Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

MOTOWN

13. 07. 2020
0
0
137
Autor
Rendlík

Cítím v puse, tu chuť tak
zvláštní. Myslím tu kovovou
tak co mám zmáčknout tu
spoušť a vynalézt tu spoušť.
Mozek na zdi, krev vytéká
z toho těla aniž by to chtěla.
Neměla na vybranou, mozek
tu hraje prim. Už nechtěl být.

Myšlenka jedna z tisíců, náhle
mnou prošla. Myslím na tmu
nemyslím na světlo, na budoucnost
světlou. Ta je my palčivě, ode mně
tak daleko. Endorfiny vyplavili
se mi dnes.Ještě je cítím v hlavě
za chvíli budou pryč. Připraveni
nasazeni, přisouzeni náhle mi byli.

Trasuji se a nevím kde a kdy se
stalo, to ono že svět se náhle o
tři sta šedesát  stupňů otočil.
Něčím mne obtočil, nestačil
jsem uskočit. Má mně ve své
moci. Utržen ze stromu jako
nevhodný plod. Jehož zrod
je obestřen tajemstvím, ne nic
nenakreslím, jen se stroze do
do klubíčka stočím.

Jednou to možná přijde, ne dnes.
Dnes se cítím, chráněný před kousnutím
nicoty. Zakousne se a nepustí, jako
vycvičený pes. Můžeš ho hladit a on
tě může v mžiku zabít. Jen spánek tam
jsem chráněný, tam za mnou nesmí.
Náhlý mžik oka hmit a je tu ráno. Už
se to stalo, je to tu střelen jen do srdce.
Bolí to umřeš nebo se tomu postavíš.
Jako jeden muž, prohlásím jsem připraven.

Na cestu plnou zármutku, retrospektiv plný.
Jsou to v moři vlny, celého tě obepnou.
Jsi tak malý, jsi tak zranitelný, defektní.
Co se děje, jsou tu ty děje kdy ti zle je.
Můžeš být milován láskou urputnou.
Ale jsi stejně sám, sám ve svém velínu.
Nikdo ač by třeba chtěl, neponese, neodnese
tvé myšlenky. Ty je musíš unést, i když jsou
někdy tak velmi těžké. Ani před nimi nikam
neutečeš, tak co máš ho ještě v puse, zmáčkni
ten kohoutek.

 


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru