Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 440 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+13 neviditelných
Světlo (2/2)
datum / id19.07.2020 / 509197Vytisknout |
autorSupermartonátor
kategoriePovídkyDalší dílo autora
témaSci-fi
zobrazeno58x
počet tipů4
v oblíbených0x
Prolog

Finální část povídky o tajemném světlu zpoza hor.
Co nalezne hlavní hrdina, poté co se rozhodne do hor vypravit?

Světlo (2/2)

 

Nebylo ani poledne, když jsem nasedl do autobusu a jel až do Dubí. Autobus měl pokračovat do hor, ale řidič cestujícím oznámil, že končí na zastávce „Lázně“, protože dál už jsou zátarasy.

Spolu se mnou tam vystoupilo dalších deset lidí a dle krosen a oblečení ideálního na výšlap hor mi přišlo jasné, že mají ten samý cíl jako já. Domníval jsem se, že jsou však až příliš nápadní. Já jel oblečen zcela obyčejně v riflích a mikině. Žádné výrazné barvy. Nebyl jsem tu poprvé a tak jsem měl plán, že půjdu k hájovně a odtamtud začnu stoupat nahoru po modré turistické stezce.

Desítka cestujících s krosnami měla jinou trasu. Šli přesně na druhou stranu. Asi padesát metrů od zastávky stály na silnici vojenské a policejní vozy. Zátaras. Měl jsem dojem, že hlídka cestující zahlédla a dva policisté k nim už mířili. Mě si buď nevšimli, nebo jsem jim nepřipadal podezřelý. Netrvalo to dlouho a dorazil jsem k hájovně. Nikde žádný voják nebo policista. Modrá značka na kmenu vzrostlého Kaštanu mě zavedla na stezku do kopců.

Cesta byla klidná a chvilku jsem se cítil nesmírně dobře. Příroda, nikde žádný člověk, jen já a hory. Stoupal jsem výš a výš, když jsem zaslechl auto. Blížil jsem se ke křižovatce dvou turistových tras a právě včas jsem spatřil policejní vůz, kterak na křižovatce zastavuje. Rychle jsem z cesty uhnul mezi stromy kolem cesty a jen velmi opatrně šel dál. Zajímalo mě, proč zastavili. Slyšel jsem hlasy:

„Stát!“ poručil jeden z policistů.

Skrze stromy jsem zaregistroval pohyb z levé strany. Tedy cesty, která začínala někde u Dubského železničního nádraží a připojovala se k té mé na Cínovec.

Někdo se vydalo na podobnou cestu jako já. Neviděl jsem dobře, ale rozpoznal jsem muže a ženu středního věku. Policista už prohlížel jejich doklady, druhý situaci kontroloval.

„Moc dobře víte, že je sem vstup zakázán a stejně jste to porušili,“ vyčítal policista.

„Když mi to prostě musíme vidět,“ dožadovala se průchodu dál žena.

„Tam není nic ke koukání. Uvědomujete si, že jste překročili zákon?“

„Ale máme právo to vidět. Proč tam nechcete nikoho pustit?“ ptal se rozhořčeně muž, patrně partner.

„Není to bezpečné. Víc nevíme. V každém případě vás zavezeme na stanici. Roberte, zavolej, že odjíždíme.“

„To je neuvěřitelný, chcete nás odvézt jako nějaký kriminálníky,“ vztekal se opět muž.

„Porušili jste zákon.“

„Milane, není zase signál,“ volal na kolegu policista Robert.

„No to je skvělý. Vy nasedejte. Želízka vám dávat nebudu. Předpokládám, že nejste natolik hloupí, abyste dělali problémy.“

„To ne, ale budeme si na vás stěžovat.“

„Jistě, to můžete.“

Tím situace skončila. Policejní vůz i se zadrženými odjel a přede mnou byla volná cesta.

 

                                           3.

 

Měl jsem zatím štěstí. V dálce bylo slyšet sirény z různých směrů a oblohu křižovalo několik vrtulníků. Většina z nich mířila ale na území nad Altenbergem. Alespoň tak jsem to odhadoval. Byl jsem na cestě už pár hodin, a kromě sušenky jsem nic nejedl. Touha vidět, jak to teď vypadá na druhé straně hor, byla však velká.

Cestu lemoval les, ve kterém však byla také mýtinka, kterou jsem zrovna procházel. Bylo krásně vidět, a i když jsem ještě nebyl natolik vysoko, abych dohlédl až do Altenbergu, pohled z mýtinky mi odpověděl na otázky více než mrazivě. V dálce stoupalo několik sloupců kouře k nebi, které však stále křižovaly helikoptéry. Mnohem blíž jsem však viděl, kam až bomby dopadly. Ne jen na Německou stranu hor, ale i na Cínovec. Hleděl jsem na několik velkých kráterů, ve kterých se nacházely trosky staveb. Černá spálená zem pokračovala od Cínovce dál do Německa. Stál jsem jak zmražený, protože scenérie křičela každou svou součástí slovo „apokalypsa“. Němci shodili bomby nejen na svá města, ale i na naše. Proč? Vycházela snad ta záře i odtud? Stále jsem si nedovedl představit, co hrozného se za světlem může skrývat, když armáda neváhala vybombardovat tak velké území.

„To je hrozný pohled, že ano?“ ozval se za mnou klučičí hlas.

Lekl jsem se a rychle otočil. Tři metry ode mě stál malý, asi osmiletý chlapec. Měl zelené holínky, malé myslivecké kalhoty, silnou bundu, výrazné oči a hnědé kudrnaté vlasy.

„Rozhodně ano,“ přisvědčil jsem stále ještě zaskočený. Chlapec se na mě díval a v tu chvíli jsem si všiml něčeho strašně znervózňujícího. Klukovy oči jako by snad zářily. Měly narůžovělou barvu a já si opět vzpomněl na záři, kterou jsem vídal zpoza hor.

„Ono se jim nelíbilo to světlo,“ řekl klučina a stále na mě hleděl.

„Tys viděl, co se stalo?“ zeptal jsem se.

„Jo. Z Německa šlo to světlo. A pořád se šířilo, až skoro k nám. Ale pak přiletěly letadla a hodily na města bomby.“

Kluk působil klidně. Vyprávěl to jako zcela normální věc. To mě trochu děsilo, i když už nebyl úplně nejmenší. Hned dodal:

„A byly tam lidi, když to bouchlo.“

„Cože?“

„Svítili, tak je nechali umřít.“

Nebylo to možná citlivé, ale první na co se mě napadlo zeptat, bylo:

„A ty…ty taky svítíš?“

Chlapec na chvilku zkameněl. Díval se na mě těma zvláštníma očima a byl zaskočen. Pak jen řekl:

„Malí kluci přeci nesvítěj.“

Pokýval jsem hlavou na souhlas.

„Pojď, ukážu ti, kde bydlíme,“ řekl kluk a aniž by čekal na odpověď, vyrazil do lesa. Ke svému překvapení jsem ho ihned následoval.

Na malého chlapce byl velmi rychlý. Jako by se nemohl dočkat, až mi ukáže svůj domov. Prodíral jsem se skrze stromy a smál se tomu, jak kluk se díky své velikosti v pohodě mezi hustým porostem proběhne, ale já mám co dělat. Po pár minutách konečně poměrně hustý les vyústil v mýtinu, na které stál dům, který se dle prvního pohledu dal identifikovat jako myslivna. Napůl roubenka a čelo, jemuž vévodilo vysoko pověšené paroží statného dvanácteráka. Od myslivny vedla prašná cesta nalevo i napravo a stál na ní pořádně zablácený terénní vůz.

Chlapec se zastavil, otočil ke mně a široce se usmál.

„Tady s tátou bydlíme.“

„Maminku tu nemáš?“ zeptal jsem se automaticky, ale nejspíš ne dobře. Chlapec se zamračil.

„Maminka umřela. Když sem byl malej.“

„Ach tak, promiň, to je mi moc líto.“

Pak se otevřely dveře myslivny a vyšel ven chlapcův táta. Statný ramenatý myslivec s puškou v ruce.

 

„Co tady chcete?“ zeptal se ten muž věcně a pušku držel oběma rukama, jako by se rozmýšlel, zda ji použít.

„To je hodný pán,“ řekl chlapec ještě dřív, než jsem mohl odpovědět.

„To nemůžeš vědět. Třeba patří k těm, co zničili naše přátelé z Cínovce,“ reagoval otec a demonstrativně na mě namířil pušku.

„Ježiš, prosím buďte v klidu, pane. Já nejsem nebezpečný. Jen mě váš syn požádal, abych ho následoval.“

„Tati, tati, je hodný,“ skákal klučina okolo otce.

„Jenže už to v něm je. Podezření. A bude v něm ještě stoupat. Je to tak, že?“

Měl pravdu. Stejně jako jeho syn i myslivec měl podivně zbarvené oči a celkově, jako by lehce zářil. Rovněž z jejich domu jako by vycházelo načervenalé světlo.

„Nemusíš nic říkat. Vidím do tebe, chlape,“ říkal mi. „To je jedna z věcí, co teď umím. Pak půjdeš do města a nahlásíš nás. Nebo nejlépe to napráskáš nejbližší hlídce.“

„Ne, to ne. To bych neudělal!“ hájil jsem se.

„Udělal, už to taky vidím, tati,“ řekl smutně chlapec. „Myslel jsem, že je hodný.“

Myslivec natáhl spoušť a já stál jak přikovaný. Cítil jsem blízkost smrti. Bál jsem se jako nikdy.

Pak se ozval výstřel a myslivcova hlava doslova explodovala. Chlapec křičel jak pominutý. V jeho křiku jako by zněl vztek celého světa. Řval bez přestávky jak siréna. Zle, nešťastně a drásavě. Zpoza myslivny přiběhlo několik vojáků, chytli chlapce, dali mu pouta a někam odnášeli. Na mě se vyřítili policisté z druhé strany. Dva z nich mě svalili na zem a nasadili želízka.

„Pusťte mě,“ stihl jsem ještě říct, pak jsem dostal ránu, která mě zbavila vědomí.

                                         4.

 

Poprvé v životě jsem se probudil nesvobodný. Ležel jsem na nepohodlné proleželé posteli v malé ušmudlané cele. Bolelo mě za krkem od rány, kterou jsem obdržel. Cela mi stěží mohla prozradit, kde vlastně jsem a co se mnou bude. Nebyly tu hodiny, kalendář a já netušil ani, jak dlouho jsem byl v bezvědomí. Můj stav mi už dovolil se posadit a trochu se vzpamatovat. Měl jsem hroznou žízeň a hlad. V cele krom postele byl ještě prázdný noční stolek záchod s cedulkou „nefunkční, nepoužívat!“ a umyvadlo. Mé první kroky vedli právě k němu. Otočil jsem kohoutkem a s očekáváním hleděl na tekoucí vodu. Tak rád bych se napil. Kdyby vytékající voda nebyla zcela hnědá a podivně páchnoucí. Nefunkční záchod, špatná voda. Připadal jsem si jak ve vězení v nějaké exotické rozvojové zemi.

Malé zamřížované okénko bylo nad úrovní mé hlavy a tak jsem se z něho nemohl podívat. Ale slyšel jsem hluk. Hlas sirén byl nepřeslechnutelný a netuším proč, ale přišel mi jiný než dřív. Takový táhlejší, beznadějnější. Sem tam jsem zaslechl i nějaký křik. Ne bolestivý, ale vzteklý. Jako by někdo rozkazoval, ale někdo další neposlouchal. Takhle jsem chvilku spekuloval, představoval si, co se za jednotlivými zvuky skrývá, než se ke mně dostal jiný, ale o dost zřetelnější rachot. Odemykání dveří. Otvírání dveří. Mezi futry stál policista. Ve špinavé uniformě, neoholený a dle pachu i delší dobu bez sprchy. Jeho pohled byl zoufalý.

„Seš volnej,“ řekl a chtěl odejít.

„Počkejte! Proč…proč?“ chtěl jsem se zeptat, proč mě zavřeli, co se venku děje, proč mě najednou jen tak pouští, ale slova mi nešla vyslovit, jak bych si přál.

„Otázky jsou už zbytečný. Je to už jedno. Venku přibývá těch, co se přidali…jak to říct, na druhou stranu.“

„Na druhou stranu?“

„Jo, prostě z nich jde taková záře, víš. Chovaj se divně a zatraceně vědí, co si zrovna myslíš.“

„A proč ty houkačky, křik a tak?“

Policista se usmál. Unaveně, ale trochu i pobaveně. Všichni už to asi vědí, ale já ne. Otázka byla asi hloupá.

„Šíří se to a víš, oni nejspíš chtějí, abychom byli všichni jako oni.“

„Takže je to nákaza?“

„Ne, ty hlupáku. Je to invaze. Ale víš ty co? Je to úplně jedno. Je jedno jestli začneme taky svítit. Přiletěj letadla, a pustěj na nás to, co na Altenberg a Cínovec. A možná i něco horšího.“

Policista už opět chtěl odejít.

„Počkejte! Kam chcete jít?“

„To sou otázky. Chlape, chápu, že si dezorientovanej, ale to je moje věc. Běž taky, kam chceš. Domů nejspíš.“

„Když je to tu plné těch…jiných lidí, tak bychom měli město opustit, ne?“

„Za městem jsou hlídky. Je karanténa. Zastřelej tě dřív, než vystrčíš z města nos.“

„Z Altenbergu se to stejně rozšířilo dál.“

Policista pokrčil rameny.

„To nás už nemusí zajímat. Jdu. Hodně štěstí.“

„Děkuju, i vám hodně štěstí.“

Slyšel jsem, jak někam běží.

Byl jsem volný. Podle toho, co říkal mně, však nic příjemného venku nečekalo.

Vyšel jsem z cely. Policejní stanice byla už zcela prázdná. Na jednom stole jsem spatřil láhev s vodou, tak jsem jí do sebe ihned nalil, abych trochu zahnal příšernou žízeň. Na stěně vysel kalendář a někdo posunul čtvereček na datum, který by znamenal, že jsem v cele byl dva dny. Nedokázal jsem si představit, že bych tak dlouho spal. Rána za krkem však byla pořádná a stále bolela. Cítil jsem vztek, že mě nepřevezli do nemocnice. Jenže ve městě je na to už nejspíš příliš velký zmatek.

 

                                          5.

 

Vyšel jsem z budovy a ocitl se na hlavní ulici, kde běžně projíždělo spousty aut, autobusů, trolejbusů a po chodnících stále někdo chodil jedním nebo druhým směrem. Auta na silnici nejezdily. Lidé na chodnících také jen stáli. Stáli a dívali se vzhůru. Na stmívající se obloze se něco dělo. Viděl jsem letadla. Bombardéry, stíhačky. Kroužily nad městem. Takhle to nejspíš bylo i v případě Altenbergu. Policista měl pravdu.

Už nebyl slyšet zvuk sirén, ani křik či nějaké hádky. Lidé utichli. V přibývajícím přítmí krásně vynikla děsivá skutečnost. Nejméně polovina z lidí na ulici svítila. A svítily i domy či byty ve výškových budovách. Byla to magická podívaná. Barvy tak neurčité a přitom téměř hypnotické.

„Stejně nás to nezastaví,“ hlesl muž stojící blízko mě. Byl jeden z těch zářících lidí.

Na nebi opět proletěla letadla a bylo možné spatřit, že něco shazují. Konec byl tady. Nikdy se nedozvím, co přesně zářící lidé jsou zač. Nikdy se už nedozvím nic. Byl to můj poslední den na Zemi. A nejen můj.

Někdo křičel, někdo jen mlčky čekal.

Pak mě už jen obklopilo to nejjasnější možné světlo.




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

23.07.2020 19:48:52dát kritice tipEvženie Brambůrková

Tak nějak bychom mohli zkončit.  :-)

19.07.2020 19:23:11dát kritice tipSupermartonátor

Moc děkuji.

Hele, je škoda, že tam jsou..ale já je vážně nevidím:-)

Bez korektora jsem v háji. Samozřejmě pokud někdy půjde povídka do tisku, bude mi muset někdo s tímhle pomoci. Já sám to prostě neumím.

Zatím dosavadní vydané věci museli projít dohledem redaktora, jinak já tam vždy naflákám chyby.

 

Jsem moc rád, že se příběh líbil.

 

19.07.2020 18:53:00dát kritice tiplawenderr

Už jen wow, ten konec ... a oprav si ty hrubky:) - tohle psaní za to stojí

19.07.2020 16:46:26dát kritice tipSupermartonátor

Díky moc!

ono jde vidět, že jsem neměl nikoho na korekturu. Já sám prostě nejsem schopný ani ty hrubky vidět, což je škoda.

19.07.2020 16:35:34dát kritice tipPentlochnap

Dost slušná povídka. Líbila se mi. Je fajn když autor nenutí čtenáři nějaké finální přízemní vysvětlení, hlavně u mystery povídek.  Moc pěkné.

To negativní na tom jsou hrubky. Pro mě dost strašné, vždycky mě to úplně vykopne z toho příběhu.

19.07.2020 11:12:17dát kritice tipAndělka1

***



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.