Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 440 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+13 neviditelných
Slunovrat
datum / id28.07.2020 / 509517Vytisknout |
autorrevírník
kategoriePróza na pokračováníDalší dílo autora
témaRodinné
sbírkaDo hor,
zobrazeno93x
počet tipů10
v oblíbených0x
Slunovrat

 

Slunovrat

 

V den letního slunovratu jsme se vydali na výšinu nad Heřmanovice pozorovat západ slunce, ale je pozdě, měli jsme přijít včera, kdy ještě bylo pěkné počasí. Dnes od rána se něco v atmosféře mění. Blíží se studená fronta, která v Německu bouří od předvčerejška a včera už vpadla do Čech. U nás může být před půlnocí.

Do západu je daleko, ale kalná obloha předpovídá, že nejsevernější dotyk slunce s obzorem letos neuvidíme. Mělo by se to odehrát někde támhle, napravo od Příčné hory.

Škoda, neměl jsem tak puntičkářsky trvat na jediném správném dni podle kalendáře a měli jsme přijít už včera, kdy bylo celý den až do noci úplně jasno.

Ale i tak je tu krásně.

Už když jsme začali stoupat, všimli jsme si množství prošlapaných uliček ve vysoké trávě u cesty. A tady, o kousek výš, jsme objevili pachatele: nedaleko nás stojí dokulata vypasená červenostrakatá kráva a podezíravě si nás prohlíží. Po jejím boku na nás, na nečekané vetřelce, vyvalují oči čtyři odrostlá telata.

To těchto pět dobytčat tu pastvinu tak zvalchovalo?!

Jak jdeme kolem nich, stojí a jen se po nás otáčejí, nic jiného, ani pastva, je nezajímá. Nejsou na návštěvy cizích lidí asi moc zvyklá.

Ale mají se. Skoro k závidění. Zdravý horský vzduch, nedaleko napajedlo s vodou vedenou z lesa, svoboda po celé léto, nádherný život.

„Vy krávy, vy se máte!“ říkáme jim a ony jen čučí.

Musí to být dobrá matka, když jí svěřili čtyři telata, hodnotíme uznale.

Mám namířeno co nejvýš, k tamté poslední mezi, co se táhne až k lesu, protože mám rád výšky a rozhledy. Nestačí mi, že už tady jsme přes osm set metrů vysoko. Aspoň pár výškových metrů ještě.

Jdeme zvolna. Dosyta si užíváme teplého večera.

Škoda, že se dohlednost minutu po minutě zhoršuje. Ne příliš vzdálený Medvědí vrch s Orlíkem a Starou horou jsou v zamženém vzduchu nezvykle matné. Takové je skoro neznáme. Za nimi jen s námahou dalekohledem rozeznáváme obrysy dalších, ještě vyšších hor.

Zato tady kolem Heřmanovic je krajinka čistá, přímo se nabízí k malování. Dosud neposečená tráva je po letošním opožděném jaru ještě všude, kam se podíváme, šťavnatě zelená.

Náš svah spadá k řadě chaloupek, ohrazených maličkými zahrádkami s titěrnými plůtky. Ještě před měsícem, kdybychom se byli k nim chtěli jako bujná děcka rozběhnout, museli bychom napřed v plochém úpadu před nimi přebrodit jasně žluté jezero. Teď už je louka zas jen zelená. Smetanky odkvetly a rozfoukané jsou i jejich bílé paličky.

Vlevo pod námi za terénním zlomem vyčnívá špička věže kostela. V protisvahu za ní, vzhůru až k lesu, černají se tečky krav rozběhlých po pastvě. Tady blízko se shora od lesa až do vsi svažuje travnaté údolíčko. Středem protéká tenká stružka, ukrytá v lupení. Ten uhlazený žlíbek, ta měkce zaoblená vráska ve tváři těchto starých hor, až láká k válení sudů. Jen by tomu dovádění trochu překáželo několik nízko zavětvených smrků-solitérů. Protější stranu žlebu rázně ukrajuje zarovnaný okraj souvislých lesů, co se táhnou odtud doleva až na polskou hranici, doprava ke Krnovu, a ještě dál, až k Bruntálu. Naše strana přechází nenápadnou oblou hranou ve vysokou pastvinu, kde jsme jen my a krávy.

Oč zamženější je výhled do Medvědích hor, o to je tady kolem útulněji.

Znenadání se mi do toho protepleného večerního poklidu v duchu vetře naše brněnská dcerka Janinka. Zmíním se o tom Janě.

„Škoda, že tu není,“ litujeme oba.

Umíme si ji tady představit. Její do sebe ponořený úsměv, soustředěnou chůzi, nezávislou, pomalou, ať si každý pospíchá, jak chce, kam chce, ona se vyprovokovat nedá. Užívá si, jen zhluboka dýchá ve vzácném obklíčení nádhernými horami.

„Té by se tady líbilo!“ přizvukujeme si a svatosvatě slibujeme, že ji sem musíme vzít, hned jak se naskytne příležitost.

Určitě by se tu líbilo i vám.

Ještě vám prozradím, co také zajímá mou Janu: tato prastará kamenná mez, táhnoucí se až k lesu, na kterou jsme se právě vyškrabali. Co ji tak vzrušivě oslovuje, jsou životy lidí s ní spojené. S mrazením v zádech takřka na vlastní kůži zažívá historii těch nakupených kamenů. Noří se do minulosti. Chce být při tom, když první osadníci po vyklučení lesa berou ty kameny do rukou, když je vynášejí z pole na dvě strany právě na takovou vzdálenost, jaká odpovídá troufalosti budoucího hospodáře, jaký kus panenské půdy pro sebe a svou rodinu lesu zabere, chce být při tom, jak sem, do těchto dlouhých mezí, které tvrdě šustí pod našimi kroky, každý ten kámen on, jeho žena a jeho děti odhazují, a tím si historicky vymezují první vlastnictví vydobyté půdy. Chce vidět, jak to kamení opakovaně sbírají, každým rokem, po každém novém překopání nebo přeorání, a jak je stále co vynášet, protože tahle horská půda nic jiného než kamení nezná. A ten tvrdě vydobytý majetek, ten pás země od meze k mezi, od souseda k sousedovi, přetvářejí generace střídavě z pole na pastvinu, zpátky na pole a po čase znovu na pastvinu, podle toho, jak jdou obchody a co je právě nejjistěji uživí.

Tohle má žena prožívá. Ráda by si vybavila i jejich podobu, těch prvních osadníků. Představuje si je chudé, sedřené, ale především – n­evím proč – š­ťastné. Chtěla by se s nimi setkat, promluvit, vetřít se do jejich domácností.

Tak je to s ní vždycky. Pokaždé, když narazíme na některou z nespočetných mezí na našich pastvinách a v lesích, octne se myšlením v jiné dimenzi. A nejsou to jen ty neskladně navršené, bez ladu a skladu do pásů odhazované kameny, co ji vtahují do dějin. Také objevujeme po lesích skutečné kamenné stavby. Krátké úseky dodnes pevných zbytků pečlivě vyskládaných štětovaných cest, zbytky zídek, zbytky vodních staveb na potocích a potůčcích, zbytky důmyslných meliorací na prameništích. Objevujeme dílo dávno v prach obrácených lidí, a to ji fascinuje. Velký díl zásluhy má na tom tato kamenitá země v tomto koutě Horního Slezska ve Východních Sudetech. Takové stavby nemohly vzniknout bez štědrosti hornin, které se tu všude vrství v plátech, často tak tenkých, že se celé skály podobají otevřeným knihám.

O tom si tedy má žena přemýšlí. Při tom zaujetí ještě sbírá do pytlíku první borůvky.

Ano, slyšíte dobře. Borůvky tady, na neplodném kamení, udusaném působením věků, stovky metrů od lesa, a k tomu v době letního slunovratu. I nás to zaskočilo.

Jako každá žena, také Jana je schopna dělat několik věcí najednou. Oči hledají samy, prsty samy sbírají a hlava na nic z toho nepotřebuje myslet, takže si prožívá svou představu o historii tohoto místa. Nevěděl bych to, kdyby pusa bez oddychu nepovídala.

Poslouchám jedním uchem, protože už to znám. Chvílemi, aby se neřeklo, něco zamumlám.

Zajímá mě víc to borůvčí v podivném prostředí. I zrající jahody jsem objevil. Obojí shodně vypovídá o tom, co stejně vím: Tyto prostory patří lesu. Prozrazuje to také skupinka klenů, které jsou na to, že vyrůstají ze samého kamení, dost statné. Dokonce buk je tu. Rozčepýřený do šířky podobá se zanedbané jabloni. Jen konci svých horních větví prozrazuje co je zač, po bučím způsobu je vzpíná šikmo vzhůru, aby si každou kapku vody, ať z deště nebo z mlhy, svedl po hladkém kmeni dolů, rovnou ke kořenům.

Ty houževnaté návraty lesního podrostu a lesních stromů sem do vratce navršeného kamení, jemuž se zvěř i dobytek vyhýbá, a proto můžou dřeviny nespaseny odrůstat, to je, co mě teď zaměstnává. Těmi navštívenkami nám les připomíná, že i sem původem patří. Vůli člověka se sice podřizuje, ale tento jeho stále přítomný předvoj naznačuje, že je kdykoli připraven znovu se udomácnět.

V duších německých osadníků se nevyznám jako má žena, ale uznávám hodnoty, které si uměli na lese vydobýt a podmanit své vůli.

Ochutnám borůvku, ale jen proto, že se mi sama nabídla. Na její chuť nemyslím. Nehodnotím, neporovnávám. Nevím jaká byla. Mám totiž sen. Přece přišla. Naše brněnská Janinka. Sedí tam pod tím zakrslým jeřábem na mezi. Nedivím se jí, kameny ještě zadržují příjemné teplo.

Dobřes udělala, holčičko, žes přišla, chybělas nám. Je krásné, že jsi tady, vždyť tamto místečko je jako stvořené právě pro tebe.

Janinka se záhadně usmívá dovnitř. V ruce má utrženou snítku borůvčí. Ochutnává plody a zasněně hledí do dálky. Tady, daleko od únavného velkoměsta si pouští k tělu léčivě poklidný proud podvečerních, zvolna plynoucích minut ticha.

Objevila se, jako by prve zaslechla, že si o ní povídáme. A tak tady tiše sedí.

Jak ji znám, až půjde odtud, vezme něco dětem, keříček borůvek nebo kytičku jahod, i ty tu najde.

Zatím si jen užívá, chce být vzácnou chvíli sama.

Zvednu se a jdu o té vidině říct Janě.

Ta se nad tím ani nepozastaví: „Taky na ni musím pořád myslet.“

„Vezmeme ji sem hned, jak o prázdninách přijede,“ říkám.

„Určitě. Bude se jí tady líbit.“

Ohlédnu se. Už tam není. Pochopitelně, kouzla se dějí jen ve snech.

Dnes to bylo jenom naše přání, co nám ji na chvilku zpřítomnilo, ale příště sem s námi půjde doopravdy, ukážeme jí, v jaké to kráse jsme na ni museli myslet.

Škoda, že se slunce kdesi nad polskou rovinou chystá zapadnout bez nás, že pro mračna nedohlédneme ani k blízkému pradědskému hřebeni za Medvěďákem.

Zvědavá dobytčata narozdíl ode mě nelitují ničeho, ta si lítost nepřipouštějí, žijí tady a teď. Živě se zajímají o naši, tak neobvyklou návštěvu. Až do chvíle, než se z trávy mezi nimi a námi zvedne srna, která nevydržela to dlouhé napětí, konečně prolomila nejistotu a přemohla strach, srnčatům poručila tiše ležet a vyráží na útěk. Po nějakých patnácti dvaceti skocích zapadne u osamělého jeřábu za terénní zlom, kam nevidíme. Krávu a jalovičky její náhlé zjevení velice zaujalo. Když se jim ztratila z dohledu, natáhnou krky a téměř stejně lehkými skoky jako ona cválají za ní. Srdnatě, i když trochu nedůvěřivě, také zaběhnou za jeřáb.

Co my na to? Však byste se také museli smát.

Za pět minut se nad hranou svahu o kus dál vynořila rohatá hlava, za ní druhá, třetí, čtvrtá a pozvolna odtud vystoupilo čtyřicet červenostrakatých krav, Jana je poctivě počítala. Nahoře se zastavily. Upřeně si nás prohlížejí. Stojí tiše, žádná nezabučí, jen jedna občas divně zakašle, něco ji trápí.

Nejblíž je naše známá se čtyřmi dorostenkami, z nichž přinejmenším tři nejsou její vlastní. To ona přivedla všechny, aby o nic nepřišly. Pohled na dva divné vandrovníky si nechtěla nechat pro sebe.

Jak se vám líbíme, milé krávy? To víte, že vy nám taky. Jsi fakt dobrá, pochlebujeme té chůvě.

Konečně se nás nabažily. Jedna po druhé se začínají zajímat o něco na zub. Ale jaké je to, proboha, pasení? Vůbec ne jaké obvykle na pastvinách vídáme. Krávy přece spásají systematicky kousek po kousku, metr za metrem. Ale tyto?

„Jako kozy,“ sřekneme se.

Každá courá nazdařbůh zdupanou travou, tu přičichne, tam uškubne a hubou mele jen aby se neřeklo.

Ze srdce jim to mlsání a celou tu pohodu přejeme.

Mějte se tu, hovádka, dobře!

Minula dvacátá hodina letního času. Už se o tom nedá pochybovat. Slunce dnes nespatříme. Tam, kde v tuto chvíli určitě je, zdají se mraky ještě nepropustnější než jinde. Houfují se tam ve dvou vrstvách. Nic dobrého z toho nevzejde.

Těsně pod lesem je prameniště potůčku a zároveň dobytčího napajedla, které vyvěrá ze země až o několik stovek metrů níž. Na to, jak suchý je rok, zdá se být pramen ještě dost vydatný. Mokřadní rostlinstvo v širokém okolí jen bují.

V prvním smrkovém porostu s několika jedlemi byla nedávno těžba. Zajímá mě, co revírník zamýšlel, jeho způsob vyznačení a provedení té těžby. Dobré je to, nedělal bych to jinak. Výběr v úrovni, podúroveň nedotčená. Na zemi tu a tam starší i mladší nálet smrčků, jedliček a jeřábků. Část porostu, kde je víc jedlí, dal revírník oplotit. Snad to pomůže. Zdůrazňuji pro sebe snad. Nikdo neví, kdy se něco stane a jedličky přes všechnu péči najednou nebo postupně zmizí. Trvalá hrozba neúspěchu patří k obvyklým obavám každého lesníka, který by rád něco cenného po sobě zanechal.

V jednadvacet hodin se někde za horami převalí první hluboké zamrmlání.

Musíme se vrátit.

Po pěti minutách už slyšíme souvislé hřmění. Sílí, slábne, znovu sílí. V nepravidelných vlnách kdesi v dálce rozechvívá zem.

Vyšli jsme z lesa. Mraky jsou teď nejtmavší na jihozápadě, tam, kde by měl být masiv Pradědu a Vysoké hole. Tam odtud, z té neprodyšné šedé zástěny to hřmění vyvěrá.

Teď se nebe poprvé chvějivě rozsvítilo. Tam, nad neviditelným Pradědem. Na hodinkách mám 21,13 středoevropského letního času. Slunce na patnáctém poledníku právě zapadá. Tady zapadlo před osmi minutami.

Potom už to jde napořád: blikavé rozžíhání a zhášení žlutých a růžových odlesků nebeských pochodní, schovaných za mračny. A najednou se klikatě propojí mračno se zemí, je to první viditelný blesk. A vzápětí další. A další. A všechny tam, kde tušíme Praděd.

V mracích to hřmí stále blíž. Chvílemi docela nad námi.

Setmělo se. Krávy stojí v těsném chumlu. Jak jdeme kolem, sledují nás tiše, jen ta jedna občas zakašle.

Dobrou noc, kravky. Vidíme, že vás nějaká bouřka jen tak nerozhází. Jenom zmoknete. No a co má být?

Jdeme dolů pastvinou.

Teď se tam pod těmi vzdálenými blesky objevil. Konečně. Vysoký oblouk Hrubého Jeseníku. Vidíme ho celý, od východu na západ. Nezapomenutelný obraz. Mraky planou blikavou zlatorůžovou září nad zřetelně vykresleným obzorem hor. Všechno se odehrává jenom tam, klikaté blesky tam bez přestání křižují pohořím, zatímco všude okolo je téměř tma. Dva, tři i čtyři blesky tam naráz na různých místech přeskakují mezi mračny a zemí. Nezhasínající růžové světlo z mraků dovoluje rozeznat známé tvary a objekty. Petrovy kameny jsou na svém místě, věž Praděda je také kde má být. Nevidíme, že by ji některý blesk zasáhl, i ty nejbližší sjíždějí přímo do temene hory.

Dunění už nezní ve vlnách, ale v jednom vzdouvajícím se, sílícím přívalu.

Už nelitujeme, že jsme neviděli západ slunce, toto stojí za víc. Líto je nám jen, že tak živé nebeské divadlo, co se před námi odehrává tam na tom vyvýšeném jevišti, nemůžeme ukázat té naší holčičce, co tu s námi byla chvíli před západem. Je to událost jen tohoto večera – a­ teď­ jsme tu sami­.

Jdeme pastvinou dolů a všechno dění máme doširoka před sebou. Jen husté závěsy deště nám napůl zakrývají hory, stojící v jednom ohni.

Dojem z obrovského přírodního dění trvá, ještě když sedáme do auta. Zároveň začíná pršet.

 

Spadne však jen pár kapek.

Čekali jsme na déšť jako na smilování – a­ nic. Až v noci chvilku prší. Tak na zalití zahrádky, jenže ta už je před večerem zalitá ze skomírající studny. Tady v Petrovicích si na vodu zas musíme počkat, až ji přinese opačný vítr, ten přes Bišofku nebo Stříbrnou, z Polska. Kdypak se uráčí?

 

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

30.07.2020 19:49:32dát kritice tiprevírník

To je dobře.

30.07.2020 19:06:03dát kritice tipblacksabbath

...užila jsem si dosyta krás přírodních v krásném podání........*/***************

29.07.2020 17:29:35dát kritice tiprevírník

Nazdar, Zdeňku. Jsem rád, že jsi znovu tady. Že se ti toto dílko líbí, je mi ctí a radostí. Pěkně děkuju.

29.07.2020 17:16:07dát kritice tipEdvin1

Ahoj Jaroslave! Po čase zase tady! Tedy já, Ty se netouláš jako já. Vychutnal jsem si Tvůj jazyk, a záviděl jeho košatosti, libozvučnosti, a především schopnosti vykreslit Tvou milovanou přírodu tak, že mi dává pocit osobní přítomnosti. A to ve mně probouzí nostalgii, dokonce jakýsi závan chuti se přestěhovat k Vám do Jeseníků. Takže pokud nechceš, aby Vaše hory zaplavily hordy přírodních krás chtivých lidiček, radši se kroť a piš trochu hůř. :-D

29.07.2020 07:03:34dát kritice tiprevírník

Přemysle, děkuju ti za poněkud nezasloužené ohodnocení mého psaní. Taky za vtipné odsirotčení dalšího českého slovíčka.

28.07.2020 23:16:11dát kritice tiplastgasp

Jaroslave, díky za krásný zážitek z vycházky. Tvoje líčení přírody je nesmírně přitažlivé, poutavé, procítěné. U tebe vypravěč splývá s autorem, což obdivuji, překvapuješ s oživením postav, kterým dáváš myšlenky a necháváš je jednat. Sepětí s přírodou je u tebe přirozené, jsi s ní vjedno. To jsem si také vymyslel slovo, abych tu češtinu pomohl odsirotčit. Hezké. Bezva.

28.07.2020 12:30:26dát kritice tiprevírník

Čudlo, díky ti za mlčenlivý tip.

28.07.2020 12:28:09dát kritice tiprevírník

Jo, to se ti líbí? Jsem rád, protože některá slova se musí cítit jako sirotci, protože je málo používáme. Tak proč bych "sříci se" nepoužil, když je mám na jazyku, no ne?

28.07.2020 11:42:251 tipů dát kritice tipAlegna

příjemně se mi četlo, usmívám se a moc se mi líbí výraz: sřekneme se :)*

28.07.2020 11:41:58dát kritice tiprevírník

No jo, ty jsi takový žertéř nenapravitelný. Tušil jsem, že si ze mě střílíš, přesto trvám na tom, k čemus mě - nejspíši nevědomky - svým šprťouchlátkem přivedl a já jsem si nad Heřmanovicemi to ponuré Skotsko představil.

28.07.2020 10:26:48dát kritice tipKočkodan

 

Jardo, já te nemohu nechat zít v omylu. Priznám se ke svému casto na povrch vybublávajícímu ulicnictví – moje poznámka nemela geografické, nýbrz biologicko-lingvistické pozadí (krávy = skot).

 

28.07.2020 10:25:18dát kritice tiprevírník

Děkuji, děkuji!

28.07.2020 10:09:59dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Hlásí se další spokojená čtenářka. Prima, prima :-)

28.07.2020 09:54:481 tipů dát kritice tiprevírník

A víš, Luboši, že ani pro mě teď po přečtení, když si ten večer znovu promítám, není tvá představa Skotska moc daleko od toho, co tam vidím sám?

Diano, moc mě těší.

28.07.2020 09:34:41dát kritice tipDiana

Moc pěkné :-)

28.07.2020 09:33:54dát kritice tipKočkodan

 

Já se urácil císt tvoje dílko hned, kdyz jsem ho objevil mezi avízy (jasne, jsi mezi mými oblíbenci). A bylo mi podobne jako nakonec vám v souvislosti s nezahlédnutým západem slunce – nelitoval jsem. Chvílemi se mi zdálo, ze jsem spís ve Skotsku nez ve Slezsku.

 

28.07.2020 08:55:01dát kritice tiprevírník

Jsem moc rád, že se vám dobře četlo, Andělko a Renato.

28.07.2020 08:21:23dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Úchvatné líčení letního večera - kravky, borůvky, vidina Janinky, srna, obloha. Nádhera.

28.07.2020 06:20:17dát kritice tipAndělka1

***



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.