Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Popel a prach - Fantom

10. 07. 2020
0
0
146
Autor
ElleJakobson

Kapitola 1
Pevná zem, rudě ozářená

Charlotte

 

20. srpna, 2015, Arleiy

 

Ohnivá světla ozařovala oblohu. Požírači plamenů vystupovali se svou show za doprovodu metalové hudby. Lidé se bavili, vřískali na rychle jedoucích, točících se a vyhazujících atrakcích. Odevšad se linul smích, hlasitá rozmluva, radost a štěstí. Tlačenice rozházely pouze ty, kteří se na ně předem neobrnili trpělivostí. Spolu s nekonečnými frontami k jídlu a pití. 

Na rozlehlém prostranství se nalézalo vše, co si člověk mohl přát. Kupa stánků, atrakce, pódia rozmístěna daleko od sebe, aby se kapely navzájem nerušily. Pro to tu ti lidé byli. Oni ano, Charlie ne.

Nevysoká hnědovláska s vlasy spletenými po stranách do copánků, zatímco zbytek zůstal volný, se prodírala davem, aby nalezla trochu prostoru. Tyhle skupinové těsňanice ji skutečně nečinily šťastnou. Ale kvůli svému štěstí se sem skutečně nevydala. Ne, Charlie měla jistý problém a ten sídlil ve tři sta let starém duchovi, který se u ní před měsícem zjevil a tvrdil jí, že potřebuje pomoct. Jistěže by to každého vyděsilo, jenže to nebyl její první střet se spiristickým světem. Její poprvé ji vyděsilo, když ještě žila se svým otcem. Jako malý sedmiletý prcek si hrála s kamarádem na otroky a otrokáře a ona díky své lehce snědší pleti samozřejmě nemohla získat jinou roli než toho nebožáka v řetězech. A jako by jej tím přímo přivolala. Když pucovala kamarádovi boty, za jeho zády se zjevil ohromný černoch se spoutanými zápěstími. To by ještě dokázala unést, kdyby pán nebyl celý od krve s hlubokými ranami na tváři, hrudi, pažích i nohách. Tenkrát vykřikla, kamarád se otočil, ale nikoho tam neviděl, přitom tam stál. A upíral svůj zlomený pohled na Charlotte.

Toho samého dne v noci před spaním, o tom vyprávěla svému otci. Ten jí pohladil po vlasech a uklidnil ji. Věřil jí. Prozradil, že on sám je občas vídá. A když se jej zeptala koho, odpověděl duchy. Ve své rozmluvě by jistě pokračovali, kdyby je nevyrušila matka. Té noci byla svědkem jejich hádky. Přesně ode dne za rok otce odvezli na psychiatrii. Diagnostikovali mu duševní nemoc, dopovali jej prášky a pokaždé, když jej navštívila, jí šeptem radil, aby si své tajemství pevně uchovala, aby neskončila jako on. Děsil jí, v očích se mu zračilo skutečné šílenství … či to byl strach? O ní? Nikdy se to nedozvěděla. Otce po třech letech pustili a on se odstěhoval do malé garsonky na okraj města. Zůstala sama se svými duchy. Kdyby to byli jen oni. V určitých momentech byla schopna vycítit silné emoce, ale ne pouze z lidí, ale i z předmětů, občas viděla střípky budoucnosti, symboly, které začaly dávat smysl, až když se to naplnilo. A pak tu byly sny. Neustále se opakující noční můry, po nichž se budila s křikem a celá zpocená. Ani matka ji neutěšila, už jen z toho důvodu, že tam nebyla. Začala si s otcem jejího kamaráda, kvůli čemuž je opustila jeho vlastní maminka. A tím přátelství skončilo. 

S novým duchem, Sebastianem, dorazila zcela nová noční můra. O potopené, trouchnivějící lodi, šeptajícím kapitánovi a smrdutém dechu.

„To je tuze podivné."

Charlie se nepodívala směrem ke svému neviditelnému společníkovi, tedy neviditelném pro ostatní. Nepotřebovala do nikoho narazit, při protlačování se na volné prostranství.

„Co se za pár let dokáže změnit," užaslý hlas dál pokračoval. Odpustila si pozvednutí obočí, přestože tři sta let skutečně nebrala jako „pár let"

„Ženy nosící mužský oděv, lidé mluvící do divné krabičky a navíc ta hudba … ta je ale skutečně hrozivá! Ten umělec se tím snaží někomu vyhrožovat či sám neslyší a tudíž to musí míti, tak nahlas?"

Když se vymanila z davu, vytáhla z kapsy telefon a přiložila jej k uchu. 

„Tomu se říká vývoj," promluví skrytě k Sebovi. Jakmile její mrtvý kamarád chytil slinu, měl potřebu vše komentovat. 

„Tomuto?" v hlase ducha zaznělo pohrdání. Jak by se asi tvářila ona, dostat se do 18. století. No, rozhodně nadšeně, jelikož byla vždy větším příznivcem historie, jak přítomnosti nebo snad budoucnosti. Jediný rozdíl dělala při sledování Červeného trpaslíka.

„Kudy mám jít? Kde je stan tý divoženky?" dál hulákala do vypnutého telefonu.

„Bohužel, netuším. Je tu přílišné temno. Nemohla by jsi zažehnout lucernu?"

Odolala pokušení se na něj podívat s výrazem „Děláš si prdel?".

„Či můžeš zažehnout lampu v té tvé krabičce,” nedal se odbýt.

„To bych s tebou, ale ukončila hovor,” upozornila ho na ten daný fakt a věřila, že Seb raději bude po tmě než aby si dál povídal pro sebe. 

„Budiž, poradíme si i bez zázraku, jenž se světlem nazývá.”

Zavrtěla hlavou nad tou jeho květnatou mluvou a otočila se jako na obrtlíku. V bludišti se vždy chodí doprava, tudíž …

„Jdu od kolotočů ke stánkům s žertovnými předměty,” zahlásila mu dost nahlas, aby to Sebastianovi mrtvé uši slyšeli. Bez odpovědi se vydala řečeným směrem.

„Žertovnými předměty? Co si pod tím mám představit?”

Už už jí málem ruka vyletěla ke stánku s humornou tématikou než ji přesměrovala ke své hlavě. Ten trhaný pohyb přesměrovala na to, aby si prohrábla vlasy.

„Takové věci, které lidi rozesmějí jako kráva v krabičce nebo prdící polštářek,” věděla, že její mrtvý přítel to zaručeně nepochopí, ale proč si hledání nezpříjemnit další osvětlující konverzací. 

Protlačila se kolem dvou mužů, kteří svými proporcemi prakticky zabírali celou uličku. A ač byl Seb duchem, obešel je taky. Zřejmě procházet všemi těmi orgány a tekutinami nebylo pro jeho urozený nosík to pravé ořechové. Jakožto ani žertovné předměty.

„Kráva v krabičce? Prdící polštářek? Opomenu ten fakt, že kráva se do žádné krabičky zaručeně vejít nemůže, zajisté tedy ne celá, ale prdící polštářek? To je v dnešní době žertovné? Ach, věru,” vztáhnul ruku výše. Zřejmě přišel na jakousi moudrost. …„i v naší době mezi lůzou a pobudy bylo věru vtipné, když zvuk vypuštěného plynu byl ozvěnou v celém lokále a pobavil celou společnost.”

„Ach, skvělý, že se naši známí od sebe tak moc neliší.”

„Nejsou to mí známí!” ohradil se ostře.

„Tak pardon,” hodila oči v sloup a odpustila si nějaké slůvko navíc jako třeba „cíťo”. Za prvé, Seb by si to špatně vyložil a za druhé, by si to špatně vyložil.

„Jsi zastáncem těchto … zábav?” ticho vydrželo skutečně krátce. Charlie se ani nemohla soustředit. Naštěstí dokázala svou empatii vypnout, aby se jí do hlavy nedostala tisícovka pocitů mezi kterými by nalezla několik negativních a ty by převládly. Zahryzly by se do ní jako krysy a cupovaly na kousky. Štěstí, že to nemusela strpět jako před lety.

„Ani ne, mám raději komornější záležitosti, kde lidi znám a …,” zarazila se, jelikož říct „vím, co od nich čekat”, bylo dost nepřesný. Málokdo ji mohl překvapit. …„a je tam klidnější atmosféra,” včas se vyhnula upoceným cápkům s naplněnými poháry piva. To by jí tak chybělo, aby smrděla jako chmel. 

„Něco máme společné. Také mě nijak netěší být ve velké společnosti, ač se to ode mne žádalo.”

„Jo, ty nevýhody, když jsi prominentní dítě, co?” 

„Bohužel.”

Prošli kolem mnoha stánků, cesta se nebrala konce, dokud se kolem dalšího chumlu lidí neprodraly dvě děvčata s hlasitým jekotem. Charlie se na ně zaměřila. Strach, obavy. Nebyla to žádná hra. Něco je skutečně vyděsilo.

„Fajn, zřejmě půjdeme tudy za tou tvou … známou,” uchechtla se při představě té rozježené bytosti s bradavicí na nose a kočkou na rameni, která by byla úžasnou vzdálenou sestřenkou škrobeného a upraveného Sebastiana. Ten i po smrti zůstal jako ze škatulky a to si myslela, že po shlédnutí Šestého smyslu, každý mrtvý sebou nese odkaz své smrti. Prakticky i její první černoch vypadal tak, jak vypadal, když zemřel. Možná to něco napovídalo.

„Stále nejsem příliš spokojen s tvými podivnými humoreskami,” nenechal na sebe Seb dlouho čekat. Bylo tak lehké ho rozhodit nebo popudit. Ve tmě se mohla vesele ušklíbávat.

Kráčela po té šedavé mlze strachu a snažila se odprostit od toho svého. Navenek si dělala srandu, nebrala to vážně, ale uvnitř cítila, že na tom bude něco pravdy. Když může existovat její schopnost, duchové, tak proč ne i něco jako čarodějnice? Ty ohavné příšery z pohádek, co si vykrmují děti, aby je mohli sníst. A podle toho, jaký děs pociťovaly prchající holky, se její představy více upínaly tímto směrem.

Sledovala cestičku, když se kolem ní cosi změnilo. Vše utichlo. Jako kdyby přešla do místnosti se zvukotěsnou stěnou a zavřeli se za ní dveře. Zastavila se na místě a ohlédla se za sebe. Lidé za ní nadále otevírali ústa, atrakce jeli, zpěvák vyřvával do mikrofonu, ale žádný z těch zvuků nepronikl za neviditelnou stěnu. Byl to ten důvod, proč ty dívky prchaly?

Úsměv jí z tváře zmizel, ústa se jí stáhla do úzké linky. Nejistota jí zaplavila jako temná voda, hlubina, do níž se nořila.

„Stalo se něco?”

Hlas protnul depresivní ticho a Charlie sebou cukla.

„Co? … tedy, jo, je to tu tiché,” svráštila čelo a zadívala se ke stanu, před nímž se ocitli. Cedule hlásala „Věštba a magické suvenýry”.

„Tiché? Tvé uši nemohou fungovat správně. Je tu stále stejný hluk.”

Sebastianova slova šla mimo ní. Její pohled byl plně upřen na stan. Až nyní to pořádně viděla. Tu temnotu, která ho obklopovala. Číhala a držela se látky, skrývala tu, z níž proudila. 

Cítila, jak se jí svírá hruď. Nedokázala se pohnout. Nohy se jí zarazily do země, jako by zapustila kořeny. Nemohla odtrhnout zrak. Dívalo se to přímo na ni. Chtělo jí to sevřít, rozdrtit. Ta tíha byla neskutečná. Konečky prstů jí začaly brnět, nemohla dýchat. Trhanými pohyby vyrazila její ruka k hrdlu. Jakoby jí to mohlo pomoci. Hrudník se jí zvedal, sýpala, ale dechu se jí nedostávalo. Umře. Cítila to. Ta temnota ji rozdrtí. A nezůstane po ní vůbec nic. Nic.

K veškerým pocitům se dostavil chlad. A ten Charlie nejspíš zachránil. Její tělo se otřáslo a s tím i mysl. Vydechla ledový obláček a temnota zmizela. Zastínila ji Sebastianova tvář. Jemně řezané rysy, oříškové oči a věčně vážný výraz. Nyní se v něm ocitl i strach. Strach? Bál se o ní?

„Charlotte! Prober se!” 

Viděla, jak pozvedl ruce, aby jí opět přivodil dokonalou zimnici. Ustoupila o krok a Seb zastavil svou reakci. Ve tváři se mu nyní objevila úleva.

„Takhle mne již dlouho nikdo nepolekal,” lehce se pousmál a ona se musela chtě nechtě taktéž. Zachránil jí.

Položila si dlaň na místo, kde jí stále zběsile bušilo srdce.

„Jo, nápodobně. Taky jsem se tak dlouho nevyděsila, ale už vím jistě, že v tom stanu je ta tvoje čarodějnice,” úsměv jí opadl, když svou pozornost přesměrovala daným směrem. Sebastian se taktéž otočil, ale nemohl spatřit to, co na ně číhalo. Pouze ona měla tu čest to vidět. 

„Budeš v pořádku?” 

Vrátila se k Sebovi. Zvedl ruku, natáhl ji k ní, ale poté se zarazil. Nejspíš si uvědomil, že se jí nemůže dotknout.

„Jo, jen se oklepu. Tradá, pohoda, jazz,” podle svých slov i učinila. Potřásla rameny a pokusila se o pohodový úsměv. Přeci jen nebyla divadelní herečkou malých rolí … počkat, vlastně byla. A ještě v titěrném divadle, které se muselo platit prakticky samo. Ale na uvěřitelnost to muselo stačit.

„Mohli bychom to zkusit jinak, mohli bychom prohledat historické anály, možná se v nich najde zmínka o mé smrti,” Sebastian si nervózně upravil již tak upravený oděv a podíval se kamsi za ní. 

Zavrtěla hlavou.

„Víš, že jsme to zkoušeli, ale ty informace musel někdo zničit, někdo hodně dávno, nejspíš ten, co tě zabil.”

„Ta podivná placatá věc nemusela fungovat správně.”

Nemohla se ubránit úšklebku. Podivná placatá věc alias počítač.

„Ne, fungoval správně. Věř mi. Stejně jako já ti věřím, že nás ta ježibaba nesežere,” promnula si ruce a pokoušela se nedívat na temnotu. Musela se udržet v pozitivní sféře, nesmělo ji to dostat, nesmělo ji to znovu načapat nepřipravenou. A vyděšenou.

„Je to čarodějka, zapomeň na ty hloupé pověry. Chápu, že za ty léta se staly něčím nereálným, ale když věříš ve mne, můžeš i v ně.”

„Jenže já v tebe nevěřím, já o tobě vím a v tom je rozdíl,” odvětila. Neměla tu možnost se rozhodnout o tom, v co bude věřit a v co ne.

„Jsi tradiční realista, ale v mé době toho existovalo mnohem více než v té vaší. Svět je stále stejný, jen je toho v něm o dost méně,” poznamenal téměř smutně. Ale aspoň jí to tak vyznělo. Seb dokázal často svoje pravé pocity zamaskovat, ale jen do té doby, dokud mu nenahlédla do hlavy. Což se snažila omezovat. Nejen kvůli respektu k soukromí, ale také kvůli ukrutným migrénám.

„Pojďme, ať to máme za sebou,” vykročila vpřed. Zrak upírala pouze na plentu stanu. Pouze na plentu stanu. Ty drápy svírající vršek měla pouze v periferním vidění. Pouze. Musela dýchat. Zaměřit se pouze na jejich cíl. Cítila za sebou Seba. Byli dobrá dvojka, dokud jsou spolu, jsou nepřekonatelní. Sic je ona člověk a on duch. 

Natáhla ruku, prsty sevřela látku, která byla na omak ledová, přestože venku příjemně hřálo. Zhluboka se nadechla, aby uklidnila rozbušené srdce. Zvládne to, musí! Skončila s váháním a vkročila dovnitř.

Přivřela oči, když jí do nich udeřila podivná rudá záře. Zakryla si je pravou rukou a prakticky poslepu mířila vpřed.

„Zastav se!” poručil jí hlas za ní. Sebastianův hlas. Ustala v chůzi a sejmula dlaň. Podivná záře zmizela, zůstal jen chabě osvětlený interiér. Několik polštářů ledabyle poházených po zemi, stolek s věšteckou koulí a zahalená žena, jež se choulila za ním. Aura zla zmizela. Charlie se hned lépe dýchalo. Jakoby to celé byl jen sen. Nějaká hrozná noční můra. A ta odešla jako přišla.

„Ehm, promiňte?” promluvila na tu asi čarodějnici, když se dlouho nic nedělo. Žena byla oděna celá v černém, do tváře jí vidět nebylo, celá byla podivně zkroucená. Skoro vypadala jako …

„Mrtvá?” 

Charlotte leknutím učinila dva kroky dozadu, projela Sebem a otřásla se. Mrazák oproti němu byl hotovou saunou.

„Charlotte!” napomenul ji, ale ona byla příliš zaměstnaná tím skřípavým hlasem a slovem, které jí vyšlo z úst. To, které jí sebrala z myšlenek.

Naklonila hlavu na stranu a snažila se prohlédnout skrz závoj. Netušila, zda je stará nebo mladá, netušila, jestli bude mít bradavici, hrb a skleněné oko, i když to poslední by měl spíš pirát. Odhodlala se a učinila několik malých kroků k ježibabě. Žena, která skutečně žila, ji ignorovala nebo čekala, jestli se nevyděsí jako ty předešlé dvě. Mohla by se jí provrtat hlavou, kdyby chtěla, ale …

„To si jen myslíš, holčičko,” rozesmála se pokroucená bytost. Charlie se v mžiku znovu narovnala.

„Seru na to! Jdeme!” otočila se na podpatku, když jí srdce vynechalo několik úderů. Mávla na Seba, který přejížděl očima z ní na tu ženštinu a nacházela se pouhých pár kroků od plenty, když jí cosi popadlo za ruku. Výkřik se jí zarazil v hrdle, když shlédla na paži, kde cítila tlak, ale nic na ní nebylo. Hned si ji prohmatala a podivná síla zmizela. 

„Posaďte se,” ozval se za ní ten divný hlas. Hlas čarodějnice. Skousla si ret a podívala se na Sebastiana. Ten ale hleděl za ni. Ve tváři se mu zračilo čiré zděšení. Proč jen sem musela lézt, proč se ty duše musí lepit zrovna na ni?!

Otočila se a stanula přímo tváří v tvář mladé ženě. Projela jí zimnice. Kdy vstala? Kdy k ní přišla? Nic neslyšela! Nic … necítila. Přesto tu byla a upírala na ní tmavé oči. Tak prázdné, tak mrtvé. 

Tlak se vrátil, tentokrát na zápěstí. Chtěla to opět shodit, ale nešlo to. Shlédla dolů na ruku, která svírala tu její. Ženinu ruku.

„Pojď,” zatáhla a odváděla jí k polštářům. …„Tvůj přítel z dávných dob smí také.”

„Jak …,” nedokázala doříct větu. A zmatení nejspíš nepatřilo jen jí. I Sebastian vypadal překvapeně, když se vedle ní ocitl. Neříkal snad, že se s čarodějnicemi setkal? 

„Vím, proč tu jste,” síla se přesunula na Charlottina ramena a ona byla nucena si sednout. Naštěstí hned vedle svého mrtvého kamaráda. Hnědovlasá žena s temnýma očima se vrátila na své místo. Nikdo ve stanu ani nedutal, dokud sama čarodějka nepřerušila ticho. …„Chcete odpovědi a myslíte, že vám je pomohu nalézt,” jeden koutek úst se jí nepatrně pohnul nahoru. V jejím případě to vypadalo výhružně.

„Pověz jí …,” zašeptal Seb, ale ženina ruka vystřelila vzhůru. Hned jej umlčela. 

„Slyším tě, slyším tě velmi dobře, stejně jako před třemi sty lety Sebastiane Kaldwine.”

Charlie těkla okem po příteli a slabě z něj cítila neklid. Zná ho, ale on si ji nepamatuje.

„Kdo jste?” převzal iniciativu Sebastian. Čarodějka se znovu slabě pousmála.

„Vzpomeň si,” tiše zašeptala. 

Kolem nich se rozprostřela mlha. Charlie se začala zběsile rozhlížet. Co se to tu děje, pomyslela si. Nestačila nic namítnout, když se mlha zformovala do siluety muže. Z ruky mu cosi viselo. Vypadalo to jako kapesní hodinky. V té druhé něco svíral, ale to již nedokázala rozpoznat. Ne dokud do vršku věci lehce nešťouchl prstem a z ní cosi nevyletělo. Jakoby to odzátkoval. Poté věcičku nahnul a z ní vytekla další mlha. Obrys se rozdvojil, nyní se tam nalézali dvě osoby. Ta druhá uchopila poletující mlhovinu a naklonila ji k té části tváře, kde musela mít ústa. Netrvalo dlouho a ten, jenž se „napil”, se chytil za hrdlo a začal se svíjet, umírat. Vrah pohodil hodinkami a zmizel.

Charlotte se přistihla, že na to celé hledí s otevřenou pusou. Zrak měla stále upřený na ležící tělo. Na Sebastianovo tělo. Odtrhla se od mlhy a podívala se na toho pravého, reálného. Seb zíral na svou mlžnou mrtvolu s bezvýraznou tváří. 

„Kdo to byl?” vypustil tiše z úst než stačila sama promluvit. 

„Tvůj vrah,” poznamenala čarodějka bez jakékoliv známky lítosti či zúčastněnosti. Bylo jí to jedno, ale Charlotte ne. V očích se jí zablýsklo a prudce se otočila na vědmu.

„Ty víš, kdo to byl, prozraď nám to!” poručila jí nahněvaně, ale sotva mohla v čarodějce vyvolat strach nebo touhu jim to povědět, jen protože jí to řekla nějaká mulatka. 

„Správné smýšlení, dívko,” odvětila okamžitě vědma. To se jí přestávalo líbit, jí se nikdo v hlavě přehrabovat nebude.

„Ale ty jistě smíš.”

„A dost!” obořila se na ni okamžitě. 

„Půjdeme.”

Odtrhla pohled od pošklebující se ženy a přesměrovala jej k Sebastianovi, který stále toporně zíral do země, kde již nic nebylo.

„Ona má odpovědi!” namítla. Nemohli jen tak odejít. Měli to přímo na dosah. Ta žena si s nimi hrála, ale věděla to, věděla, kdo ho zabil … kdo ho otrávil. Muž s kapesními hodinkami.

„Půjdeme,” zopakoval bezvýrazným hlasem a vstal. Zdál se jí dost mimo, nedivila se mu, kdyby viděla vlastní mlžnou smrt, asi by taky neskákala dva metry vysoko. Proto ještě víc nechápala, proč to chce vzdát. Před cílem.

„Sebastiane,” promluvila na něj, ale on již stačil projít látkou stanu. Taktéž se postavila a ještě naposled se podívala na ženu, která se vrátila do původního, vegetativního stavu. …„Pomoz mu, prosím!” notnou chvíli na ni hleděla, ale nemělo to smysl. Celé to bylo zbytečné. S hořkostí zavrtěla hlavou a opustila stan. Vyšla a stanula na rudě ozářené zemi. Obloha byla celá krvavá. Okamžitě se do ní obul prudký vítr. Blížila se bouře.

 

~~~

 

A ocitla se tam znovu. Bosé nohy měla pod mělkou vodou. Šlapala po dřevěné podlaze, která byla již značně poškozená a plesnivá. Celé to tam páchlo a to ne pouze hnilobou a rozkladem. Byl to dech, zase ten smradlavý dech.

Musela si zacpat nos, zvedal se jí z toho žaludek. Nohavice od pyžama ji dávno nasákly vodou a dost znemožňovaly v pohybu. Táhla se jako smrádek. Ani netušila, proč kráčí vpřed. Kolem ní byly rozvěšené hamaky na spaní. Nalézala se v trupu lodi. Hodně staré a celé prolezlé plísní a vodou. Jakoby ztroskotala a nikdo ji nikdy nenalezl. Což nebylo nic neobvyklého. Nemohla si ani představit, kolik lodí musí být pod mořskou hladinou. 

Proplétala se skrz hamaky, občas na něco šlápla a bolestně sykla. Protřela si bosé chodidlo a pokračovala dál. Před ní se cosi mihlo. Byl tu znovu. Šeptající kapitán. 

Zdálo se jí to tolikrát. Stále to bylo to samé. Procházela se po lodi, na něco šlápla, ráno se probudila se špinavýma a mírně poškrábanýma nohama a šeptání kapitána jí provázela ještě u snídaně, kde byla sama, jelikož matinka se připravovala na svůj velký den v bílém. Už jí to neděsilo, bylo to stále to samé.

„Pane? Halo?” promluvila na něj. Stál k ní zády. Třásl se, nejspíše zimou nebo strachem. A stále si pro sebe cosi ševelil, ale nikdy se k ní nedostalo co. Nalézala se od něj pár metrů. Sáhla na ztrouchnivělý sloup a v ten moment sen končil. Jenže …

„Co to?” svráštila obočí, když stále stála až po kotníky ve vodě. Není vzhůru? Sen pokračuje? Potlačila údiv a vykročila vpřed. Třeba to zmizí. Jenže opak byl pravdou. Dál mohla pokračovat. 

Obhlížela plesnivé stoly i sudy, některé prázdné jiné naplněné čímsi nechutným. O jeden se otřela, když se loď nahnula. Zastavila se a čekala. Netušila na čem se ta “plachetnice” nalézala, co jí drželo nebo jestli se mohla zřítit do prázdnoty. Jen samé otázky. Žádný rozdíl od jejího života, taky byl plný otázek bez odpovědí. 

Muž před ní se opřel rukama o zeď. Viděla na jeho ruce. Měl je celé prolezlé černými čarami. Popošla o kousek blíž. Mýlila se. Byly to žíly. Silně viditelné, černě pulzující. Bylo to …

„Dohodu, měli jsme dohodu.”

Nohy jí samovolně nabraly směr dozadu. Rozuměla mu, konečně věděla, co říká. Jenže … ten jeho hlas. Byl stejně nakřáplý jako té čarodějnice. Mohla to být náhoda?

„Měli jsme dohodu, měli jsme dohodu,” opakoval stále dokola, zatímco se jeho prsty zatínaly do dřeva. Viděla v jaké křeči je svíral. 

„S kým? S kým jste měl dohodu?” nemohla se ubránit své zvědavosti. Však se nalézala ve snu. Nic se jí nemohlo stát. 

Ale kapitán jí nevnímal, stále opakoval tu samou větu a rozdíral si prsty do krve. S nechutí se odvrátila. Tohle skutečně vidět nepotřebovala. Už by se mohla probudit. 

Otočila se k muži zády a vracela se nazpět. Opírala se o sloupy, stoly, cokoliv, co ji přišlo pod ruce. Loď se kývala čím dál víc. Dívala se pod nohy, aby věděla, kam šlape. Nebo spíš na co. Pyžamo měla už celé navlhlé, i její rozpuštěné vlasy dělaly neplechu, když jí ofina padala do oka. Pokusila se ji zandat za ucho, ač na to byla příliš krátká.

„Skvělý," zamumlala nevrle. Kdy už se probudí? Začínalo to být otravné. Má snad vylézt ven? 

Nepřišlo jí to jako špatný nápad. Procházela kolem otevřených poklopů pro děla, když si něčeho povšimla. Vody … Vody venku. Přímo za poklopem. Zavřela ústa, když ten unikátní úkaz pozorovala. Jaktože moře nenateče dovnitř? Co se tu děje? Jsou pod vodou? Na jaké lodi to vlastně je?

Chtěla pokračovat, když jí do tváře uhodil ze strany uhodil prudká vlna vzduchu. Oči jí zaštípali pod ohromným puchem. Dostalo se jí to i do úst, musela to vykašlat, okamžitě! Kdyby to stihla. 

Nestihla nic spatřit. Do těla jí prve uhodily třísky ze zdi. Prudce rozevřela oči, ale bylo pozdě. Cosi jí obejmulo kolem pasu a vytáhlo ven. Hlavou se udeřila do díry, na čele jí zapálilo. A poté se ocitla ve vodě. Do úst se jí nahrnul proud, nedokázala jej vykašlat. Tlačil se jí dovnitř jako kámen. Dávila se a dusila zároveň. Snažila sebou plácat, ale stále jí to svíralo. A drtilo. 

Nechtěla umřít, proč se nedokázala probudit?! 

Kopala, mlátila, vířila vodu a za každou cenu se snažila zavřít ústa. Nemohla dýchat, vše kolem ní černalo. Pohyby se zpomalovaly. Cítila ukrutnou bolest, jak jí to drtilo. Smrt si pro ni přišla. A měla tvrdý stisk. A smrdutý dech.

 

 


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru