Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 454 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Nejasná zpráva o konci Španělska
datum / id07.05.2002 / 50898Vytisknout |
autorFalka
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno4752x
počet tipů22
v oblíbených1x
do výběru zařadilkafka, Carodej, , Bix,
zařazeno do klubůPrvní z dětí,
Prolog
Kristiánovi, aby byl.



...a tobě, námořníku Miku Hackmane, protože jestli jsem kdy napsala něco, co bych ti mohla věnovat, tak je to tohle... za všechno...
Nejasná zpráva o konci Španělska

 

Kdyby ji toho jarního večera na brněnské přehradě náhodný kolemjdoucí potkal a kdyby se za ní ohlédl, jak drobnými kroky měří pískovou cestu, asi by ho ani nenapadlo, že odchází tak daleko. A kdyby se ho v té docela obyčejné chvíli něco zmocnilo, nějaké nevysvětlitelné tušení, vyplývající snad ze způsobu, jak se klenba jejího chodidla pokládala na drobné kamínky nebo jak se jí tráva zadrhávala o lem sukně, jako by chtěla jít s sebou, a kdyby tomuto lákavému tušení něčeho, o čem by nedokázal nic bližšího říct, podlehl, a v touze trávy, která nemohla, se vydal za ní, co by vlastně pochopil?

 

Kráčela podél vody v napjaté vzdálenosti, ani ne dost daleko, jako by šli jiní, ani dost blízko, aby mohla kdykoli sejít dolů a přejet bosým palcem po hladině. Občas se na ni roztržitě podívala, až by se mu zdálo, kdyby za ní šel, že jen tím pohledem jí už nasákla látka vodou a mokrá sukně se jí přimyká k tělu. Ale zatím to byl jen vítr a náhodný kolemjdoucí by se tedy pletl.

 

Břeh jí končil pod nohou tam, kde přehrada podle tajné dohody se zemí vykrojila půlkruh, hlínu roznesla na hnízda lyskám a prostor objala vodou. Na znamení oné dohody mezi vodou a zemí tu pro její nohy zbyl úzký dřevěný můstek a pak molo, kůl na uvazování lodí a polámané zábradlí. Dál cesta nevedla. Nemohl tušit, ten náhodný kolemjdoucí, který se za ní přece jen vydal, že od hotelu, ze kterého ji viděl vycházet, ještě ten večer došla na samý konec Španělska. Úsilím slabého brněnského vánku rozčeřená voda Gibraltaru, spící rackové, zrcadlená světla pobřežních stráží a někde za tím vším severní Afrika - a pak jako na globusu: pobřeží Slonoviny, Tanzánie, Jižní pól, Austrálie, Asie a Severní pól a Ledový oceán a Evropa a někde v ní Brno a přehrada - někde daleko - a zatím, konec Španělska. Došla po té cestě až sem, sedla si na molo a klidně se dívala k Africe, i když on přísahal, že ji v té dálce nemohla vidět! On aspoň neviděl nic. Cesta skončila, dál to nešlo - leda by měla dost víry, aby ji unesla hladina a nebo se moře rozdělilo a vody ustoupily- Nezkoušela to. Čekala na parník. Zaoceánský parník je v určitou chvíli na správném místě možná větší zázrak než chůze po vodě.

  

Kristiánovi bylo šest, měl modré tričko, ulomený zub a víru v parníky. Vlezl si k ní na molo a bylo mu fuk, že ona je ve Španělsku a on v Brně na Príglu. Stejně jako spící rackové záhadnou intuicí dětí a tažných ptáků věděl, že místo a čas nejsou důležité, pokud jsme na své cestě tam, kde máme být.

- Co tu dělá ta slečna? zeptal se toho kolemjdoucího, co už byl vlastně spolujdoucím.

- Čeká na parník, houkl na něj on. Myslel by, že si ho Kristián změří pohledem kluka, kterému už je šest, a tak si z něj nikdo nebude dělat blázny, ale on si jen potáhl kalhoty na zadku a kopl špičkou boty do nahnilého prkna. Pak pro něj ten člověk přestal existovat.

- Parrrník? Navzdory vylomenému přednímu zubu jeho "r" drnčelo jako na talířku rozsypané mentolky.

- On přijede parrrník? díval se na ni zpod cyklistické helmy a v očích se mu zvedali k letu rozespalí rackové.

- Nevím, jestli přijede, řekla po pravdě a všimla si těch racků.

- Chceš se projet parníkem?

- Jo.

- Tak. A kam?

- Po celé přehrrradě, kolem dokola, nahnul se nad vodu. - Já tam spadnu.

- Jasně. A ta helma tě stáhne dolů. K rybám.

- Ke žrrralokům.

- Jo, k přehradním žralokům. Jsou malí, flekatí a žerou přilby.

- Támhle je ploutev, vzal to vážně a ukázal na plastovou láhev na vodě.

Pozorovali chvíli žraloka a čekali na parník.

- Ale musí tam být postel, řekl kluk díře v nahnilém prknu.

- No jasně. Houpací síť. Moře se houpe, loď se houpe, tak potřebuješ houpací postel, aby ses v noci moc nehoupal, mrkla na něj.

Chvíli o tom přemýšlel.

- Ale trochu se houpat bude, umínil si.

   

Každý kluk má někde tátu, nebo nevlastního tátu, nebo jiného dospělého, který hlídá, aby na tom parníku neodjel.

- Kýťo, nech těch blbostí a pojď, jdeme domů.

- Nemůžu. Čekám na parník.

- Žádný parník nepřijede, Kristiáne, pojď už! Nech slečnu, ať si tu čeká, a pojď!

- Přijede, prozradil jim všem Kristián tajemství letících racků.

- Přijede o půlnoci, až už budou všichni spát, svěřoval už jenom jí, jako svátost.

- A prrojedeme celou přehrradu a budeme hledat žrraloky.

- Jenom přehradu? Tobě se nechce na moře?

Kluk i táta se po ní otočili. Každý jinak. Jeden v pohledu naději na pirátská dobrodružství, druhý účet za telefon, až bude vysvětlovat to zdržení. Pokračovala natruc těm účtům.

- Z přehrady ven, z města, řekou, do větší řeky, a pak na moře, do celého světa? Na moře s opravdovskými žraloky, ne jako jsou tyhle přehradní, mávla rukou k láhvi a napjatě čekala, co udělají rackové v Kristiánových očích. Polekají se? Spadnou?

Usmál se a dírou po zubu to hvízdlo.

- A když nás kapitán nebude chtít, tak můžem oprravit ten starrrej rrezavej parrník, tááámhle? zabodl ukazováček do tmy, kde ona tušila Mallorcu a on zrezivělý přehradní člun.

- A můžeš ho řídit ty, dodal velkodušně.

- Kýťo. Tak pojď už, nezdržuj!

- Nechci. Čekám na parrník. Můžeš mi sem přinýst peřiny, řekl prostě a rozhlížel se, kam se uloží.

   

Ještě chvíli pozorovali vodu a tmu nad ní tak vážně, až onen zapomenutý spolujdoucí málem uvěřil, že ten parník za chvíli zahouká, vynoří se z noci, lehce se dotkne mola bočním chráničem a z výšky se spustí provazový žebřík pro ty dva.

Fousatý kapitán jim předá velení, zasalutuje a odkráčí ke stánku se smaženými kuřaty jako někdo, kdo dokončil svou práci a ví, že má za sebe dobrou náhradu.

   

Jenže Kristiánův dospělý už telefonoval a trochu nadával a trochu kýval na budoucího piráta Středomoří a rackové se rozprchli jako před bouřkou.

Otočila se zády k Gibraltarskému průplavu a usmála se na Kristiána, jako se usmíváme na děti, když jim potřebujeme říct něco opravdu hloupého.

- Asi by ses na to měl jít vyspat. A ještě ses ani nezeptal maminky, jestli tě na takovou plavbu pustí.

Znejistěl, ne snad kvůli mamince, ale že to vůbec řekla. Stál a lovil si pod trikem neviditelná smítka, možná mu tam napadala rez ze zábradlí toho zaoceánského parníku.

- No fakt. Dneska už ta loď stejně asi nedorazí, kdo ví, kde na noc zakotvila, přidala a v puse se jí udělalo jako po zavadlých olivách. Kluzko a tučně, bez chuti a trochu mýdlovatě.

- Přijede, broukl potichu Kristián kachnám pod molem, ale to už šplhal na můstek. Dospělá ruka strčila telefon do kapsy a pomohla mu nahoru. Rozběhl se ke kolu na břehu, ale pak si ještě vzpomněl, na místě se otočil, až prkno zasténalo bolestí pod jeho teniskou, vrátil se ke kachnám a vysvětlil jim: "A kdyby ne, tak si oprravím ten rrezavej. Akorrát nemám jeřáb.

A pak zadupal na prknech a byl pryč.

   

O kousek dál pořád ještě končilo Španělsko, přes vodu voněla Afrika a v puse to chutnalo po mýdlových olivách. Brněnské kachny pod molem tu a tam ze spánku otevřely jedno oko, jestli se z volného moře neblíží silueta lodi, ale pak si připadaly hloupě a zajely do hlubšího rákosí, jako by se styděly.

Chtěla počkat do půlnoci, a tak se jen rozhlížela po přístavu, pozorovala bílé jachty naskládané vedle sebe v kotvišti jako školní křídy pod tabulí, ostrůvky bójí, poházených po hladině jako přebrané kousky čokolády z bonboniéry Forresta Gumpa, a tři loňská jablka připravená na molu jako úplatek pro kapitána.

O půlnoci přijede parrník, až už budou všichni spát, řekl přece Kristián, dírou mezi zuby mu hvízdlo radostí a v očích se probudili rackové a zakroužili nad přístavem.

Zvedla se, shodila do vody větvičku javoru, kterou upustil, když ukazoval na člun, a vydala se po můstku na cestu ze Španělska do Brna. Jasně, že ten parník za hodinu přijede, ale kapitán bude mít chuť na smažená kuřata, předá jí čepici, kormidlo a dalekohled, a co pak? Na tak dlouhou plavbu jedny ruce nestačí a jedinému člověku, který má v očích probuzené racky a víru v parníky, je šest let a už musel domů.

Sešla na břeh, ještě se ohlédla po kachnách, ale to měla najednou pusu zase plnou oliv, a tak se rychle otočila a vydala se zpátky k hotelu.

   

Z toho náhodného spolujdoucího se stal mimostojící, protože zůstal nehybně na molu, a jen se po ní ohlédl, jak drobnými kroky měří pískovou cestu, a ani ho nenapadlo, že odchází někam daleko. A jen se ho v té docela obyčejné chvíli zmocnilo nějaké nevysvětlitelné tušení, vyplývající snad ze způsobu, jak se klenba jejího chodidla pokládala na drobné kamínky nebo jak se jí tráva zadrhávala o lem sukně, jako by ji chtěla zastavit. A protože tomuto naléhavému tušení něčeho, o čem nedokázal nic bližšího říct, nepodlehl, a v touze trávy, která nemohla, se nevydal za ní, co vlastně pochopil?

 

  




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

28.05.2008 21:20:19dát kritice tipFalka

Nejasná zpráva o deváté vlně

„Překvapení?“ podivily se všechny drobné vějířky u očí, víčka mžikla a z duhovek se udrolilo něco barevných mýdlových bublinek. „Překvapení?“ šeptalo si povytažené obočí a drclo do čela, aby se mozaika varhánek vesele přeskládala. Po vzdutých vlnkách zájmu se přehnala první lodička s napnutou bílou plachtou a za ní se vynořil párek nedočkavých racků. Voní to tu mořem a solí? Fííííí… To bude let! „Mám rád překvapení,“ popohnal vítr lodičku, a ta se blýskla smíchem a poskočila… To bude plavba!
Překvapení… sneslo se šumivě do vln, zapěnilo a vymylo oči do neuvěřitelně čisté hloubky Sindibádových pokladů, zasmálo se, zacinkalo tureckými sklenkami na čaj… a pak se rozeběhlo, rozeznělo, odráželo, poskakovalo, hladilo a pobízelo… chtělo si hrát… Hrát? Hrááát? Ozvěna se polekala, stulila se do potůčku a cestou posbírala prach a únavu…

Rackové to poznali první… fíííí… zatleskali křídly, zvedli se a odletěli… jen rozcuchané peříčko si s důvěrou sedlo na palubu těsně předtím, než se bílá plachta zatřepetala v posledním závanu větru a zplihla… Hrát si? Moře a sůl? Fííííí… kde by tady… Jezírko, tůňka… kalužinka zůstala z potůčku a papírová lodička se zakymácela, položila se opatrně na bok a opřená o kamínek usnula…

(mýdlová bublinka, ta nejmenší, našla cestu z pokoje, zaváhala, zvedla se, proklouzla otevřeným oknem do noci, a potom znejistěla a zachytila se o parapet… rozprskla se posledním vodotryskem a v každé z tisíců kapiček se utopil jeden obrázek…)

Veselá mozaika čela se omluvně přeskládala a ve vlnkách uspala a rozpustila lodičku i oba racky tak něžně, že se nic nezdálo přirozenější… Překvapení… to slovo někdy někdo řekl? Něco snad znamenalo? Bubliny, vítr, moře, sůl… ale kdeže… hrát si…


„Ty pšece umíš hlát na piláty!“ Sedělo to na stejných schodech o kousek výš, kývalo to nohama a na nic se to neptalo. Přece kdo by to taky neuměl. Ledabyle si to tlapkou odehnalo z čela hejno racků, a ti se vznesli nad hotel, rozezněli vzduch tisíci obrazů, a pak se neslyšně rozpustili, málem jako by se to tak patřilo… Přes hladinu čílka si razil cestu vznešený koráb s tenkou přídí a závojem albatrosů… a taky děla a černý šátek a čtyři hliněné kuličky a tajuplný ostrov, moře kolem dokola … „noooo, splývat už docela umím… to se odlazíš nohama – a nic – a pak hodně kopeš a cákáš… a to už najednou plavu… jo, lychle, abysem jim uplaval pšece!“ šermovalo to rukama a oči tomu divoce zářily. „A na pokoji tady máme postele ale jenom dvě, ale nad sebou taky nejsou. To by bylo o hodně víc lepší… splávně pilátský…“ A v očích, daleko hlubších, než je dno se Sindibádovými poklady, víří mýdlové bubliny pevnější než kokosové ořechy z ostrova Kurekuredutů a létají podvodní rackové. A každá bublina a každý racek je daleká plavba a medový čaj a rozhoupané zvonky a pátá kulička a tajemná jeskyně a úplně malý hodný beránek… a ohňostroj a krápníky a vítr a moře a sůl… fíííííí…

Rozhoupané moře našich čel s trnovou ohrádkou kotviček, jen se na okamžik blýskne radostí, snad ještě ze zvyku dětí a paměti racků, když kolem uší prolétne: „Překvapení…“ a jenom to moře na čele ví, a žádný člověk, že hravá křídla láme devátá vlna… devátá vlna, varhánek… co se jí to utopilo v hlubině, že tříští mýdlové bublinky a rozpouští snášející se racky tak něžně a přirozeně, jakoby se to patřilo…?
05.08.2002 00:00:00dát kritice tipNilia
*
: ) 4U
26.06.2002 00:00:00dát kritice tipBix
Falka, je to úžasne napísané, celkom ma to dostalo - máš výborný štýl, nemám čo dodať. A okrem toho naj.
11.06.2002 00:00:00dát kritice tip
Já nemůžu za to, že mě to uvede dycky jako anonyma:o(.Já jsem ten otrava z čajovny, pokoj 209:o). To se divím,žes to nepoznala. Asi bych si to měl vzít osobně. A tu vážnou kritiku k tvému polednímu milování, mám na svědomí taky já. Pavel. To se mi to kritizuje, když jsem sám s ničím nepřišel. No nic. Přeju hezký studijní den.
10.06.2002 00:00:00dát kritice tip
Je to pěkný. Ani bych neřek do tak "dospělácké holky", že je tak dětinsky hravá, co se vlastní mateřštiny týče. Čapkovi tuším taky vyčítali, než se stal spisovatelem, že píše dlouhé a těžkopádné věty. A jako Čapkovy i ty tvoje věty čpí ryzí člověčinou. A i když tvoje pohrávání občas zachází do jazykového eskamotérství, kde již není vidu slechu po jazykovém citu (který já tolik ctím), je to velmi velmi povedená povídka.
10.06.2002 00:00:00dát kritice tipFalka
Cooo...? Kdo mě to nazývá dospěláckou holkou...?
26.05.2002 00:00:00dát kritice tipZebra
TIP KýŤovi.
Hurá NA Prígl, čímž nemyslím hráz.
20.05.2002 00:00:00dát kritice tipAlbireo
Ať si estéti a teoretici říkají, co chtějí, na mne to velice zapůsobilo, a proto dávám tip. A ne proto, že je to od Falky, napsat tohle kdokoli jiný, dal bych ho také (pokud bych se odhodlal k přečtení, nemám bohužel čas číst celého Písmáka).
15.05.2002 00:00:00dát kritice tipMatyjustin
Ť!!!
13.05.2002 00:00:00dát kritice tipMerle
což o to Falko, já to pochopil, jak jsi to myslela (i to co si tím chtěla asi říct), ale nepřijde mi to dost dobré a ani se mi to ne dost líbí. zvlášť, když tyhle ty druhy naváděčně filosofických textů nemám moc rád.
13.05.2002 00:00:00dát kritice tipPepo
Nádhera! Ostať dieťaťom, ktoré sa netvári samozrejme a múdro, ktoré sa tváriť nemusí a nemá prečo, ostať takýmto dieťaťom čo najdlhšie. ...

Vybrala si si skutočne vhodné prostredie, aj hrdinov, ktorí nemusia byť hrdinami, aj tak (či práve preto) sú predsa ľuďmi - "ona" sa s chlapcom rozpráva tak, že bežný okoloidúci, aj keby sa pristavil a započúval, nenašiel by celkom nič, čoho by sa mohol chytiť (možno preto by ho zachraňoval telefón...).

Nemám čo dodať. Medzi riadkami si povedala všetko, na čo bolo treba povedať. :o)))



11.05.2002 00:00:00dát kritice tipWopi
Souhlas s Merlem, překombinované.

Autorka si natolik pohrává s jazykem, že text tím ztrácí na autentičnosti. "Jak se klenba jejího chodidla pokládala na drobné kamínky" - to pozoruje neexistující kolemjdoucí...
"...kdyby tomuto lákavému tušení něčeho, o čem by nedokázal nic bližšího říct, podlehl, a v touze trávy, která nemohla, se vydal za ní, co by vlastně pochopil…?" O žádném lákavém tušení se však nemluvilo, jen se konstruovalo, co kdyby ho chytla nevysvětlitelná touha (toho neexistujícího kolemjdoucího)...
A vůbec - lze někoho potkat jdoucího "na přehradě"?? Není to spíš "u přehrady"? Na přehradě může být "na hrázi", ale nevím, jestli je tam tráva, autorčin styl je zde pro neinstruovaného čtenáře naprosto nejasný.
A najednou šok. Ten kolemjdoucí, který ještě před momentem byl ve fázi "co kdyby byl" se za ní vydal!
Dále ten kolemjdoucí "přísahal, že ji (afriku) nemohla... vidět". Proč proboha přísahal? On se s tím dostal k soudu? Nebo mělo být "by přísahal"?

Ne, tohle opravdu není text, který by mě vtáhnul, který by mě lákal dočíst do konce. A neumím dávat tipy jen za to, že Falka je tak milá.
Tentokrát jsem 3x vybranou věcí zklamán.
11.05.2002 00:00:00dát kritice tipFalka
Wopidoo, mrzí mě, že jsem tě tím příběhem zklamala, ale co se dá dělat...?
Náhradou můžeš dostat:
a) ☼
b) ♥
c) trochu z mého pohledu na věc, který ti nenutím, ale nabízím jako možnost se tak podívat

Dám ti to všechno, ju? A přidám :o)
Takže:
a) ☼
b) ♥
c) Pohrávání si s jazykem... je patrné na začátku a na konci povídky a v prostoru mimo dialogy - odráží totiž vnitřní vnímání autorky, která už taková je a svoje lyrické vnímání těžko změní. Námitka - v úvodu i během vyprávění se do této pozice dostává kolemjdoucí. Zamítá se - kolemjdoucí vůbec neexistuje, vytvořila si ho autorka z potřeby (zdánlivě) vnějšího vnímání sebe samé, které ale paradoxně vychází zevnitř (z ní), a tím vyjadřuje o to výraznější pocit samoty. Kolemjdoucí je tedy zároveň vnější i vnitřní postava příběhu (vzhledem k autorčině chápání), a podle momentálního cítění, vůle a slabosti autorky je u něj možné přepínání obou pohledů a komentáře jak z vnitřní, tak z vnější perspektivy. Proto může neexistující kolemjdoucí např. "samostatně" pozorovat (a detaily jeho vnímání s jistotou popisuje autorka, protože ona to ví, co on vidí) a v závěru povídky dokonce může i zůstat stát na molu a od osoby autorky se úplně oddělit; nechala ho tam stát a ještě více tím (pokud to vůbec jde za takových podmínek, kdy se zbavujeme části sebe sama, což je samo o sobě paradox) osaměla.
Rozumí se, že kolemjdoucího, kterého si vytvořila, může nechat odejít nebo vydat se za ní, může za něj klást otázky i nechat ho něco vidět nebo nevidět. K tomu přísahání - je tam skutečně záměrně min. čas, žádné by - protože v autorčině představě onen spolujdoucí (tj. jdoucí stejnou cestou) v tomto bodě stejnou cestou nešel, nemohl, protože neviděl. Rozčilovalo ho to, asi trochu zuřil, že ji nemůže sledovat a přísahal (schválně, chtěje se o tom přesvědčit), že ona taky nic nevidí, aby ji svedl na svou cestu nevidění, když nemůže on vejít na tu její.
Neumím to vysvětlit jednoduše a najít si tam může každý něco jiného, ale tohle je náznak mojí interpretace. A není celá, protože to bych to nemusela psát, kdyby se to dalo vyjádřit ještě jinak.

K lákavému tušení - zůstává přece v celém odstavci nadále hypotetické, podmiňovací způsob se nemění!

na přehradě X u přehrady X v přehradě X blízko přehrady...
- všechna ta spojení se sémanticky liší; pokud se přehradou míní celý komplex přilehlých pozemků, hotelů, stánků, dalších budov, cest, hřišť a trávníků, jak tomu je nejen v Brně, co si vybrat? V přehradě se dá vyloučit hned. U přehrady by znamenalo mimo tento komplex (například na ulici u přehrady, na autobusové zastávce, v okolí atd.), ale zároveň o něco blíž, těsněji než ve spojení blízko, nedaleko přehrady. Spojení na přehradě se proto autorce jeví nejvhodnější, analogické ke slovním spojením jako na hradě (ani v hradu, ani u hradu, ale v hradním komplexu, uvnitř hradeb), na zahradě, na nádraží (někde v prostoru nádraží) atd.

A ještě ten slíbený :o)

A tip za to, že Falka je tak milá, rozhodně nechci, to je mi takováhle polemika "stodvacettřitisíckrátosmsetpětkrát" milejší :o)


A nejvíc pravdu má stejně břízáčkůf tatínek... jenže jedna věc je si správnou cestu uvědomovat a druhá je po ní jít, jak výstižně říká (nejen) Josef Čapek...

11.05.2002 00:00:00dát kritice tipFalka
...prostě si to pavoučku pavučinkovej zkus přečíst ještě jednou s vědomím, že ten kolem spolu i mimojdoucí jsem taky já a že to on-já vypráví ten příběh... a to on-já se zároveň ptá, přesvědčuje, chápe, vidí, nevidí i nechápe... odchází i zůstává... promítá si společníka (kterého na cestě potřebuje, jako každý), ale zároveň ví, že to je jen představa, a opouští ji, odchází, ale přitom už zároveň i touží nechat se zastavit, vrátit se...
11.05.2002 00:00:00dát kritice tipWopi
Falko, díky za úsměv, proto jsem to psal, že jsem věděl, že to zvládneš. Kdybych měl opačný pocit, držel bych se rady Břízova otce.
:)
Dále díky i za vysvětlení, teď už to chápu víc. Má literárně krevní skupina je sice nadále trochu jinde, ale alespoň už chápu, což je fajn.

Nemyslím si, že je to špatné dílo, psal jsem subjektivně o tom, jak působí na mě, protože si také myslím, že jeden negativní ohlas (jakkoliv může být nepříjemný) je někdy autorovi cennější než pět pozitivních. A také jsem možná chtěl podvědomě vyvážit právě ten příval kladných, které tomu naprosto přeju (nechápat špatně!!), ale aby tam byl i pohled zezadu (něco jako advocatus diaboli), proto jsem se soustředil spíš na to, co mi nesedí než na to pěkné.

Právě proto, že neznámkuju dle osobních sympatií, jsem se ujal této úlohy. Tolik na vysvětlenou.

A teď už :o) a ♥!
Jo a ☼.
:)
09.05.2002 00:00:00dát kritice tipRegis
Mno, není to nejhorší, na amatérku... ;) možná by to chtělo trrošku odlehčit, ale jinak... jo, bobrý...
09.05.2002 00:00:00dát kritice tipBříza
- můj tatínek je svéráz - nic co jsem kdy s ním dělal, nebylo tak, aby byl spokojený - a jednou, jak si vzpomínám mi dal opravdovou radu do života. Zněla - "když chceš něco říct, tak mlč..". Já to tehdy považoval za strašlivou nespravedlnost a jeho rodičovskou neochotu objasňovat mi světové záhady. Nevím proč, ale po přečtení kritik jsem si na to vzpomněl, odprosil v duchu - a jak vidíte - porušil ....
09.05.2002 00:00:00dát kritice tipWiki
Břízo !*
09.05.2002 00:00:00dát kritice tipMerle
už mlčim :)
09.05.2002 00:00:00dát kritice tipDabi
Ráda jsem si přečetla. Děkuji:)
Můj upřímný t*
09.05.2002 00:00:00dát kritice tipRegis
Bříza :))
08.05.2002 00:00:00dát kritice tiprainman
vlaštovko...kam chodíš na ty nápady? nakazilas mě, vydávám se
taky na cestu... :-))*
07.05.2002 00:00:00dát kritice tipFalka

07.05.2002 00:00:00dát kritice tipWiki
*

07.05.2002 00:00:00dát kritice tipSeregil
Hm. Nutí k zamyšlení. K hledání, k navštěvování..... Je toho hodně. A je to hezké.... *)
07.05.2002 00:00:00dát kritice tipŠílená





07.05.2002 00:00:00dát kritice tipHelča
Krásné * :)

Jen v prvním odstavci ta dlouhá věta...trochu jsem se v ní ztrácela, kdo? co?...Na druhé přečtení, už to bylo srozumitelné...
Ale přece trošku překážka před příjemným začtením.
07.05.2002 00:00:00dát kritice tipMonty_Python
*
07.05.2002 00:00:00dát kritice tipCarodej
Já k tomu nemám co říct. Nemůžu. NEjde to. Mám z toho slzy v očích. A mám pocit, že takhle krásně nikdy nic nenapíšu, i když jindy hořím sebevědomím.

Tak jsem toho vlastně řekl až moc. Ono se těžko sděluje, jak mne to... naplnilo. Ooooh, Falko!!!!!!! Život je jako bonboniera....
07.05.2002 00:00:00dát kritice tipMerle
sice mě to nenaplnilo, ani mi to nepřijde nějak skvělé, ale není to špatně napsáno. řekl bych, že máš potíže s překombinovaností některých částí. zrovnu čtu znova A.S. ságu a právě ta lehkost ti chybí. trochu mi to připomíná Fulghuma, trochu teho Racka Livingtona lítače a trochu dajaků Falku :)
možná nevidím pro stromy les, možná ty pro les stromy, možná vidíme voba... :p
07.05.2002 00:00:00dát kritice tipDarkMind
Veľmi krásne...

-t-
07.05.2002 00:00:00dát kritice tipArmand
Povídky tu zpravidla nečtu, ale tady jsem za výjimku rád :))

Moc hezké, kouzelné*
07.05.2002 00:00:00dát kritice tipdablik008
heeeele, Falka pise povidky?? 8o))

no mne se to libilo, jo jo, ale drzim se zasady, cemu nerozumis, to nekritizuj ;o) takze takhle, ju? :o)
07.05.2002 00:00:00dát kritice tipDecadent_Jester
Je to krásně vyjímečné a je to povídka - což je důležité. Na www.pismak.cz se v poslední době objevuje jen samá ..."poezie"(?) ............. >>> zkrátka, - díky za tu povídku...

(tip)


Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2021, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor