Mizí

Světlo se rozlévá a vstává tráva

slunce se z hlubin na nebe vrací

tam kde jsi ve snu schoulená spala

ve výškách vody, kde se zlé ztrácí.

Tam jsme si blízcí jak duše a sen

a těla necháme klidně teď jít

vždyť jsem ti nocí a ty jsi den

vteřinou rozbřesku smíme si být.

Okamžik ten je jak, když stiskneš vypínač

nebo když zahlédneš hvězdy v stroboskopu

a víš, že iluze je to jen jak jiná

však touha jediná pravdou je člověku.       

A pokoj voní tvou sukní a mátou  

češeš si vlasy proudí jak řeka

a mezi prsty mizí mi s vodou

která již v moři na mě tam čeká.