Bolestné krůpěje

Na prahu kostela

nikterak velkého,

leží tu mašlička.

Mašlička děvčátka,

děvčátka zkřehlého,

maličká dušička.

Sedí tu samotná

nemyslí na štěstí,

na lásku, na dětství.

Svými slzami,

průhlednou bolestí,

obrázek nakreslí.

Tomu, kdo měl ji rád,

kdo ukládal ji spát.

Kdo vyprávěl pohádky,

zpravoval ohrádky,

odešel do války,

někam tam do dálky.

Nebo té, co zpívala,

vlasy jí hladila,

večeře vařila,

rady jí dávala,

proti všem chránila,

na odpor se stavila,

o svobodu snažila.

Z cely se nevrátila.

Děvčátko drobounké

zpívá jim písničku.

Prosí je, aby se,

zas jednou zjevili,

snad jen na chviličku.

Kostel je rozbitý

obrostlý zlým klestím.

Svateb je pomálu,

lidi sem přichází

v dřevěném futrálu.

Zítra ho zbourají

stopy též zahladí.

Není tu prostoru

pro lidskou víru.

Děvčátko usíná,

slzičky schnou.

Tvářička zsinalá

se stává úsměvnou.

Už vidí chudinka,

maminku tatínka.

 Už není to jen vzpomínka.

Celá je již rodinka.

---