Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 440 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+7 neviditelných
Nové tenisky
datum / id12.07.2020 / 508948Vytisknout |
autorPentlochnap
kategoriePovídkyDalší dílo autora
témaFantasy
zobrazeno131x
počet tipů3
v oblíbených1x
zařazeno do klubůFantasy a sci-fi,
Prolog

S tímhle textem mám potíž. 


Tohle je první část. Taková povídka, která by klidně mohla stát samostatně. Jenomže já psal dál a trošku se mi to vymknulo.
Je toho teď více jak 50 stran a není to vhodné pro osoby do 18 let a nebo trpící vážnou srdeční vadou.
Co je na tom nejhorší, je že nemám konec. 
Takže pokud je někdo zvědavý, jak to pokračuje a nebo mi chce pomoci  text uzavřít a vymyslet konec budu moc rád. V tom případě se mi soukromně ozvěte. 


Děkuji

Nové tenisky

Všechna místa, jména a názvy,

které nejsou přímo vymyšlené 

jsem si jen vypůjčil a jsou použité 

pouze jako opěrné body vyprávění. 

Příběh má se skutečností

současnou nebo tou historickou 

společné právě a jenom ty opěrné body.



Nové tenisky

Vyrazil jsem lehkým klusem chvíli po půlnoci. Nové tenisky pleskaly uklidňujícím rytmem tu o asfalt, tu o kočičí hlavy.

Prvních pár kilometrů jsem si dal jen tak na protažení, abych zahřál svaly a roztáhnul plíce. Doběhl jsem na vrchol Barboříny, vršku, kterému místní s hrdostí říkali kopec, a chvíli se vydýchával. Přimhouřenýma očima jsem sledoval zářící město.

Kousek níž po svahu kdysi bývala šibenice, ale teď už tam je jenom plácek zarostlý trávou a roštím.

Zatažená obloha posilovala noční temnotu a za nízkými mraky se dal jen tušit náznak měsíce v úplňku.

I světlo pouličních lamp se zdálo být přidušené. Obvyklý městský ruch sem doléhal jen vzdáleně, a celé město se zdálo nějak tišší, jako by tušilo, že dnešní noci je čas lovu.

Zavětřil jsem, v noci město páchne docela jinak, než ve dne. V noci se tisíceré vůně zintenzívní a vystoupí na povrch, pachy staré stovky let se probudí a žijí vlastním životem.

Kousek dál jsem zahlédl Mlžnou paní. I ona cítila sílu úplňku, a přestože se jindy městu zdaleka vyhýbá, dnes se odvážila téměř až k prvním domům na okraji.

Přikrčil jsem se a tryskem jsem seběhnul pod kopec, ke Šlajze. Cestou jsem míjel paneláky i rodinné domky. Psi za ploty zahrad se choulili v boudách. Přesto, jak byli přešlechtění, zdegenerovaní a zhýčkaní, zůstalo v nich něco z pradávné šelmy. A to něco dnes v noci vědělo, že je čas lovu a já se chystám ve městě dělat pořádek. 

Za okamžik jsem byl u Šlajzy, rybníka na okraji rozlehlé zámecké zahrady. Z hladiny stoupala hustá, přízračná mlha. Nad ránem bude asi už pořádná zima. Na protějším břehu jsem zahlédl do kalné vody vklouznout vodníka. Ten se dnes nemusí bát, kvůli němu jsem tu nebyl. Zprava jsem zaslechl chichotání a na hladinu vyběhly čtyři rusalky. Tancování jim moc nešlo, spíš rozkopávaly kotouče páry tvořící se na hladině a některá na mě občas zkusila necudnou pózu. Bylo to spíš jen tak, aby se neřeklo, tušily, že dnes na takové věci nebudu mít myšlenky.

Spokojen s obhlídkou, jsem se vydal na svou hlavní pochůzku.

Ve městě se ztratily dvě děti a o to jsem tu rozhodně nestál. Jak jde o děti, začne se o to zajímat až příliš mnoho lidí s příliš mnoha otázkami. 

