Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 440 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+14 neviditelných
Světlo (1/2)
datum / id18.07.2020 / 509171Vytisknout |
autorSupermartonátor
kategoriePovídkyDalší dílo autora
témaSci-fi
zobrazeno75x
počet tipů4
v oblíbených0x
zařazeno do klubůFantasy a sci-fi,
Prolog

Letos jsem tady vlastně ještě nic nezvěřejnil, tak to jdu napravit. "Světlo" je tajemná povídka o podivném světle, které hlavní hrdina vidí každý večer za horami. Světlo je čím dál jasnější. Ve městě a jeho okolí přestává jít internet a telefony. Armáda uzavírá tu část hor, odkud jde světlo. A to i na Německé straně.
Co je zač to podivné světlo?

Světlo (1/2)

 

                                               Světlo

 

Dnes září zase o něco víc. To podivné světlo vycházející zpoza hor. Dívám se takhle pokaždé, než jdu spát, už pátý den po sobě. Zprvu jsem si myslel, že jde o světlo z Altenbergu, města na Německé straně Krušných hor. Jenže tak jednoduché to není. Každou noc je záře jasnější a má barvu, kterou nedovedu ani pořádně popsat. Trochu jako když už je slunce za obzorem a stále ještě vidíte oranžovou barvu smíchanou se zbytky zářivě žluté. Tohle světlo je ale o něco tmavší a spektrum barev bohatší o fialovou. Kéž bych to dovedl lépe popsat. Místo nekonečného přemýšlení jsem se jako vždy rozhodnul, že je čas si jít lehnout. Určitě to není nic zvláštního, nevysvětlitelného.

Ráno měla obloha normální barvu. Nevím, co jsem čekal. Že vyjde druhé slunce? V každém případě jsem na to světlo stále trochu myslel. Na ty odstíny a podivnou intenzitu. Myšlenky jsem si napravil až v práci, kde mě čekal příval zákazníků, protože v našem hobbymarketu byla slevová akce. Zaměstnání byl pro mě vlastně jediný kontakt s lidmi. Jinak jsem žil sám a přátelé bych napočítal na prstech jedné ruky nešikovného truhláře. Nejlepší z nich, Petr, se přestěhoval za prací do Prahy a ostatní již měli manželky a děti.

Z domu do práce a naopak. Toť můj životní cyklus, který narušovaly jen vynucené návštěvy obchodu či úřadů. Ale nebyl jsem nešťastný, samota mi nevadila. Stejně bych nebyl dobrý společník nebo partner. V práci to ale bylo něco jiného, tam jsem mluvit s lidmi uměl. Byla to rutina. Důležité jsou otevřené otázky a působit tak, jakože chcete zákazníkovi pomoci.

            Jeden zákazník, starší pán, potřeboval zjistit, kdy přijde jeden druh obkladaček. Zadal jsem požadavek do systému, ale monitor počítače mi zobrazil hlášku, která oznamovala chybu spojení. Zkusil jsem to znovu, ale se stejným výsledkem.

            „To máte nějaký rozbitý, ne?“ komentoval situaci zákazník.

            „Už je to starší počítač, chtělo by to nový, ale ten nejspíš nedostaneme,“ postěžoval jsem si.

            Když ani na třetí pokus systém zobrazil chybu, zavolal jsem vedoucímu.

            „Adame, systém mi hlásí chybu spojení. Nemůžeš sem na to někoho zavolat?“

            „Za posledních pět minut jsi šestý, kdo mi to volá. Už jsem brnkl, ale víš, co mi ten ajťák řekl? Že se snad všechny počítače ve městě zbláznili a on jezdí od místa k místu. K nám dnes rozhodně nedorazí.“

            „Co mám pánovi říct?“

            „Omluv se s tím, že dnes z technických důvodů není možné přes počítač zjistit nic.“

            Vše jsem tlumočil pánovi a ten to zkoušel dál:

            „Tak se podívejte na jiný počítač.“

            „Bohužel nejde systém na žádném z našich počítačů.“

            „Takovej velkej podnik a nemáte ani na pořádný počítače,“ mávl rukou starší pán a odešel.

            Systém skutečně nešel v celém hobbymarketu. Zkrátka nefungoval internet. A jak jsem poznal na polední pauze, nešel ani v mobilu. To platilo i pro mé kolegy a zákazníky. Doma jsem zjistil, že výpadek postihl i můj osobní počítač.

 

            Pro mě jako samotáře byl internet něco jako životní společník, můj svět. Žádné jiné koníčky jsem neměl. Utěšoval jsem se, že jde jen o jeden den a tak to přeci vydržím. Bylo ale velice zvláštní, že výpadek postihl celé město. Rozhodl jsem se zavolat Petrovi do Prahy.

            „No nene, můj dávný přítel David! To je ale překvapení. Co tě přimělo ozvat se po třech letech?“ ptal se se zájmem a taky trochu vyčítavě Petr. Je pravda, že sám jsem prostě nebyl schopný zavolat nikomu. Věděl jsem, že je to špatně, ale zkrátka jsem se nedovedl přimět.

            „Víš, já bych se chtěl na něco zeptat,“ řekl jsem opatrně.

            „Tak povídej.“

            „Jde u vás internet?“

            Chvilku bylo ticho a pak se Petr začal smát.

            „To je teda fór. Tři roky se neozveš a pak se zeptáš na tohle. No to je super. Pro tvůj klid, ano, u nás internet funguje.“

            „Aha, já jen, že v celých Teplicích nejde,“ řekl jsem kostrbatě a styděl se. Tak jsem to měl vždy. V soukromém životě jsem neuměl pořádně mluvit. Vždy z toho byl trapas.

            „Já vím. Dneska o tom všude psali. Prý největší výpadek sítě od jejího spuštění. Teplice, Most a Ústí. Všude tam nefunguje.“

            „Snad to dají rychle do pořádku.“

„Absťáček?“ rýpl si Petr a ihned dodal: „Hele prý se na tom už dělá a mělo by to být v cajku.“

„Dobře, moc děkuju.“

„No já taky. Doufám, že se máš jinak dobře. Co nějaká rodina nebo alespoň ženská?“

Tyhle otázky mě vždy vyvedli z míry. Nechtěl jsem na ně odpovídat. Od chlapa po třicítce se prostě očekávala partnerka a rodina. Kdo ji neměl, byl divný.

„Mám se fajn. Ne, nemám nic z toho. Promiň, musím už končit.“

„Hm, tak snad se ozveš dřív než za tři roky.“

„Jasně. Ahoj.“

„Čau čau.“

 

Telefonát jsem měl za sebou a měl naději, že zítra uvedou internet do provozu. Než jsem šel spát, zase jsem se díval z okna na hory. Opět tam byla. Ta záře zpoza hor. Zdá se mi to, nebo je zas o něco jasnější? Stále jsem přemýšlel, o co může jít. Třeba o nějaký atmosférický jev, ale to světlo mi přišlo nějak nepřirozené, umělé, jak…ne, nechci si zas vymýšlet. Radši jsem šel na kutě.

Další den internet nešel a začaly blbnout telefony. To jsem opět zjistil v práci, kdy jsem potřeboval kvůli problému s cenou volat na informace. Nedovolal jsem se.

Zákazníci také hovořili o problému s telefony. Něco se dělo. Ptal jsem se vedoucího, kdy přijede nějaký servisák, ale prý mu nemá jak zavolat, což bylo logické.

Během odpoledne do marketu nepřišel žádný zákazník a vedoucí nás překvapivě pustil domů. Zamířil jsem to trafiky pro noviny. Čekala mě ohromná fronta, jakou se na noviny stála snad naposled za první republiky.

„Vyprodáno. Všechen denní tisk,“ zahlásila prodavačka a lidi začali nadávat.

Situaci uklidnilo několik jedinců, kteří se nabídli, že se o noviny podělí. Tak jsme se všichni postupně dostali na řadu a mohli zjistit, co se děje. No popravdě toho moc nebylo. Noviny hlásaly, že podivný výpadek internetové, mobilní, ale i pozemní telefonní sítě se čím dál šíří. Článek také naznačil, že problém přišel patrně z Německé strany. Vzpomněl jsem si na světlo. Věřil jsem, že to má zcela jistě spojitost. Prý se na řešení krize usilovně pracuje. To bylo vše.

Večer jsem se díval na světlo. Záře byla zas silnější a rozeznával jsem paprsky, které vycházejí odněkud z druhé strany hor směrem k nebi. Vypadalo to strašidelně. Začal jsem se domnívat, že takové světlo je jak z jiného světa.

 

                                            2.

 

Zmatek a nervozita. Lidé přišli o internet a telefon. Televize také nešla. Je to teprve třetí den a také to na mě doléhá. Vzpomněl jsem si, co říkal Petr o absťáku. Ano, něco takového jsem prožíval. A nejen já. Kolegové také stále vytahovali mobily, jako by věřili, že najednou síť půjde.

Zase jsem potkal toho starého pána. Šel si koupit silikon a spárovací hmotu na obklady.

„To je legrace sledovat vás mladý, jak jste z toho v háji. Tři dny bez posranýho internetu a chodíte jak třasořitky,“ smál se.

„Nefunguje ani telefon. Co když si člověk bude chtít zavolat záchranku a nebude moct?“ kontroval jsem.

„Tak to už je osud,“ řekl, obešel mě a mizel směrem k pokladnám.

Jeden z kolegů si byl o přestávku na oběd koupit noviny. Přinesl hned několik plátků, včetně těch bulvárních. Tvářil se, jak když ukořistil poklad a velkoryse nám dovolil si noviny přečíst.

Písmenka a řádky jsem doslova hltal a to, co jsem přečetl, nebylo zrovna pozitivní. Výpadky internetu, mobilních sítí či televize se šířily dál až k Praze. „Německý problém“, jak hlásal titulek, nabíral na obrátkách. K Altenbergu a Geisungu se sjíždí armáda a kolem měst se prý zavedla karanténa. Obě města a vesnice v okolí prý Německá vláda evakuuje. Něco se chystá, napadlo mě. Němci se prý nechtějí k situaci více vyjadřovat, prý se problém řeší. K vysvětlení už ale Německou vládu vyzvalo i OSN, EU a NATO.

Nejzajímavější články však měly bulvární plátky. První stránku totiž ovládla fotografie. Na ní byla černá obloha, kterou protíná svítící předmět. Ten prý dopadl právě nedaleko Altenbergu. Do novin fotografii zaslal neznámý čtenář a zmiňuje se o tom, že od dopadu předmětu pozoroval podivnou záři zpoza hor.

            „Budeš číst ještě dlouho nebo si je můžu půjčit?“ vyrušil mě z myšlenek jeden z kolegů, který měl také pauzu jako já. Noviny jsem mu předal a vrátil se na pracoviště. Lidi nechodili a my šli opět dřív domů.

            Nešlo se dívat na televizi, nešlo používat internet, většina her byla také vázána na online připojení. Kamarády jsem neměl, takže jsem se nudil.

            Přemýšlel jsem nad danou situací. Nešlo mi do hlavy, že by „záře“ vyřadila družice na oběžné dráze. Spíš tvoří jen nějaké pole, které signály cloní. Jenže proč? U Altenbergu něco spadlo. Meteorit? Přeci by meteorit stále nezesiloval své působení. Ledaže by nebyl přírodního původu.

            Světlo zpoza hor bylo jasné, jako by mělo z Altenbergu vyjít slunce. Barva světla měla ale stále podivnou a cizí barvu. Šel jsem spát a netušil, že jsem prožil poslední relativně normální den. Ráno vše změnilo.

 

            Vzbudil jsem se a podíval na budík. Měl jsem ještě hodinku čas, než by začal zvonit. Ani na záchod jsem nepotřeboval. Vzbudil mě podivný pocit, že se něco stane. Možná předtucha, možná jen špatný sen. Pomalu se rozednívalo a zpoza hor stále zářilo to světlo. Jasnější než kdy předtím. Akorát jsem vstával, když jsem zpozoroval velká letadla. Bombardéry? Všechny čtyři stroje letěly evidentně na Německém území přímo nad Altenbergem. Pak z nich naráz něco spadlo. Letadla letěla dál, ale ozval se příšerný hluk. Země se zatřásla a zpoza hor světlo zastínily záblesky mocné exploze. Současně nad kopce stoupal mohutný dým a mě ihned na mysl vyvstala otázka, zda to nespadla atomovka. Následně jsem si uvědomil, že je to hloupost a v takovém případě bych tu už nejspíš nebyl. Na Altenberg nespadly atomovky, ale bomby měly bezpochyby ničivou sílu.

Chtěl jsem zavolat na policii. Možná nesmysl, ale takový byl můj instinkt. Telefon, ale stále neměl signál. Nevěděl jsem, co dělat. Jít normálně do práce? Chtěl jsem vědět, co se stalo. Jenže jak?

Ozvala se siréna a poté i houkačky policejních či hasičských vozů. Z okna jsem viděl místy modročervené blikání. Všechny vozy mířily k horám. V tu chvíli mi zazvonil telefon.

„Ahoj Davide,“ zazněl přerušovaně hlas mého vedoucího. Teprve teď mi došlo, že je zase signál. „Chvilku jde internet i telefony, tak doufám, že do práce dorazíš. Už se mi omluvili tři lidi, že je jim prý špatně.“

„No, mně taky není nejlíp. Dnes bych se chtěl vyležet.“

„To snad ne! Já vás snad všechny vyházím,“ vybuchl vedoucí.

„Je mi to líto, prostě dneska nemůžu.“

„Ale…“

Než mohl vedoucí cokoliv namítnout, položil jsem to. Chtěl jsem se jít podívat. Zjistit, co se stalo.

Znovu se ozvalo vyzvánění. Tentokrát to byla máma. Měla starost, co se mnou je, tak jsem ji v rychlosti řekl, že jsem v pořádku a přitom začal hledat na netu informace. Mámu jsem slyšel hůř než vedoucího a stránky na webu se načítaly velice pomalu. S mámou jsem se rozloučil. Byla dle hlasu zklamaná, že si nechci víc povídat, ale mě zajímalo, co se za horami stalo.

Konečně jsem mohl hltat zprávy. Němci skutečně svrhli na města za horami několik bomb. Ve městě už prý nikdo tou dobou nebyl a šlo o nevyhnutelné řešení. Německá vláda tvrdí, že problém je vyřešen. Dále však nespecifikovala, o jaký přesně problém šlo. OSN, EU a NATO stále žádají vysvětlení a patrně čeká Německo ještě spousta nepříjemných otázek.

Chtěl jsem ještě dál pokračovat v prohlížení stránek, ale internet jako by byl stále pomalejší. Pohledem jsem zkontroloval mobil. Signál zmizel. Problém byl možná vyřešen, ale patrně jen na chvíli. Z venku se ozval městský rozhlas:

„Žádáme všechny občany, aby se nepokoušely dostat do hor. Okolí Cínovce, Mikulova či Horní Krupky není bezpečné. Prostor je nyní monitorován armádou a je do něj zákaz vstupu. Zákaz trvá až do odvolání. V případě porušení vstupu se vystavujete nebezpečí konfrontace s vojáky a také trestu odnětí svobody až na patnáct let. Konec hlášení.“

Zdálo se to k nevíře, ale já se tam chtěl ještě o to víc dostat. Musel jsem prostě vidět na vlastní oči, co se za horami děje.




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

26.07.2020 20:54:12dát kritice tipK3

To je v pořádku.

26.07.2020 19:44:43dát kritice tipSupermartonátor

Jako mrzí mě, že v povídce jsou nějaké chyby...bohužel neměl jsem nikoho na korekturu, jen sebe, a já jsem prostě disněco. Nevidím to. A to prosím ani na podesáté. Ani ted si nejsem jistý, co vše je tam špatně. Zahlédl jsem jeden překlep. A předtím, jsem to četl během těch měsíců asi desetkrát a nic:-) Nicméně i proto povídka nakonec skončila na lit.serverech a ne nikde vydaná:-)

Vydané povídky jsou samozřejmě korekturované.

 

Jinak povídku sám pro sebe považuji za dokončenou. Pokud ji někdy v budoucnu budu chtít využít jinak, pak ji budu muset znovu "otevřít". Nicméně bez korektora stejně hrozí, že některé chyb prostě neodhalím.

26.07.2020 16:10:08dát kritice tipK3

Je škoda, když se to nedotáhne do konce. To jsem chtěl říct, když už tomu dáš ten čas.

26.07.2020 15:24:13dát kritice tipSupermartonátor

Ale vždyt si dělám srandu:-))

Povídka se mi líbí, ale nepatří k mým nejlepším.

Nicméně já vždycky tak nějak říkám "ty mé kravinky":-)) To ale neznamená, že své příběhy nemám rád. Na některé jsem i pyšný. Hlavně na ty, které již vyšly.

26.07.2020 14:28:16dát kritice tipK3

Počkej, když si myslíš, že je to kravina, proč jsi to psal? To by potom byla ztráta času, ne?

26.07.2020 10:41:40dát kritice tipSupermartonátor

Hele v pohodě. Jinak můj táta byl truhlář a v ulici jsem měl starého souseda, který také byl truhlář. K tomuhle řemeslu mám tedy vztah.

Ale dobrá, možná špatné přirovnání.

Nic se neděje, stejně je to kravina:-)))

26.07.2020 08:12:57dát kritice tipK3

...nešikovného truhláře; zákazník - opak.; Když ani na třetí pokus systém zobrazil chybu?

Chtěl jsem si to vážně přečíst, ale tohle mě odradilo. Nešikovný truhlář je do očí bijící klišé. Navíc většinou o prsty přicházejí právě ti nejšikovnější, protože si jsou přespříliš jistí svou šikovností. Nic ve zlým.

18.07.2020 20:19:16dát kritice tipSupermartonátor

Díke všem.

Kilianew - no člověče skoro máš pravdu.

Evženie - je to malá povídka, drobný příběh, nic ambiciozního - takže žádné kupole nebudou:-))

Andělka - děkuji, i když chybky by se daly najít.

 

Mno druhu část příběhu dám zítra. Snad nebudete zklamáni.

18.07.2020 19:58:15dát kritice tipkilianew

To bude velký skleník na rajčata jako v Polsku

18.07.2020 19:47:08dát kritice tipAndělka1

Hezky se čtee, napínavé, příjemný spád, žádná zbytečná slova, bezva dialogy. UMÍÍÍÍ.

18.07.2020 19:40:54dát kritice tipEvženie Brambůrková

To je napínavé o to víc, že by to bylo klidně možné. Ještě přiklopit kupolí a může začít pořádný horror.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.