Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Když padá déšť 19a

17. 07. 2020
5
10
562
Autor
bixley

Překlad knihy Alexandera McCall Smithe "The Right Attitude to Rain"

Když se vrátili do Edinburghu, Isabel v pondělí strávila tři hodiny u svého psacího stolu a s příspěvky do časopisu hodně pokročila.  Musela se zabývat jedním nepříjemným dopisem, který jí zabral skoro hodinu. Byl to dopis od člena redakční rady, který se zajímal o další směřování jejich časopisu. Od té doby, co ho přijali do redakce, napsal Isabel už čtyřikrát. Šlo o mladého profesora z univerzity v Britské Kolumbii. Za normálních okolností jí nikdo z redakční rady nepsal, u některých se domnívala, že měli jen mlhavou představu, že jsou členy a nikdy nenastolovali žádné otázky. Ale tento profesor bral své členství vážně a živě se zajímal o věci, které podle něj byly odchýlením od hlavního cíle časopisu. Jsme časopis zaměřený na aplikovanou etiku, psal Isabel. Spousta časopisů se zabývá teorií morálky, my bychom se měli zabývat aplikacemi etiky na konkrétní situace,na problémy skutečných lidí a jejich práci. Na jeho návrh věnovali jedno číslo etice záchranného člunu. Diskuse se týkala rozhodnutí, komu bude dovoleno do člunu nastoupit a kdo bude muset zůstat na potápějící se lodi, pokud už v člunu nebude místo. A pokud bude člun spuštěn na vodu a bude hodně ponořený, kdo z něj bude vyhozen. Budou první na řadě ti nejstarší? A kdo rozhodne mezi povalečem a tvrdě pracujícím lékařem? A co když lidé v záchranném člunu budou mít velký hlad a nebudou mít jinou možnost než sníst jednoho člověka na palubě?

To je hodně nepravděpodobné, napsal další člen redakční rady Isabel. Neměli bychom se soustředit na problémy skutečného světa? A Isabel mu odpověděla:

 

Mrzí mě, že s vámi musím diskutovat na toto téma, ale ujišťuji vás, že tyto otázky se právě v reálném světě objevily. Případ lodi Mignonette byl dobře zdokumentován. Je to jen jeden příklad. Skupina námořníků ztroskotala a octla se v záchranném člunu s lodním sluhou. Pluli po moři nějakou dobu a měli stále větší hlad, až nakonec v naprostém zoufalství zabili a snědli lodního sluhu. Poté, co to udělali, se na ně usmálo štěstí a byli zachráněni. Když byli dopraveni do Anglie, byli obviněni z vraždy. Argumentovali tím, ž byli donuceni udělat to,co udělali, že to bylo z krajní nouze. Soudní dvůr to ale bral jinak a byli odsouzeni k trestu smrti. Naštěstí nakonec nebyli pověšeni, ale odsouzeni jen ke krátkému vězení. To se opravdu stalo.

 

To vyvolalo okamžitou odpověď. Napsala jste, že“naštěstí“ nebyli pověšeni, odpověděl její korespondent. Neospravedlňujete tím vraždu?  Podle jakého zákona mám právo zabít nevinného člověka, abych zachránil sám sebe?

To neříkám, odepsala Isabel. Napsala jsem, že bylo štěstí, že je nepověsili, protože jsem tvrdě proti trestu smrti. Zabít někoho jako trest je barbarství. Pro mne je to jasné. Ukazuje to totiž na naprostou neschopnost odpouštět. Proto jsem uvedla, že naštěstí tito dva muži nebyli pověšeni.

Následovala odpověď. Chápu vaše stanovisko. Ale moje otázka trvá: může člověk zabít jiného člověka, aby si zachránil život, i když pro něj tento člověk nepředstavuje žádné nebezpečí? To je, oč tu běží.

Číslo s problematikou záchranného člunu se rozrostlo do dvojčísla. Téma se potom stočilo od skutečných záchranných člunů, na nichž plují námořníci, na problematiku Země jako záchranného člunu. A tato problematika už byla reálná, jak se Isabel domnívala, protože lidé umírali ve velkém počtu prostě jen z toho důvodu, že zdroje ze záchranného člunu nebyly spravedlivě rozděleny. A pokud jsme přecitlivělí na to, že vyhodíme ze záchranného člunu skutečného člověka, proč nemáme výčitky svědomí, když děláme věci, které mají naprosto stejný efekt, lidem, kteří jsou daleko a které neznáme a nevíme jejich jméno. Bylo to neúprosné a trýznivé, když o tom člověk přemýšlel – ale většina luxusu byla vykoupena za cenu toho, že někdo trpěl a strádal.

Práci skončila ve dvanáct. V domě bylo ticho, protože Grace měla volno a Joe s Mimi měli v Tarwim House strávit ještě jednu noc a vrátit se až večer. Isabel přijela s Jamiem v neděli odpoledne, cestou v jejím zeleném autíčku oba mlčeli. Ale nebylo to trapné ticho. Žádný z nich zkrátka neměl potřebu mluvit. Jamie se lehce dotkl její paže a usmál se a ona mu úsměv opětovala. Všechno, co si chtěli říct, si řekli během víkendu a teď byli spokojeni.

Ale najednou Isabel neměla stání. Mohla poobědvat doma, ale netěšila ji představa, že bude sama. Chtělo se jí zavolat Jamiemu jen proto, aby slyšela jeho hlas, ale to nemohla udělat, protože měl celý den zkoušky. A taky uvažovala o tom, že by to nebylo dobré. Neměla by dávat najevo velký zájem…Zastavila se a usmála se tomu.Kdy takhle naposled přemýšlela? V patnácti šestnácti – to byl věk, kdy dívky zvažovaly reakce chlapců na vlastní taktiku. Teď to bylo samozřejmě jiné, tohle už byla zralá reakce, realistický přístup. Jamie by se necítil dobře, kdyby na něj tlačila a ona to dělat nebude.

Rozhodla se, že na oběd půjde do Catina lahůdkářství. V pondělí kolem poledne tam býval z nějakého důvodu klid, a tak doufala, že tam najde volný stůl. A taky může Cat pomoct, pokud si bude chtít udělat pauzu. Když Cat zastupovala během jejího pobytu v Itálii, přišla tomu na chuť a tak ráda občas Cat pomohla, pokud měla čas. Ale mohla tam být Catina nová síla, Miranda, tak možná ani pomoc nebude potřeba.

Miranda tam byla a obsluhovala u pultu zákazníka, zatímco Eddie krájel šunku na elektrickém kráječi.Pohlédl vzhůru a v Isabel hned ztuhla krev. Nenáviděla kráječ s tím jeho vrčením a kulatou čepelí, ztuhla vždycky, když ho viděla. Mělo to na ni stejný efekt jako třeba zvuk křídy na tabuli pro jiné lidi nebo pemza plovoucí na vodní hladině, působilo to na ni hrůzným, znervózňujícím dojmem.Eddie by od kráječe neměl zdvihat oči, určitě neměl, i když kráječ měl ochranný kryt, který znemožňoval, aby si někdo při krájení uřízl celý prst, nicméně pokud člověk nebyl opatrný, mohl si uříznout špičku prstu. Zašklebila se. Když byla dítě, byl na Morningside Road řezník, který, jak bývalo tenkrát u řezníků zvykem, si uřízl dva prsty. Bavil děti tím, že si jeden pahýl strkal do ucha nebo do nosní dírky, což u chlapců vyvolávalo záchvaty smíchu a u dívek jekot, zděšení a odpor. Podobní řezníci už nebyli, byla to pro ně lekce a navíc do toho zasáhl stát.

Isabel ukázala na kráječ a udělala grimasu. „Opatrně,“ naznačila mu ústy.

Eddie se zasmál a vrátil se k práci, pokládal plátky parmské šunky na pečící papír. Zákazník, kterého obsluhoval, ho upřeně pozoroval.

Když Miranda obsloužila svého zákazníka, přišla ke stolu, kde se usadila Isabel, a vřele se s ní přivítala.