Před pár dny jsem potkal Mrmloně, ghůla, který se přizpůsobil dnešnímu světu a po většinu času vypadá jako zpustlý bezdomovec. Potuluje se po městě a tu a tam někomu umyje výlohu, nebo zamete před obchodem a dostane za to pivo, nebo pár cigaret. Místní mrtvé nechává na pokoji a tak nechávám na pokoji i já jeho. Podle něj se poblíž Staré mincovny usídlil někdo nový, tak toho si proklepnu nejdřív. 

Rozhodl jsem se neobcházet podzámeckou zahradu, ale vzít to přímo. Pořádně jsem se rozběhl a přeskočil zámeckou zeď. Bylo to tak tak, chodidlem jsem zavadil o rezivý ostnatý drát na vrcholku zdi. 

Rozladilo mě to. Buď jsem se víc zamyslel a špatně se soustředil na skok, nebo nejsem v kondici. V zahradě jsem se rozklusal a do plic nabral co nejvíc vzduchu. Hejkala jsem samozřejmě nezahlédl, byl to strašpytel a úplňku se bál snad ještě víc než lidí. Na vrcholek brány u zámku jsem vyskočil bez jediné chybičky a protože měla více jak čtyři metry, zvedlo mi to náladu. 

Konečně jsem byl tady. Volným klusem jsem seběhl ulicí dolů, kolem dnes ztichlého nočního klubu a na druhé straně ulice stejně tichého koupaliště, až na dohled světel benzínky. Nikde nic. Můj kontakt na policii tvrdil, že se děti ztratily za bílého dne přímo ze školky. Musela to být Karkulka, Jezinka nebo Routelnice, jen ty dovedly omámit lidi za bílého dne natolik aby si děti bez rozruchu mohly odvést, a ty bych vycítil na sto honů. Tady byly cítit jen pozůstatky nedávné diskotéky. Levný alkohol, cigarety a o kus dál i zvratky někoho, kdo to s alkoholem přehnal.

Trochu jsem zapochyboval o tom, co tvrdil Mrmloň. Jako vždy jsem jeho mumlání rozuměl jen z poloviny, ale tohle několikrát opakoval a tak jsem si byl skoro jistý. Skoro, protože teď jsem začínal pochybovat. 

Otočil jsem se, volným krokem se vydal zpět. Minul jsem koupaliště i Music club Slady, jak hlásal sluncem vybledlý nápis a přemýšlel. Někde tady byl našinec, co se neuměl chovat. Někdo si pochutnal na dětech a ani se neobtěžoval mi sdělit, že se přistěhoval.

„Haló, chlapče, pomohl bys mi?“ belhající stařenku o holi ve stínu u zdi bych v zamyšlení málem přehlédnul. Nepřipadala mi nebezpečná ani důležitá.

Nebyla důležitá jen na první pohled, hned na ten druhý jsem radikálně změnil názor.

I když jsem ji už léta neviděl, tohle byla Babča, jak vyšitá. Silný ruský přízvuk a pečlivě skrytá, téměř neviditelná aura mluvily za vše. Myslel jsem, že už nejsou, že je lidi vyhubili.

„Ale jistě,“ usmál jsem se doširoka, jako by nebyla hluboká noc a jako bych se vůbec nedivil, co tady touhle dobou dělá. “Jistě že vám pomohu.”

Každý jsme hráli svou hru. Ona chtěla dostat mě, já chtěl zjistit, kde má brloh.

Podle všeho měla děti ona, a už musela pít, protože se cítit silná, jinak by mě na ulici jen tak neoslovila. Na druhou stranu tu byla naděje, že se z dětí jen trochu napila, jinak by neslídila venku, i když úplněk dokáže s našincem divy.

„Už nemůžu, a ten kopec tady mě zničí,“ zavěsila se do mě a pomalinku krůček po krůčku se šinula vzhůru. Stará mincovna zůstala za námi a my došli až k sousoší na rozcestí a dali se vpravo, ulicí Malý val. Kdyby do mě Babča nebyla zavěšená, dal bych si facku. Jasně, že se usídlila poblíž staré mincovny, ale v jiné ulici než jsem si myslel. Právě tohle bylo to, co jsem Mrmloňovi nerozuměl, nebylo to z kopce, ale do kopce.

Docela mě překvapovalo, že se uhnízdila právě tady, doslova jen pár kroků od kláštera, sestry musely z víry hodně polevit.

„A kde ses tu tak pozdě vzal, panáčku?“ mluvením se snažila odvést mou pozornost od okolí.

Byla zatraceně dobrá, splétání pavučiny okolo jsem sotva cítil. Lehká jako pápěří, ale silná jako ocelový drát.

„Byl jsem se jen tak proběhnout,“ zvolil jsem v podstatě pravdivou odpověď.

Kdysi jsem slyšel, že zkušená Babča lež vycítí.

„A jsme tady,“ docupitala ke starému vetešnickému krámku.

„Tady bydlíte?“ kývnul jsem k temnému obrysu nízkého domku.

Věděl jsem, že je to Skácelův krámek.

Skácel nakupoval a prodával veteš, říkal tomu starožitnictví. Byl trochu podivín, ale dalo se s ním vyjít.

„No ano, pojď si dát stopečku něčeho na zahřátí,“ zašvitořila andělským hláskem a začala utahovat pavučinu okolo, kdybych chtěl náhodou pláchnout.

„Ale babi, je už pozdě,“ předstíral jsem poslední zbytky odporu.

Tak jako taky jsem měl v plánu se nechat “vlákat” do jejího doupěte a tam jí zmáčknout až mi prozradí, kde schovala ty děti. 

„Žádné odmlouvání, za práci si zasloužíš odměnu,“ přidupla si drobnou nožkou.

Do nízkých dveří jsem se musel sehnout. V uzounké chodbičce jsem na zádech cítil nedočkavé prsty Babči, ve stísněném prostoru byla ve výhodě, přesto jsem si věřil, dnes byl úplněk. Úzký a nízký prostor byl dobrý i pro to, že babča nemohla použít pavučinu. Dobrý pro mne.

V první chvíli jsem myslel, že se rozdvojila. Úplně stejná postavička, která mě zezadu strkala úzkým průchodem dovnitř, mě čekala ve světnici. Stála bez hnutí uprostřed spousty nepořádku a myslela, že jí ve tmě nevidím.

„Grrrrau,“ mimoděk jsem hrdelně zavrčel a přestal skrývat své oči, byl čas přejít do útoku.

Moje oči musely ve tmě zazářit jako rudé reflektory.

„Týýý,“ zavřískla Babča v místnosti a skokem na mě zaútočila.

V letu se jí v ruce zablýskl veliký dranžírák. Sekla mě po očích, se štěstím jsem stihl nastavit paži. Odnesl jsem to hlubokým šrámem na předloktí, ve vzduchu zavoněla krev.

„Co to...?“ zakoktala se Babča číslo jedna na prahu světnice.

„Huso jedna!“ křikla na ni Babča číslo dvě, „je to našinec!“

Babča u dveří se okamžitě vzpamatovala a téměř bleskově byla u mě. Seknul jsem po ní drápy, ale netrefil jsem, musel jsem uhnout před dalším vzteklým sekem dvojky.

Za zády jsem ucítil zeď, ustoupit nebylo kam. Docela prekérní situace.

Vpravo se na mne tlačí Babča číslo jedna, vzteklá, že mě nepoznala hned na ulici, vlevo dotírá Babča číslo dvě s nožem o velikosti slušné mačety, ještě vzteklejší, že jí kolegyně přinesla jen potíže. Obě jisté samy sebou a rozdrážděné pachem krve. Perfektně sehrané lovící šelmy.

Podobný případ neznám ani z doslechu, aby se snesly dvě Babče na jednom místě je neslýchané a aby spolupracovaly? Úplný nesmysl. Možná to mohly být sestry, nebo snad i dvojčata, jinak si to nedokážu vysvětlit.

