Ranní vstávání

Když ti jemné paprsky světla pod víčka vniknou,

otevřeš oči a v záři ti svitnou.

A teď ta zrádná chvíle,

kdy musíš z lůžka vylézt.

Zamyslíš se, proč vlastně,

vstáváš pořád v té víře,

že jednou budeš žít šťastně.

A přec, samý nezdar a strach.

Mohl bych být jednou zas,

tím malým klukem, co běhá v polích,

nemá toho na mysli tolik,

že by se bál zítřka natolik,

aby nevěděl, zda-li má vstát,

a zkoušet znova to a tak,

tamtím a tímhle směrem.

Šťasten není, to jediné ví celým tělem.

Proč tomu tak je,

že netuší, jak být člověkem.