Smutný klid

Belhá se dědeček,

opřen o svou hůl.

Belhá se uličkou,

vstříc svůj dům.

Park pln zeleně a barvitých květů.

Odpočine na chvíli.

Neběží jak za mlada štafetu.

Nemusí být první v cíli.

Kolem děti proběhnou,

maminka s kočárkem.

Pro něj je to vzpomínkou,

když býval junákem.

Pamatuje jak s rodinou,

trávil svátky s oblibou.

Jak chodil s kamarády ven,

byli tam celičký den.

Na ty motýli v břiše,

když se jeho rty s jejími se dotkly.

A on pak začal slyšet,

když šeptala mu do tmy,

slova sladká jako med.

Pamatuje si ten svět,

kdy pro něj bylo všechno hezčí.

Žilo se tak nějak líp.

Očekával, že sám sebe předčí.

Ano dal si, takovýto slib.

Splnil ho? Říká si pro sebe.

Vzhlédne vzhůru na nebe.

Kdy si mne asi odvede?

Říká si opět pro sebe.

Děti zplodil.

Hezký dům má.

Květiny zasadil.

Každý měsíc na charitu dá.

Žije život pokorný a klidný.

Mezi svými drahými lidmi.

A je naplněn? Necítí se tak.

Má vše, co by snad chtěl mít však.

Tak v čem to je?

Kde se skrývá ta prázdnota?

Kde to hřejivé blaho je?

Proč vytratila se ochota?

Ochota jít za ambicemi,

riskovat a ztratit.

Být za všemi hranicemi.

Odkdy se nechal rutinou mlátit?

Kdy protekl mu mezi prsty život?

Slzička malá stéká,

po tváři muže, jemuž zastesklo se snít.

Tělesně dnes, prakticky dávno,

přestalo mu srdce bít.

---