Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 440 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+4 neviditelných
Malíř a Slunce
datum / id14.07.2020 / 509015Vytisknout |
autorOzzozorba
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno103x
počet tipů4
v oblíbených0x
Malíř a Slunce

Byl jednou jeden malíř. Měl krásnou tvář a hbité prsty. Každý podvečer chodíval malovat na vysokou skálu západ slunce. Ale když obraz dokončil, neubránil se zklamání. Nemohl vykreslit to magické, co slunce vyzařovalo.

Maloval jeden sluneční západ za druhým, ale nebyl u cíle blíže, než když začínal. Nadpozemskou krásu se mu na plátno ulovit nedařilo. Byl zoufalý a nešťastný. Tvar slunce byl jednoduchý, i dítě jej namaluje, ale barva byla klíčová a tu se mu namíchat nedařilo.

Jednoho večera dostal horečku. Celý se třásl a bylo mu jasné, že malovat nepůjde. Uvařil si čaj s rumem a zachumlal se do přikrývek. Ve skříních, na židlích, pod postelí, všude se válely nepovedené západy slunce. Jeden obrázek našel i v posteli a zlostně s ním bouchl o podlahu a přitom se udeřil nosem o hranu postele.

Malíř pozoroval kapičky krve na zemi, které vypadaly jako dokonalé západy slunce. Přál si namíchat přesně takovou barvu. Předhodil si přes hlavu peřinu, aby už nic neviděl a snažil se usnout. Dlouho se v posteli kroutil a převracel, a když už si myslel, že spí, ozval se hlas:  

„Tady jej máš a ukaž, co dovedeš.“ Odhrnul peřinu a uviděl ducha v malířském plášti, který mu podával štětec. Malíř si myslel, že se jedná o sen a tak se ničemu nedivil a nabízený štětec vzal a zastrčil jej pod polštář.    

Když se probudil, byl už podvečer. Vzpomněl si na svůj sen a pod polštářem nahmátl zářící štětec.  

Utíkal na skálu, aby jej vyzkoušel. Roztáhl stojan s bílým plátnem a chopil se kouzelného štětce. Barvu nabral přímo ze sluníčka a přejel s ním o plátno a zaradoval se. Než slunce zapadlo, namaloval ten nejkrásnější západ slunce pod sluncem.

Ve svém domečku nakláněl obraz do všech stran a kochal se a kochal. Druhý den namířil štětcem do květu pampelišky a odebral si odstín žluté, otřel štětcem o oblohu a nabral si modrou, namířil s ním na moře a dostal temně zelenou, přetáhl štětcem racka a měl bílou.

Obrazy vypadaly jako živé. Jako by v nich opravdu ptáci létali, stromy se vlnily a moře se dmulo tak, že přepadávalo přes okraj rámu.

Napadlo ho namalovat něco, co ještě nikdo před ním nevytvořil. Objednal si obrovské plátno, ke kterému byl vyroben dřevěný rám.  Přistavil si štafle a pustil se do díla. Maloval hrad, ve kterém by se dalo i bydlet.

Nejprve namaloval vstupní dveře a těmi pak vstupoval do obrazu. Ráno vcházel do plátna a večer odcházel unavený ven. Od barev zašpiněný nikdy nebyl, a když bylo dílo hotovo, svolal novináře, aby se jako první přesvědčili o novém umění.

Novináři prošli branou a vodním příkopem a pak druhými dveřmi a potom vystoupali po schodišti  do trůnního sálu hradu a tam malíř seděl na zářícím křesle jako císař a ukazoval na safíry a diamanty a všechno to zlato, které se zrodilo pod jeho štětcem.  

„Fenomenální“ vykřikovali pozvaní hosté.

„Pánové, toto není vše, oznámil malíř ze svého trůnu. Chci vytvořit celou planetu. S oceány, zvířaty a ptáky.“

„Budou tam i lidé?“ ptali se novináři.

„Ne, zatím bez lidí a teď mě nechte tvořit. Budu potřebovat velké plátno a spoustu času.“

Když byla konstrukce postavena, malíř se dal do díla. Nabral štětcem Jupiter pak kousek Venuše a Marsu, do všeho přimíchal trošku měsíce, plácl štětcem na bílé plátno a radoval se, že to jde tak snadno a za dva měsíce se už fialová planeta vznášela na plátně.

Mezi pozvanými hosty byli jen ti nejvýznamnější človíčkové. Zástup vybraných vcházel modrou skvrnkou v obraze, kterou se dostali na vrchol útesu. Dole se vlnilo azurové moře, obloha byla růžová a vítr osvěžující.

Mistr klesal z nebe ve zlatém kočáře taženým anděly, a když se snesl k zemi a vystoupil z vozu, andělé poklekli. Než stačil zahájit řeč, planeta se zatřásla, rám prasknul a plátno se roztrhlo. Malíř padal a padal, až spadl z postele a probudil se ze snu ve svém domečku u moře.

Na podlaze pozoroval zaschlé skvrnky krve, které už nebyly zářící a plné života, ale rezavé a nezajímavé. Poznal, že nemůže namalovat dokonalý západ slunce, neboť je živý a že život nelze přenést na plátno. Zhluboka si oddechl a dopil čaj s rumem.




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

17.07.2020 15:50:501 tipů dát kritice tiplawenderr

:) to už má logiku, ale kouzlo je v čoudu - nechci tě trápit, jsem děsivý čtenář ... :/ Chtěla bych na konci překvapení (život nejde namalovat je málo, se ví už:) - ale jako bych tu nebyla, radši, odteď už budu jen čtenář tichý :) Beztak bych to líp nenapsala. :) radit umí každý

17.07.2020 07:03:22dát kritice tipOzzozorba

Okej, udělal jsem 2 změny.

 

1.

Malíř pozoroval kapičky krve na zemi, které vypadaly jako dokonalé západy slunce. Přál si namíchat přesně takovou barvu. Předhodil si přes hlavu peřinu, aby už nic neviděl a snažil se usnout. Dlouho se v posteli kroutil a převracel, a když už si myslel, že spí, ozval se hlas:  

 

„Tady jej máš a ukaž, co dovedeš.“ Odhrnul peřinu a uviděl ducha v malířském plášti, který mu podával štětec. Malíř si myslel, že se jedná o sen a tak se ničemu nedivil a nabízený štětec vzal a zastrčil jej pod polštář.    

 

2.

Mistr klesal z nebe ve zlatém kočáře taženým anděly, a když se snesl k zemi a vystoupil z vozu, andělé poklekli. Než stačil zahájit řeč, planeta se zatřásla, rám prasknul a plátno se roztrhlo. Malíř padal a padal, až spadl z postele a probudil se ze snu ve svém domečku u moře.

 

Na podlaze pozoroval zaschlé skvrnky krve, které už nebyly zářící a plné života, ale rezavé a nezajímavé. Poznal, že nemůže namalovat dokonalý západ slunce, neboť je živý a že život nelze přenést na plátno. Zhluboka si oddechl a dopil čaj s rumem. 

 

tak snad už je to so so 

 

16.07.2020 17:19:41dát kritice tiplawenderr

:) chm, pak mi tedy nejvíc vadí ta proluka - mizí v ní atmosféra básně

16.07.2020 14:41:31dát kritice tipOzzozorba

Vidím v tom souvislost jako dvě půlky jednoho zadku. :)

16.07.2020 12:20:21dát kritice tiplawenderr

njn, ale pak by to úplně nekorespondovalo s tím koncem, že se planeta rozpadla ... proč se mu ve snu rozpadla? Že je realita krásnější? Divně naroubováno - ale snažíš se:)

16.07.2020 07:28:081 tipů dát kritice tipOzzozorba

Ahoj, Goro - díky za korekci textu. Ano i tak by mohl být příběh ukončen. Taková mini, alá je chtěl něco jiného. 

Mohl se také probudit ze svého snu a při pohledu na zaschlé krvavé skvrnky si uvědomit, že už nejsou tak krásné jako když byly čerstvé a "živé" a že nemůže namalovat živé slunce ... :) Že to magické nemůže stlačit do obrazu. 

 

15.07.2020 11:54:341 tipů dát kritice tiplawenderr

:) mi přijde, že ti nejdou pointy:) teda podle mě - zas mi ato přišlo hodně dobré až do rozpadu planety a probuzení v domečku - nikde nebylo předtím řečeno, že svým malováním ubližoval (nebo jsem přelétla a nezachytila?) Skvělé vyprávění, přimyslím si nějaký konec ...

Nadchla mě věta ... Nemohl vykreslit to magické, které slunce vyzařovalo.  :) to je tak nedokonalé, až je to dokonalé :))) poezie 

 

14.07.2020 18:48:47dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Tentokrát je děj ke konci docela zašmodrchaný, Ozzo... já bych to ukončila v okamžiku, kdy mu tekla krev - mohl ji rozetřít na ty obrazy, které se válely doma, a bylo by hotovo:-), pak už to /pro mne/ztratilo kouzlo...

..................

 - které slunce vyzařovalo - co slunce vyzařovalo.

 i dítě jej namaluje,před i čárka

„Ne zatím bez lidí  - za ne čárka

14.07.2020 16:06:52dát kritice tipOzzozorba

Tak to je krásný nápad :) Nečetl jsem, ale je to pěkné. 

14.07.2020 16:06:24dát kritice tipstromeček

Ano, ten nápad není originální, ale je to hezky napsané, i když spíše jako pohádka.

14.07.2020 15:08:301 tipů dát kritice tipPentlochnap

Zajímavé a pěkné.

Podobnou věc jsem kdysi dávno četl. 

Malíř měl aboslutní dar. Maloval tak dokonale, že co namaloval se ocitlo na plátně a z reality zmizelo. Namaloval džbán a ten najednou nebyl, ocitnul se na obraze. Namaloval krajinu se stromy a větrným mlýnem, a před ním byla jen horá odraná skála, krajina byla na obraze. Dlouho pak malovat nechtěl, až ho přemluvila jeho milá aby ji namaloval. Když to udělal zmizela i ona. Tak namaloval sebe a ocitnul se před větrným mlýnem a proti němu šla jeho milá se džbánem v ruce.

14.07.2020 14:56:50dát kritice tipvesuvanka

Zajímavý nápad, pěkně zpracovaný. Líbí se mně závěr :-))) TIP



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.