Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 440 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

III - Natrvalo v horách: Jak jsme vešli do třetího tisíciletí
datum / id17.07.2020 / 509106Vytisknout |
autorrevírník
kategoriePróza na pokračováníDalší dílo autora
témaRodinné
sbírkaDo hor,
zobrazeno101x
počet tipů8
v oblíbených0x
III - Natrvalo v horách: Jak jsme vešli do třetího tisíciletí

 

 

III – N­atrvalo v horách

 

 

Jak jsme vešli do třetího tisíciletí

 

Na Silvestra, druhého v Petrovicích, se k oslavě Nového roku 2001 sešla velká společnost. Všichni to nebyli, Jarda a Taňulka (a také knírač Ronek) jen přivezli Klárku s Kačenkou. Zdrželi se „akorát na to kafe“ a vrátili se užívat si své chvilkové svobody domů na Ježník dřív, než se setmělo. Úplně chyběla Danova rodina. Roční Daneček byl moc malý na to, aby ho Miluška nechala někomu na hlídání, i když by se zájemce jistě našel, například v osobě druhé babičky. Ale ona bez svých synků by se neuměla radovat a s sebou je vzít nemohla. Ona vůbec Miluška v těch prvních petrovických časech si pobytu u nás moc neužila. Co je tady nového se dozvídala poslední, všechny naše prožitky měla až z druhé ruky. Ke své i naší lítosti. Ta doba, kdy tu bude pobývat ze všech nejčastěji, však přijde. Potom si to vynahradí.

Též nám chyběly, jako pokaždé při hromadných akcích, tři čtvrtiny Heliny rodiny, ale na to jsme byli zvyklí. U nich, v Jindřichově na Vysočině, vyzvedli „Brňáčci“ cestou sem jen Simonku. I tak se sešlo z našich vnoučat sedm sestřeniček a bratranců ve věku od třinácti (Martin) do sedmi let (Kačenka). K tomu tu byli kromě rodičů Lindy a Martina, což jsou brněnští Pavel s Janinkou, i Krnované Kája a Martinka, rodiče Elišky a Kubíka. A tím ještě celý výčet přítomného příbuzenstva nekončí, ještě jsme tu měli veselou tetičku Majku a strýčka Miloše z Prahy. Dohromady sedm děcek a osm dospěláků. K tomu dvě ježnická morčata, Tygříka a Vilíka.

„Tolik lidí!?“ nešlo na rozum našim známým, když jsme jim o tom v dopisu referovali.

Nám to přijde normální, hlavně, že se to všechno do naší chaloupky naskládá.

Martin a jeho tatínek Pavel, jak už víme, by nepřenesli přes srdce vítání Nového roku bez ohňostroje. Podle nich by se slušelo příchod třetího tisíciletí oslavit na nějakém významném vrchu. Vyzvali nás, abychom se k tomu vyjádřili.

Na to jsme my dva našli po krátkém zamyšlení jedinou odpověď: Holubí skály. Ta špičatá homole kamení na vrcholku Větrné bude pro ten účel to pravé, ještě lepší, než Janin znejmilejší Ďáblík, který ji – j­ak také jinak – napadl první. Také je to skoro tak blízko, a přitom mnohem výš, bez šesti metrů osm set. Je tam vidět z mnoha stran, a to je pro jejich světelnou produkci obzvlášť důležité. Pro přihlížející odevšad z dálky to bude zážitek. Zlatohoráci se budou divit. A Janováci. A Jindřichováci. Obyvatelé Petrovic ne, ti nic neuvidí ani neuslyší, jsou moc blízko, v údolí přímo pod Větrnou, a ještě zastínění lesem.

Pozornosti Poláků však určitě neujde, když nedaleko tradičního a najisto očekávaného ohňostroje na Biskupské kupě zaplane na jejich pohraničních horách ještě jeden. A co teprve ti, kdo budou v té chvíli na Bišofce na rozhledně? Těm bude asi vrtat hlavou, kde se vzaly rakety, které lítají přímo z lesa, a takový kousek pod nimi.

Holubí skály tedy jednoznačně dostaly zelenou. Všichni kromě Marušky a Miloše už tam byli, měli v čerstvé paměti letošní Velikonoce a Pavlův narozeninový okruh po hřebenech, zvlášť poslední zastávku na skalách s dlouho očekávaným piknikem. A ti dva Pražáci? Ti byli svolní se vším.

„Hlavně když bude sranda,“ vyjádřila to zřetelně Majka.

Na váhu volby Holubích skal bylo přiloženo ještě něco, týká se to nás dvou.

Byli jsme tam už několikrát, jednou v zimě. A také dva měsíce po onom slavném jarním okruhu po hřebenech okolo Petrovic. To jsme se tam vypravili k uvítání letního slunovratu.

Vyšli jsme už před večerem, abychom si výjimečného zážitku dost užili.

A užili. Těch rozhledů nebylo možné se nasytit.

Potom přišlo malé zklamání, slunko nezapadalo z­a pozemský obzor, jak jsme chtěli, bylo ještě hodně vysoko, když se zasunulo za jakousi tmavošedou zástěnu. Postavila se mu do cesty nad Rychlebskými horami a už jsme z něj neviděli nic, jen nad tou neprůhlednou oponou barevnou zář na čistém nebi, přecházející s plynoucím časem od zlaté až po fialově nachovou. Čekali jsme marně, kdy se nějakou trhlinou proklube. Když pak bylo podle hodin jasné, že už dávno zapadlo, a b­ez nás, pustili jsme se za houstnoucího soumraku do sestupu z těch skal.

A tu, jako úplatek, jako by to mělo být odškodné za zklamání, vyrojily se kolem nás svatojánské mušky. Obživlá světélka v pokročilém stmívání rýsovala pro naše potěšení na oblohu a na pozadí lesa své nedokončované, zhasínající a znovu se rozsvěcující úsečky, obloučky, vlnovky, spirály a každý ten tančící bod byl jasnější než hvězdy, jejichž svit na vybledlém nebi omezovala blízkost Slunce, co dnes putovalo za obzorem svou nejsevernější dráhou, po obratníku Raka.

V tu chvíli jsme nepovedenému západu už nic nevyčítali a slunci odpustili. Však to není jediný slunovrat v horách, další budou následovat. Nevíme, kolikrát to bude znovu tady na Holubích skalách, výběr je veliký, ale odněkud se nám přece jednou musí poštěstit doprovodit Slunce na konci jeho roční pouti k severu až do slavného bodu na obzoru, který je v daném místě jediný a z něhož se zítra začne poznenáhlu vracet na jih.

Tento náš zážitek také přispěl velkou měrou k dnešnímu rozhodnutí. Před námi byla noc z opačného konce roku, jedna z nejdelších a nejtemnějších. Má-li přivítání tisíciletí opravdu proběhnout na významném místě, ne moc daleko z domu a zároveň dostatečně vysoko, budou Holubí skály to pravé.

Tak jsme ten večer – sníh nesníh, bylo ho do půli lýtek – vyrazili po desáté hodině auty na parkoviště k Petrovým boudám a odtud se vydali směrem opačným, než se obvykle chodí. Statečně jsme se brodili sněhem do černé tmy, pryč od Biskupské kupy.

Pražáci Maruška s Milošem nebyli do sněhu a mrazu vybaveni, proto jim Jana půjčila oboje mé provozu schopné zimní boty, nové i staré, jinak bychom všichni jít nemohli, a to by bylo špatné. Já jsem si matně vzpomínal, že někde, v dřevníku nebo v šopečce, by měly být jedny gumáky ještě starší, děravé a dávno mimo provoz, ale mohly v nich zbýt aspoň teplé vložky.

Ať jsem však hledal, jak hledal, nenašel jsem je.

Nakonec jsem si obul jakési staré gumáky letní, navíc také děravé, ale nic lepšího jsem neměl. Nohy jsem si omotal hadry jako onucemi, a ještě novinami, a s obtížemi jsem je nazul. Záblo v nich jak čert, vždyť jsem je právě vyšťoural z ledového dřevníku, ale to se jakž takž spravilo, když jsem teď nahoře vystoupil z auta a tělo začal zahřívat chůzí (a jako obvykle se při tom důkladně potit).

Už jsem si toho přespříliš nevšímal.

Jana s sebou vzala dlouhé lano.

„Aby se nikdo v té tmě neztratil,“ vysvětlila. „Půjdete za mnou, povedu vás, jak vodí svou tlupu vůdčí samice.“

Teď tedy vedla početnou bandu po příkladu divoké zvěře. Jen s tím rozdílem, že měla to lano. Jeho konec si uvázala kolem pasu a všem za sebou poručila, aby se ho drželi.

Třebaže celý les ležel pod sněhem, nic vidět nebylo, ani dlouhé rozkoukávání moc nepomáhalo. Byla dnes opravdová tma. „Jako v pytli,“ opakoval cestou několikrát Miloš.

Po pár desítkách metrů jsem se utrhl a vzdaloval se dopředu. Se mnou šel Martin. Spolu jsme v hlubokém sněhu prošlapávali stopu.

Vedl jsem je najisto. Řídil jsem se hlavně starým loveckým instinktem, který jsem si v mládí po nocích pěstoval, a až za druhé nepatrně světlejším odstínem nebeské černě mezi vršky stromů, tyčících se po stranách hřebenové cesty. Nejen po hvězdách, ale ani po jiných světlech nebyla tady, uprostřed lesů, ani památka. Jen daleko vzadu zablikala občas baterka, jediný viditelný bod, k mé orientaci ovšem nezpůsobilý.

Občas k nám dolehlo zavolání: „Vůdčí samice, zpomalit, tady vzadu nestačíme!“ Nebo: „Povolit lano, utíkáš nám!“ A po chvíli, zas tentýž hlas: „Vyměňte někdo vůdčí samici, to se nedá!“ To Miloš na konci lana protestoval, nebyl na takové zvířecí zacházení zvyklý.

Častěji však jsme slyšeli rozjařené výkřiky a smích. Podle toho, jak hlasy postupně zaostávaly, soudil jsem, že vůdčí samice chvílemi opravdu zastavuje, aby tlupu nechala odpočinout.

Konečně jsme se všichni doplahočili na vršek. Půlnoc už nebyla daleko. Shromáždili jsme se, pokud to skály dovolovaly, do jedné kupy. Naštěstí tady nahoře nebylo tolik sněhu jako v lese, byl sfoukaný, a tak s trochou pozornosti každý odhadl, kam položit nohu. Vzájemně jsme se neviděli, museli jsme se jeden druhého dotýkat a poznávali jsme se podle hlasu. Bylo obdivuhodné, že se Pavel s Martinem dokázali zorientovat, když připravovali ty své výbušniny, jimiž za chvíli mají začít ohromovat okolí.

Skleničky, hrnečky a kelímky byly naplněny dětským šampaňským. Kdosi na světelném ciferníku odpočítával poslední vteřiny, a když zaznělo: „Nulá!!!“, s hlasitými přáními do šťastného začátku třetího tisíciletí jsme si všichni připili.

Kdesi vypukl ohňostroj a hned nato další. Za chvíli jich byly desítky. Všude v údolích létaly k nebi vznosné oblouky hvězd a hvězdiček, bílých i barevných, až k nám doléhal chaos výstřelů, od nevinného vzdáleného praskání a prskání až po rány a hvízdavý jekot těch nejbližších.

Svou ohňostrůjnou parádu spustili i naši a nijak si nezadala s tou, co k nebi vyletovala nad Bišofkou. Odměňovali jsme je pochvalnými výkřiky. Když pak byla všechna munice vystřílena, přidali jsme potlesk.

Babička nás vyzvala, abychom také svým nepřítomným „miláčkům“ a známým popřáli šťastný vstup do začátku neznámého tisíciletí. To bylo něco pro děcka, křičela, až chraptěla. Klárka, jak se snažila dokřičet na Ježník, aby probudila své rodiče, řvala sice, až jí hlas přeskakoval, ale jak jsme se nazítří dozvěděli, to vůbec nemusela, probuzení už byli od Ronka, který hned po půlnoci vpadl do ložnice, kam nikdy nesmí, tlačil se k nim, zalézal pod postel, skučel strachem, a oni měli co dělat, aby ho uchlácholili. Nic nového, takový je úděl všech psů o silvestrovských půlnocích.

Když se všichni dosyta vyřvali, postavila je naše babička do těsného útvaru na malou plošinku zády k Petrovicům, mně svěřila svůj aparát a já do úplné tmy, jen odhadem podle hlasů, jsem namířil objektiv a zmáčkl spoušť. Blesk mi skupinku na zlomek vteřiny osvítil, zahlédl jsem je tam, ale stejně jsem moc nevěřil, že v takové tmě se obrázek povede. Potom se ukázalo, že ano, a docela ušel, vysloužil si dokonce, že ho Jana vlepila ke svému zápisu do pamětní knihy. S dnešními digitálně pořizovanými a digitálně vylepšovanými obrázky se jistě srovnat nedá, ale přinejmenším na něm všechny osoby a osůbky docela dobře poznáváme.

Mrzlo, až praštělo a já už jsem nebyl schopen do ničeho se zapojit. Dodnes nevím, co všechno druzí prožívali, nemůžu popsat, jak se bavili, jenom si pamatuju, že tam nahoře bylo rušno a nikdo nikam nespěchal. Nedivil jsem se, jistě bylo brzy myslet na návrat, půlka nebe, ta od hor vzdálená, růžově svítila, odrážejíc salvy, jichž se leckde stále nemohli nasytit. Z mých útrob však vysávaly nohy v děravých gumákách poslední chuť věnovat se kráse a nezapomenutelnosti této novoroční noci.

Už jsem to nevydržel a oznámil jsem, že odcházím a kdo chce, ať jde se mnou. Neposlouchali, jen Klárka se ke mně přidala. Ostatní měli zřejmě nohy v teple.

My dva jsme opatrně slezli ze skal a čerstvou, hluboko vypluženou stopou zamířili zpátky k Petrovým boudám.

Byli jsme už dost daleko, když se vzadu ozval starostlivý hlas Martinky, jak svolává děti k nástupu a nemůže se dopočítat. Mělo jich být sedm, pořád jí jedno chybělo a už se začala zlobit. Když se Klárka ozvala, ostře jí vynadala, kam až se to sama pustila. Zklidnila se, když jsem se z téhož místa ozval já, a vzápětí vydala rozkaz k sestupu.

Podle smíchu a mnohých výkřiků se zdálo, že se tam přetahují o lano a o to, kdo je povede. Měl jsem dojem, že vyhrává Kája.

I když se mi cesta k Petrovým boudám tentokrát nekonečně vlekla, hřálo mě, že se novoroční půlnoc vydařila. Určitě si všichni někdy v dobrém vzpomenou. I já. To jen teď, když je to čerstvé, když to právě probíhá, vnímám jenom ty své omrzající nohy a už se nemůžu dočkat, co udělám jako první, až se dostaneme domů.

Dostali jsme se tam kolem druhé hodiny. Hned jsem se v koupelně svlékl do plavek a bosý klusal kuchyní ven, a k žebříku. Pár lidí si toho všimlo, hrnuli se za mnou a strhli ostatní. Venku mě povzbuzovali nebo tiše přihlíželi. Já jsem žádné povzbuzování ani přihlížení nepotřeboval, šlo mi jen o ty nohy, zmrzlé na rampouchy. Vlastně také o to, že si při jednom odbudu svou pravidelnou ranní koupel, vždyť je už málem ráno.

Simonka asi do poslední chvíle nevěřila, že je to doopravdy, ale když mě viděla po tom žebříku skutečně k té vodě nahého slézat, zas ji to popadlo, zopakovala stejný výstup jako tenkrát, když jsem jí navždy mizel v hlubinách Baťova kanálu. Pánbůh s námi, byl to jekot! Ponořil jsem se do vody a místo abych si toho náležitě užíval, staral jsem se, co si teď myslí pokojní petrovičtí občané, kteří se již odebrali na lože. Hrůza. V nejbližším okolí musí tak nepříčetný řev pronikat i do domácností doposud bdících a slavících Silvestra. Holka praštěná! Naštěstí to tentokrát skončilo dřív než tehdy na kanálu. Když jsem se vynořil z vody a ručkoval po kluzkých kamenech a kluzkém splavu k žebříku, už stála v tom shluku zvědavců tichá a jaksi zaražená.

Jen jsem začal po žebříku stoupat, vyřítil se z domu Pavel, kterého to venkovní pozdvižení až teď vytáhlo od počítače. Svítil si na mě baterkou a žeprý mě chce taky vidět ve vodě. „To sis brzo vzpomněl, chlapče,“ řekl jsem, ale vrátil jsem se a do té lázně se pro klid jeho duše znovu vnořil. K osvěžení jsem to už nepotřeboval, bylo toho tak akorát, ale co bych pro zpozdilého synka neudělal. Až pak jsem naklusal domů, tam se stejně studenou vodou osprchoval, utřel, oblékl do pyžama – a­ už bylo všechno dobré, nohy jako na povel přestaly teď v teple zábst.

Doposud rozjařené společnosti jsem popřál dobrou noc a spolu s Jaňulkou jsme šli na kutě. Bylo půl třetí. Teploměr za oknem ukazoval mínus sedm.

Ještě chvíli jsme slyšeli tlumené hlasy v kuchyni, a pak vše pomalu umlklo.

 

 

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

18.07.2020 19:53:39dát kritice tiprevírník

Však bylo v posteli fajn.

18.07.2020 19:03:22dát kritice tipblacksabbath

.....a byl jsi ve vodě!!!!!.....já to říkala......šup...mazej hned do tepla....Jjjjj....zážitky vám nikdo nevezme............*/****************

18.07.2020 10:23:53dát kritice tiprevírník

Máš pravdu, Renato, jen mi to ty promrzlé nohy trochu kalily.

Čudlo, Honzo, díky za tiché tipy.

18.07.2020 08:44:47dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Nádherně dobrodružný Silvestr! Máte všichni na co vzpomínat... i na promrzlé nohy. :-)

17.07.2020 12:32:562 tipů dát kritice tiprevírník

Zdravím vás, milí přátelé.

Medvěd se vůbec neprobudil.

17.07.2020 12:06:10dát kritice tipAlegna

brrr je mi z tebe zima :), jste to tedy početná banda odvážlivců :), a máte nezapomenutelné zážitky***

17.07.2020 11:12:541 tipů dát kritice tipKočkodan

 

Jít do lesa s provazem nemusí vzdy znamenat tragedii. U pasu slusí cloveku opravdu víc.

 

 

 

Jenom se trochu divím, ze jsi nám zatajil toho rachejtlemi probuzeného a právem neprílis dobre nalozeného medveda. ;-)

 

17.07.2020 11:11:30dát kritice tipDiana

Zase moc pěkné :-)

17.07.2020 10:12:16dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Jardo, Jardo, už tady jsem tušila, že se něco kolem tvých nožek bude dít: Už jsem si toho přespříliš nevšímal....

Jinak jste si to ovšem krásně užili!



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.