„Pracuju tu dva dny,“ řekla. „A je to super. Cat je skvělá šéfka a Eddie je milej, opravdu.“ Potom ztišila hlas. „Ze začátku jsem si myslela, že není úplně v pořádku, fakt. Ale pak myslím usoudil, že mu hlavu neutrhnu, tak byl na mě moc hodnej. Ukázal mi, kde co je a… Zkrátka, moc mi pomoh.“

„Je trochu stydlivej,“ řekla Isabel. „Ale máme ho moc rádi.“

„Má nějakou holku?“ zeptala se Miranda.

Isabel ta otázka trochu zaskočila. Zajímá se Miranda o Eddieho? To se zdálo dost nepravděpodobné, stěží si dokázala představit, že Eddie chodí s touto společenskou Australankou, ale možná to bylo právě to, co Eddie potřeboval – dívku, která by udělala první krok. Neuměla si představit, že by ho udělal Eddie, že by Eddie vůbec udělal nějaký vstřícný krok. Nebo ta její otázka měla jiný význam? Zjišťovala tím snad nepřímo, zda má vůbec Eddie zájem o ženy?

Isabel pohlédla na konec místnosti. Eddie už zabalil šunku a teď vážil černé olivy do malého bílého kelímku. Uvědomila si, že Eddieho víc poznala, když tu s ním pracovala, ale když se zamyslela nad tím, co o něm vlastně ví – třeba co dělá ve volném čase nebo jestli má nějaké kamarády – tak zjistila, že toho o něm ví velice málo. Občas chodil do kina na Lothian Road – zmínil se o tom asi jednou nebo dvakrát – a pak měl rád nějakou kapelu, jejíž jméno si nepamatovala, říkala jí proto prostě jen Kapela, když se s ním o tom bavila. Ale to bylo všechno, co o něm věděla. A pak také to, že prošel před časem nějakým traumatem. Ale to nechtěla Mirandě říkat, protože to se jí netýkalo.

„O žádné přítelkyni nevím,“ řekla potichu. „O svém soukromí nemluví a myslím, že by ani nechtěl, abychom se ho na to ptaly.“

Miranda se zamyslela. „Ale právě to potřebuje,“ řekla. „Přítelkyni, která by mu dodala sebedůvěru.“

„Nevím, jestli je to tak jednoduchý,“ oponovala jí Isabel.

Miranda se přes rameno podívala, jestli někdo nestojí u pultu.

„Každej chlap potřebuje přítelkyni - nebo přítele, záleží na tom.“

Isabel přikývla. „Mít někoho blízkého je důležité.“

 

 


10 názorů

bixley
18. 07. 2020
Dát tip

No jo, to je fakt na dopal. Ten naopal. Samozřejmě naopak. :-)


Kočkodan
18. 07. 2020
Dát tip

Ale méně moudrá je asi tato moje druhá reakce. Pro tebe možná spíše na dopal. Dovoluji si totiž upozornit na stav prvního slova tvého komentáře nade mnou. ;-)


bixley
18. 07. 2020
Dát tip

Naopal, Kočkodane,Tvoje reakce je velice moudrá.


Kočkodan
17. 07. 2020
Dát tip

“Isabel přijela s Jamiem v neděli odpoledne, cestou v jejím zeleném autíčku oba mlčeli. Ale nebylo to trapné ticho.“

 

.......... Já už také cítím, že to ticho začíná být trapné. Ale když mě nic moudrého nenapadá. Sám tomu nemohu uvěřit... ;-)


bixley
17. 07. 2020
Dát tip

Díky za tip, Čudli.


bixley
17. 07. 2020
Dát tip

Díky za tip.Přemku.


bixley
17. 07. 2020
Dát tip

Alegno, myslím, že celá ta kniha je o etice, nejen o té vědecké, ale názorně ukazuje, jak by se lidé měli k sobě chovat. Díky.


Alegna
17. 07. 2020
Dát tip

poslední věta výstižně uzavřela tuto část, začátek byl dost hutný, o etice by se dalo diskutovat dlouho, dlouho.....už jsem se moc těšila na pokračování***


bixley
17. 07. 2020
Dát tip

Taky si myslím, Ireno. Díky.


Gora
17. 07. 2020
Dát tip

Po pauze se vracíš k překladům - ráda je čtu, zajímavá kniha.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru