chystat, za chvíli tu bude zbytek, tak ať zase nezdržuješ.“

Simona něco zamumlala a odešla z pokoje. Detlef na mě vrhnul výmluvný pohled.

„Dáš si zatim něco k pití?“

„Ne, díky. Nebude tvym klukům chybět auto?“

„Nebude. Je to malá akce. Pár beden, mixák, nějaký světlo. Něco tam maj svýho. Džony to naskládá do kombíka a když ne, pojede nadvakrát.“

Chtěl jsem ještě chvíli konverzovat, než se ho na férovku zeptám, jestli od něj nemůžu koupit emko.

„A fakt to všechno nacpeš do miltiply?“

„Kámo divil by ses, ale to auto je nafukovací. Hnusný, ale je dobrý ho mít. Když je něco většího, půjčím dodávku, ale většinou se vyplatí jet na víckrát.“

Nakonec jsem s tím ani nemusel začínat. Detlef vytáhnul balíček koksu, iPhone, žiletku a začal rýsovat čáry.

„Dáš si s náma?“

„Nejsem magor, budu řídit.“ Detlef se uchechtl.

„Jasný, nechceš dopadnout jako já.“ Zarazil jsem se. Fakt jsem neměl v plánu urážet ho hned v prvních pěti minutách.

„Ne, tak jsem to nemyslel…“

„Jasný, já to chápu.“ Deltef pečlivě rýsoval dvě bílý čáry. „Někdo je zodpovědnej od přírody, někdo si holt musí rozbít hubu.“

„Ale něco bych od tebe koupil…jestli…je to možný…“ Vykoktal jsem.

„Koks?“ Detlef ke mně zvedl hlavu od rýsování.

Samozřejmost, s jakou se na to zeptal mě uklidnila.

„Spíš emko, mám ho radši.“

„Jasný, hned jsem tě šacoval na emko.“ Zdvořile vyjádřená myšlnka: „Vypadáš moc chudě na to, abys mohl ujíždět na koksu.“

Detlef se zvedl od stolku a dvou úhledně narýsovaných lajn a šel směrem do kuchyně.

„Tak pojď za mnou.“ 

V kuchyni Detlef otevřel šuplík, ve kterym byste spíš čekali přibory a vytáhnul malý kufřík. Měl tam různě velké sáčky, většinou s emkem, balíčky koksu, nějaký koule, ale i tripy. Uprostřed byla malá, digitální váha. 

„Kolik toho chceš?“ Otočil se na mě.

„Tak dvojku? Za kolik to máš?“

„Normálně litr za gram. Ale že nám budeš dělat řidiče, tak dneska za osm kil. Takže dvojka?“

„Jo, v pohodě.“ Prima, tak už mám slevu i na drogy. 

Detlef vytáhnul jeden větší sáček s emkem a začal odsypávat narůžovělý krystalky na váhu.

„Hej a fakt díky, že nás tam odvezeš. Já jsem to s těma papírama podělal…“

„V pohodě, taky se rád provětrám.“

Detlef zastavil sypání. A shrnul krystalky do sáčku.

„Máš tam asi o nula celá jedna gramu víc.“ Pronesl Detlef ironicky. „Nevadí, ne?“

„Michal Tučný, zodpovědný vedoucí.“ Odpověděl jsem na jeho joke jokem o poznání trapnějším. 

Detlef ne uchechtnul. Zveld jsem sáček proti slunci. Vypadalo to dobře. Krásný, malý, narůžovělý krystalky. Bude se to dobře dávkovat. Jednou jsem to dostal v jednom velkym krystalu. Sice máte jistotu, že to není řízlý, ale drtit to je voser. Dal jsem Detlefovi peníze a byl o šestnáct kil lehčí, ale o dva dobrý gramy těžší.

Do kuchyně přišla Simona, podívala se na mě a na sáček. Výmluvně jsem se na ní usmál. Simona se mezi tím stihla učesat a převlýknout. Byla fakt hezká, i bez make-upu. Deltef jí vzal kolem pasu.

„Pojď, dáme sváču.“

Šli do obýváku, následoval jsem je. Sedli si na gauč, já si sedl na křesílko naproti nim. Detlef posunul iPhone s narýsovaným koksem gentlemansky k Simoně. Ta vzala kus brčka, který ležel opodál a čáru vysála. Detlef jí napodobil. 

„Energie, sbalená na cesty.“ Řekl Detlef přidušeně a rozvalil se na gauči. Simona prstem setřela zbytek koksu z iPhonu, když na něm cinkla zpráva. Detlef ji telefon sebral a zprávu otevřel. 

„Hele, už je tu Džony s károu. No tak si chvilku počká, než tu bude Jogurt.“ Zatrčil telefon do kapsy a podíval se na mě.

„A co vlastně děláš?“

„Jsem grafik no volný noze.“ Odpověděl jsem.

Detlef zpozorněl.

„Aha, dobrý. A pro koho děláš?“

„Tak různě.“

„Třeba?“

Řekl jsem nic neříkající jméno reklamky, ze který mám ty největší příjmy. 

„Aha, to neznám.“

„To ani nechceš. Je to malá agentura, děláme mrdky. Ale platí dobře.“ (na tenhle obor spíš průměrně). Pokračoval jsem v naučeném výkladu.

„Ale vyhovuje mi to. Zkoušel jsem dělat pro korporát, ale to prostředí mě stresovalo, tak jsem odešel.“ (překlad: dělal jsem pro „s Babišem nemáme nic společnýho“ Mafru, ale nestlíhal jsem jejich tempo, tak se mnou ukončili spolupráci.)

Detlefovi cinkla další zpráva.

„Děcka vyrážíme, Jogurt je tady. Ať ty paka nečekaj.“

Simona si z ložnice přivezla palubní kufřík na kolečkách, Detlef měl svojí sportovní tašku připravenou v obýváku. Vzal jsem si na záda krosnu a šli jsme před dům.

 

Jogurt byl v nejlepší kondici. Hned se hnal k Detlefovi a podával mu ruku.

„Čus hovado!“ Po těch slovech mu vrazil herdu do ramene. 

„Čau Lolitko!“ Pokračoval k Sáře, kterou pevně objal. Pak jsem byl na ředě já.

„Nazdar Kosťo.“ Podal mi ruku. „Ty se s náma po cestě nenapiješ, co?“

„To asi ne, mám rád svý papíry. Ale na místě to vynahradim.“ 

Pak pokynul k holkám.

„Kdyžrak tohle jsou Johana a Bára, tohle je Kosťa, výkvět naší generace.“

Nemám rád, když někdo komolí moje jméno jako Kosťa. Na druhou stranu si uvědomuju, že po lidech nemůžu ctít, aby vyslovovali čtyři slabiky místo dvou pokaždý, když mě chtějí oslovit. Každopádně pro tyhle holky už budu navždycky Kosťa. 

Podal jsem jim ruku. Joahana nevypadala marně. Bruneta menšího vzrůstu, trochu při těle, ale mě se to líbí. Velký prsa, kulatý obličej a pronikavý, hnědý oči. Moc hezký usměv. Zato Bára byla vážně katastrofa. Opravdu hodně tlustá, hnědý vlasy, modrý oči. Určitě za to nemohla, tyhle holky to mají v genech, ale hezkýho se na ní nedalo najít opravdu nic. I ty oči měla, tak nějak prasečí. Oběma holkám mohlo být tak kolem dvaadvaceti. 

Opodál stála stříbrná multipla a u ní Detlefův kumpán Džony. Detlef k němu šel a začal ho asi instruovat ohledně dnešní akce. Jogurt vytáhl z armádního batohu napůl vypitou láhev myslivce a podal jí nejdřív holkám, pak šel k Detlefovi a Džonym. Když Džony odešel, Detlef mi podal klíče. Naskládali jsme se i s báglama do auta, a vyrazili. Multipla je fakt praktický auto, škoda, že je tak hnusná. Člověk musí být opravdu silná osobnost jako Detlef, aby si troufl s něčím takovým jezdit a nebýt terčem posměchu.

V centru jsme samozřejmě chytli dopravní špičku. Z rádia jel Detlefův příjemně energický, deep housový mix. Vepředu se mnou seděl Detlef se Simonou. Měli za sebou asi náročnou, propařenou, profetovanou a prošukanou noc. Simona vytuhla hned na Vinohradský, Detlefovi na rameni. Ten se mnou ale taktně konverzoval a já se mu dál snažil vnutit ty mrdky co dělám, jako něco nanejvýš hodnotnýho a řemeslně dobrýho. Detlef přikyvoval, ale bylo mu jasný, že to jsou pořád jen mrdky. Vzadu uprostřed seděl Jogurt, protože je se svojí vychrtlou postavou ze všech třech nejskladnější. Jeho armádní torna, která se nevešla do kufru se starala o to, že jsem neměl výhled zadním sklem. Jogurt se samozřejmě snažil dělat do Johany způsoben, který kdybych vám tu teď popsal, asi byste nevěřili, že může fungovat. Nevím jak na Johanu, ale na hodně holek to funguje. Jogurt je takový šílenec, že to prostě dvacetiletým žabám, který chtěj jít proti proudu musí imponovat. Jen si to představte: Čerstvě dospělá dcera radního pro Prahu 5 představí svým spořádaným rodičům svého nového partnera. Rodiče celí natěšení, až poznají toho mladíka, který se má postarat se o reprodukci jejich vznešených genů. „Čus maminko a tatínku. Tohle je muj novej kluk, říkejte mu Jogurt.“ Do obývacího pokoje vejde kostnaté individuum s mastnýma vlasama, v kožené bundě a maskáčích. Načež před svým potenciálním tchánem a tchýní srazí paty steelek a zahajluje. Dokonalost, ne?

Mojí devizou, jak u holek sem tam boduju je, že na povrch působím jako slušně vychovaný, perspektivní skoro třicátník, co se chce usadit. Ve svetříku, černých džínách běžného střihu, sportovním sáčku, ale bez nějakých hipsteřin. Občas si vezmu Martensky, abych ten slušňácký dojem něčím rozbil. Umím slušně vařit a především o tom mluvit. Můžete být Gordon Ramsay, ale není vám to nic platný, když se jako Gordon Ramsay neumíte prodat a společensky z toho profitovat. Tímhle prvním dojmem sice odfiltruju všechny coury, co si chtějí jenom užít, nebo podvést svého dlouholetýho partnera. Pak se ukáže, že mi ale žádný drogový experiement není proti mysli, když mám čas, dokážu prokalit, profetovat a na kvalitní elektro propařit klidně víkend a přes týden zase sedět v práci a vytvářet hodnoty. Jistýmu typu holek to imponuje. Těm, co jsou na povrchu slušný až nudný, uvnitř jsou ale zvrhlý zvířata. Můžu dívku vzít na romantickou večeři do jazzového retro baru s živou hudbou, chovat se jako dokonalý gentleman, podržet jí dveře, pomoct z kabátu, přistrčit židli, someliérsky degustovat nabídnuté víno, doporučit specialitu šéfkuchaře, tiše konverzovat na jakékoliv téma kromě sportu. Vybrat své vyvolené dezert, degustovat další lahvinku vína, tentokrát s plnější chutí, zaplatit sumu, ze který bych normálně žil týden, pomoct dámě do kabátu, podržet dveře a jít domů. Tam té květince udělat něžnou masáž celého těla s olejem se santalového dřeva a pálit u toho svíčku s vůní mandlí (růže je moc prvoplánová). Načež tu děvku spoutat hrubýma, policejníma poutama, seřezat bičíkem na koně, a tvrdě jí to udělat zezadu. Pak tu čubku přetočit na záda, udělat jí to zepředu a v nepravidelných intervalech jí škrtit, aby nikdy nevěděla, kdy to přijde. Přitom jí drsnym hlasem opakovat, jaká je to špinavá děvka. Asi tak po dvaceti minutách se tý hydře udělat na kozy. 

Ano, takhle se snažím, aby to působilo. Ve skutečnosti to svědčí tom, že jsem se ve svých necelých třiceti nenaučil přijmout sám sebe a nejsem schopen se rozhodnout, kdo vlastně jsem. Většinou to lidi v mým okolí dřív nebo později prokouknou a buď přijmou, jaký jsem, nebo mě odvrhnou. Spíš to druhý. S Jogurtem kamarádim hlavně proto, že, ač se nezdá, dokáže se vám rychle dostat do hlavy, ale nikoho nesoudí. Snažím se ve vztahu k němu o to samý a nedaří se mi to. Ať už je ale Jogurt jakýkoliv, nedá se mu upřít jedno: je férový ke kamarádům.

Hluboce zadumán jsem málem projel červenou za Jiráskovým mostem, Před odbočkou do Zborovský. Rychle jsem to zadupnul, ti vzadu si ničeho nevšimli. Detlef jo, ale nedal nic najevo. Job řidiče mi už asi nedá. Deep house vstřídala nějaká retro wave, hudba jak z Robocopa. Chvilku jsem se soustředil na to, co si vzadu říkají Johana s Bárou. Chvílema se do hovoru snaží zapojit Jogurt, skrček vmáčknutý mezi dvě nadstandardně velké holky. Johana seděla napravo, tak jsem na ní hezky viděl přes středové zrcátko. Aspoň k něčemu ho mám. Tu a tam se naše pohledy setkali. Kdyby na ní neměl zálusk Jogurt, začal bych si od toho výletu něco slibovat. Chci mu ale jeho férovost oplatit. Celkový dojem kazila asi centimetr nad očima rovně střižená ofina. Holky s takovou ofinou jsou divný, vždycky. Ještě jedný zajímavý věci jsem, si všiml. Přímo za mnou seděla Bára, takže jsem na ní neviděl, zato jsem jí hodně slyšel a měla velice příjemný, melodický hlas. Tělnatý holky mají většinou hrubý a hluboký hlas, Bára však byla výjimka. Její hlas byl jemný, melodický. Přeci jen se na ní dalo najít něco hezkýho. Takže nevidět ale slyšet Báru, zato pokukovat po Johaně; ideální kombinace. Koncepci kazil akorát hlas Johany, který naopak nebyl moc příjemný, byl takový chraplavý. Když mluvila normálně, bylo to celkem roztomilý. Jelikož ale musela přeřvávat hlučnou Multiplu, její hlas zněl jako Bára Hrzánová. Nechcete holku, co má hlas Báry Hrzánový. Pokud nejste Radek Holub, zjevně. 

Najeli jsme na Strakonickou a Detlefův retro wave mix přidal na dynamice. Šlápl jsem na to a rozpálil na sto dvacet. Dieselový motor řval tak, že už se v autě v podstatě nedalo mluvit. Vzadu mlčeli, koukali do mobilu, pospávali. Snažil jsem se za volantem působit sebejistě. I když mi to k ničemu nebylo, měl jsem vědomou touhu udělat na Johanu dojem. Řízení holkám většinou připadá sexy, hlavně mladým holkám. V zrcátku jsem viděl, že mě Johana sleduje. Škoda Jogurta. A škoda tý ofiny. 

U Dobříše jsme sjeli z dálnice a Bára mě navigovala. Neotáčel jsem se, a snažil se představovat, že za mnou sedí nějaká holka s normální postavou (možná postavou, co má Johana), bledou pletí, pihama, hnědýma vlasama střiženýma pod bradou. K ní by ten hlásek seděl.

 

Dojeli jsme na chatu v osadě u Dobříše. Chata měla přízemí, podkroví a super terasu směrem k cestě, po který jsme přijeli. Dole byla jedna velká, společenská, „chlastací“ místnost a menší kuchyň. Nahoře v podkroví byly dvě ložnice po dvou postelích. Jednu zabrali Detlef se Simonou, která celou cestu prospala a teď tu bloumala jak zombie s milimetrovýma škvírama místo očí. Furt jí to ale slušelo, nechápu. Druhou měly obsadit holky. Já s jogurtem jsme se měli podělit o rozkládací gauč v chlastací místnosti a malou postel v kuchyni. Logicky by si měl Jogurt, se svýma dvaceti kilama vlýzt do kuchyně a já, se svojí hřmotnou figurou na gauč. 

„Kdo ví, jak to nakonec všechno bude.“ Odpověděl mi Jogurt, a šibalsky pomrkával směrem k Johaně. Ta jeho záměr ošukat ji už dávno věděla a ignorovala ho. Party začala v podstatě hned, jak jsme se vysoukali z auta. Chtěl jsem rozdělat oheň, dokud je hezký počasí, vždyť kalit uvnitř můžeme i v Praze, ale byl jsem přehlasován. Přidala se ke mně akorát Bára, nejspíš proto, že si matematicky spočítala, že když Jogurt vandruje do Johany, logicky na sebe zbýváme. Musím si dát pozor, jaký vibrace vůči ní vysílám. Hlásek má krásný, o tom žádná a mě hezký hlasy rajcují. Přeci jen je to něco jinýho, když vám při vášnivý noci pod přírazy zpívá Jane Birkin, nebo Tom Waits. Ale zrak mi pořád slouží dobře, i bez brejlí.

Byli jsme s Detlefem na terase, kouřili a bavili se o hudbě. Na Přišel za náma Jogurt s láhví tuzemáku, ze který si co chvíli přihnu.  Měl pro nás důležitou zprávu.

„Hele, kluci, jenom taková malá píčovina.“ Začal polohlasem. „Bára prej nesnáší drogy. Tak to musíme nějak chytře udělat.“

S Detlefem jsme mlčeli, neměli jsme představu, jak to myslí. Zároveň jsme si nedokázali představit jak bychom to my tři, stále ještě celkem normálně fungující narkomani, zvládli tři dny spolu bez fetování. 

„Jasně že si dáme. Teda pokud mě kluci pozvete, já jsem momentálně úplně dutej, poslední peníze jsem dal za chast na tady.“ Detlef si povzechl. „Akorát to musíme udělat nějak…chytře…chápete?“

„Jasně, chápu.“ Odpověděl jsem. „Bude to takovej chytrej, dlouhej drogovej večírek. A holky si samozřejmě ničeho nevšimnou.“ Pokračoval jsem ironicky.

„Johana je v pohodě. Bude s náma držet basu…teda kromě toho, že bude držet mě. A Bára nic nepozná, drogy zná tak z přednášek na gymplu.“ Jogurt vypadal, že přestože nic nemá, má naše drogový působení na tomhle víkendu docela přesně naplánovaný. „Krom toho teď pracuje na tom, aby se zjebala a odpadla jako první, takže pak budeme mít volný pole působnosti.“

„Jo, to zní jako plán.“ Odpověděl Detlef. Na terasu za náma přišla Simona a přitiskla se k Detlefovi. Nějak zázračně ožila a rozšířily se jí zorničky. Zatím co my tady děláme válečnou poradu, ona zhodnotila situaci podle sebe. Za chvíli byli ti dva do sebe zakousnutí. Naposled jsem si zhluboka potáhl, abych tu trapně nezavazel a mohl se uklidit. Jogurtovi to bylo jedno, vychutnával si cigaretu, o kterou mě stáhl. Když jsem odcházel, zaslechl jsem ještě dialog Detlefa a Simony.

„Nepudeme vyzkoušet naší novou ložnici?“ Simona měla koksem zastřený hlas. Některým holkám se to stává. Když se nafrčí, změní jim to hlas. Třeba ještě uvidíme, co to udělá s Johanou. Třeba se Bára Hrzánová změní na Amy Winehouse.

„Tak doufám, že kluci pořádně ohulí hudbu. Víme, jak se neovládáš, když seš sjetá.“ Řekl Detlef a se Simonou se odebrali do ložnice.

Vrátil jsem se do chlastací místnosti. Když se Detlef se Simonou přesunuli do ložnice, Detlefův přenosný reprák oněměl. Spároval jsem ho se svým iPhonem a pustil svůj svůj party mix, který měl odrážet mojí osobnost. Lépe řečeno: odrážel, jak jsem chtěl před lidmi vypadat. Chytré klasiky, které nikoho neurazí, jako Igy Pop, Lou Reed, Queen, pro rozmanitost The Cure, sem tam nějaký Ozzy Osbourne, nějaký kýč metal typu Amaranthe, nebo testosteroňárny jako Rammstein. Naopak tu a tam oldschool pop jako A-ha, Toto, Pet Shop Boys, ale vyloženě z recese třeba i Modern talking. 

Jogurt se vrátil z cigára a začal zase dělat do Johany. Jeho spontánní šarm na ni moc nezabíral. Byla unavená, co jsem zaslechl tak byla po noční a momentálně se to snažila přechlastat. Některým lidem trvá, než pochopí, že tohle fakt nefunguje a akorát si tím zadělají na opravdu ošklivou kocovinu. Začal jsem si nenuceně povídat s Bárou. Už se jí pletl jazyk, klopila do sebe víno, moje bílé víno z vinotéky naproti mýmu bytu. Popíjel jsem ho taky. Není po tom taková kocovina a piva si asi užiju dost zítra na piškotéce v Dobříši. Co jsem pochopil, tak Báru rodiče drží dost zkrátka, takže teď, když je mimo jejich dosah, snaží se to patřičně dohnat. Nejspíš už pochopila, že i když jsme na sebe na týhle party zbyli, nemám zájem se s ní intimně sbližovat. Vedla dialog v čistě kamarádským duchu a nijak na mě nedorážela. Je fajn, že holky jsou v tomhle mnohem empatičtější a nezájem druhého většinou respektujou, i když jsou pod parou. Krom toho bude mít Bára asi bohužel s odmítáním bohatý zkušenosti. Bavili jsme se o tom, co dělá ona a co dělám já. I když jsem neměl důvod se před ní nějak naparovat, zase jsem se snažil o svojí práci mluvit dost neurčitě, aby věci, na kterých dělám působily vznešeně a důležitě. Bára nic nafukovat nemusela. Studuje ve třetím ročníku žurnalistiku na FSV, na studium si vydělává psaním pro Novinky.cz a občas dochází jako směnařka do Seznam zpráv. Je vidět, že její rodiče chtějí, aby z ní něco bylo. Zároveň působí, jako vážně hrozně v pohodě holka. Škoda toho zevnějšku.  Je sice vidět, že o sebe pečuje; je vkusně oblečená, má vytrhaný obočí, čistou pleť, ale i tak je těžké si představit, že bych se jí někdy dotkl jinak, než kamarádsky. Pohádky nám kecaly o tom, že na vzhledu nezáleží a důležitý jo, co má člověk uvnitř. 

Během toho, co jsme spolu mluvili do sebe hodila tři další skleničky bílýho vína a přešla na červený. Bylo vidět, že už je hodně mimo. Ztrácela se v tom, co říkala, opakovala informace, měla problém se soustředit, když jsem něco říkal já jí. Z ložnice k nám občas doléhaly rány a vzdechy, ale dělali jsme, že to neslyšíme. Chvilku po tom, co utichly, se k nám připojil Detlef. Jogurt k němu vzhlédl od Johany a celou diskrétnost týhle situace zbořil.

„Á, pan Detlef Vymrdštajn. Jaký byl vymrd? A kde máte paní Simonu von Orgasmovnu?“

Detlef se zasmál, zakroutil hlavou.

„Odpadla, no…bylo toho na ní moc.“

„Uprcals jí k smrti?“ Pokračoval Jogurt.

„Soustavně na tom pracuju co jí znám.“ Snažil se Detlef naladit na Jogurtovu vlnu. „Nedá se, mrcha, furt nemá dost. Jdete kouřit?“

Tentokrát s náma šla i sváteční kuřačka Johana. Bára se mezi tím natáhla na gauč a asi už to pro dnešek zabalila.

„Kluci dáte mi někdo cígo?“ Zeptala se nás Johana. Krabičku vytáhl Detlef, za což jsem byl rád. Nechtěl jsem, aby si Jogurt myslel, že mu do Johany dělám tím, že jí dávám cigarety. Umí být dost vztahovačný. Mlčeli jsme. Na Jogurtovi bylo vidět, že by býval s Johanou zůstal uvnitř, nebo tady venku, každopádně jsme mu s Detlefem zavazeli. Nenutili jsme ale Johanu, aby s náma chodila, tak co. 

„No nic, já vás asi taky už opustim, fakt to dneska nedávám.“ Oznámila nám Johana. „Dneska se vyspim a zejtra budu pařmenka, jak má bejt.“ 

„Počkej.“ Snažil se jí bránit Jogurt. „Nemůžeš taky odpadnout. Co mi tady pak jako tři chlapi? To bude pěkná sausage party. To si jako máme dát hoňku?“

„Můžete. Aspoň by ti přestalo hučet v tý tvý kládě.“ Setřela ho Johana a vrátila se do chlastací místnosti. Típli jsme cigarety a následovali ji. Bára už na pohovce slušně zařezávala. Dřevorubecký chrápání, který teď vydávala v ničem nepřipomínalo její běžný, milý hlas. Johana se k ní sehnula a snažila se s jí probudit. 

„Báro! Báro vstávej, pojď, půjdeme si lehnout nahoru. Báro dělej, neříkej mi, žes zase vytuhla.“

„Tak jí tu nech. Neboj, my jí fakt neznásilníme.“ Přesvědčoval jí Jogurt. 

Johana se na něj znechuceně podívala a snažila se ještě zatřást s Bárou.

„Stejně asi nemam na vybranou. Když takhle vytuhne, neprobudíš ji ani motorovkou, už jsem to zažila. Jednou takhle vytuhla na Brutalech hnedka za stagí. Prospala tam celou noc. Ráno se vzbudila a kalila dál.“

Jogurt zkusil znova zažertovat na její účet. „Tak vona má celkem jistotu, že se jí nic nemůže stát, chápeme se. Maximálně by si jí odnesli cirkusáci.“ 

„hele nech toho!“ Rozeřvala se na něj Johhana. „Seš fakt hnusnej, víš to? Nikdo nemůže za to jak vypadá a Bára je skvělej člověk.“ 

„Dobře lásko, tak se nečerti.“

Johana na něj vrhla zlý pohled a šla nahoru pro Báry spacák. Rozepla ho a přehodila přes Báru. Pak se otočila na mě s Jogurtem.

„Kluci, vy si střihněte, kdo si vezme kuchyň a kdo půjde nahoru místo Báry. Mě je to šumák.“ Musela to říct, aby dala Jogurtovi najevo, jak ho má na háku. 

„Tak to tu nezbořte.“ Usmála se na nás nakonec. „Dobrou.“

 

„No.“ Řekl Detlef, potom, co Johana odešla. „Jedna věc se tim vyřešila.“

Detlef sáhnul do kapsy a vytáhl balíček s koksem. „Můžu vás pozvat na fet?“ Byla to řečnická otázka.

„Ale půjdeme radši ven, kdyby Bára nebyla tak mrtvá, jak vyadá.“

Přesunuli jsme se na terasu. Jogurt už byl slušně posilněný tuzemákem a motal se. Jsem zvědav, co s ním v tomhle stavu udělá koks. Je to zkušený feťák, ale jeho stavy jsou dost nevyzpytatelný. Detlef narýsoval tři čáry, využil právo prvního šňupnutí a podal telefon Jogurtovi, ten ho pak podal mě. By to dobrý koks, pověsti o Detlefově matroši nalhaly. Vychutnával jsem si, jak to pomalu začínalo působit. Nedalo mi to a musel jsem si do Jogurta rýpnout.

„Ten tvůj plán vojet Johanu ti zatím nějak nevychází.“

„Ale…“ Jogurt si posmrknul. „…každá holka má zámek, jenom ho musíš najít a odemknout. To se podá.“ 

„No jo, ale ne každý klíč strčíš do každýho zámku.“

„Jo, ale já mám v gatích šperhák, kterým otevřu každej zámek, i kdyby to byl pás cudnosti.“ Oponoval Jogurt energicky. Už byl pěkně nafrčenej. 

„A víš co? Proč s tím otálet, jde se odemykat.“ Jogurt se zvedl a zašel do chaty.

„Co chce se ten magor dělat?“ Podíval se za ním Detlef.

„Nevim, je to magor. U něj nikdy nevíš.“ Dalo by se čekat, že teď půjdeme a budeme zjišťovat, jestli Jogurt neprovedl nějakou blbost. Místo toho jsme si ale zapálil a dál seděli a kecali na terase. 

„Dobrej koks.“ Pochválil jsem Detlefovi jeho zboží.

„Čekal si snad nějakou mrdku? Já mám vždycky dobrý zboží. A vždycky lepší, než ostatní. To je moje superschopnost, jako ten týper v Deadpoolovi dvojce.“

„Jenom jsem uznal za vhodný ti tvoje drogy pochválit. Jako kuchařovi, když se dobře najíš.“

„Tak to jo.“ Detlef se uchetl. „Jsem rád, že ti z mojí kuchyně chutnalo.“ Detlef si potáhl. „Pak mi poreferuj o tom emku. Ale vopatrně, má to fakt grády.“

Delefa přerušil pronikavý ženský jekot, byla to Johana. 

„To si děláš kurva prdel ty kreténe! Hned vypadni!“

S Detlefem jsme na sebe koukli, ohodili cigára, běželi od chaty, vyběhli do podkroví do ložnice, ze který se křik ozýval. Pohled to byl skutečně impozantní. K oknu naproti dveřím se tiskla Johana jen v dlouhém tričku a zřejmě kalhotkách a vytřeštěně koukala na Jogurta. Jogurt stál uprostřed místnosti nahý a z jeho kostnatého těla groteskně čouhalo to, co Jogurt před chvílí nazval šperhákem. Jeho erekce pomalu klesala. Když nás Jogurt uviděl, sebral z Johaniny postele spacák a zakryl si rozkrok. První se z té podívané vzpamatoval Detlef.

„Co se tu kurva stalo?“

„Co asi!“ Rozkřikla se na něj Johana. „Tenhle úchyl se mi snažil nahej vlýzt do postele!“ 

S Detlefem jsme vyprskli smíchy. Komičnost situace umocňoval Johanin hlas. Když křičela, přešel až do chrapláku a připomínal teď, jako kdyby se Marge Simpsonová se stala frontmanem nějaké norské blackmetalové kapely.

„To je fakt hrozná prdel!“ Rozčilovala se dál Johana. Uvědomoval jsem si, jak traumatizující to pro ni musí být, ale zároveň jsem se nedokázal přestat smát. Byli jsme sjetý. Detlef chytil Jogurta za rameno a začal ho odvádět pryč.

„Pojď prosimtě ty idiote…“

„Odveďte si toho úchyla!“ pokračovala Johana a otočila se na Jogurta. „A ty se ke mně do konce víkendu nepřibližuj na tři metry, rozumíš?!“ Pak Johana došla k Jogurtovi a vytrhla mu z ruky svůj spacák. „Tohle mi dej.“ Odcházeli jsme s Jogurtem a Detlefem z místnosti a pořád jsme se nemohli přestat smát. Ve dveřích leželo Jogurtovo obečení, který si sebral a zakryl se. 

„A tohle si vem sebou!“ Zakřičela za náma Johana a hodila po nás zabalený kondom, který si asi vzal jogurt sebou k uskutečnění svého plánu. Otevřely se dveře ložnice naproti a objevila se v nich rozespalá Simona v bledě modrym pižámku. 

„Co se děje?“ Podívala se na nás a na Jogurta, který si k rozkroku tisknul kupu svého oblečení. „Ježišmarja, no to mě poser.“

Detlef se otočil a šel k Simoně.

„Nic Miláčku, spi dál. Tady Jogurt jenom nedokázal udržet na uzdě svůj šperhák.“ Vyprsknul jsem v dalším záchvatu smíchu. Detlef políbil Simonu a zavřel za ní zase dveře. Jogurta jsme odvedli do chlastací místnosti, kde se oblíknul.

Báru tahle epizoda nevzbudila. 

 

Vrátili jsme se na terasu pokračovat v našem alkoholickém a fetovacím dýchánku. Chvíli jsme si ještě utahovali z Jogurta, ale po další čáře nás to přešlo. Vytáhl jsem flašku Tullamorky, Jogurt dalšího Myslivce a střídavě jsme zvali Detlefa na panáky za to, že se s náma dělí o kos. Nebyl to moc férový obchod, ale Detlefovi to viditelně nevadilo. Pustil nějaký devadesátkový rave mix a celkem se to do tý situace hodilo. Okolní chaty byly poměrně daleko, takže noční klid jsme neřešili. Jogurt chytil svojí klasickou koksovou kecavku a pořád do nás něco hustil. My jsme byli taky slušně sjetý, tak jsem ho v tom podporovali. Co půl hodiny Jogurt vyzval Detlefa, aby narýsoval lajnu a ten ho vždycky poslechl a narýsoval samozřejmě i mě. Když se ale Jogurt zmínil o tom, že má rád poslední film Larse von Triera, spustilo to zase mojí kecavku.

„Kámo, poslední Trierovy filmy jsou totální shity a Jack staví dům tomu nasadil korunu. V osmdesátkách a devadesátkách Trier za něco stál, ty filmy byly originální, ale od Antikrista je to už jenom čirá intelektuální masturbace svym vlastním stylem. A Gaspar Noé je úplně stejnej honimír. Voba si před náma honěj svý umělecký péro jako úchylák v parku před nezletilýma holčičkama. Noé dokonce musel udělat celej film ve 3D, aby se divák mohl cejtit jako dvanáctiletá buchta, který se starej úchylák vystříká v parku do ksichtu.“

„Tak já nevim…“ snažil se oponovat Jogurt „Jack staví dům pro mě byla taková hodně černá komedie. Fakt jsem se u toho řezal.“

„Černá komedie možná do chvíle, kdy tam začne zabíjet ty děti před jejich matkou, to bylo i na mě trochu moc.“ Poodhalil jsem před Jogurtem a Detlefem svoje nitro. Snažim se mluvit otevřeně o svých citech a slabinách, je to způsob, jak přijmout sám sebe. A taky to dělají ty drogy.

„Seš sračka.“ Odpověděl Jogurt a upřímně jsem tuhle reakci čekal.

„Říkej si tomu, jak chceš. Já bych spíš řekl někdo, kdo se nestydí za svoje emoce.“

„Tohle jde mimo mě.“ Přidal se do hovoru Detlef. „Já mám rád Guye Ritchieho a Davida Finchera.“

„Fincher je super.“ Chytil jsem se tématu. „Ale záleží, jestli je to film, kterej chce sám dělat, nebo je to producentskej projekt. Zmizelá byla úplně fenomenální, to byla fakt pecka. Jeho Muži, co nenávidí ženy stáli za vyližprdel, ta dánská verze je mnohem lepší. A to nejsem úplně fanoušek evropskýho filmu, jak jste si mohli všimnout.“

Detlef nereagoval, asi má ten film rád. Místo toho řekl: „Nechcete změnit téma? Vždyť jsme jak ty mimoni z Clerks.“

Neudržel jsem se a vykřiknul jsem „Kámo, ale Kevin Smith…jo dobře, chápu“. 

„No a co ženský?“ otevřel nové téma Jogurt a otočil se na Detlefa. „Co ty a Simona? Na jak dlouho to s ní vidíš?“

Detlef chvíli mlčel. „Bude se ti to zdát možná divný, ale neplánuju se s ní rozejít.“

„Jakože ještě ne teď, ale někdy v budoucnu jí pošleš do píči?“ Snažil se to pochopit Jogurt.

„Nemám vůbec v plánu jí posílat do píči, Jogurte. Už jsem starej na krátkodobý vztahy, mohl bych už trochu zvolnit a třeba se usadit.“ 

„Jako mít s tou buchtou děti?“

„Možná časem…proč ne?“

„Já nevim…“ zamyslel se Jogurt „Tak nápad je to určitě dobrej, ale zrovna s ní?“ Kývnul nahoru, směrem k podkroví chaty. 

„Co se ti nezdá?“ Ohradil se Detlef. „Přijde ti hnusná, nebo blbá?“

„Ne, tak…“ Jogurt se snažil jednat diplomaticky, ale byl sjetej, nešlo mu to. „Drška to není, naopak. I postavu má dobrou, prdel, kozy a tak. Ale nemyslim si, že je to ten typ, co se chce usazovat.“ 

„Drž hudu.“ Odpověděl mu s pohodovým klidem Detlef. „Znáš ji chvilku, nic o ní nevíš. Bere mě takovýho, jakej jsem. Nejde po penězích a nezakazuje mi drogy. I když, s tim taky časem skončim.“

„Děláš si prdel!?“ vykřikl nevěřícně Jogurt. „Jako brát, nebo prodávat?“

„Obojí. Nechci, aby mi ve čtyřiceti prdla cévka, nebo mě do tý doby zabásli.“ Detlef se odmlčel a poplácal Jogurta po zádech. „Ale neboj, plánuju to výhleově. Ještě budeš mít hodně možností vyšňupat si frňák mym fetem.“

Chvíli jsme mlčeli, Jogurt kroutil nevěřícně hlavou. Nakonec přeci jen přerušil ticho. „Svět se v prdel obrací. To bych to rovnou mohl zkusit na Báru.“

Oba jsme se s Detlefem šokovaně podívali na Jogurta? „Cože?“ Zareagoval první Detlef. „Jak to s tim jako souvisí…a hlavně…cože? Co to do kundy meleš?“

„Nevim, dělám si prdel. Jenom, že když seš ty schopnej skončit s fetem, tak je klidně možný, že si to rozdám s bachyní, jako je Bára. Což teda rozhodně neudělám.“

„Jo tak…“ přikývl Detlef. Trochu mě mrzelo, jak se o Báře vyjádřil, protože jsem k ní začal cítit docela pozitivní emoce. Samozřejmě kamarádsky.

„Náhodou, Bára je moc sympatická.“ Obrátil jsem hovor jiným směrem. „Škoda, že je tak…“

„Hnusná?“ Doplnil mě Jogurt.

„Tos řekl ty. Jak jsem s ní dneska bavil, bylo vidět, že je fakt chytrá a…prostě se s ní dobře kecá a má krásnej hlas. Kdyby tak ten mozek a ten hlas šlo přesunout do nějký aspoň průměrný skořápky.“

„No jo.“ Ozval se Detlef. „Je jako Multipla.“ Kývnul ke svýmu autu, stojícímu na pozemku pod náma. „Hnusná, ale je dobrý ji mít.“

„Vy jste voba buzící!“ Vykřikl Jogurt a kývl ke mně. „Ty tady mektáš něco o tom, jak nedáváš zabíjení dětí a ty tu zase házíš metaforama, jak nějakej fucking poeta. Narýsuj radši další čáru“

Detlef se podíval na mobil. „Klidně si dej, ale já už to balim. Jsou skoro čtyři ráno, to asi na iniciační party stačilo. Ať ten zítřek není zas tak zabitej.“

Přidal jsem s k Detlefovi. Lajnu bych si ještě dal, ale nějak se mi nechtělo tady zůstávat jenom s Jogurtem. Detlef Jogurtovi odsypal hromádku na slušnou lajnu. Ve dveřích jsem se ještě otočil na Jogurta, kterej si s geometrickou přesnosti kreslil na telefon bílou čáru. 

„Jdu spát k Johaně a budu jí hlídat. Až tam zase přijde nějakej úchyl se stojícím dickem, tak mu ho uříznu. Jasný?“

Jogurt něco zamumlal a dál se věnoval geometrii. Vyšli jsme s Detlefem po schodech do podkroví. Detlef se na mě ještě otočil.

„To, cos řekl o Báře bylo super. Každej nemá odvahu říkat takový věci…aby nebyl za buzíka. Všichni si hrajou na cynický bestie. Je fajn potkat někoho, kdo se nestydí za emoce.“

Nevěděl jsem, co na to říct. Chtěl jsem na Detlefa udělat dojem tím, jakej jsem kádr pak na něj zapůsobím tímhle.

„No jo…asi jsem cíťa, tak proč se za to stydět.“

„Dobrej přístup. Tak dobrou.“

Bouchli jsme si na rozloučenou do pěsti a šli každý do své ložnice.

Johana trochu chrápala, ale rozhodně to nebylo na špunty do uší. Mám zkušenost, že holky při těle dokážou být při spaní dost hlučný. Rozbalil jsem si potichu spacák na druhé posteli a vlezl do něj. Myslel jsem si, že kvůli koksu nebudu moct usnout, ale asi to víno a Tullamorka způsobily, že jsem usnul v podstatě hned. 

 

Vzbudil jsem se asi v osm, podobně, jako vstávám do práce. Děje se mi to běžně, pokud nejdu spát až ráno. Vypadalo to, že celý barák ještě spí. Chvíli jsem se snažil sjíždět Facebook, Instagram a Tinder, ale byl tam na hovno signál. Zkusil jsem jít ještě spát a povedlo se mi to. 

 

Znova jsem se vzbudil něco před jedenáctou. Měl jsem za sebou asi sedm hodin spánku. Když si ještě přes den zdřímnu, bude to akorát, abych mohl další noc fungovat. Johana už byla taky vzhůru. Sešel jsem dolů. Gauč, na kterym vytuhla Bára byl taky prázdný, Jogurt zařezával na pryčně v kuchyni. Vyšel jsem na terasu. Bára s Johanou tam seděly, poslouchaly Eluveite, nebo podobný „holčičí“ metal. Něčemu se hlasitě smály a popíjely nahnědlou břeku z velkých hrníčků. Když mě slyšely přijít utichly.

„Dobré ráno.“ Pozdravil jsem je co nejveseleji to šlo.

„Nevim, co je na něm dobrýho.“ Odpověděla mi Bára ironicky. Bylo vidět, že i když jí není dobře, pozitivní energie jí ale neopustila. 

„Ajaj, tady to někdo přepískl.“ Odpověděl jsem a nenuceně se opřel o zábradlí naproti holkám. 

„No, přece jsi viděl, jak jsem vpadala.“ 

„To jo, ale pila jsi dobrý víno, moje víno.“

„Nejsem zvyklá pít. A jak jsem vytuhla na tom gauči, jsem celá rozlámaná. Bodla by mi masáž.“ Následovalo zištné mlčení.

„Tak to musíš za někym jinym, já bych ti to svýma nešikovnýma rukama ještě zhoršil.“ Což byla vědomá a dost průhledná lež. Pokusil jsem se to zamluvit. „Zkus třeba Jogurta.“ Jak jsem to ale vyslovil, nejradši bych si jednu vlepil. Vzpomněl jsem si na jeho včerejší epizodu s Johanou.

„No ty vole!“ Chytla se okamžitě Bára. „To je fakt nechutný prase, Johana mi všechno řekla. Když jsem to slyšela, chtěl j sem ho rovnou vypakovat, ať si jde do Prahy třeba pěšky.“ Otočila se na Johanu. „A ty ses ho ještě zastala…“ Na Johaně bylo vidět, že jí to téma není příjemný. Na druhou stranu Jogurta už zná a chápe, že to byla klasická Jogurtovina. 

„Jogurt, no…“ nevěděl jsem, co na to říct. „Byl dost…“ zarazil jsem se. Chtěl jsem říct „sjetej“, ale uvědomil jsem si, že tady se přece vůbec nefetovalo. „…vychlastanej. Lidi dělají různý věci. Někdo vytuhne na gauči, někdo vytahuje dicka.“ Na Báru tenhle muj pokus odlehčit situaci nezafungoval, Johana se trochu uchechtla. Zkusil jsem teda změnit téma a otočil se na ní. „Nechrápal jsem v noci moc?“

„Nevim.“ Odpověděla Johana. „Spim tvrdě. Na bejvalýho si stěžovali i sousedi. A mně to nikdy nevzbudilo.“ Rozhodl jsem se, že nezávazný konverzace bylo dost.

„Chcete udělat dobrý kafe?“ Důraz na dobrý byl zřejmý kalkul. Chtěl jsem jim ukázat, jaký jsem gurmán a jako správný pozér jsem si na chatu zabalil moka konvičku. 

„My už máme.“ Odpověděla Bára a zvedla svůj hrníček s červenýma puntíkama.

„Jo tohle.“ Odpověděl jsem přezíravě. „Budu hádat. Nescafé tři v jednom?“ Holky se rozesmály. Ujíždět na dobrym kafi teď frčí. Asi se do nich kvůli tomu naváželo už hodně lidí a ony to mají prostě jako takovou revoltu. 

„Já mam kapučíno.“ Odpověděla Johana.

„Kapučíno tři v jednom?!“Odpověděl jsem teatrálně. „No ty vole…“ Demonstrativně jsem odešel z terasy. Jsem pokrytec. Kdyby bylo nejhůř, vypil bych i tři v jednom. 

Šel jsem do kuchyně a dal si připravovat. Kafe. Samozřejmě jsem do konvičky necpal žádný vybraný, čerstvě nameltý kafe, ale obyčejný, vakuově balený Tchibo. K snídani jsem si dal vařit párky, takhle po kalbě se to hodí. Měl jsem je v bio kvalitě. Nejsem žádnej gastro fašista na kvalitní suroviny, běžný věci mám clever z Alberta. Bio párky si ale čas od času dopřeju.

Za mnou se ozvalo šustění spacáku a sténání. Otočil jsem se. Úplně jsem zapomněl, že tu spí Jogurt a nebral na něj ohledy. 

„Ale!“ zavolal jsem na něj. „Pan homo erektus maximus se probudil.“

„Ty seš homo, debile.“ Odpověděl Jogurt zastřeným hlasem. „Kolik je hodin?“

Podíval jsem se na hodinky. „Něco po půl dvanáctý. V kolik si šel spát?“

Jogurt se zamyslel. „Nevim vole. Dal jsem si čáru, ještě chvilku jsem tu zevlil a zabalil to.“

„Tos po tý náloži mohl usnout?“

„Jo…“ odpověděl Jogurt. „Taky jsem dost kalil, víš jak. Tak jsem padnul za vlast.“

Něco se mi na tom, jak to říkal nezdálo, ale bylo i po tom hovno. „Chceš kafe?“ zeptal jsem ho radši.

„Jo, dám si.“ Odpověděl Jogurt.

„Tak já ti trochu nechám v konvičce, oká?“ 

„Nemusíš, dám si turka.“

„Ty seš prasomrd. Tak tady ti nechám kafe a udělej si ho sám. Tohle si nevezmu na svědomí.“

Začal jsem si krájet cherry rajčátka a celozrnej chleba. Nevim, proč si tolik potřebuju pěstovat image fajnšmekra přes jídlo.

„Co vostatní, už jsou vzhůru?“ Zeptal se Jogurt. 

„Holky jo.“ Odpověděl jsem. „Detlef se Simonou ještě spí. Nebo prcají…hodně potichu.“

„Co holky, jsou v pohodě?“ Zeptal se Jogurt. Moc jsem nepochopil, proč se ptá.

„Bára je na tebe pěkně nasraná, prej tě chtěla vypakovat.“

„Co? Proč?!“ Zhrozil se Jogurt.

„No proč asi.“ Odpověděl jsem. „Johana jí to řekla, jaks tam na ní mával pérem.“ Vytáhl jsem z vody jeden párek a zamával jím ve vzduchu.

„Jo tohle.“ Jogurt se uklidnil a zase si lehl. 

Jogurtův zájem o názor někoho druhýho jsem nepochopil, obvykle je mu to jedno, ale dál jsem se v tom nešťoural.  Naložil jsem párky na talíř k rajčátkům a chlebu, přidal trochu hrubozrnný hořčice (kterou jsem si samozřejmě taky přivezl sebou), nalil si kafe a šel snídat za holkama na terasu.

Postupně se k nám přidal Jogurt a Detlef se Simonou. Po snídani jsme plynule přešli do dalšího pití. Stáhnul jsem Johanu o jeden Kingswood výměnou za neomezený přístup do mojí krabičky Camelek. S její spotřebou to byl výhodný business. Tak jsme tam seděli a chillovali na terase, po nějaký době nás opustila Bára, aby uklidila svinčík po včerejší party. Byla by slušnost nabídnout jí pomoc, ale začal na mě dolýhat dojezd. Sedět na terase, hřát se na možná posledním, pozimním slunci a klopit do sebe cider bylo tak to jediný, na co jsem se momentálně cítil. Mimo to, už jsem svojí zásluhu na týhle akci cítil v tom, že jsem sem všechny dovezl.

Řešili jsme dál obvyklý sračky, když k nám zase přišla Bára a dotčeně se podívala na Detlefa.

„Mohli jste to aspoň hodit do koše.“

„Co?“ zeptal se nechápavě Detlef.

„Co asi, tu šprcku!“ Zvýšila hlas Bára.

„Jakou šprcku?“ Zeptal se znova Detlef a tentokrát si Bára získala pozornost i Simony, Johany a mě. 

„Jakou? Tu co jste hodili za hajzl. Jsou tu asi tři koše v celkym baráku, tak to nemusel bejt takovej problém. A nikdo jinej to tu včera nedělal.“ 

Simona se nadechovala k odpovědi, ale Detlef jí stisknutím ruky naznačil, ať se do toho nemontuje.

„Promiň.“ Detlef se odmlčel. „Byl jsem včera už trochu mimo. Půjdu to uklidit.“ 

Začal se zvedat.

„Nemusíš, už jsem to vyřešila.“ Zastavila ho Bára a otočila se i na nás na ostatní už mírnějším hlasem. „Myslete na to, že je to chata mých rodičů, který mají představu, že tady asi děláme kurz vyšívání, jinak by mi to tu nikdy nepůjčili. Tak se tu chovejte jako lidi.“

„Jo, jasně, budeme.“ Řekli jsme s Detlefem téměř jednohlasně. Jogurt vypadal, že už je zase mimo. 

„Dobře.“ Bára vypadala, že jí to ukonejšilo a vrátila se do chaty. Johana protočila oči a následovala jí.

„Počkej, Baruš, pomůžu ti s tim.“

Simona se nechápavě otočila na Detlefa. „Co to bylo? Dyk přece beru prášky!“

„Miláčku neřeš to prosím.“ Snažil se jí umlčet Detlef.

„Jak neřeš? Proč jí s tou šprckou prostě nepošleš do prdele?“ Ohradila se Simon.

„Protože někdy je prostě lepší uznat svojí vinu, i když to tvoje vina neni než se hádat o hovně. Šetřit energií na důležitější věci.“

„No a kdo to teda byl?“ Nenechala se odbýt Simona. 

„Lásko já fakt nevim a je mi to šumák!“ Ohradil se tentokrát zase Detlef. „Jsou tady další čtyři dospělí lidi různýho pohlaví. A já nejsem žádnej fucking Kolombo abych to tu vyšetřoval. Nech lidem trochu soukromí.“

„Hmm…“ Na Simoně bylo vidět, že jí to vrtá hlavou. Podívala se na mě a já předstíral, že mě zrovna hrozně zajímá železný šroub v zábradlí terasy. Pak se podívala na Jogurta, který vypadal, že dospává koksovinu. „Dala bych si čáru.“ Řekla nakonec. 

Detlef chvilku mlčel, bylo vidět, že by jí s tim nejradši poslal někam. „Tak pojď.“ Řekl nakonec. „Ale do auta. Nepotřebuju, aby mě Barbora načapal ještě při fetování.“

Oba se zvedli, sešli po schodech z terasy a zmizeli v autě. Jogurt otevřel oči a bylo vidět, že spánek jen předstíral. Podíval jsem se na něj, ale mlčel jsem. Ta pubertální kauza jménem „Kdo tu šukal se šprckou“ mi vrtala v hlavě a vzhledem k dostupným informacím mě napadala jen jedna varianta. Byla ale tak nechutná, že jsem na ní vůbec nechtěl myslet. Opřel jsem si hlavu o obložení chaty, zavřel oči a snažil se nemyslet vůbec na nic. Asi jsem taky na chvilku usnul, protože mě probudilo bouchnutí dveří u Miltiply. Na Terasu se vraceli Detlef se Simonou, ale nesedli si. 

„Půjdu nahodit make-up.“ Řekla Simona zase svým kosovým, zastřeným hlasem. „Asi pak pujdeme někam na oběd, ne?“

„Jo, to bysme mohli.“ Připustil jsem. Když mám kocovinu s dojezdem, snědl bych koně.

„Mam čínskou polívku.“ Odpověděl Jogurt. „Ale vy běžte.“

Simona si odfrkla a odešla do chaty. Deltef si ale znova nesedl, dál stál nad náma.

„Hele borci, potřebuju pomoct něco uklidit v autě. Pomůžete mi?“

Jogurt otevřel jedno oko. „Co uklidit?“

„Něco!“ zvýšil hlas zase Deltef. „Tak co, jdete?“

„Jo takhle!“ Jogurt si asi myslel, že jde o další kolo frkání, tak ho přešla kocovina a vyskočil. Hodil jsem do sebe zbytek zvětralýho cideru, zvedl se taky a šel za Detlefeme k autu. Tušil jsem, že o fet tentokrát nepůjde, ale o uklízení nejspíš taky ne. 

Detlef se opřel o auto a mlčky si mě a Jogurta prohlížel. Jogurt už byl žhavý na další frkačku.

„Tak co bude s tim fetem?“

„Žádnej fet nebude ty smažko!“ Rozkřikl se na něj Detlef, ale tlumil hlas, aby ho neslyšely holky v chatě. „Zato by mě zajímalo, koho jsem před chvíli vytáhnul z dost hnusnýho průseru s tou šprckou.“

„Cože?“ Zeptal se nechápavě Jogurt? Mlčel jsem, protože mi to taky vrtlo hlavou.

„Prosimtě nedělej ze sebe většího kreténa, než seš.“ Uzemnil ho Detlef. „Někdo tady včera použil kondom a já se Simonou jsme to nebyli. Simona bere prášky a vlastně by mi ani nevadilo, kdyby se mnou otěhotněla.“

Prolýtla mi hlavou otázka, kdo by chtěl mít dítě s holkou, co musí sosnout lajnu sotva ráno otevře oči. Asi má Simona nějaký skrytý kvality, který to převyšují.

„Johana včera rozhodně nevypadal, že by měla chuť na sex.“ Pokračoval Detlef. „Takže když vyloučíme všechny nemožný varianty, ta, která zbyde je jediná možná, jakkoliv nechutná se může zdát.“

Nechápavě jsme na Detlefa koukali. První se ozval Jogurt.

„Co se tim snažíš říct? Že si začal číst Doyla a jeblo ti z toho?“ I když se Jogurt nezdá, je docela sečtělý.

„Chci tim říct, že jestli sem nepřišel nějakej skřítek kondomáček a nenechal nám za hajzlem použitou šprcku, jeden z vás si to včera rozdal s Bárou.“ Detlef udělal dramatickou pauzu. „Což je samo o sobě dost nechutný. A protože Bára kvůli tomu kondomu přišla zjebat mě, nejspíš o tom nevěděla. Takže to perverzní prase to muselo udělat když spala. Což je ale ultra nechutný.“

Detlef těkal očima mezi mnou a Jogurtem, To naštvalo zase mě. Že by mohl připustit, že bych já byl něčeho takovýho schopen. Vůbec celá ta představa, že by vůbec někdo byl schopen se vyspat s holkou když spí, mi přišla nechutná. A ještě s Bárou. Ale to, co říkal Detlef dávalo smysl.

„Děláš si prdel?!“ Začal jsem se bránit. „Viděl jsi mě přece, že jdu normálně spát. A něco takových bych…bhuee“ Otřásl jsem se, protože jsem na chvíli dovolil svýmu mozku představit si, jak to dělám s Bárou, když spí. Ta představa zaplavila můj mozek jako tsunami sraček. Snažil jsem se jí uklidit do skrytých zákoutí mojí mysli a doufat, že nevyleze, pokud možno nikdy. Zejména ne ve chvíli, kdy budu mít normální sex s aspoň průměrně vypadající bdělou holkou a nezaslouží se o rychlou ztrátu mojí erekce. 

„No tak já nevim, kdo tu včera básnil, jaká je to skvělá holka.“ Osočil mě Jogurt.

„Ty jeden vygumovanej prasomrde!“ Rozkřičel jsem se na Jogurta, ale pořád jsem se snažil tlumit hlas. „Říkal jsem skvělá, ale absolutně...nemrdatelná…nebo něco v tom smyslu.“ Chvilku jsem se díval na Jogurta, ten sklopil svůj zrak do země. „To ty ses včera tak vyndal, žes ho musel jít vytáhnout na Johanu. A když ti nedala, byl si z toho frustrovanej a hučelo ti v kládě. A i po tom, co jsem šli všichni spát, ty ses tady dál sjížděl. Tak se to nesnaž hodit na mě!“

„To je pravda.“ Podpořil mě Detlef. „taky nevěřim, že by toho byl Konstantin schopnej. Nebo vůbec někdo schopnej.“ Detlef se odmlčel. „Ale pokud by to vůbec někdo mohl udělat, tak ty, Jogurte.“

„Co?“ bránil se Jogurt. „Co si to o mě myslíš?“

„Znám tě nějakej rok.“ Odpověděl mu Detlef. „A neustále mě překvapuješ tím, kam až dokážeš zajít. Jak hluboko ještě můžeš hlesnout. A jsem přesvědčenej, že pokud na celym světě existuje někdo, kdo by byl něčeho takovýho schopnej, tak seš to ty.“ Chvíli jsme mlčeli, Jogurt zase sklopil hlavu. Detlef pokračoval. „A jak říká Konstantin. Tys tady ještě zůstal a dal si královskou čáru. Hučelo ti v kládě. A spal si tady dole, s Bárou.“ Opět následovalo mlčení, který po chvíli prolomil Jogurt slabým hlasem.

„Slibte, že to holkám neřeknete.“

„Ty vole!“ Vykřikl jsem, Detlef se začal smát. I když to bylo od začátku celkem jasný, pořád jsem doufal, že přijde nějaký dramatický zvrat a dá nám jiný vysvětlení. Byl jsem schopnej uvěřit i na skřítka kondomáčka, abych nemusel připustit, že znám někoho, kdo tohle udělá. Tohle už nebyla klasická Jogurtovina. Tohle bylo prostě…prostě úplně v prdeli.

První se vzpamatoval Detlef a promluvil na Jogurta. „Můžeš mi říct proč…kurva proč? Dyk to je normální znásilnění.“

„Jo a proto bych rád, kdybyste o tom před holkama pomlčeli. Mě se do basy nechce.“ Odpověděl Jogurt.

„Zasloužíš jít do basy! Zasloužíš si, aby ti tam každej večer obrovský pokérovaný hovada ve sprše hromadně mrdali do prdele!“ Rozkřičel se na něj Detlef a asi už mu bylo jedno, jestli ho někdo v chatě, nebo na druhý straně Dobřiše slyší.

„Ty vole nekřič tak.“ Snažil se ho umlčet Jogurt. „Vždyť spala, tak si to nepamatuje. Jasně, bylo to…nechutný a nemorální….já…měl sem moc koksu, chlastu a byl jsem frustrovanej kvůli tomu s Johanou. Ale co voči nevidí, to srdce nebolí.“

Nevěděl jsem, co na to říct. Na jednu stranu mi přišlo nefér to před Bárou tajit, na druhou je pravda, že kdyby se to dozvěděla, nikomu to nepomůže.

„Já vod toho dávám ruce pryč. Nic nevim, nic jsem neslyšel.“ Distancoval se Detlef. „Pokud se mě na to bude někdo ptát, všechno popřu.“ Na terase se objevila Simona, už načančaná a oblečená do civilizace. Detlef začal stoupat k ní. 

Zůstal jsem s Jogurtem sám a nebylo mi to rozhodně příjemný. Jogurt se na mě podíval.

„Ty to taky nepropálíš, ne?“

Chvíli jsem mlčel a koukal na něj. Už mi bylo jasný, proč se ráno tak zajímal o to, proč je na něj Bára nasraná a proč se dneska vůbec tak málo projevoval. 

„Co s tebou mam dělat….ale ty vole…“ nevěděl jsem, jak tu větu dokončit. „…ty vole.“ Uzavřel jsem to a šel nahoru za ostatníma.

 

Na oběd jsme nakonec vyrazili jen ve třech, Já a Detlef se Simonou. A protože Simona není schopná ujít pár kiláků pěšky, museli jsme jet autem. Vypil jsem sice jeden Kingswood, ale nepředpokládám, že by mě na tom malym kousku mezi chatou a Dobřiši kontrolovali. I když, náhoda je blbec. Upozornil jsem je ale, ať se mnou s odvozem na večerní didžinu nepočítají, že se tam rozhodně nehodlám vzdát konzumace. Odkývali to, takže si Simona asi přeci jen večer protáhne nohy. 

Vyrazili jsme do burgeru baru v centru města, který měl na googlu celkem dobrý recenze. Ve vzduchu bylo cítit to, co jsme se nedávno dozvěděli o uplynulý noci a o Jogurtovi, takže diskuse ze začátku vázla. Detlef o tom Simoně samozřejmě nic neřekl a ona nepůsobila jako úplně vnímavá osoba, aby to napětí ve vzduchu cítila. Když jsme čekali na jídlo, začali jsme se bavit o seriálech na Netflixu, tak nás to přivedlo na jiný myšlenky. Simona většinou mlčela, ale když jsme si objednávali pití, zaujalo mě, že si poprosila o láhvovýho Heinekena. Ten neměli, tak si dala zero colu. Když jsem se ptal, proč potřebuje pít Heinekena, odpověděla mi, že jí český pivo nechutná, je na ní moc hořký. Další věc, co jsem se o ní dozvěděl a nebyla mi zrovna sympatická. Detlef si dal pivo z regionálního pivovaru, takže její chutě nesdílel. Já jsem si dal Birella. S Detlefem jsme si objednali každý pořádný kus krávy namletý v housce, Simona qesadillu, což mě nepřekvapilo. Jako předkrm si šla dát na záchod čáru. Nevydržel jsem to a musel jsem se na to Detlefa zeptat.

„To běžně takhle frkne dvě čáry ještě před obědem?“

„Někdy i čtyři.“ Odpověděl Detlef a napil se piva. „Ale jenom když má volno, který dlouho neměla. Optimalizuje weby, píše PR články, tyhle věci. Pracuje tvrdě i přes noc, drogama si přitom nepomáhá. Tak si to teď vynahrazuje.“ Neřekl bych to do Simony.

„A ty seš s tim v pohodě?“

„Zatím jo, uvidíme, co bude. Až s tím budu chtít přestat já, třeba se ke mně připojí.“ 

„Myslíš, že se připojí?“

„Nevim, věřim tomu.“ Detlef ne odmlčel. „Pokud ne, je tu spousta holek, co drogy neberou. Aspoň budu mít silnější motivaci s tim taky přestat.“

Nějak jsem neměl pocit, že to tak Detlef skutečně má. Mezi řádkama jsem cítil, že si moc dobře uvědomuje, jaká je Simona kedra a jen se sám sebe snaží přesvědčit o opaku, protože jí má rád a měl by problém jí pustit k vodě. Je zajímavý, jak se dá do lidí vidět, když s nima strávíte v kuse dýl, než jeden večer. Trochu se děsím, co budou ostatní vědět o mě, až tahle akce skončí. Simona se vrátila z lajny, tak jsme jí přestali pomlouvat a bavili se zase o obvyklých sračkách. Burger byl fakt třída, tyhle „lepší“ restaurace v zapadákovech někdy umí překvapit.

Dojedli jsme, dali si cigáro a vyrazili zpátky do chaty. Na terase seděli Jogurt se Simonou a Bárou, a králi nějakou komplikovanou karetní hru. Něco jako Bang!, akorát s pirátama. Johanu a Báru vztek na Jogurta přešel, začaly ho mít zase rády pro jeho „nespoustaný pohodářství“. Kdyby tak tušily. Bylo to zvláštní, vidět tady spolu ty tři, jak sedí na terase, hrajou karty, smějou se a jsou v pohodě. Svým způsobem jsem obdivoval Jogurta, že to ze sebe dokázal taky snadno spláchnout a uvolnit se. Většinou se v takových situacích trápím výčitkama a depesema a stačí k tomu mnohem míň, než vopíchat ve spánku šerednou holku. 

Otevřel jsem si lahváče a sedl si k nim, snažil jsem se pochopit hru, abych si mohl další kolo zahrát s nima. S pivem na mě ale padla únava, a tak jsem si šel na chvilku lehnout a nabrat sílu na večerní party.

 

Na didžinu jsem se vyhrabali až kolem sedmý, ale všude se to rozjíždí až tak s jedenáctou a vesnická zábava nebude výjimkou. Oblíkl jsem si béžový kalhoty, modrou košili a hnědý, sportovní sako a těšil se na to, jak tam budu s těma vesnickýma diskantama kontrastovat. Holky se načančaly dle očekávání. Simona za Barbie, Bára, která už byla smířená, že jestli se do ní někdy někdo zamiluje, nebude to kvůli vzhledu, ale charakteru, se upravila jen málo. Vlasy si nechala rozpuštěný, minimální make-up, tričko, džíny, mikina. Velkým přkvapením byla Johana, který to fakt seklo. Vsadila na osvědčený trik baculek, že když přitáhne chlapskou pozornost ke svým prsům, lidi jí odpustí její nadváhu. Vzala si nejspíš nějakou push-upku, protože její kozy vypadaly vážně dobře. Černý tričko s nějakým metalickým, třpitivým potiskem jí je hezky vypasovalo a opticky zúžilo v pasu. Všiml jsem si, že si nějakým černým make-upem ztmavila tváře, takže v obličeji vypadala taky hubenější. Na koho se takhle vyfikla? Že by hodlala klofnout nějakýho dobříšskýho balíka? Nejspíš si ale chtěla sama sebe víc vážit. Přestal jsem si jí prohlížet, aby to nevypadalo divně a vyrazili jsme. Čekala nás asi pětikilometrová procházka. Jogurt měl svůj typický outfit: glády, maskáče, tričko, na kterym asi byl kdysi nápis „Amon Amarth“ a flanelovou košili. Kdo ví, jestli se od našeho příjezdu vůbec převlíknul a umyl. Detlef byl minimalistický, jako vždycky. Modrý džíny, černý triko bez potisku, vypasovaný, aby mu vynikly svaly. Kolem krku měl stříbrný řetěz. Se Simonou se dobře doplňovali. Vedle Detlefa s Jogurtem jsem si připadal jako metrosexuál a možná jím taky trochu jsem.

Do místního klubu jsme dorazili kolem osmý. Zábava se teprv rozjížděla, tak jsme si dali pivko a sedli s i s ním venku. Klub byla typická, komunistická, betonová kostka na okraji města, naštěstí naším směrem. Kolem byly paneláky a v přímym okolí klubu takový jakoby altánky se stolem a lavičkama, vždycky pro šest lidí. Tyhle altánky byl různě rozházený v okolí klubu. Je mi jasný, že až hodina trochu pokročí, v těch vzdálenějších se bude souložit. Dýdžejovi bylo zřejmě jasný, že lidi jsou ještě střízlivý, tak hrál zatím celkem normální věci, jako Guns N´ Roses, Aerosmith, REM a podobně. Ten pravý bizár přijde po desátý a vrchol večera se většinou pozná tak, že pustí Final Countdown. Typuju, že to bude tak mezi půlnocí a jednou. Na parketu zatím byly jen nezletilý puberťačky, který nejspíš musí být do půlnoci doma, tak se potřebujou vyndat co nejdřív. Pak tu samozřejmě postávali nadržení puberťáci, kteří doufali, že před večerkou stihnou sbalit některou z těch kolek na parketu, dostat od ní číslo, popřípadě jí ještě dneska vohnout ve vzádlenějším altánku. Že se tu nalývá nezletilým viditelně nikoho netrápilo. Věková kategorie dvacet plus tady moc zastoupená nebyla. Nejspíš už se cítí být dospělí, kalit vyrazí do pražských klubů a pak se prvním ranním autobusem vrátí domů. Pak tu byli chlapi kolem čtyřicítky, kteří se zasekli v osmdesátkách a devadesátkách, což bylo vidět i na jejich oblečení a účesech. Takže takováhle akce pro ně byla jako terárium suplující jejich přirozený ekosystém. Když člověk hledal pozorně, mohl narazit na dvojice, tu a tam i menší skupinku ženských kolem čtyřicítky na dámské jízdě. Asi je budou, až vypijou dostatečný počet piv a zelených nabalovat čtyřicátníci. Bylo mi jasný, že tak šedesát procent všech, kdo tu jsou, jedou na piku.

Seděli jsme v altánku, pili pivo, kouřili a kecali o obvyklých blbostech. Dali jsme si i zahajovacího panáka. Jogurta jsme samozřejmě na jeho tuzemáka museli pozvat. Bára po chvíli potkala svoje kámošky, se kterýma tu trávila léto jako děcko. Jogurt využil příležitosti, nalepil se na ní, aby mohl nabalovat její kamarádky. Bára ho sice upozornila, že jsou většinou zadaný a jejich kluci se tu asi objeví, ale bylo mu to ale fuk. Zůstali jsme tam teda jenom s Detlefem, Simonou a Johanou. Simona a Johana šly, jako správný holky spolu na záchod. Simona si samozřejmě vzala Detlefův balíček s koksem a byl jsem celkem zvědav, jestli si Johana dá s ní.

„Mám nějakej ketamin.“ Řekl Detlef, když holky odešly.

„Keťák nsnášim.“ Odpověděl jsem a otřásl se.

„Kolikrát si ho měl?“

„Jednou a stačilo.“

„Chápu. K tomu se člověk musí dopracovat. Dát tomu šanci, je to jako s ústřicema. Poprvý taky zachutnaj málokomu.“

„To je možný.“ Odpověděl jsem Detlefovi. „Ale po ústřicích nemáš bad tripy o tom, že seš mrtvej, opustíš svoje tělo a chodíš kolem něj jako duch.“

„To se ti stalo?“ Zeptal se Detlef a smál se, jakoby šlo o skvělej džouk a ne traumatizující zkušenost.

„Jo a fakt už nechci nikdy nic podobnýho zažít. Vůbec, halucinogeny mi nedělaj dobře na hlavu.“

„Jo, chápu. Každopádně se Simonou budeme dávat Calvina Kleina, tak pokud by ses chtěl připojit. S tim kokainem je to fakt zajímavý.“

Calvin Klein je kombinace Kokainu a Ketaminu. Tím, že to jsou protichůdně fungující drogy je to prý zajímavý zážitek, kdy je člověk současně nabuzený kokainem a utlumený ketaminam. Tyhle dva stavy se mezi sebou přelévaj a je to prostě zajimavý trip.

„Třeba jindy.“ Odmítl jsem. „Chci prubnout to tvoje emko a nechci to míchat s dalšíma dvouma věcma.“

„Jo, to je rozumný. Tak si to užij. Myslim, že v Praze těžko najdeš něco podobný kvality.“ 

Dál jsem kecali o drogách. Ptal jsem se odkud to bere. Prý má kontakt na člověka, který to vozí z Německa, takže vzhledem ke kvalitě to může kamarádům poskytovat jen s minimální přirážkou. Cizím lidem prý neprodává. Holky se vrátily ze záchodu a nesly nám piva. Simona měla rozjetý zorničky a zastřený hlas, Johana vypadala v pohodě, jen lehce navátě. Zase jsme řešili všechno mořný. Nechtěl jsem si ještě dávat to emko. Těšil jsem se na něj, ale tohle chce svůj čas.

Bylo po devátý, venku už byla docela kosa a uvnitř už dýdžej přitvrdil, začal dávat fláky jako A-ha, Toto, nebo Bronski Beat. Už jsme měli pár piv v sobě, přesunuli jsme se teda dovnitř, trochu si zatrsat. Hráli zrovna Beat it od Jacksona, Detlef se Simonou se na sebe lepili a byli v sobě zakouslí jak pubeťáci. Na mě teda zbyla Johana, což mi nevadilo, zároveň jsem se pořád držel zpátky. Chtěl jsem být loajální k Jogurtovi. Snažil jsem se jí teda být dobrým společníkem a tanečníkem, zároveň ale nebýt moc kontaktní. Držel jsem si distanc, tu a tam jsem jí vzal za ruku a protočil. Detlef se Simonou se vytratili, aby si dali svýho Calvina Kleina. Přemýšlel jsem, jak to udělám já. Jestli teď zůstanu na zbytek večera s Johanou, která fetovat nehodlá, rozhodně nechci být sjetý, když ona bude jenom opilá. Zatím drogy zjevně odmítala, ale uvidíme, třeba si se mnou dá a bude to v pohodě. Pro začátek jsem jí navrhnul, abychom šli na panáka. Vystáli jsme si dlouhou fontu, během který jsme si docela příjemně pokecali, alkohol nám hezky rozvázal jazyky. Přes hudbu jsme ale museli hodně křičet, a to nemám rád. Dal jsem si s Johanou Jägera, i když tyhle tlamolepy moc nemusím. Už mě nebavilo na ní křičet, tak jsem se zeptal, jestli nechce jít ven na cigáro. Souhlasila. Chtěl jsem otevřít téma drog a Johana mi k tomu krásně nahrála.

„Kam se vlastně vypařila Simona s Detlefem?“

„Podle mě si šli někam dát lajnu.“ Odpověděl jsem s naprostou samozřejmostí a potáhl si z cigára. 

Teď jsme se dostávali na tenký led. Další dialog rozhodne o tom, jestli trojůhelník já + ona + emko bude fungovat. Upřímně bych byl docela otrávenej, kdybych tenhle večer musel strávit s ní, nemoct si dát čáru a nemoct se jí ani dotknout. Možná bych se na všechno vybodl a prubnul pětiúhelník já + Detlef + Simona + kokain + ketamin a Johanu nechal na pospas nadrženým čtyřicátníkům na piku. 

„Aha…no, slyšela jsem, že v tom docela jedou. Ale já nepoznám, když je někdo sjetej, tak nevim, jestli šňupou i tady.“

„Simona frká už od rána.“ Řekl jsem a abych dodal důraz, potáhl jsem si z cigára. Její reakce zatím o ničem nevypovídala. „Detlef taky, ale míň. Každopádně včera, když jste šli spát, tak jsme pár lajn stáhli, to je fakt.“

„Nezdáš se.“ Odpověděla Johana. Evidentně sama zkoumala, jak je to se mnou a s drogama. Aplikovala na mě stejný sociální inženýrství, jako já na ní.

„Já vim. Ale radši mám emko.“ 

„To neznám.“ Co to je?“ Cítil jsem, jak rybička pomalu vplouvá do sítě.

„MDMA, nic ti to neříká?“

„Nevim, asi ne.“

„Extázi ale znáš.“

„Jo, jednou jsem měla asi čtvtku, bylo to…divný“ Výborně, takže úplně nepolíbená není a nechá se přesvědčit.

„Protože do extáze cpou i jiný věci, nikdy nevíš, co tam bude. Dávaj do toho zbytky pika a další mrdky. MDMA je kristalicky čistá látka, která by v tom hlavně měla bejt. Takže přsně víš, co to bude dělat a nemáš z toho žádný další divný stavy.“ Ve skutečnosti jsem měl jen malou představu o tom, co všechno může být v extázi a jak se vlastně vyrábí. Rozumim tomu, na čem ujíždim, ostatní je mi volný. 

Johana mlčela a vstřebávala to. „A co to teda má dělat?“

„Máš dobrou náladu, jsi přátelská. Jsi vnímavá vůči hudbě, zvukům, máš posílenou empatii. Říká se tomu instantní láska, a to mi přijde celkem výstižný.“ Připadal jsem si jako jehovista, který se snaží potenciální ovečce vychválit svojí církev. „A když si to dáš ve správnym množství, máš pocit, jakobys toho stavu dosáhla přirozeně.“

„To zní zajímavě. A ty něco máš?“ Yes, mám jí přesně tam, kde jsem jí chtěl mít. Teď jenom zvolit správnou dávku upřímnosti.

„Náhodou jo, akorát čekám na vhodnou příležitost si to dát.“ K některým lidem je dobrý být upřímný, abyste si získali taky jejich důvěru. „Dáš si se mnou?“ Podíval jsem se na ní.

„Já nevim…“ Jasněže víš. „Zní to lákavě. Dáš na mě pozor, kdyby…mi bylo třeba blbě? Nebo kdybych dělala divný věci?“

„Jasný.“ Teď už to bylo v podstatě doma, jenom projít tímhle ping-pongem prázdných frází. „Mě přece můžeš věřit, ne?“

„Já nevim, můžu?“ Johana si evidentně potrpí na předehru. Dobrý vědět. Nejradši bych si za tuhle myšlenku jednu ubalil. Pořád bych nerad o přišel o Jogurta jako o kámoše kvůli jednorázovce s Johanou. Ani nevim proč vlastně.  „Skoro tě neznám.“ řekla nakonec. „A seš Jogurtův kámoš, to moc důvěru nebudí.“

„Jogurt má různý kámoše.“ Řekl jsem suverénně a cvrknul vajgl někam do tmy. „Já jsem ještě ze starý školy, kdy nebyl tak vyřízenej.“ Johana se zasmála. 

„Budíš důvěru, vypadáš, že to máš srovnaný.“

„Přesně tak, jsem takovej srovnanej feťák.“ Johana se zasmála.

„A jak se to bere, ty srovnanej feťáku? Polyká se to, jako extáze?“

„Můžeš, nebo to můžeš šňupnout, to mám rád já. Má to rychlejší nájezd.“ Johana se ošklíbla.

„Fuj. Do nosu si nic foukat nebudu.“

 „Můžu ti to rozmíchat v džusu. V tom se ztratí i ta chemická chuť.“

Johana se zamyslela. Nejspíš přemýšlela, jestli z toho nemá ještě na poslední chvíli vycouvat, mě bylo ale jasný, že nevycouvá.

„Tak jo, dala bych si džus.“ Usmála se. „Ty si to teda šňupneš?“

„Jo, aspoň zjistim, jak to maká a kolik ti toho mám dát. Budu tvůj pokusnej králík.“ Usmál jsem se na ní.

„Vždycky jsem chtěla králíčka.“ Vrátila mi usměv. Neodolal jsem a držel jsem s ní oční kontakt. Měla moc hezký hnědý oči a když se usmívala, byla fakt krásná. Škoda že…

„Pujdu na záchod a přinesu ti ten džus.“ Přerušil jsem oční kontakt nakonec. „Chceš ještě něco?“

„Ani ne, díky.“ Odpověděla. „Půjdu si sednout támhle.“ Ukázala na jeden ze vzdálenějších altánků. „Tady jsem dost na ráně.“ 

„Dobrej nápad. Jak to tak pozoruju, asi bys tu sama dlouho nezůstala.“

Johana se usmála a zamířila ke stolečku.

„Jo, ještě něco.“ Zastavil jsem jí. „Občas jsou na tom lidi takový hodně kontaktní, tak na to pozor.“ Všechny holky jsou na tom kontaktní. Musel jsem ale Johanu seznámit se všema aspektama týhle drogy, aby mi to pak nevyčítala. Pravda je ale taková, že když vám ale chce holka něco vyčítat, žádný alibi nepomůžou.

Johana se usmála. „Další důvod, abys na mě dohlídl.“ Tomuhle bude těžký čelit.

Zašel jsem do klubu a namířil si to na záchod. Jedna ze tří kabinek byla volná. Z vedlejší se ozývaly hlasy asi tří různých kluků.

„Dělej, syp to tam.“

„No ty vole, ty se toho nebojíš.“

„Ta jsme velký kluci, ne.“

„A vodkud to máš?“

„Z Příbrami.“

„No ty píčo, tak to bude dobrý svinstvo. Já pro piko jezdim vole do Prahy.“

„Pražský pedro si strč do kundy. V příbrami to uměj nejlíp, čuráku.“

Poslouchal jsem ten vysoce sofistikovaný dialog a představoval si to jako ve filmu, kdy seshora vidíme pohled do jejich kabinky, ve který ty tři maloměstský smažky ládujou piko a vedle si já obřadně drtím a rýsuju svoje emko. Vyklepal jsem na iPhone tři menší kristaly, zamyslel se a vyklepnul ještě jeden. Začít sice pozvolna, ale abych taky cítil nějaký efekt, kdyby Detlef svůj matroš moc přecenil. Nadrtil jsem to lítačkou a cítil zadostiučinění, že i tady, na venkově ji můžu použít. Ve filmech vidíme, jak to lidi dělaj kreditkou. To je ale blbost kvůli embosovanym číslům. Nechcete, aby vám při nákupu v lídlu z kreditky na terminál vypadl kristálek emka. Pečlivě jsem narýsoval čáru, vytáhl kus brčka, který jsem si připravil už v Praze a čáru vysál. Zatočila se mi hlava, to bylo dobrý znamení. Což je ale spíš způsobený podobnym principem, jako holotropní dýchání než drogou. Chvíli jsem si to vychutnával, pak jsem prstem setřel zbytek emka z telefonu a prst olíznul. Chutnalo to jako vždycky, nechutně chemicky. Opustil jsem kabinku a šel se k zrcadlu, hlavně abych zjistil, jestli někde kolem nosu nemám zbytky emka. Prošel jsem klubem, abych se zařadil do fronty, která už byla gigantická, ale byli tam čtyři barmani, tak docela odsýpala. Trochu jsem se bál, aby Johanu přeci jen nezačal někdo nabalovat. Často se to stává. Někdy si připadám, jako John Travolta v Pulp Fiction. Vždycky, když si odskočim na záchod, něco špatnýho se stane. Už několikrát se mi stalo, že jsem měl slibně načatou holku a během toho, co jsem byl na malý mi jí někdo odloudil. S Johanou samozřejmě žádný záměr nemám, ale pokud by jí někdo nabaloval a ona s nim šla, taky bych z toho radost neměl. 

Začalo mi najíždět emko.  Bylo kolem jedenáctý, dýdžej zase trochu zvolnil v bizáru a pustil tam Lust for life od Iggyho Popa, ale ten remix od Prodigy, co je v Traispottingu dvojce. Někde na parketu jsem zahlídl, jak se vlní Detlef se Simonou. Byli už v zajetí pánů Calvina s Kleinem. Jogurta jsem nikde neviděl, což mohlo být dobře, ale taky pěkně blbě. Hudba mě začala ovládat a já se začal ve frontě do jejího rytmu vlnit. Ovládla mě vlna spokojenosti a začala mě izolovat od okolí. Přestal jsem vnímat dialog lidí kolem mě a jen si užíval hudbu a pohyby, který ve mně vyvolává a pocity, který mě zaplavují. Možná jsem si přeci jen měl vzít míň, cítil jsem se fakt sjetě. Za chvíli jsem přišel na řadu. Měl jsem problém vzpomenout si co jsem chtěl. Kromě džusu jsem si dal ještě půllitru vody pro mě. Když jsem odcházel, doléhaly ke mně útržky dialogů lidí kolem mě.

„Ty krávo, já jsem tak nadrženej. Píčo, jestli tu někoho nevojedu, tak přijdu domů a rozdám si to s vlastní mámou.“ Ohlídl jsem se. Hlas patřil asi pětatřicetiletýmu tlouštíkovi s plnovousem. Pokýval jsem na něj a usmál jsem se. Zachytil můj pohled a prohlídl si mě od hlavy k patě.

„Co čumíš čuráku, Podívej se jak vypadáš. Chceš jednu natáhnout?“ Otočil jsem se, šel ven za Johanou a sedl si naproti ní. Byla už pěkná kosa. Zadíval jsem se na ní a usmál se. Johana si mě prohlížela.

„Tak co?“ Zeptala se.

„Jsem parádně sjetej.“ Odpověděl jsem jí. 

„Jo, vypadáš tak...jinak, než když si odešel.“

„To ti povim, protože tohle je fakt parádní věc. Jsem naprosto spokojenej.“ Odpověděl jsem a přiblble se usmál.

„Tak mi toho prosím dej míň, než sobě, nechci bejt tak…spokojená, jak jsi ty.“

„Neboj se nic.“ Odpověděl jsem energicky. „Dám ti tak akorát. Chceš se ještě napít, než to tam fouknu?“ Pozvedl jsem teatrálně obočí.

Johana se rozesmála. „Teda ty vypadáš.“ Vzala si ode mě sklenici džusu.

„Jo, Detef má fakt parádní zboží.“

„to je od Dtelfa?“ Zeptala se Johana překvapeně, upila džus a podala mi ho.

„To jsem nezmínil?“ Zeptal jsem se překvapivě?

„Ne.“ 

„Tak tohle, prosím pěkně, je Detlefovo emko!“ Řekl jsem teatrálně a zaklepal pytlíčkem a kristalkama. 

„Ne tak nahlas.“ Napomenula mě tlumeně Johana. „Nemusí každej vědět, co tu děláme. Stáčí, že támhle prcaj.“ Ukázala k altánku opodál a opravdu, dva pudescenti se tam minimálně hodně divoce mazlili.

„Nojo, vážně. Ispirativní.“ Pronesl jsem. Johana se zasmála.

„Ty seš hovado. Tak už mi to tam nasyp, ať tě aspoň trochu můžu pochopit.“ Johana už byla evidentně nadržená se sjet. Začal jsem drtit krystalky na telefonu, aby se v džusu líp rozpustily.

„Ale bude to mít celkem pomalej nájezd. Kdyby sis to šňupla, je to hned.“ Upozornil jsem jí.

„Nebudu si nic šňupat.“ Řekla rázně.

 „Jasný, jen tak upozorňuju.“ Řekl jsem omluvně a vsypal nadrcený krystalky do džusu a rozmíchal brčkem. Myslím, že jsem jí tam toho dal tak akorát, aby byla v pohodě, ale ne moc sjetá. Přisunul jsem džus k ní.

„Prosím.“ Johana se na mě potutelně podívala. 

„Teď jsem v tvojí moci, tak na mě dávej pozor.“

„Jasný, lepšího průvodce sis nemohla vybrat.“ Odpověděl jsem. Johana se zhluboka napila, já sem se napil svojí vody. Johana se zašklebila.

„má to zvláštní chuť…jak kdyby to bylo z grepu.“ 

„Jo, je to trochu hořký. Ale furt se v tom většina tý chuti ztratila.“

„Ty piješ vodu, nebo je to taky nějaká speciální voda?“

„Ne, je to překvapivě úplně normální voda. U tohohle musíš dávat pozor, aby ses nedehydratovala.“ 

„Hmm, dobrý vědět.“ Odpověděla, a napila se džusu. Z klubu chytil dýdžej novou vlnu osmdesátkovýho kýče a pustil Bad boys blue.

„Hele, navrhuju udělat to takhle.“ Řekl jsem. „Já jsem vesmírně nahučenej, tobě to teprve najede a uvnitř teď začala ta správná sračkotéka. Co kdybys dopila ten svůj džus s extra dužinou a půjdem si dovnitř zatrsat?“ 

Johana se na mě usmála a zamrkala. Bude těžky, až jí to taky najede a začne být tulivá. Vytáhla zbytek džusu, já jsem vypil vodu a šli jsme.

S Johanou jsme chytli ten správný taneční drive. Moje pohyby parodovaly všechny ty Modern Talking, Falca, Alphaville a Johana se tomu smála. Za chvíli, až jí najede emko jí to bude připadat cool. Bylo mi fajn, jako dlouho ne. Myslel jsem na to, že pak musim Detlefovi jeho matroš patřičně vychválit. Kousek od nás se vlnil se Simonou a vypadali, jakoby si to měli každou chvíli rozdat tady na parketu. Nechám to na ráno. Po pár sonzích se mi začalo chtít na malou; přirozeně, když jsem se před tím tak zavodnil. Omluvil jsem se Johaně a zamířil na záchod. Prodíral jsem se davem, když mi na rameni přistála něčí ruka.

„Roztáčíš hvězdný kola, co?!“ Byl to Jogurt. Svítily mu oči a byl zpocenej. Zastavil jsem se.

„Ty vole, ty vypadáš!“ 

„Co vole, piko, ne? Chceš taky?“ Tím se všechno vysvětlovalo.

„Ty seš megakentusák. Kdes to zchrstil?“

„Bára má super kámoše, víšco.“ Jogurt si potáhl nosem. „Zvou mě na čáry, jsem pro ně jako honorace, pražák, neasi.“

„Ty vole.“ Utrousil jsem. „Ty zase letíš do pěknýho průseru.“

„Ale mrdat, jsou v pohodě, vesničani. A co ty, taky na něčem frčíš?“

„Koupil jsem od Detlefa emko.“ Měl jsem mu to zamlčet ale emko je pro mě jako lektvar pravdomluvnosti.

„Kámo, emko od Detlefa je nevíc. Dáme čáru?“ Přesně proto jsem mu to neměl říkat.

„Tak pojď na hajl.“ Řekl jsem mu a šli jsme. Narýsoval jsem si taky jednu, abych se udržel v kondici. 

„Se s tim nějak prcáš.“ Utrousil jogurt, když viděl, jak pečlivě drtim a rýsuju krystal.

„To víš, mám rád když je všechno hezky v lajně.“ Jogurt vyprskl.

„Vole, ty to dáváš.“ Potáhl si. „a co Johana. Taky si dala?“

„Jo, dal jsem jí trochu do džusu.“ Jogurt se na mě překvapeně podíval. „Samozřejmě vo tom věděla, chtěla to zkusit.“

„Hej kámo, ty si dneska zapícháš.“

„To těžko, nejsem sketa.“ Vysál jsem svojí menší lajnu a pustil Jogurta k tý jeho. Jogurt jí hladově vysál.

„Ale mrdej na to a vojeď jí, máš moje požehnání.“ Řekl Jogurt přidušeně. Já jsem se pomalu vzpamatoval z prvotního zážehu.

„To říkáš teď, ale zítra bys mě to vyčítal.“

„Mrdej zítřek.“ Jogurt se zamyslel. „Teda, mrdej dneska a ser na zítřek. Dneska se mrdá, zejtra…kurva nevim, mrdám to.“

Jogurt už měl vážně dost, možná jsem mu tu lajnu neměl dávat. Vyšli jsme ze záchoda, Jogurt zamířil ven ke svým novým kámošům. 

„Hej tak zlom vaz a pořádně jí nalož.“ Rozloučil se se mnou. Bouchli jsme si do pěstí. Hlavně ať někdo nenaloží tobě, pomyslel jsem si a šel zpátky na parket.

Hráli zrovna Voyage Voyage od Deisreless. Něco bylo ale špatně. Do Johany něco hučel ten vidlák, co chtěl vomrdat svojí mámu. Šel jsem ráznym krokem k nim. Když mě Johana viděla, vrhla se mi kolem krku a začala mě divoce líbat. Slovy klasika, tohle jsem nečekal. Ani ne minutu po tom, co jsem Jogurtovi řekl, že mezi mnou a Johanou dneska nic nebude, jsem měl v puse její jazyk. Incestní buran se tím ale zjevně nenechal odradit. Chytil mě za rameno a odtrhnul mě od Johany.

„Kurva myslíš, že ti na tenhle trik skočim?!“ Tázavě jsem se na něj podíval, on se otočil na Johanu.

„Kurva dyť já vim, že von není žádnej tvuj frajer, ddyk se na něj podívej.“

„Pane hleďte si svého a neobtěžujte nás!“ Zakřičel jsem a schválně mu vykal, abych dal najevo svojí povýšenost.

„Cože kurva?!“

„Hleďte si svého běžte domu vopíchat svojí matku!“ Vim, nebylo to zrovna chytrý, ale tak nějak jsem chtěl nějaký vzrůšo.

„Vole tak to si děláš píču vymrdanou, ne?!“ Rozhlídl se a uviděl asi třistakylovýho sekuriťáka, jak se kouká naším směrem. 

„Pojď mi to říct ven!“ Řekl nakonec.

„Ale jo, rád vám to zopakuju.“ Řekl jsem a byl ochotný s ním jít ven a nejspíš od něj dostat po tlamě.

„Konsantine ne…!“ Vykřikla Johana. K buranovi ale přišli další dva vidláci.

„Mirku vyser se na to, seš v podmínce kurva!“ Řekl mu jeden z nich. Vidlák viditelně zkrotknul, vrhl na mě ale ještě jeden pohled.

„Ještě jednou vole, tak tě šeredně zabiju a podmínku mám v píči!“ Otočil se a odešel se svýma kamarádama dát asi další vodku. Otočil jsem se překvapeně na Johanu. Bylo vidět, že se jí pořádně ulevilo.

„Co to bylo?“

„Snažil se mě balit, prej jestli nechci na panáka. Tak jsem mu řekla, že tu sem s přítelem.“ Zamrkala na mě.

„Jo, to mi došlo, ale…chci říct, stačilo prostě říct, že jsem ten přítel, ne?“ Johana se usmála.

„Já nevim, improvizovala jsem.“ Odmlčela se, a dívala se na mě. „A měla jsem chuť to udělat.“

„Á jasně, tobě už to najelo se všim všudy.“ Od tý doby, co se napila džusu uběhla asi hodina, takže už v tom pěkně lítala.

„Nevim, necejtim se sjetě. Cejtim se…je mi prostě dobře. Chce se mi tancovat a…blízkost.“

„No, to je přesně ten efekt.“ Řekl jsem a objal jí. Najela mi druhá lajna. Najednou jsme se s Johanou líbali. Hráli It´s a sin od Pet Shop Boys. Větší kýč bych nevymyslel.

Jak to tak bývá, když se nafrčím, od týhle chvíle čas letěl proklatě rychle. Dýdžej se propadl už na úplný dno a pouštěl italský disko hity. S Johanou jsme tančili tělo na tělo, líbali se a všemožně se ohrabávali. Party měla ale docela výdrž. Final Countdown přišel asi kolem druhý ráno a nevypadalo to, že by se chystal v dohledný době konec. Byl jsem si ještě dvakrát přeprášit rypák a Johana si taky dala ještě jeden úplně normální džus. Od doby našeho „prvotního hříchu“ už jsem nikoho z naší skupinky nezahlýdl. Báry jsem si nevšiml od tý doby, co nás opustila, ale to už je schopnost šedých myší, že dokážou být neviditelný.

Někdy po třetí mi Johana oznámila, že už by ráda šla domů a tak jsme vyrazili. Šli jsme nocí a drželi se za ruce. Prošli jsme sídlištěm a courali se polní cestou. V křoví u cesty i to nějaký pár už regulérně rozdával. Měl jsem svojí typickou upřímnou, emkovou kecavku a tak jsem Johaně vyprávěl o tom, jaký život vedu. O tom, že mám práci, která absolutně nikam nevede a rozhodně mě nečeká žádný kariérní růst. Že vydělávám sice celkem slušný peníze, ale protože si nejsem schopný odpustit podnájem v centru Prahy, návštěvy burger barů, chlastačky a fetování, stejně nikdy nic nenašetřim. O tom, že jsem už dva roky sám, ale pořád jsem se nevyrovnal s rozchodem. O tom, že bych se třeba rád jednou usadil a měl rodinu, ale ještě nepřišla ta pravá. Že mě před dvouma rukama opustila holka a pořád jsem se jí, jako představy o ideální partnerce nedokázal zbavit. A jak se místo toho nevybíravě kurvym s holkama z Tinderu. Že mám v hlavě spoustu literárních, filmových nebo hudebních projektů, ale vymlouvám se, že jsem nepotkal ty správný lidi, se kterýma bych je mohl rozjet. Místo toho žiju nevázanej život, i když už je mi kurva skoro třicet a muj život by měl někam směřovat. Tohle všechno jsem jí říkal, ona soucitně přikyvovala a snažila se mě utěšovat frázema typu „to bude dobrý“, „nikdy není pozdě věci změnit“, „dokážeš všechno, když budeš chtít“ a podobný kecy.

 Na kraji lesa stál posed. Vim, je to pěkný klišé, ale posedy takhle u lesa běžně stávají. Taky tam mohl stát valník se senem, prázdná Avie, nebo opuštěná maringotka. Johana se mi vytrhla, a začala na něj šplhat. Běžel jsem za ní, oba jsme se euforicky smáli. Když jsme byli nahoře, začali jsme se divoce líbat jako dva lidi, co je jim všechno jedno, jenom si to chtějí hrozně moc rozdat. Něžně jsem jí hladil po bokách, líbal krk, rukama zajel pod tričko, i do podprsenky. Věnoval jsem jí něhu, jakou si jen ženský tělo zaslouží. Jak už jsem zmínil, líbí se mi, když je holku za co chytit, i když je toho víc. V hlavě mi znělo You my hearth od Modern talking, protože to samozřejmě hráli na didžině a já to nemohl dostat z hlavy.  Johanino soustředěný oddechování a sem tam zavzdychání napovídalo, že jí je moje pozornost víc než příjemná. Začal jsem jí jednou rukou hladit stehna a rozkrok, nechala se. Když jsem se jí ale pokusil rozepnout pásek, stáhla nohy k sobě a odtáhla se ode mě. Vrátilo mě to do reality, hudba v mojí hlavě zaskrečovala a utichla.

„Já s tebou nemůžu spát.“ Řekla.

„Ale můžeš.“ Odpověděl jsem a začal jsem jí zase líbat krk. Myslel jsem, že je takový to ucuknutí, který některý holky, zvlášť v jejím věku považujou za povinný, než klukovi poprvý dají. Znova se ode mě odtáhla.

„Ne, fakt nemůžu.“ Tak to bude asi komplikovanější. Ale co už, nic jsem od toho neočekával, nemám proč být zklamaný. Chvilku jsme oba mlčeli.

„Promiň, mam krámy.“ Řekla nakonec. Nemám to slovo rád. Existujou mnohem jemnější názvy, jako třeba Venušin týden. Holky si to ale navykly říkat takhle, nic nenaděláš.

„A máš je hodně?“ Dobře, tohle taky nebyla nejcitlivější reakce, ale nic lepšího mě nenapadlo. „Chci říct, nevadí mi to…když je to málo.“

„Nebudu s tebou spát, když mam krámy.“ Zase to ošklivý slovo. „Rozhodně ne, když jsme spolu ještě nic neměli. Nechci, aby sis mě pamatoval krvavou.“ To mě rozesmálo, ta bezprostřednost. „Promiň, nevadí ti to?“

„Neblbni.“ Řekl jsem a snažil se, aby to znělo co nejchápavěji. „Za to přece nemůžeš.“ Chvilku jsem přemýšlel, jak svojí řeč zakončit. „Ale jsi krásná.“ Usmál jsem se na ní. Asi za to může ten příval nablýskaných retro hudebních sraček, že mě napadaly samý klišé.

„Přestaň...“ Řekla roztomile a stydlivě se zasmála. Byla neodolatelná. Znova jsme se políbili, tentokrát jenom tak něžně. Zapálili jsme si, koukali do dálky a jen tak mlčeli. Byla to moc hezká chvíle a fakt mi vůbec nevadilo, že mi nedala. Na obzoru se začal objevovat světlý pruh novýho dne a začali zpívat ptáci. Začínal další den letošního, pořád překvapivě teplýho podzimu. Teď nad ránem ale byla pěkná kosa a jelikož nám pomalu dojížděla poslední dávka emka, začali jsme to dost nepříjemně vnímat. Rozhodli jsme se teda pokračovat v cestě. Bylo to dost zvláštní. Znali jsme se druhej den, vedli jsme se za ruce, ale nic jsme o sobě navzájem pořádně nevěděli. Teda já o ní, ona si toho teď o mě vyslechla pěknou řádku, ale do zítra to zapomene. Doufám. Ne že bych to zažíval poprvé. Panovalo zvláštní ticho, nejspíš si zvláštnost tý situace taky uvědomovala. Rozhodl jsem se to ticho prolomit a být taky bezprostřední. Představte si nás v širokym fimovym záměru, jsme snímaní hodně z dálky, jako dvě siluety, jdoucí po horizontu, který kontrastujou s tmavěmodrym pruhem novýho dne. Navzdory tomu jsou naše hlasy slyšet blízko, jasně a čistě, jakoby to byly jen hlasy ve vaší hlavě. Ostatní ruchy jsou utlumený.

„A kdybys to neměla, tak by sis to se mnou rozdala?“

Zasmála se. „Ty seš nějakej zvědavej.“

„Tak přirozeně.“ Odpověděl jsem.

„Asi jo, pokud bych byla správně nadržená.“

„O to už bych se postaral.“

„Tak určitě.“ Zasmála se znova. Teď zněl její hlas roztomile.

Do chaty jsme přišli za svítání a byli jsme pořádně vymrzlí. Dole v chlastací místnosti nikdo nespal. Vyšli jsme do podkroví. Detlef se Simonou už spali ve svojí ložnici. Ketamin nakonec zvítězil nad koksem a zapůsobil jako to, k čemu je primárně určený – jako anestetikum. V druhé ložnici na Johanině posteli spala Bára. Asi měla pocit, že když včerejší noc strávila na gauči, tak si tohle místo zaslouží. Jogurt evidentně pořád frčel, nebo už nebyl mezi živýma. Varianta, že bysme se s Johanou rozloučili a šli spát každý do svojí postele se nám ani jednomu nezamlouvala. Rozložili jsme teda gauč v chlastací místnosti, rozepli spacáky a lehli si v objetí vedle sebe. Ještě chvíli jsme se mazlili. Pořád jsme měli tu příjemnou část dojezdu a nemohli se sebe navzájem nabažit.

„Máš štěstí.“ Řekl jsem, když jsme se trochu zklidnili.

„Jak to?“ 

„Můžu ti ráno udělat snídani do postele.“

„Ale. A pak že romantici vymřeli.“

„Když ti nemůžu ukázat, jak vypadá dokonalej sex, ukážu ti aspoň, jak vypadá dokonalá snídaně.“

„To nebylo moc romantický.“ 

„Ale zato upřímný.“ 

Rozesmála se. „Ty seš kecka…“

Ještě chvíli jsme se objímali, pak nás přemohla únava, kterou až do týhle chvíle držela hráz z krystalu. Johana se ke mně otočila zády a usnuli jsme v objetí jako lžičky.

 

Vzbudil jsem se, hodiny na mym mobilu ukazovaly 11:13. Johana už vedle mě neležela. Sbíral jsem odovahu a sílu vstát. Nakonec jsem se vztyčil a překvapivě mi nebylo moc blbě. Včera jsem dbal na to, abych dodržoval pitnej režim, tak jsem byl dneska celkem v cajku. Až na rozpraskaný rty. V kuchyni na pryčně nikdo nespal, takže to vypadalo, že Jogurt ještě nedorazil. Možná skutečně někde zahynul a bude od něj pokoj. Nakoukl jsem na terasu, a měl jsem trochu deja-vu, protože stejně jako včera tam seděly Bára s Johanou, pily svoje 3 in 1 a kecaly. Rychle jsem se schoval. Měl jsem v plánu dostát svýmu včerejšímu slibu a udělat Johaně snídani. Osmažil jsem na kostičky nakrájenou slaninu a mezi tím rozšlehal dvě vejce. Na vypečeným tuku jsem z jedný strany osmažil omeletu, druhou posypal strouhanym sýrem a nechal sirovou. Chvíli jsem to ještě nechal hřát, aby se sýr rozpustil a vajíčka zhoustly. Pak jsem omeletu přehnul, dal na talíř a posypal slaninou. Škoda, že jsem neměl pažitku, hezky by se tam vyjímala. Na stranu jsem ještě na čtvrtky nakrájel poslední cherry rajčátka, nalil sklenici džusu a vzal svůj výtvor na terasu představit Johaně.

„Dobré ráno!“ Zašvitořil jsem, holky ke mně vzhlédly. „Tady se nese jedna slíbená snídaně.“ Asi jsem byl pořád introxikovaný nevkusem včerejší noci, že ze mě padaly takový perly. Položil jsem talíř s omeletou před Johanu. Johana se podívala rozpačitě na mě, pak na omeletu a pak na Báru. Bára se snažila netvářit vůbec nijak a pro jistotu odvrátila svůj pohled. Johana se podívala zase na mě.

„Hej, já ale na tohle teď vůbec nemám chuť.“ V jejím hlase jsem slyšel rozpaky a potřebu mě co nejrychlejc odpálkovat. „Po včerejšku mám žaludek jako na vodě.“

Snažil jsem se nenechat se vyvést z míry. „Dala by sis teda něco jinýho?“ Zeptal jsem se.

„Ne, to je dobrý.“ Řekla Johana odtažitě.

„Tak jak chceš, pak si můžeme zajít do města na oběd.“ Řekl jsem a protože jsem pořád ještě měl naději, že se z ní nestala ledová královna, naklonil jsem se k ní a pokusil se jí políbit na čelo. Johana ucukla. Následovalo trapný ticho. Bára nejspíš zkoumala stejný šroub v zábradlí, jako já včera touhle dobou. Asi půl minuty jsem tam taky stál jak idiot s omeletou v ruce, pak jsem se sebral a odešel dovnitř to vstřebat.

Jsem to ale kretén. To mi nedošlo, že když je Johaně něco málo přes dvacet, že je postižená touhle večírkovou bipolaritou? Kdy v noci je z ní fajn, milá holka plná náklonnosti a ráno, když vystřízliví a dostane se mezi svoje kamarády, je z ní najednou ledová královna. Zvyknul jsem si randit se stejně starýma holkama, který už to mají srovnaný. Když se k vám mají večer, mají se k vám obvykle i ráno, bez ohledu na okolí. Samozřejmě že vím, že co se stane v opilosti, neznamená vůbec nic z dlouhodobý perspektivy, ale na tuhle vlastnost jsem zapomněl. Krom toho asi zažívala zrovna deficit serotoninu po včerejší intoxikaci MDMA, takže nejspíš byla v depresi. Co se dá dělat. Třeba až se srovná, bude s ní zase řeč. Věděl jsem, jak moc nepravděpodobný to je, ale tenhle optimismus mi v životě pomáhá zjemnit míru zklamání. Vypil jsem džus, snědl omeletu, udělal si kafe a vyšel zase na terasu. Holky si něco špitaly, když mě viděly, tak přestaly. Bez zájmu jsem kolem nich prošel, postavil se na terase opodál, koukal se z terasy a vychutnával si kafe. Byl další, slunečný, podzimní den. Holky se začaly zase bavit o normálních věcech.

Za chvíli vstali a přidali se k nám i Detlef se Simonou.

“Kde je Jogurt?“ Zeptal se Detlef.

„Nevim, asi se ještě nevrátil.“ Odpověděl jsem.

„To smrdí průserem.“ Utrousil Detlef.

„To tak nemusí nezbytně bejt.“ Oponoval jsem. Můj opitmismus mě nepouštěl. „Třeba usnul někde ve škarpě. Nebo u někoho na gauči.“ 

Následoval klasický, líný, postkalební den. Detlef se Simonou si zalezli zpátky k sobě do ložnice a koukali na Netlix na iPadu. Holky dál seděly na terase, poslouchaly svůj holčičí metal a já, abych nemusel být uvnitř a zároveň nedráždil Johanu svojí přítomností jsem se šel projít. Přemýšlel jsem o věcech, kterýma vás nebudu obtěžovat. Měl jsem mozek ještě přecitlivělý z fetu, takže to byly dost blbosti. Vychutnával jsem si poslední, jakž takž teplý podzimní den. Šel jsem barevnou krajinou a tu a tam udělal fotku, kterou pak možná dám na instagram. Snažil jsem s v myšlenkách srovnat s prázdnotou, ve který se zrovna nachází můj život a vyvodit nějaký pozitivní závěr, abych mohl sám se sebou vydržet. Moc mi to nešlo. Vrátil jsem se do chaty a doufal, že přijde nějaký rozptýlení. Nejdřív to tak nevypadalo, ale brzo se to mělo změnit.

Asi kolem druhý odpoledne přišel Jogurt a nebylo to vůbec hezký.

První si ho všimly holky, já jsem byl zrovna uvnitř a uslyšel jsem z verandy Johanin vyděšený křik.

„Pane bože, co se ti stalo?!“

„A kurva!“ Přidala se Bára. 

Vyšel jsem na terasu, uviděl ho a pochopil. Na první pohled bylo vidět, že od někoho dostal pořádně na budku. Na jednom oku měl monokla a to oko mu začínalo hnusně natékat. Dál měl rozražený obočí a horní ret. Flanelovou košili měl roztrženou a na rukou měl další modřiny a pohmožděniny. Jenom tam tak stál, koukal na nás a usmíval se. Pořád byl pěkně naloženej, možná ještě víc, než když jsem ho viděl naposled.

„Vole cos dělal?!“ Zeptal jsem se ho a upřímně jsem byl taky dost vyděšený.

„Co vole, felil jsem tady s kámošema Barunky.“ Kývnul směrem k Báře. „Máš fakt dobrý kámoše.“ Bára se vyděsila.

„S kym? Tys zůstal s Luďkem a Honzou?“

„Jo, to jsou dobrý řízci.“ Odpověděl Jogurt energicky a sedl si na volnou židli na terase. „Nemáte pivo?“

„No kurva.“ Ulevila si Bára. Asi jsem jí od začátku tohohle výletu neslyšel sprostě nadávat, až teď. Vrhli jsme na ní tázavej pohled.

„To nejsou žádní mí kámoši, to je ta největší sebranka na Dobříši. Včera se na nás nabalili…a von se jich chytil.“ 

Jogurt má viditelně dobrý čuch na lidi. Akorát už ho přestali dávat, tak mu dali přes hubu. Rozruch přivolal Detlefa se Simonou. Detlef když viděl Jogurta začal se smát.

„To není možný tohleto…“

Jogurt na něj pohlédl zdravým okem.

„A tos ještě nic neviděl ti řikám.“ Řekl a sáhnul do kapsy svých maskáčů. „Čekuj todle.“ Jogurt vytáhl větší pytlík s bílym práškem, mohlo toho tam být tak patnáct gramů. Nějak zapomněl na to, že je u toho Bára že by se jí takový věci neměly úplně ukazovat. Člověk nemusel být odborník, stačilo jenom trochu znát Jogurta, aby uhodl, že to je piko a že Jogurt lítá v pořádnym maléru. První zareagoval Detlef a pytlík mu sebral.

„Ty seš takový hovado!“ Rozkřičel se na něj. „Koukej vyklopit, kdes to sebral.“ Opět stačilo Jogurta trochu znát, abychom uhodli, že si tohle množství pika rozhodně nemohl koupit. Všichni jsme čekali na Jogurtovo vysvětlení.

„Ne tak víš co.“ Jogurt si potáhl nosem. „Felili jsme s těma cápkama a došel nám fet. No a všichni jsme byli dutí. Tak jsme vymysleli skvělej plán.“ V tu chvíli jsme všichni pochopili, že to může být jen těžko korší.

„Jakej?“ Skočil mu do řeči Detlef. „Okradli jste nějakýho dealera?“

„Jaks na to přišel?“ Zeptal se jogurt překvapeně.

„A do hajzlu!“ Vykřikl Detlef.

„Dordele…“ Vykřikla Bára, schovala si hlavu do dlaní „…to jsme v prdeli všichni.“ A rozbrečela se. Johna jí objala a začala utěšovat.

„Ale asi vám to úplně nevyšlo, co? A neptej se mě, jak to vim.“ Pokračoval Detlef ve výslechu.

„Ale jo, vyšlo, máme piko.“ Jogurt se usmál. „No ale ne tak, jak jsme chtěli. Přišel na nás, měl tam nějaký gorily. Trochu nás provětrali, ale já jsem utekl s pikem. Ty duhý dva nevim jak dopadli.“ Bára se vzpamatovala.

„Co je to za dealera?“ Zeptala se Jogurta.

„Já kurva nevim, jak se jmenuje…sebrali jsme mu to z auta. Akorát kousek byly ty gorily, o těch jsme nevěděli.“

„Co to bylo za auto?“ Roli policajta teď převzala Bára.

„Nevim, modrý…“ všichni jsme na něj koukali.

„Subaru?“ Naléhala Bára.

„Jo, něco takovýho, bylo dost vytuněný, asi má malý péro.“ 

„Kurva…“ Bára se zase sesypala. Tázavě jsme na ní koukali. „S timhle chlapem fakt nechceš mít problém.“ 

Mlčeli jsme, nikdo z nás se asi v takový situaci nikdy neocitl…možná Detef, který se taky první ozval.

„Hele, navrhuju tohle. Já za tim chlapem zajdu a vrátim mu to, myslim, že jsem tady k tomu nejpovolanější…“ Detlef se zarazil. „…totiž…něco trochu o drogách vim.“

„Ne, vážně?!“ rozkřičela se na něj Bára. „Prosimtě přestaň ze mě dělat krávu! Já vim že se tady sjíždíte, co jsme přijeli.“ Ukázala na Simonu, která tam postávala ve dveřích a celou situaci nezúčastněně sledovala. „Tahle je nafrčená vod rána do večera a vy všichni taky.“

Na tohle se nedalo nic říct. Bylo dětinský tu celý víkend fetovat a myslet si, že to před Bárou zatajíme. Mlčeli jsme a jak malý děti se dívali do země.

„Já tam za nim zajdu.“ Řekla Bára nakonec. „Mě nebude podezírat z žádný levárny.“ Něco na tom bylo. „Prostě mu to vrátim, řeknu mu, že muj dementní kámoš s nim chtěl vyjebat. Snad nebude mít důvod mi nevěřit.“ 

Dávalo to smysl. Kdyby tam přišel kdokoliv z nás, Dealer by si mohl myslet, že jsme mu to naředili, nebo s nim chceme nějak vyjebat. Nebo by se nám mohl chtít pomstít místo Jogurta. Když tam přijde šedá myš, která sotva pozná rozdíl mezi pikem a pracím práškem, snad ji nechá na pokoji. Snad. 

„Dejte mi nějakou hotovost. Kdyby se mi snažil nakecat, že tam něco chybí.“

„Nic tam nechybí.“ Odporoval Jogurt. Podívali jsme se na něj. „Dobře, trochu jsem si šlehl, na cestu.“ Detlef si oddychnul, otevřel pytlík, strčil do něj malíček, olízl ho a vyplivl.

„Celej tenhle balík nebude za víc, jak za pět klacků.“ Řekl nakonec. „je to svinskej shit.“ Vytáhl peněženku, vytáhl dvoutisícovku a podal ji Báře. „Tady máš, snad ho to zklidní a motivuje, aby to nechal plavat.“ Pak se otočil na Jogurta. „A ty, ty pračůráku pro mě budeš otročit jak barevnej, je ti to jasný?“ 

„Jogurt se na něj otočil. „Jasný šéfe, dyk víš, jak umim vzít za práci.“

„No, právěže vim.“

„Nechceš, abych tě tam vodvezl?“ Zeptal jsem se Báry. Chtěl jsem taky nějak přispět.

„Ne, ty jí máš taky ještě jak z praku.“ Setřela mě a nedalo se s ní polemizovat. Bára nám před odchodem nechala adresu, kde by měla dealera zastihnout, abychom ji mohli hledat, kdyby se do večera nevrátila. Když odešla, Jogurt nám ještě povyprávěl, jak to celý bylo. Prý si dali s dealerem schůzku pod záminkou, že od něj něco koupí. Přišli tam dřív a Jogurt se schoval někam do škarpy. V nestřežený okamžik vyskočil, vlezl mu do auta a sebral mu celý náklad, co u sebe měl. Celý to bylo založený na skutečnosti, že je dealer neopatrný debil, co u sebe nosí vždycky všechno, co má. Udělali to ale tak neobratně a debilně, že dealer od začátku věděl, která bije a byl na ně se svýma gorilama připravený. Jogurtovi se ale podařilo nějak utýct jenom se zmalovanym ciferníkem a piko odnést. Jenomže jeho feťácký kumpáni tam zůstali. Dá se snadno předpokládat, že jim nedalo ani moc práce z těch kluků vymlátit, co je Jogurt zač a kde ho najdou. Proto se můžeme jenom modlit, že dealer a jeho kumpán nejsou na cestě sem s náloží Molotov koktejlů, neminou se s Bárou a všichni tu nechcípneme v hořící chatě. Tenhle víkend je čim dál lepší. 

Nějak jsem se z toho všeho začal cítit nanic. Jakože ne od žaludku, ale psychicky, už mi tak začínal deficit serotoninu. Spát se mi nechtělo, otevřel jsem si lahváče, ale to vyřeší srovnání hladiny alkoholu, ne tohle. Podle stejnýho principu, jak s tím pivem jsem se rozhodl, že si dám čáru. Jenom takovou malou, na srovnání. Šel jsem na záchod, narýsoval si to tam a vyfrkl. Možná jsem si narýsoval víc, než jen na srovnání, tenhle Detlefům ubermatroš se musim ještě naučit dávkovat. Cítil jsem se dobře, ale až moc. Sedl jsem si na terasu, pustil jsem si nějaký retro elecro darkwave mix z youtube, a ponořil do svojí mysli, do představ, který mi to dělalo v hlavě. 

Nevim jak dlouho jsem tam seděl a plus si nějakýma paralelníma, osmibitovýma světama, když vedle mě zaparkovala Johana. Trochu jsem znervózněl, bál jsem se, že to na mě pozná. Nabídnul jsem jí cigaretu, ale odmítla. Ztlumil jsem hudbu a zeptal se jí, jestli je všechno v pořádku.

„Tenhle víkend stojí fakt za hovno.“ Odfrkla si.

„Jo…“ Přemýšlel jsem, jak navázat. „Úplně dobře to nevygradovalo…“ Přemýšlel jsem, jak tu větu pozitivně uzavřít. „Ale mě osobně se včerejšek docela líbi.“ Usmál jsem se na ní, ale ona můj úsměv neopětovala.

„Jo, tak to seš asi sám.“ Nevěděl jsem, co na to říct, tak jsem koukal před sebe a zase hypnotizoval ten šroub.

„No co, tak jsi mě zfetoval a pokusil ses mě vojet, fakt gratuluju! Ale nevim, co by se mi na tom mělo líbit.“ Tohle už jsem nevydržel.

„Prosim?!“ zvýšil jsem na ní hlas. „Jako v kostce by se to asi dalo takhle říct, ale mě teda přišlo, že v tom bylo něco víc. I z tvojí strany.“ Johana na mě upřela ty svoje krásný hnědý oči a začala kázat.

„Kosťo, byla jsem sjetá. Poprvý v životě tim shitem, cos mi hodil do džusu. Byla jsem vlastně úplně jiná osoba. A ty místo abys mě hlídal, jak jsem tě prosila, tak jsi toho ještě využil.“

„Co to říkáš?! Vždyť jsi to chtěla zkusit.“

„Jo, to sice jo.“ Připustila Johana. „Ale byla to prostě taková situace, byla jsem připitá, chtěla jsem se bavit. Zkusila jsem to, už vím co to dělá a tím to končí. Normálně takový věci nedělám.“ Pro takovýhle rozhovory bych mohl mít seznam obvyklých holčičích frází a odškrtávat si.

„Jo, já vim. Ale stejně, pro mě to něco znamenalo.“ Nenáviděl jsem se za to, že jsem to řekl, ale zase jsem se dostával do stavu „co na srdci, to na jazyku“. Johana se cynicky zasmála.

„Cože? Ty ses snad zaseknul někde v šestnácti Myslíš, že kvůli tomu úletu spolu hned začneme chodit?“ Cítil jsem se hodně nepříjemně. Radši bych se vrhnul po hlavě z tý terasy, ale při mym štěstí bych se nezabil, ale jenom ochrnul od krku dolů.

„Nemyslim chodit.“ Snažil jsem se z toho nějak vykroutit a vyjít ještě s jakž takž zdravou kůží. „Ale prostě vídat se a…bejt si blízký…a tak.“ Nepomohlo to.

„Oukej, nech mě to přeložit. Čas od času se sejít a rozdat si to, když zrovna nebude nikdo jinej po ruce.“ Vlastně to vystihla, ale dalo by se to říct i méně cynicky. Bohužel tím moje ponížení nekončilo. „A já jsem si myslela, že seš tady jedninej normální chlap.“ Johana měla viditelně slušnou depku. Nejraši bych jí taky nabídnul lajnu na srovnání. „Sorry, já se nestanu jednou z tvejch děvek z Tinderu!“

Vrhnul jsem na ní tázavý pohled. Zapomněl jsem, co všechno jsem do ní včera pod vlivem emkovýho elixíru pravdy hustil.

„Tys možná ještě frčel jak autodráha, ale já už měla celkem čistou hlavu, když jsi tam do mě hustil ty svoje životní příběhy. Takže si celkem dobře pamatuju, co seš zač. Seš ten největší ubožák, jakýho jsem v životě potkala!“ 

Všechno to na mě vychrlila a já se neměl jak bránit. Ale nějak jsem se bránit potřeboval a do toho jsem byl vyndanej. Udělal jsem proto osudovou chybu.

„Prosim? Tak Jogurt tady vojede Báru ve spaní, pak jí udělá průser jak tatry a já jsem největší ubožák?“ Sotva jsem to dořekl, uvědomil jsem si, jak moc jsem přestřelil. Tohle jsem za žádnou cenu, nikdy, nikdy neměl říkat. Tohle mělo zůstat mezi mnou, Jogurtem a Detlefem. Bohužel když se sjedu, jsem mizerný strážce tajemství. Ale co už, bylo to venku a zpátky to vzít nešlo. Teď budu nést následky. Tohle všechno mi proletělo hlavou asi během půl vteřiny, než se na Johanině obličeji objevil skutečně šokovaný, smrtelně vyděšený výraz. Seděla tam vedle mě, koukala na mě, krásný hnědý oči vytřeštěný a pusu dokořán.

„Cože? Zopakuj to.“ Řekla nakonec.

„Ne, nic, to jsem jenom tak plácnul, neřeš to.“ Snažil jsem se situaci ještě zoufale zachránit.

„Jaký neřeš to? Nechceš mi doufám teď namluvit, že sis to vymyslel?“

„Zapomeň na to ti řikám.“ Marná snaha, tohle už neukecám.

„Nesnaž se to zakecat laskavě! Co se stalo?“ Zhluboka jsem se nadechl. Už s tím nešlo nic dělat. Jenom říct Johaně popravdě, jak to bylo.

„Jogurt, jak jsi ho předvčírem vykopla, tak se hrozně vyndal a když jsme šli spát tak Báru…ve spaní…“

Myslel jsem, že to nebudu muset říkat nahlas Že to je už takhle zřejmý, ale Johana to prostě chtěla slyšet.

„…vojel.“ Hlesnul jsem nakonec. Johana na mě ještě chvilku třeštila ten svůj čupr vyděšený výraz, než vybuchla.

„Cože?! A to jste se mi snažili zatajit?! Vy jste skety!“ Johana se zvedla a šla do chlastací místnosti, kde spal Jogurt spánkem zfetovaných. Začal se odtamtud ozývat řev Johany, která se rozhodla ho vzbudit a konfrontovat s jeho těžko uvěřitelným prohřeškem. Šel jsem za ní, aby Jogurta nedorazila.

„Ty úchyle nechutnej, koukej vstávat todle si s tebou vyřídim.“ Řvala Johana na celou chatu. Vrhnul jsem se mezi ní a Jogurta a snažil se je od sebe odtrhnout, ale Johana mě překvapivou silou odhodila, dál cloumala s Jogurtem a zasypávala ho sprchou ran pěstí. Její řev vzbudil Detlefa se Simonou, kteří seběhli dolů a Detlef se taky pokusil Johanu odtrhnout od Jogurta. Byl úspěšnější, Johana přestala cloumat s Jogurtem a zdálo se, že se trochu uklidnila.

„Co se tu děje?“ Zeptal se Detlef.

„Co? Tenhle úchyl předvčírem znásilnil Báru, to se děje!“ Ukázala na Jogurta, který ležel na kanapi a rozespale se na nás koukal. Detlef se otočil na mě.

„Tys jí to řekl?“ Pak se ale zarazil a uvědomil si, jakou chybu udělal, že neudržel svoje předsevzetí dělat, že o ničem neví.

„Děláš si prdel?!“ Otočila se Johana na Detlefa. „Tys o tom taky věděl a nic jsi neřekl?“

Detlef zareagoval překvapivě hbitě a uzemnil jí. „Ne asi. Všem to oznámim a nechám Báru, aby s tim žila.“ 

„Aha!“ Zasmála se Johana cynicky a trochu hystericky. „Takže vy jste si mysleli, že děláte Báře obrovský dobrodiní, když jí to ututláte?“ Zase, v podstatě měla pravdu, ale vzhledem ke způsobu, jakým to podalo se s tím nedalo moc dobře souhlasit. Překvapivě se ozvala Simona.

„No tak jasně.“ Tím, že se poprvé zapojila do nějaké veřejně debaty vzbudila pozornost nás všech. Přišla za Johanou, vzala jí za ruce a podívala se jí do očí. Podle hlasu výjimečně nebyla sjetá.

„Hele, Johano, představ si, že by se ti stalo to samý. Tak by ses vyndala, že bys byla úplně kožená a nějakej vagus…“ kývla směrem k Jogurtovi, který se zatvářil dotčeně „…by toho využil a vošoustal tě. Nechtěla bys bejt tý vzpomínky radši ušetřená?“

„Jasněže ne!“ Oponovala Johana. „Jasněže bych chtěla vědět, kdo...“ 

„Vážně?“ Zatřásla s ní Simona. „Johano, vážně bys nechtěl bejt toho zážitku ušetřená?“ A kývla směrem k Jogurtovi, který teď zmlácený a rozespalý vypadal extrémně odpudivě. Johana se podívala na něj a pak otočila hlavu ke mně. Doufal jsem, že si nepředstavuje, že by jí někdo mohl z hlavy vymazat vzpomínku na včerejšek, ale asi to tak bylo. 

„Asi jo.“ Hlesla nakonec Johana. Podívala se na Jogurta a znova se nasrala. „Ale tebe, ty úchyle zasranej by měli vykastrovat!“ A nakopla ho do holeně. Jogurt se na pohovce scoulil bolestí a chytil se za bolavou nohu.

„Hej co děláš ty kundo!“ Zakřičel. Johana na něj vrhla poslední opovržlivý pohled a odkráčela. 

„Já to sní ještě dořešim.“ Řekla Simona a šla za Johanou na terasu. Zůstal jsem tady sám s Detlefem a Jogurtem, což jsem nechtěl. Detlef toho hned využil a otočil se na mě.

„Můžeš mi, ty degene vysvětlit, proč jsi jí to jako říkal?“ Detlef se mi podíval do očí a zarazil se. „Ty seš sjetej?“ 

„Jo.“ Odpověděl jsem provinile. „Dal jsem si malou čáru na srovnání. No a když jsem na emku, všechno vykecám, fakt sorry kluci.“ Ve skutečnosti to patřilo jen Detlefovi, Jogurt byl už zase tuhý. 

„Aha.“ Řekl Detlef. „Tak v tom případě bys to asi neměl fetovat.“ 

„Já vim. Ale máš to emko fakt dobrý.“ Takhle jsem si úplně nepředstavoval, že mu budu chválit jeho matroš. „Fakt prvotřídní zboží. Možná proto jsem neodhadl tu dávku a sjel jsem se víc, než jsem chtěl.“ 

Detlef se uchcectnul „Ty seš fakt úplně vyřízenej.“ A odešel nahoru.

 

Během odpoledne Simona ještě trochu zapracovala na Johaně, aby to Báře skutečně neříkala. I když byly s Bárou velké kamarádky, Johana musela uznat, že je její situace už tak dost na hovno a tohle by jí nepomohlo. Podle mě jí to ale vykecá hned, jak se spolu zase jen trochu přiopijí vínem. Snad to ale nebude dneska. 

Zbytek dne proběhl melancholicky, jak se na takový dojezdový, víkendový den sluší. Detlef se Simonou si dali, už normálně dole, na stole v chlastací místnosti čáru, protože teď už nebylo co skrývat. Ale nepozvali mě. Asi bych si ani nedal, pořád jsem ještě trochu jel na svojí srovnávací lajně, ale to že mě nepozvali mě mrzelo. Detlef mi tím dával najevo, že jsem ho, jako člověk zklamal. Později odpoledne přišla Bára a vypadalo to, že vrácení pika proběhlo v pořádku, bez dalších dílčích průserů. Ještěže tak, vzrůša myslím bylo, na jeden den tak akorát. Dealer ani nepožadoval Jogurtovu hlavu na stříbrným podnose, ale nedoporučuje mu ještě někdy překročit hranici Dobříše. Báře ani nepřišlo podezřelý, jak jsou všichni podivně zticha a bez nálady, přisuzovala to zjevně kocovině, dojezdu a všemu co se tu za poslední dobu stalo.

Večer hráli Bára s Johanou zase ten jejich pirátský Bang!, zatímco Jogurt tam dál spal na gauči. Detlef se Simonou byli u sebe v ložnici a dál koukali na Netlix. Já jsem chvíli seděl na balkóně, ale večer se udělala hnusná zima a dalo se do deště, tak jsem si zalezl do druhý ložnice. Chvíli jsem přemáhal chuť dát si nějaký chlast, ale rozhodl jsem se, že pro dnešek už budu od všeho abstinovat, abych zítra byl fit na cestu do Prahy. Otevřel jsem si severskou detektivku, která mě sice nebaví, ale potřebuju ji dočíst. Pil jsem u toho nějský zelený aj, co tam měly Bářiny rodiče. Po chvíli mě přepadla únava z posledních dvou nocí, tak jsem to zabalil a šel spát. 

Ráno jsem se probudil a na druhé posteli spala Bára. Napadlo mě, že jsem měl asi tuhle postel večer uvolnit Johaně a jít spát na pryčnu do kuchyně, ale takhle daleko jsem včera večer nepřemýšlel. Johana už na mě stejně byla nasraná na nejvyšší míru, tak co. Dal jsem si zbytky jídla, co jsem měl s sebou k snídani a udělal jsem si poslední kafe. Nemuseli jsme se nijak zvlášť dohadovat kdy odjedeme, všichni jsme byli za jedno, že chceme vypadnout co nejdřív, aby tenhle posranej prodlouženej víkend už skončil. V rychlosti jsme se zabalili, pomohli Báře s úklidem, naskládali se do auta a vyrazili směr Praha. Tentokrát nikdo nikoho neprovokoval a nebalil, jako cestou sem. Jogurt seděl, stejně jako cestou sem vzadu mezi holkama, všichni ale mlčeli. Detlef naštěstí pustil zase svůj deephousový mix, díky kterýmu bylo to trapný ticho snesitelnější. Protože jsme vyrazili tak brzo, vyhnuli jsme se špičce a celou Strakonickou, i centrum Prahy jsme projeli krásně bez zácpy, až k Detlefovi před dům. Nastala (snad) poslední trapná věc tohohle víkendu, loučení. Zatímco Detlef vyhazoval z kufru Multiply holkám batohy a kufry, vzal jsem si stranou Jogurta, protože jsem mu dlužil minimálně omluvu.

„Jogurte, hej sory za všechno…“ Tyhle omluvy mi moc nejdou, neumím být ke kamarádům takhle upřímný. Jogurt se vyspal a byl zase pohodář. Až na ten rozmlácený obličej.

„Za co jako?“ Odpověděl bezelstně.

„No tak nejdřív za Johanu, je mi to blbý, jak…“ Jogurt mě nenechal to doříct.

„Hele v pohodě, dyk jsem ti říkal, že máš moje požehnání, nepamatuješ?“

„No já si to pamatuju, ale nečekal jsem, že si to pamatuješ ty.“

„Jo, já si vole pamatuju všechno, to je někdy přednost, někdy prokletí. A hele je to jedno. Poslala do píče mě, poslala do píči tebe. Tak jsme si kvit, ne?“

„Tak to jo.“ Teď ta druhá věc. „No a sory za to, že jsem tě naprášil…já bych měl asi fakt s tim emkem přestat…“

„Nojono, kmaráde. V emku je pravda, to se nedá svítit. Ale já jsem to hlavně vůbec neměl dělat. Jestli to praskne, ponesu následky.“

Byl jsem trochu v šoku, to bylo poprvý za ty roky, že Jogurt něčeho litoval.

 „Jo, nepřestáváš mě překvapovat, čeho seš schpnej…“ Odpověděl jsem.

„Jo, to já sebe taky ne.“

„Tak jestli bude nějaký přístě, tak to ještě možná bude zajímavý.“

„Jasněže bude.“ Řekl Jogurt a přátelsky mě objal. Asi se fakt za celou tu dobu nevysprchoval, tak to nebylo zrovna příjemný, na druhou stranu jsem byl rád, že na mě není nasranej. I po tom všem si ho pořád z nějakýho důvodu vážim. 

„Hele vy buzny,“ Zakřičel na nás Detlef. „vezmete si už svoje bágly a pujdete do hajzlu?“

Šli jsme k autu a vzali si svoje bágly. Johana využila, že se bavíme a odešla, aniž by se s náma musela rozloučit. Vlastně mi to tak vyhovovalo. Bára ještě čekala u auta. Detlef se rozloučil nejdřív s Jogurtem, řekli jeden druhýmu, že je píčus a tak podobně, podali si ruce a Jogurt se ztratil mezi žižkovskýma činžákama. Podal jsem Detlefovi ruku, taky jsem měl potřebu se mu omluvit, ale on byl rychlejší.

„Hej kámo, dej si bacha, nebo jednou vykecáš něco, čeho budeš fakt litovat.“

„Já vim, musim to krotit.“ Kál jsem se. „Ale můžu od tebe zase někdy něco koupit?“

„Koupit můžeš, ale fakt ti nedoporučuju to s tim přehánět, při tvojí nátuře.“

„Jasný, tohle myslim bylo ponaučení.“ Připadal jsem si jako na skatuskym táboře, když jsem něco podělal.

„To doufám. Tak se měj, čus“

„Čus.“

Bouchli jsme si do pěstí. 

Otočil jsem se a šel na tramvajovou zastávku Perunova, abych popojel pár zastávek k sobě na Mírák. Ukázalo se, že Bára tam u auta čekala na mě. Radost mi to nedělalo, měl jsem za ten víkend lidí po krk. Chtěl jsem být chvilku sám, než se večer vydám za Ladou a vyšukám si tu frustraci z hlavy. To je ta kamarádka z výhodama, o který jsem psal na začátku.

„Jdeš na tramvaj?“ Zeptla se mě.

„Jo.“ Odpověděl jsem a snažil jsem se, aby to znělo co nejvíc v pohodě. „Ale na Perunovu, jedu na Mírák.“

„Já bydlím na Edenu.“ Řekla, jakoby mě mělo zajímat kde bydlí a že to nemáme od sebe zas tak daleko. „Tak to máme kousek společný cesty.“ Pokračovala. „Můžu tě doprovodit?“ byla to rétorická otázka, vlastně už mě doprovázela.

„To budu moc rád.“ Řekl jsem a znělo to opravdu přesvědčivě. Proč jsem nešel dělat realiťáka, když umim tak dobře lhát. Chvilku bylo ticho.

„Tak co říkáš na Dobříš?“ Zeptala se mimoděk.

„Jo, dobrý. Teda město nic moc, ta dýza byla dobrej bizárek. Ale pěkný krajina, příroda, brdský lesy. Mám to tam rád, jezdili jsme tam na vandry.“ 

„Jo, ta dýza je leganedární.“ Odpověděla. „Z tý mám hodně vzpomínek.“ Snažil jsem se zahnat představu, jak jí tam nějaký zfetovaný vesnický individuum v altánku připravuje o věneček za zvuků Talk Talk.

„A jak sis užil víkend?“ Pokračovala ve výslechu.

„Celkem fajn, relaxace, flákání, potřeboval jsem to. Teda až na tu koncovku s Jogurtem, to bych si odpustil.“ O tom, že mě mnohem víc sere ta eskapáda s Johanou jsem mluvit nechtěl, ale bylo mi jasný, že si to ty dvě už dávno všechno řekly. 

„Jo, to já bych si taky odpustila.“ Povzdechla si. „Ale naštěstí to dobře dopadlo. Vypadá to, že tak za padesát let se snad v Dobříši už budu moct ukázat.“

Řekla to takovým lehkým, ironickým tónem, že mě to docela pobavilo. Došli jsme na Perunovu a hned nám jela tramvaj. Celkem štěstí ve státní svátek. Nastoupili jsme do ní.

„Takže toho víkendu nelituješ?“ Zeptal jsem se, aby řeč nestála. 

„Nikdy ničeho nelituju.“ Řekla Bára překvapivě sebevědomě. Tuhle její stránku jsem nepoznal. „Ale vzala jsem si ponaučení, že od Jogurta a jeho kámošů ruce pryč.“ Probleskla mi hlavou představa, jak Jogurt klátí bezvládnou Báru na kanapi u ní na chatě. Doufá, že mě tyhle představy nebudou pronásledovat, až budu večer s Ladou. 

„Ale ty seš v pohodě.“ Pokračovala. „Tebe klidně příště zase pozvu.“ Usmála se na mě.

„Díky.“ Oplatil jsem jí to.

„I když to zas asi nebude ráda Johana.“ Řekla Bára a zarazila se, protože si uvědomila, že se dostává na horku půdu. „Ale to je vlastně jedno, do Dobříše nejdřív za padesát let. Takže kdo ví, jak to všechno bude.“

Chvíli jsme mlčeli.

„Nechceš ještě zaskočit na pivo?“ Zeptala se mě. 

„Myslíš, že bude něco otevřenýho?“ Bylo něco kolem jedný a státní svátek. 

„Tady kousek je Jehuda, kámoš Randy tam dělá za barem. Otevíraj až ve dvě, ale on tam asi už bude, tak nám nalije.“

Přemýšlel jsem. Po včerejší skoroabstinenci jsem měl na pivo už zase chuť a Jehudu mám rád. Sice se mi původně nechtělo s Bárou trávit víc času, než bylo nezbytný, ale bylo mi s ní celkem příjemně. A taky bych z ní mohl vytáhnout něco víc o Johaně. 

„Tak jo.“ Odpověděl jsem.

„Tak fajn.“ Bára vypadala že jí to potěšilo. Docela jí chápu, že se jí se všema těma dojmama z tohohle víkendu ještě nechtělo domů. „Tak tady vystoupíme a dojdeme to pěšky.“

Vystoupili jsme na Šumavský a šli po Korunní až na roh s Blanickou, kde je Café Jehuda. Bára zaklepala na okénko a otevřel nám její kamarád, který to tam připravoval na otevření. Sedli jsme si ke stolu v osamoceném lokálu a Randy, před nás hned položil dvě unětický jedenáctky. Chvilku jsme jen tak tlachali, první jedenáctka ve mně zahučela a na lačno mi hezky rozvázala jazyk. Nechal jsem si natočit další a rozhod se Báru trochu vyslechnout.

„Co ta Johana? Říkala ti něco o tom, co bylo na dýze?“ Další řečnická otázka. 

„Tak říkala, ale ono stačilo vás pozorovat a bylo mi jasný, jak to všechno dopadne.“

„Tys nás pozorovala?“ Zeptal jsem se překvapeně. „Celej večer jsem tě neviděl.“ 

„Jo, byla jsem tam v rohu, s kámoškou, co jsem dlouho neviděla. Obě dokážeme být neviditelný, tak se tim občas bavíme. Pozorujeme, co se kolem nás děje. Někdy to jsou fakt služný bizáry.“

„No já jsem tam taky viděl a slyšel leccos, a to ani nejsem neviditelnej.“ 

„Každopádně z Johany si nic nedělej, ona prostě taková je. Když se připije, je hrozně přítulná, pak má morální kocovinu a je odtažitá. Snad z toho vyroste.“

Mě je tohle jasný.“ Odpověděl jsem. „Takový holky občas bývaj a jak říkáš, vyrostou z toho. Já už jsem na to trochu zapomněl, protože většinou randim s holkama, co mi jsou věkově blíž.“ Napil jsem se piva. „A když mě bylo jako vám, prožíval jsem vážnej, dlouholetej vztah Po pěti letech jsem konečně dostal kopačky, bylo mi dvacet čtyři a lidi kolem měl začínali bejt rozumnější.“ 

„Jo, to jsem ráda, že ještě nemusim bejt rozumná.“ Uchechtla se Bára.

„Tak jsem to nemyslel, ale některý věci si člověk musí prostě odžít. Já jsem si je neodžil, tak mě to pořád umí pěkně překvapit.“

„Asi jo. Johana musí trochu vyspět, aby pochpila, že to kluci jako ty myslej dobře.“

„Jako já?“ 

„Jo, kluci, co jsou hodný, ale osamělí.“ 

Jak víš, že jsem osamělej?“ Ohradil jsem se. Bára se na mě ironicky usmála.

„Některý věci jsou prostě vidět. Ale ty si zase musíš zvyknout na to, že pro holku je těžký chápat, že když s ní chceš nezávazně spát, neznamená to, že jí vnímáš jenom jako objekt. Že ti prostě chybí ženská společnost a nějaká, řekla bych…“ Bára se zamyslela. „…něha. Ale bojíš se jít do vážnýho vztahu, abys ti zase někdo neublížil.“ 

Je zajímavý, že i když Bára viditelně nemá moc zkušenosti s chlapama, celkem dobře rozumí týhle psychologii nezávazných vztahů. Buď má hodně načteno, nebo je prostě chápavá a vnímavá. Přál bych jí aby někdy poznala někoho natolik vyspělýho a sebevědomýho, komu nebude vadit její vzhled a bude ji mít rád jenom proto, jaká je. 

Dopil jsem druhý pivo, Bára dopila svoje první. Kdybych si dal další, mohl by se projevit zákon třetího piva a kdo ví, jak by tohle skončilo. Zaplatil jsem za Báru a nechal Randymu hezký dýško za to, že nás tam takhle nechal. Šli jsme na Mírák a ještě chvilku omílali tyhlety vztahový depky. Počkal jsem s Bárou na její dvaadvacítku do Vršovic. Když se začala blížit, rozloučili jsme se.

„Tak se měj a snad se zase potkáme za nějakých lepších okolností.“ Řekla Bára.

„Jasný, spojíme se na facebooku a třeba něco podnikneme.“ To první byla pravda, to druhý se nikdy nestane a oba jsme to věděli. Objal jsem Báru tak, jak to jemon šlo s krosnama na zádech.

„Tak se měj a hezkej zbytek víkendu. Čau.“ Zamával jsem jí, když šla po schodech do tramvaje.

„Ty taky, ahoj.“ Odpověděla mi. Chvilku jsem tam stál, abych počkal, až tramvaj odjede, protože to považuju za slušnost.

Šel jsem domů a těšil se na oběd, co si udělám. Začal jsem se těšit na příští víkend, který bude už za čtyři dny. Mám ještě něco přes jeden gram emka, tak se můžu vyfetovat jak se patří v Praze. Taky jsem se dost těšil na dnešní večer s Ladou, která mi dá, kdykoliv chci. A to se mi na ní líbí.

 

6. 2. – 12. 5. 2020           Praha

 

Tenhle příběh se nikdy nestal, bohudík.

 

Ale mohl by, mohužel.

 




Názory čtenářů (Skrýt smazané)

10.07.2020 10:07:27dát kritice tipDanny

Četl jsem včera a dnes jsem se vrátil, abych ohodnotil: povídka je hodně dlouhá, ale protože mě zajímala zápletka, celé jsem to nakonec přečetl. Zajímavá sonda do duše o něco mladší generace, než jsem já. Všechno je uvěřitelné a opravdu i když se nestalo, stát se klidně mohlo. Občas se vyskytly překlepy a pravopisné chyby, na to pozor. Dávám tip a posílám avízo několika možným zájemcům.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.