No jo, vždyť mi cikánka z cirkusu, co se tu zastavil minulý měsíc, hádala, že budu mít potíže s dvojčatama. Vysmál jsem se jí, že na děcka už jsem příliš starý, tak že by myslela tohle?

Jednička se lehce zhoupla v kolenou a skočila po mě. Bylo mi jasné, že to je jen manévr k odvedení pozornosti. Dvojka po mě vystartovala s napřaženým nožem.

Jedničce jsem nastavil záda, dvojku jsem levačkou chytil za zápěstí ruky s nožem. Lehkým úkrokem a vytočením trupu jsem jí pomohl ve směru pohybu a pravačkou udeřil na solar. Narazila na stěnu, že po ní ve starém zdivu zůstal obtisk trupu. Bezvládná se zhroutila na zem.

Jedničku, snažící se mi zezadu vydrápat oči jsem přehodil přes hlavu a vší silou jí mrštil na protější zeď. Taky měla dost.

To bylo o fous. Na tváři jsem cítil hluboké šrámy od drápů. Naštěstí se v zápětí začaly zatahovat a pomalu hojit.

Unaveně jsem sebral nůž z podlahy, zkusmo přejel po ostří - jako břitva. Solingen, četl jsem na čepeli v matném záblesku měsíce, jehož paprsek sem přece jen pronikl. Kvalitní ocel, to se musí nechat! Ještě že nedostaly příležitost mě naporcovat.

Zvedl jsem převrácenou židli, sedl si na ni a poslouchal zvuky domu. Nožem jsem pomalu strouhal nohu rozbité židle a čekal.

Po chvíli se k praskání krovů, lupání v podlaze a šustění hmyzu přidalo i občasné křupnutí srůstající kosti, nebo mlasknutí kloubu vracejícího se, do přirozené polohy. Obě Babče ožívaly, však už bylo načase.

„Tak co dohodneme se?“ zeptal jsem se, když obě seděly a snad byly schopné i vnímat.

„Aáá,“ protáhla se jednička, až jí pochroumaná páteř zapraskala. „Dureň,“ ukázala na mě kloubnatým prstem, „co chceš?“

Asi měla i něco s čelistí, protože jí mluvení dělalo potíže.

„Ctít pravidla, neunášet děti, a pár dalších věcí,“ pokrčil jsem rameny.

„Něco jíst musíme,“ prskla na mě dvojka.

„Občas nějaký bezdomovec, nebo přirozené úmrtí je v pořádku,“ snažil jsem se je zklidnit.

„Fuj, houmelesáci,“ nakrčila nos dvojka.

Vyrazily současně, i když jsem se snažil, jejich signál jsem nepostřehl. Jednička podle svého zvyku útočila skokem na hlavu, dvojka tentokrát šla těsně při zemi na spodní část trupu.

Židli, na které jsem seděl, jsem vykopnul proti dvojce, jedničce jsem uhnul, přirazil ji na stůl a zezadu ji nožem přibodl k desce stolu paži v předloktí. Trefil jsem se slušně, čepel prošla mezi vřetenní a loketní kostí, tedy mezi radiem a ulnou.

Znát kosti by měli, jak ti co je napravují, tak ti co je lámou.

Dvojku sbírající se z trosek židle jsem chytil pod krkem a nohu židle strouhanou do dlouhé špice jí bodl do srdce. Má co chtěla.

Otočil jsem se právě včas, jednička po mě šla s napřaženým nožem, mířila doprostřed hrudníku. O aikido asi nikdy neslyšela, do tenchi nage si v podstatě naběhla sama. Oběma rukama jsem ji chytil za předloktí a obloukem poslal na zem. Nůž jsem jí vbodnul do srdce a pro jistotu kousek vedle přidal ještě pořádnou třísku z rozbité židle.

Konečně bylo po všem. Na zemi ležela nehybná těla dvou starých paní. Tichá a bez života. Pokud by je tu našli lidi, bylo by moc povyku. Za ty titulky v novinách to nestojí, odnesu je do rybníka a domluvím se s vodníkem.

Děti jsem našel ve sklepě, vyhladovělé, vyděšené ale živé. Po Skácelovi, původním majiteli krámku bohužel ani stopy, asi zavčasu utekl.

Než jsem všechno zařídil, už svítalo. Do postele jsem se vyloženě těšil.

 

Vůbec nejhorší na tom bylo, že to odnesly moje nové tenisky. Po téhle noci byly špinavé od všeho možného svinstva ze Skácelova krámku a ta spousta krve jim taky neprospěla. Byly tak akorát na vyhození.

 

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

14.07.2020 14:59:27dát kritice tipPentlochnap

Děkuji za kritiky a hodnocení.

Námět není až tak originální, jak se může zdát. Bere si svou část třeba z postavy "Klopp Yggredd"  nebo "Tiny Salo" a samozřejmě ze spousty dalších.

Za upozornění na překlepy a podobné špatnosti díky. Opravím.

13.07.2020 17:51:21dát kritice tiplawenderr

úplně se mi nelíbí: Vzrůstajícím tempem jsem se rozeběhl - zní mi to divně, násilně (technicky samozřejmě správně, ale vykoplo mě to z atmosféry:) - a chybějí ti sem tam čárky, dvě by možná měly být Babči a ne Babče ... ale nevím, v Babčách se úplně nevyznám ... :) i když Babče zní zajímavějc - a když jsou z Ruska ... :D Kost by měla být vřetenNí a nejspíš mezi rádiem a ne rádiusem, chytit asi můžeš pod krkem, chytit pod krk zní divně, teda mně - v obě rukama máš nedoklepík a poslední věta je divná  -

jinak se to skvěle čte, ten humor mě baví a název je v pořádku:)

(Pees:  ty zvratky z nedávné diskotéky jsou fakt napováženou, z diskotéky se zas až tak nezvrací - možná spíš po? ...)

12.07.2020 23:22:46dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Z mého pohledu také zajímavý nápad... až po Tady to páchlo jen zvratky z nedávné diskotéky. se mi četlo dobře. Tuto větičku bych tam mimochodem vůbec nepostrádala, proč psát o zvratcích, když to není nutné?

Pak dál začínáš kombinovat příliš mnoho záležitostí dohromady, nebudu vše vyjmenovávat, a vzhledem k tomu, že tak nějak "za chodu" povídky upřesňuješ "kdo je kdo" a "pravidla", je to poněkud matoucí. Také ty souboje /opakované/ s dvě stejné Babky mi už tolik interesantní nepřipadají.

Hlavní postava se /tím během, skoky a spravedlivým zanícením/ podobá 1./ komiksovému hrdinovi Pérákovi snad z dob První republiky či 2./ Širokkovi /J.Foglar, Záhada hlavolamu/... oba po nocích lítali - rozuměj skákali - v uličkách a řešili dobro a zlo:-)

Myšlenka určitě dobrá, ale padesát stran - nevím, musel bys ten příběh mít předem dobře promyšlený a vystavět jej tak, aby zaujal...

Celkem vypsaná ruka, čte se dobře!

12.07.2020 21:07:19dát kritice tipK3

Docela mě to překvapilo. Svěží povídka, neotřelý námět; fantasy s pohádkovými postavami. Nezvyklé ale nevadilo. Někde to vzbudilo i úsměv, ale nebylo na škodu, naopak. Četlo se dobře, má to spád. Jde o to udržet zájem a napětí po celých padesát stran. Po menší úpravě bych to spíš nechal takhle, ale můžeš to prezentovat nakonec tak i tak. Takhle mě to bavilo, ale jestli bych dal padesát stran to nevím. Tam už se to může opakovat a to je na škodu. Někde, asi uprostřed chybí nejspíš slovo nebo je špatný slovosled. T. /Název Nové tenisky mi moc nesedí, ale jiný mě nenapadá./



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.