Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 440 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

času v úpatí
datum / id12.07.2020 / 508943Vytisknout |
autorMarlen
kategorieVolné veršeDalší dílo autora
zobrazeno302x
počet tipů9
v oblíbených0x
času v úpatí
do lesů padly stíny mraků
- vytahat je tak
za střapaté okraje!
 
modrovlasé dámy
zastlané v patrech nebe
vstaly s první rosou
 
a v dopoledním slunci
se pak proháněly mezi stromy
až dočista vybledly
 
...
 
na kočičí dlažbě města
tikají velké hodiny
jako něčí srdce
jako tep
 
a já si
už taky trochu modrovlasá
spínám drdol
- jako bych česala pampelišku -
létají mi vlasy i myšlenky
 
foukni
a splním ti přání
šeptá mi
podezřele sladký vánek
 
za rohem možná bude cukrárna
 
ale moc dobře vím
že od plnění přání jsem tu já
tenhle sráz musím vyšlapat sama
s koženou kabelkou
do které se vejdou jen doklady
 
začít loukou plnou heřmánku
a nezastavit dokud se neobjeví kleč
 
sama...
 
jsou různé druhy lásky
říkám si
 
a já bych
z každé zlaté klece
stejně uletěla





Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

02.08.2020 23:12:54dát kritice tipPlavé gesto

*

18.07.2020 00:00:03dát kritice tippožadovaný záznam nenalezen

*hry s personifikacemi

17.07.2020 23:59:091 tipů dát kritice tippožadovaný záznam nenalezen

Nevím. Zatím mi to připadá spíš zdobné a docela roztahané. Taky by mi přišlo dobré zapřemýšlet nad tím, proč ty verše začínají a končí zrovna takhle. Tím chci říct, nemá podle mě smysl rozdělovat to tak jen kvůli rytmizaci (např.: a já si / už taky trochu modrovlasá / spínám drdol).

První část vnímám jako hru s obrazy a smyslovými vjemy, připadá mi trochu jako cvičení obraznosti v předem daném rámci (výsek krajiny s oblohou), hry s perfonifikacemi a tak. Sice ty věci můžu vidět, ale jinak už ve mně nic moc neotvírají. Nejzajímavější moment je tam pro mě „dočista vybledly“, resp. to slovo „dočista“, a možnost zaměnit mrak za stín mraku (závěr).

U druhé se nejprve zaseknu na „jako něčí srdce / jako tep“, to zdvojení mi připadá nadbytečné. U sloky s drdolem mi znovu připadá, že by se to mohlo pročesat, zprůzračnět. Vlastně mi ta sloka říká jen „spínám si drdol“, ta vsuvka s pampeliškou pro mě moc nefunuje, přijde mi spíš chtěná, než aby říkala něco, co tam musí být a co musí být řečené právě takhle. Tedy, jako by to místo chtělo vytvořit nějaký poetický efekt (možná proto, že to, co má kolem sebe, považuje za běžné dění a běžný jazyk). A „létají mi vlasy i myšlenky“, tam si znovu říkám, že je to nadbytečné. Můžu si z té sloky teda nechat informaci, že si někdo spíná drdol. Můžu to brát prostě jako součást dění: Na dlažbě tikají hodiny, žena si spíná vlasy, za rohem možná bude cukrárna. Všechno ostatní (jako pampelišku, výzvu k fouknutí, splním ti přání, šeptá podezřele sladký vánek), si můžu odmyslet, spíš mě to tam ruší. Podobně si můžu odmyslet i sloku „ale moc dobře vím...“ Vlastně se mi tím ta hrdinka vzdaluje, protože se začíná příliš akcentovat: Tvrdí, že něco moc dobře ví, má koženou kabelku s doklady, jde do srázu, snaží se tedy nějak vizuálně přiblížit, zhmotnit, ale v podstatě to nepotřebuju. Ve chvíli, kdy říká „sama“ a „jsou různé druhy lásky“, vnímám změnu. Je to nečekané. Podobně nečekaná je i zmínka o zlaté kleci. Najednou mi připadá, že všechno předchozí byla záměrná hra s banalitou, s popisem cesty, se vzdalováním se, aby do toho vypravěčka mohla zaseknout svoje „sama...“, jenže na mě je to zaseknutí moc výrazné. Nebo je to možná tak, že to „sama...“ je přítomné v celém textu, stejně jako celý text je vyjádřením onoho „jsou různé druhy lásky“ (že jsou přítomné s ní stejně jako to, co sama pozoruje). Současně mi ale ta poznámka „jsou různé druhy lásky“ nic neotvírá, jen si můžu na základě textu něco přimýšlet, třeba, že hrdinka cítí jakousi lásku, ale současně je ta láska do nějaké míry bolestná, protože hrdinka je sama. A nebo je to úlevné, protože je sama. A především není ve zlaté kleci, a tvrdí, že by z ní stejně uletěla. U toho místa mám možnosti, číst to jako její sdělení, že po zlatých klecích netouží, nebo jako její víru ve vlastní sílu, že by se jí podařilo dostat se z toho vězení. A vlastně je stejně nejisté, jestli tomu vůbec věří, nebo tomu jen věřit chce. Celá báseň mi připadá jako zpráva o snu, o touze (tepat jako to srdce na dlažbě), možná právě ta touha ji nějak drží (a dává tomu jakýsi tep). Ale čtu to spíš jako poetické opisy dění než jako něco jiného. Je z toho znát, že se text soustřeďuje na obraz, jazyk a jeho možnosti, ale ten jazyk tu na mě působí jako „věc, kterou tvoří někdo jiný“. Bylo by mi bližší, kdyby ten jazyk byl báseň sama o sobě, kdyby sám o sobě měl vlastní tep a sám o sobě cosi tvořil. Nevím, jestli je mi rozumět. Prostě, báseň tvoří jazyk a zároveň je tvořená jazykem. Každé slovo a slovní spojení v ní má (musí mít) svůj smysl. Každé tiché místo, každé zadrhnutí, každá skutečnost. Ale to je samozřejmě jen jeden (a možná zbytečný) pohled. Z jiného pohledu je úplně v pořádku, když je text rozvolněný a opisný.

17.07.2020 17:47:21dát kritice tipMarlen

Děkuju za všechny připsané kritiky :)

14.07.2020 12:19:31dát kritice tipO.Pasir

Omlouvám se, nejsem teoreticky vybaven na hlubší kritiku, takže jen - líbí a tip

13.07.2020 18:33:42smazaný uživatel
smazaný uživatel
12.07.2020 18:07:13dát kritice tipLerak12

Taková dívensky rozcuchaná. Pěkná poezie.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.