Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 440 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+9 neviditelných
Uživili bychom se v Ekvádoru?
datum / id29.07.2020 / 509564Vytisknout |
autorEdvin1
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno102x
počet tipů2
v oblíbených0x
Prolog

Chtěl bych předeslat, že vím, že podobné téma již jednou zpracoval jeden významný spisovatel. Kdybych se však držel zásady, že nesmím psát nic, co již zmínil někdo jiný, tak bych neměl o čem psát. Dle Šalomouna totiž zde už všecko kdysi bylo. 


Příběh je dlouhý, vím, a přesto doufám, že si své čtenáře najde.


Dík za jakoukoliv kritiku. Ed

Uživili bychom se v Ekvádoru?

Láďovi bylo sedmnáct, Břeťovi o něco víc, ten první pivní soudek, ten druhý chmelová tyčka. Musel být na ně hezký pohled jak se tak spolu po městě procházeli, filozofovali, a při tom rozhazovali rukama. Nadšením nad vlastní důvtipností se navzájem po zádech poplácávali, a Láďa jednou řekl, že by měli ta svá moudrá slova zapisovat. Asi jako odkaz příštím generacím. 

Láďa se občas zmiňoval o své mladší sestře Jarmilce. Pěl chvalozpěvy na její krásu. Břeťa si pomyslel, že obdiv ženského půvabu asi patří k filozofii, ale cosi mu tu nesedělo - on totiž jeho krásnou sestru kdysi viděl jak si na dětském hřišti s mladšíma děckama hrála, pořád je dávala u křoví čůrat, z písku jim vyráběla buchtičky a nabádala je, aby to pečivo jedly. Byla to holka samá ruka samá noha, a jak se k dětem shýbala, zpod sukýnky jí vykukovaly růžové kalhotky. Děcka z těch báboviček skutečně uždibovaly a Jarmilka spokojeně přikyvovala.

Láďa z kapsy vytáhl fotku a ukázal ji Břeťovi. Břeťa překvapením zvedl obočí - z fotky se na něj smála fajn holka. “To je ona?” řekl. “Hm,” řekl Láďa a dodal, že ta jeho ségra nemá nic jiného na práci než se parádit a chodit na zimák. Jarmilka se od té doby, co ji Břeťa viděl na pískovišti, hodně změnila. 

Břeťa téhož dne od mámy vyžebral půjčku na brusle. Koupil si frajerské kanady s botama z tmavě červené kůže. 

 

Druhého dne se vypravil na zimák. Jako kluk bruslíval celou zimu, ale to bylo dávno. Nejistě objel kluziště jednou, dvakrát, ale bruslení, jako třeba jízdu na kole, nezapomeneš - při třetím kolečku už byl na ledě jako doma a začal blouznit. Představoval si, jak suverénně kolem té Láďovy Jarmilky projíždí, jak ona zrovna škobrtne, on k ní bleskurychle přiskočí a ve své mužné náruči ji před pádem na tvrdý led zachrání. 

Lidí na ledě přibývalo. Břeťa se rozhlížel po Láďově sestře Jarmilce, jestli náhodou taky dneska nepřijde, ale v zástupu bruslařů mu padla do oka holka, co vlastně ani bruslit neuměla. Pouze se těmi zoubky, co jsou na špičkách dámských bruslí, od ledu odpichovala. Nějaký obrýlený kluk ji držel za ruku, vlastně ji táhl, a při tom jí pořád něco povídal, a bylo vidět, že jí slouží za tahouna velmi rád. Ve světlemodrých šponovkách a bílém, přiléhavém svetříku to té dívce velice slušelo. Břeťovi zasvítily oči, rozjel se za nimi a Láďovu Jarmilku odložil na jindy.

Když projížděl kolem nich, frajersky přibrzdil a od bruslí se mu zvedla sprška ledové tříště. Vjel před ně, otočil se a bruslil pozadu. Ten kluk ztratil úsměv, výhružně se šklebil, ale Břeťa ho obdařil jásavým úsměvem a věnoval se děvčeti. Jenže kdosi za jeho zády upustil kapesník a on na něj najel. Svalil se jako žok, a jak zátylkem praštil do ledu, uviděl Orion a souhvězdí Raka. 

Když se vzpamatoval, to děvče stálo nad ním a prohlíželo si ho. A pak mu podalo ruku. Uchopil ji a vstal. Vlastně jej postavila ona. Zavedla ho ke dvířkám v mantinelu a on za ním dosedl na trestnou lavici. Sedla si k němu. 

“Máš páru,” řekl. 

“Zato ty se třeseš jako sulc,” odpověděla.

“S křenem,” řekl, ale úsměv se mu nepodařil. Zhluboka dýchal, a ona ho s vážnou tváří sledovala.

“Už je ti líp?” řekla po chvíli. Přikývl. V jeho hlavě někdo mlátil kladivem do kolejnice. “Můžeš na led?”

“Můžu.”

Vzala ho za ruku a vedla ke dvířkám. Objeli spolu jedno kolečko. 

“A co ten kluk?” řekl. 

“Jaký kluk?”

Zazubil se na ni, ale ona se dívala před sebe a mlčela. Pomalu bruslili a bolest skoro zmizela. Na zátylku nahmatal rostoucí bouli. V ní polekaně tepala drobná žilka. 

“Který ty jsi?” řekla po dalším kolečku. 

“Břeťa.” 

“Hm, a já jsem Jarmila,” řekla, a on překvapením zakopnul o vlastní nohu. “Dávej pozor!” křikla. Kdyby mohli jet rychleji, už by zase ležel. A ona nejspíš taky.

“Nejsi ty tak náhodou Láďova sestra?” vykoktal.

“Tak takhle vypadá ten bráchův kamarád,” řekla místo odpovědi.

“No, a jak vypadá?” 

“Ujde to. Až na ten mokrej zadek.” 

 

Pozval ji na koncert jednoho frajírka z Prahy, co si s sebou přivezl nejen své skřipky, nýbrž hned celý symfonický orchestr. Seděli mezi hladce oholenými muži a elegantními ženami a v ovzduší se vznášela vůně fialek a kolínské vody. Jarmilka se z toho rozkašlala a pošeptala mu, že má radši klavír, že housle jí řežou uši. Ten frajer neuměl poděkovat, a když mu lidi zatleskali, neuklonil se, stál s hlavou hrdě vztyčenou a jako vojevůdce po bitvě přijímal hold prostého lidu. Jeho fidlání se přestalo líbit i Břeťovi. 

 Po cestě domů mu řekla o Tadkovi, tomu klukovi ze zimáku, že si prý nedá pokoj, čeká skoro každý den na zastávce autobusu, aby ji doprovodil domů. Cestou jí vypráví o nějakém kamarádovi, který je nešťastně zamilovaný, a Jarmilka mu prý má poradit, jak získat srdce dívky; on že to tomu kamarádovi vzkáže. 

Jarmilka přirozeně pochopila, že Tadek mluví o sobě. Teď se zas ona ptala Břeti, jak má Tadkovi říct, že i když si výborně rozumí, ráda ho nemá. To Břeťa, ausgerechnet on měl říct, jak se dá klukovi šetrně naznačit, že pro dívku není chlap! Polkl naprázdno a v záchvatu masochismu ji začal přesvědčovat, že by jí s tím klukem bylo dobře. Jarmilka se tomu nápadu vesele zasmála a řekla, že si to tedy rozmyslí, a on zmlkl, protože ho přepadla lítost nad sebou samým. Šel vedle ní jako v horečce a nejspíš vypadal divně, protože se po něm párkrát ustrašeně ohlédla. 

 

U dveří svého domu se zastavila, položila ruku na kliku, ale nezmáčkla ji. Mlčky tam zamyšlená stála a dívala se někam do okolních zahrad. Pak se k němu otočila a řekla: “I kdybych měla zůstat na ocet, jeho bych si nevzala.” Políbila si bříško na konci ukazováčku a přiložila je k jeho ústům. “Díky,” řekl. Usmála se na něj, zmáčkla kliku, překročila práh, a dveře za ní zaklaply.

 

Břeťa se o tom přirozeně zmínil Jarmilčině bratru Láďovi. Láďa se náramně rozchechtal a pověděl, že ten zamilovaný Tadek chodí domů po cestě, co vede za jejich zahradou, že ho občas s mladším bráchou pozorují, jak se svýma krátkozrakýma očima snaží proniknout korunami švestek a zahlédnout v okně Jarmilku, a že mu někdy Jarmilčiným vyšívaným kapesníčkem mávají a on mává zpátky, otáčí hlavu čím dál víc, a nakonec jde pozpátku a mávat nepřestává. 

Pak zvážněl a s ustaraným obličejem Břeťovi řekl, že by si měl třeba kousek dál na té cestě počkat, nejlíp tam, co začíná březová alej, tam že může Tadkovy sny o Jarmile rázně ukončit. Břeťa nechápal, co znamená “rázně ukončit”. Láďa zvedl oči k nebi a řekl: “Prostě mu dej přes hubu.” 

 

Příštího dne Břeťa po té cestě kráčel. Už se stmívalo a on se otočil a pozoroval činžáky ve městě, jak se na nich rozsvěcují okna a ony se tak proměňují v obří vánoční stromky. Došel k březové aleji, postavil se pod osamělou lampu a čekal. Když Tadek dlouho nepřicházel, celkem rád se rozhodl celou záležitost odložit na příště. Ale v té chvíli se ze záhybu cesty Tadek vynořil. Šel pomalu, shrbený, školní tašku málem vláčel po zemi. 

Břeťa udělal krok vpravo, a Tadek do něj jen taktak že nevrazil. Zvedl ruku, aby si posunul brýle na nose, ale nenahmatal je tam. Začal si prohledávat kapsy a při tom mžoural na Břeťu poloslepýma, rozmytýma očima lidí, co jsou zvyklí nosit brýle od rána do večera.

“Ahoj Tadku,” řekl Břeťa.

“Ahoj,” odpověděl nejistě Tadek. Očividně Břeťu bez brýlí nepoznal. Z kapsy u kalhot brýle vylovil a nasadil si je. Jedno sklo bylo do hvězdičky popraskané. Kolena měl od bláta a tašku tiskl na prsa, jako by se za ni chtěl schovat.

Břeťa se pokusil o úsměv, ale Tadek jen stál a na něj se skrz to jediné dobré sklíčko díval. Břeťovi bylo z Tadkova zjevu, z té jeho smutné tváře divně po těle. Kdyby to byl nějaký rváč, klidně by se do něj pustil, ale tenhle truchlivý donkichot jej docela rozhodil. Přešlápl z nohy na nohu a vyhrkl: “Tak se měj!” Třemi ráznými kroky Tadka obešel a spěchal pryč.

 

Toho večera, zatímco Břeťa pod lampou v březové aleji obdivoval krásy večerního města, se Tadek na nádraží k Jarmilce přidal. Cupital vedle ní a tentokrát mu povídání moc nešlo. Dopoledne se totiž v dílnách svěřil staršímu kamarádovi jaké má s Jarmilkou trápení, a ten mu vyložil, že na ženské se musí tvrdě, že když jsi hodný a nosíš jim kytičky, tak tě mají za bačkoru, a taky mu citoval odbornou literaturu, co se v ní praví, že to je u žen instinkt od těch dávných dob, kdy pralidi žili v jeskyních, na táborováku opékali mamutí kýty, a muž, co nebyl tvrďas, žádného mamuta neulovil a rodina mu hlady pomřela. Aby to jeho povídání mělo šťávu, vyprávěl Tadkovi o své slečně, co taky nechtěla, ale on jí vyložil, co se na ženskou sluší a patří. Velice barvitě mu popsal, jak ji dostal v její vlastní stodole, jak kopala a škrábala, a Tadka ponaučil, že když při tom holka nevolá o pomoc, tak vlastně říká ano, a pak že má muž vyhráno. 

Tadek ještě nikdy nic takového neslyšel a z kamarádova výkladu měl v hlavě galimatyáš. Zapamatoval si pouze, že na Jarmilku musí “tvrdě”. Když se blížili k Jarmilčinu domku, řekl si, že je nejvyšší čas, aby jednal. 

Chytil ji jednou paží kolem pasu. To se Jarmilce nelíbilo a snažila se z jeho zajetí vykroutit. Ne moc, aby si nemyslel, že ho pokládá za násilníka, a on nelenil a začal jí vyznávat lásku. “Jo tě mum rod”, říkal jí po našimu, ale Jarmilka jako by najednou slezsky nerozuměla - vůbec netušila, co se v jeho duši děje. Tadek jí to viděl na nose a na nic chytřejšího nepřišel, než zvednout hlas. To ovšem pomohlo stejně, jako se rozeřvat na cizince, co česky neumí ani slovo. Když uviděl její poplašenou tvář, konečně přitišil a začal logicky vysvětlovat, proč by s ním měla chodit. Tím to definitivně podělal. 

Nebála se, že jí ublíží, ba naopak.Vždyť tomu byla ráda, že ji po večerech doprovázel opuštěnou silnicí skoro až domů. Vlastně jí s ním bylo docela fajn, a i jeho rodiče na ni byli velice milí. Snad ve všem si s Tadkem rozuměli a na všem se shodli; až na tu jednu věc: ani ve snu ji nenapadlo, že by s ním mohla chodit. Sama se divila, proč tomu tak je, vždyť všecky holky, co je znala, by ho braly všema čtyřma. “Tadku, neblbni, pusť mě!” prosila s dávkou nevole, ale on ji nepustil, protože usoudil, že když teď její odpor nezlomí, podruhé se už na to nezmůže.

Nedaleko místa, kde Jarmilka musela odbočit ke svému domu, ji přitiskl k sobě a pokusil se ji políbit. Nevěřícně na něj vykulila oči, a jelikož se překvapením přestala bránit, pocítil poněkud předčasnou radost z blížícího se triumfu. Ale Jarmilka se od jeho našpulené pusy odtáhla a naposledy vykřikla “PUSŤ!” 

Nepustil, a to byla chyba.

Když ucítila jeho vlhké rty na svém obličeji, zatvářila se jako by kousla do citrónu a z celé síly ho oběma rukama strčila do prsou. Milý Tadek odletěl jako kopací míč. Podpatkem zakopnul o krajnici, a jak padal do hlubokého příkopu, udělal vzorný kotoul vzad. Jeho tělocvikářka by z něj měla radost. 

Na dně příkopu se dlouho nezdržoval; v blátivé vodě vteřinu dvě přemýšlel, kde a proč tam je, a už se hrabal nahoru. Po bahnem zamazané tváři mu tekly slzy.

“Jari, cos mi to udělala? Proč, Jari?” 

To Jarmilka sama nevěděla. Slezla do škarpy, našla tam jeho brýle a přinesla mu je. 

Chvíli mu trvalo, než se vzpamatoval a vykročil po cestě k březové aleji. Jarmilka se za ním dívala, ale ne dlouho. Pouze se ujistila, že nejspíš dojde, a šla domů.

 

Když Břeťa příště hodil do Jarmilčina okna kamínek, ve dveřích se místo Jarmilky objevil její otec. Byl rozčílený a hrozně koktal, ale Břeťa přesto z jeho projevu vyrozuměl, že ho nazývá hrubcem a rváčem, protože prý Tadka zřídil tak, že je marod a nechodí do učení. Oni že jsou slušná rodina a on že si nepřeje, aby ještě někdy překročil práh jejich domu. Břeťovi to zdvihlo koutky úst, protože Tadka zřídila jeho křehoučká dcerka, ale neřekl nic; Jarmilčin tatínek v té chvíli rozhodně postrádal smysl pro humor. A Jarmilka se neukázala. 

Druhého dne ráno stál na křižovatce, v půli cesty k zastávce. Viděl Jarmilku, jak pospíchá na autobus. Copánky, co jí při tom běhu na ramenou poskakovaly, se mu zdály nejkrásnější na světě. Zůstala stát na druhé straně cesty, a jak se rozhlížela, jestli něco nejede, uviděla ho a její oči se rozšířily. Hned nato se v úsměvu roztáhla i ústa, a Břeťa by nejraději poskočil, protože se jeho chmurné obavy rozplynuly; už věděl, že má vyhráno. Přeběhla přes křižovatku a úplně samozřejmě zasunula svou dlaň do jeho, a jak se jejich prsty propletly, ucítil teplo a hladkost její dlaně a do podvědomí se mu zavrtala vzpomínka na tento dotyk. Měla tam zůstat do konce jeho dní.

Nepustil její dlaň a do autobusu nastoupil taky. A bylo mu jedno, že bude mít co dělat, aby v práci svou absenci vysvětlil. Přitulila se k němu a řekla, že jí táta zakázal se s ním stýkat. Břeťa odpověděl, že jemu přikázal, aby se už nikdy neodvážil překročit jejich práh, a Jarmilka ožila a zeptala se, jak by mohl něco “už nikdy” nepřekročit, když to zatím neudělal ani jednou. Řekla, že poslouchala za dveřmi, když se rodiče o nich bavili, a máma tátovi vysvětlovala, že budou-li mladým bránit, tak se budou scházet tajně, a to by mohlo mít neblahé následky. A jelikož si táta žádné “neblahé následky” u své dcery nepřál, neřekl na to nic.

Doprovodil ji až ke škole. Jarmilka mu ukázala okna své třídy. Za jedním z nich stála skupinka děvčat. Jarmilka se k němu otočila a krátce ho, jen jako by ptáček zob, políbila. A pak už běžela ke dveřím školy a zmizela v nich. Děvčata za oknem se hihňala, a hned dvě mu posílaly pusinky. 

 

Sníh toho roku spadl velice brzo a první den ho nasněžilo po kolena. Ale odpoledne se zvedl teplý vánek, sněžení se proměnilo ve vlahý déšť a všecko začalo tát. Do večera byla po celém městě břečka po kotníky. V noci vítr ustal, mraky zmizely, a z hvězdnatého nebe se snesl chlad. Ráno město pokrýval silný škraloup ledu.

Láďova rodina se ovšem jako každý víkend vydala autem do modlitebny, sníh nesníh, vždyť nás Pánbůh ochrání, a jak se z pobožnosti vraceli, na křižovatce zastavili. Ale plně obsazený autobus za nimi zastavit nedokázal, do jejich oktávky vrazil, a i když řidič na brzdě stál, autobus klouzal jako kráva na ledě a strkal před sebou jejich pomačkané autíčko. 

Konečně zůstali stát. Jarmilčin tatínek se podíval dozadu, kde seděly jeho tři děti. Kluci se vystrašeně dívali na Jarmilku, jež seděla stulená v rohu, oči zavřené, jako by spala. Sváteční kabát měla pobryndaný něčím, co v jejím klíně vytvořilo rudou loužičku. Ta loužička zářila spolu s modrým kabátem a bílou šálou jako Persilem čerstvě vypraná státní vlajka. 

Jarmilčin táta býval za války vojákem a na podobné obrazy byl zvyklý. Jenže teď se nejednalo o cizí vojáky, tady krvácela jeho jediná dcera! Oči mu těkaly z její tváře k rudé loužičce a zpět, pořád tam a zpět, a pak se mu roztřásla brada a on hmátl po klice, ale nenašel ji, a jak tápal po dveřích, kňučel jako štěně. Nakonec kliku nahmatal, škubnul s ní a dveře se rozletěly. Ve stejném okamžiku byl venku. S klikou v ruce.

Jarmilčina maminka vytáhla ze svého límce šálu, obvázala dcerce hlavu, a tam, co byla rána, pod šálu zasunula kapesník. Křikla na své dva syny, ať jí dají ještě svoje, ale honem, a Láďa jí ho dal, ale ten mladší váhal, protože jeho kapesník byl špinavý jak si s ním na záchodě kvůli holkám leštil boty. Máma mu ho vytrhla a strčila pod šálu na ty ostatní. I jí strach svíral útroby, ale rozhodla se, že teď se hroutit nebude, protože by těch zhroucených bylo příliš moc. 

Pak otevřela dveře a vystoupila. Rozběhla se za tátou, jenž se zvednutými pažemi poskakoval kolem auta a koktavě vykřikoval, že zabil svoje dítě. Při tom hleděl do průrvy mezi mraky; asi se mu zdálo, že tam poletuje její dušička. Máma, ač človíček o dobrých třicet kilo lehčí, ho velice rychle zpacifikovala a usadila zpět na sedadlo. Lidi v autobusu se na ně dívali skrz okna pokrytá námrazou. A řidič volal dispečink. 

Sanitka naložila pouze Jarmilku s maminkou. V nemocnici Jarmilku vyšetřili, ránu na spánku zašili a všecky kosti zrentgenovali. Když už bylo po všem a Jarmilka odpočívala na pokoji, maminka ji políbila na čelo a vrátila se domů. Doma manžela i kluky, co seděli zamlklí v kuchyni kolem stolu, nakrmila, a když si odešli každý po svých, ještě pomyla nádobí. Teprve pak se zhroutila. Ale ne jen tak někde na podlahu; ona se sesypala pěkně spořádaně na pohovku v kuchyni. Tam s paží přehozenou přes oči smutnila až do příštího rána, kdy musela vstát a jít do práce.

 

Pár dní později v bytě Ve Stromovce zazvonil zvonek a Břeťa šel otevřít. A že za dveřmi nikdo nebyl, vyšel na balkon. Z chodníku na něj mával Jarmilčin otec, ať sejde dolů. Seběhl tak, jak byl, v papučích a v košili. Jarmilčin táta Břeťovi chladně oznámil, že Jarmilka už je z nemocnice doma a přeje si jej vidět. Břeťa ztratil řeč. Chvíli oba mlčky čekali, až mu to dojde. Když se tak stalo, skočil Jarmilčinu taťuldovi po ruce a potřásl mu s ní, a pak upaloval nahoru pro bundu a boty. Jel hned s ním, v jeho již pojízdné oktávce. Jak se vezl, cítil se jako olympijský vítěz, ale pak ho napadlo, že to auto nejspíš spravil Tadek, a jeho povznesená nálada byla tatam.

 

Povídali si s Jarmilkou v jejím pokoji, a potom ještě na schodech.

Když se chtěl s Jarmilkou někdy kolem půlnoci rozloučit, vyklouzla z jeho náruče a řekla: “Počkej na chvíli!” Netrvalo to dlouho; vrátila se a opět jej objala. Břeťa pod svými dlaněmi ucítil froté. Odtáhl se od ní a prohlédl si ji. Měla na sobě pouze růžový župánek. Dotkl se pásku; byl jen jednoduše zavázaný.

 

“Jarmilko, co tě to napadlo?” zeptal se poté, co se vzpamatoval a opět způsobně stál o schod níž. 

“To abys nezapomněl.”

Rozloučili se až když nebe na východě zbledlo a na oblohu se vyhoupla Jitřenka.

 

Nečekali na maturitu. Jen co si Jarmilka odbyla své osmnácté narozeniny, o nejbližších prázdninách se chtěli vzít. Zlé jazyky tvrdily, že studentky gymnázia se přece nevdávají, leda že se vdávat musí. Bylo jim veselo z pomyšlení, že těm tetkám vylezou oči z důlků, jak budou po celé měsíce sledovat Jarmilčino bříško. Jako by s takovou svatbou nebylo starostí dost, Břeťa spoustu času vyhodil na to, aby našel bílou mercedesku, co prý byla jediná v jejich městě. Tadek totiž Jarmilce sliboval, že když si ho vezme, v právě takové ji na radnici poveze. 

Obřad byl jak na radnici, tak v modlitebně, to aby měli zajištěno požehnání i od Pánaboha. Když už bylo po všem a novomanželé vstali z klekátka, pastor a jiní vážení mužové ztratili svou slavnostní strnulost a celé shromáždění je obklopilo. Všichni se na ně usmívali, chlapi jim drtili dlaně, ženské je objímaly. Přišli i Tadkovi rodiče. Břeťovi podali ruku a s Jarmilkou se, docela jako na pohřbu, uplakaně rozloučili. Jen co je pomačkala poslední teta, vzal Břeťa Jarmilku za ruku, že už půjdou. Ale ona se ani nehnula.

Matně si vzpomínal, že v téhle fázi obřadu se od ženicha ještě něco očekává, ale netušil, co. 

Jedna stařena, šedivá jako vlk a ohnutá jako obruč, se opírala o hůl a netrpělivě s ní tloukla jako vozembouchem do podlahy. 

A pak uviděl Tadka. Zmiz, já to za tebe zmáknu levou zadní! říkaly jeho oči. 

Když už úsměvy začínaly dřevěnět, zahlédl zlaté vlásky svojí neteře Pavly. Usmívala se na ně jako na svatý obrázek. Strýčku, prostě jí dej pusu! zdála se mu říkat, a jemu to konečně došlo. Otočil se jako na obrtlíku, rázně zvedl Jarmilčin závoj a políbil ji. Jarmilka zašeptala: “Konečně!”, a on zabručel: “Sem se eště nikdy neženil, no.” Šli ke dveřím, lidi tleskali, a ona se ukláněla napravo i nalevo, a on pozvedl celou paži a rozmáchle těm milým lidem kynul. Jarmilka ho štípla, že má toho šaškování nechat, že tohle není svatba britského následníka trůnu.

Venku zapadli do bílé mercedesky, řidič šlápl na plyn a Břeťa mu tu nádhernou akceleraci pochválil. On se na sedadle vyrovnal a prohlásil, že když auto, tak mercedes, a Břeťa přisvědčil, že ano, že jedině mercedes. Jarmilka jen zvedla obočí, a nechala to tak. 

 

Večer před svatbou, když se k nim sjela rodina, leželi oba bratři na půdě na matraci. 

“Tak s tím jsem nepočítal,” řekl vážně Láďa. 

Jeho mladší bráška žvýkal rozinky, co zbyly od pečení koláčů. 

“S čím jako? Že nám strýc a teta zaberou postele?” odpověděl.

“Že se ti dva vezmou.”

“No, taky nemůžu pochopit, že Jarmilu někdo chce,” řekl mladší bráška, strčil prázdný sáček pod matraci, zívnul, a natotata usnul. 

Láďa se dlouho obracel ze strany na stranu. 

“To nebylo v plánu,” opakoval si pro sebe. A pak únava přemohla i jej. 

 

V jejich městě tehdá žila jedna ženská, o které lidi mluvili, že je taková, jak bych to řek, no prostě jiná, že i když se její muž snaží a mají spolu dvě děti, pořád toho nemá dost, ach, povídaly se o ní hotové báje, kupříkladu že mají v ložnici všude zrcadla, dokonce i na stropě... Mnozí tu ženu odsuzovali, a jak praví Shakespeare ve svém Learovi, “bičovali ji za něco, po čem sami toužili”.

Ta osoba měla s Tadkem soucit a všelijak se jej snažila utěšit. Když ho odvedli na vojnu, zůstala mu věrná; jezdila za ním a vozila mu novinky. Ptal se jí na Jarmilku, a ona si musela vymýšlet, neboť neměla ponětí, jak žije. Své vyprávěnky dramatizovala a okrašlovala lechtavými podrobnostmi. Například mu donesla, že prý se Jarmilka rozvádí. Tadek tomu uvěřil, protože věřit chtěl. Poslal Jarmilce po té ženské štůsek fotek a vzkaz, že ji pořád miluje. Ona Jarmilku vyhledala a vzkaz i fotky jí předala. Jarmilka je vzala do ruky. Tadek ve vycházkovém stejnokroji s lodičkou frajersky našikmo, Tadek s plnou polní a se samopalem, jen jen vystřelit, Tadek v malinkatých plavkách mezi kopřivami někde na břehu. Dál si to Jarmilka neprohlížela a fotky vrátila.

 

Stalo se, že Tadek jednou na té vojně vážně onemocněl. Svíjel se v bolestech a z postele se zvednout nemohl. Kamarádi nahlásili, že je s ním zle. Lékař ho nechal převézt na ošetřovnu, a ať ho proklepával jak proklepával, na nic nepřišel, a když Tadek začal bolestí sinat, propadl panice, ale naštěstí do městské nemocnice zavolat dokázal. 

Sanitka přijela s majáčkem, houkačkou a starým doktorem. Jen co se ten doktor na Tadka podíval, začal se culit. Ale neřekl nic a celé břicho i podbřišek mu prohmatal. Tadek mu mezi nápory bolesti vykládal, co se s ním děje, a on se zeptal: “Poslyš mládenče, někde nějaká ženská, co ti na ní záleží, zrovna rodí, viď?” Tadek si pomyslel, že mu starý vykládá pitomosti. Mlčel tedy, ale doktor otázku opakoval a už se při tom neusmíval. Tadek odpověděl, že možná, že to ale neví určitě. 

A pak to bylo velmi zlé. Doktor ho chytil za ruku, docela tak, jak dnes ti manželé, co mají dobré nervy, drží své ženě při porodu ruku, ale jinak nedělal nic, a Tadek mezi zuby vycedil, že mu praskají kosti a ukazoval si na podbřišek, a doktor jen s otcovským úsměvem přisvědčil.

A pak se na polštáři zvedl, oběma rukama se chytil za pokrčená kolena a začal ječet, a ten mladý vojenský lékař tam stál a ničemu nerozuměl. Napadlo ho, že to může být slepé střevo, ale pak to zavrhl, protože symptomy zánětu apendixu na fakultě popisovali jinak, a poté, co postupně vyloučil žaludek, ledviny i žlučník, už jen stál a mlčel, protože byl kapitán, a ten starý doktor byl plukovník v záloze. 

O půl druhé křik najednou ustal. Tadek se uvolnil, zavřel oči, a jeho hlava dopadla na polštář. Ale zmatek v hlavách přítomných se utišoval jen pomalu. Pacient usnul a začal pochrupovat. Starý doktor si sbalil brašnu a nařídil, aby Tadka nechali tři dny odpočívat. Ten mladý za ním vyběhl a zeptal se na diagnózu. “Nic mu není,” odpověděl, nastoupil do sanitky a nechal tam mladého stát. 

Tadek po třech dnech zavolal svým rodičům. Ti už věděli, že se Jarmilce narodil syn. Měli to od Jarmilčiny mámy. Tadek se zeptal, kdy že se narodil, a když mu řekli den i hodinu, chvíli mlčel, a pak odložil sluchátko.

 

Uplynulo pár let ode dne, kdy se Tadek vrátil z vojny, našel si zaměstnání, a díky svým zlatým ručičkám začal slušně vydělávat. A že k tomu nepil a nekouřil, působil dojmem solidního mladého muže s budoucností. O zájem děvčat tedy neměl nouzi. Ale on jako by je neviděl. Lidi si ťukali na čelo když ho, zamyšleného a nevnímajícího okolí, viděli kráčet po ulici. Zájem děvčat opadával, až zmizel úplně. 

Rodiče pozorovali svého syna, jemuž řídly vlasy a rostlo bříško, a dělali si starosti. Táta mu zařídil na patře domku byt, kde by klidně mohla žít celá rodina, a maminka se občas odvážila syna zeptat, jestli si někoho nenašel. Tadek se na to usmíval, ale jeho úsměv si člověk mohl vyložit jakkoliv.

 

A pak si jednoho večera přivedl domů děvče. 

V předsíni jí pomáhal z kabátu, a z kuchyně se ozvalo: “Tadečku, to jsi ty?” “Ano, mami,” odpověděl. Vzal dívku kolem pasu, otevřel dveře do kuchyně a oba vešli. Táta seděl za stolem a četl noviny. “Nazdáreček, synátore,” zašveholil, ale oči od novin neodlepil. “Táto, podívej se!” řekla tiše maminka. To tátu vylekalo, protože ona mluvila tiše jenom tehdy, když na něj byla naštvaná. Položil noviny na stůl a sundal si brýle, připraven k boji. A jen co oči pozvedl, zkameněl. 

Chvíli mu trvalo, než se zase pohnul. Vzal ze stolu brýle, vyleštil obě skla a znovu si je nasadil. Stejné vlasy, stejná postava, možná trochu štíhlejší, i tvář byla skoro stejná jako u Jarmilky. Jen nos měla špičatý, ale ne příliš. Ta podoba! vyšeptal.

“To je Jarmila,” řekl Tadek, a táta se chytil za srdce. “Jak že se jmenuje?”

“Jar-mi-la,” přeslabikoval Tadek, odtáhl jednu židli od stolu a Jarmilu na ni posadil. Sám si sedl naproti, a když se rodiče pořád neměli k tomu, aby návštěvu pohostili, udělal to za ně. Máma měla na sporáku misku s lívanci, přikrytou polštářem. Naštěstí jich vždycky smažila o jeden dva víc. A vedle stála sklenice povidel ze švestek z vlastní zahrady. Tadek naložil po lívanci Jarmile i sobě a bohatě oba povidly pomazal.

“Jarmila je z Aše,” řekl s plnou pusou.

“Z Aše?” řekla maminka. “Vždyť to je na druhém konci republiky!“ “To je,” potvrdil Tadek.

A pak už Tadkovi rodiče na ni jen němě zírali.

 

Ukázal jí svůj byt. Jarmila se rozhlédla kolem sebe, shodila boty a s rozkoší se brouzdala načesanou srstí koberce v obýváku. Na gauč zvysoka dosedla a sama se tomu zasmála, v ložnici promnula mezi prsty damaškové povlaky a do té hebké krásy vonící novotou si lehla. Když inspekci ukončila, skočila Tadkovi kolem krku a dlouze jej políbila. 

“Tadečku, já jsem táák šťastná!” vyšeptala mu do ucha.

“No, já taky,” řekl Tadek.

 

Asi tak půl roku po svatbě je rodiče z Aše přijeli navštívit. Prohlédli si byt, maminka významně dcerce pohladila břicho, a když Jarmila zavrtěla hlavou, vzdychla, sedla si na gauč a řekla si o kafíčko. 

A pak se rozdávaly dárky. Jarmila dostala od maminky zástěrku s kytičkama a hned si ji vyzkoušela, od tatínka obdržela krabičku zabalenou v elegantním papíře s mašličkou. “Co to je?” zeptala se. “Překvapení,” řekl tatínek. Pak se oba z obýváku vytratili.

Tadek dostal hedvábnou kravatu. Seděl na gauči a prohlížel si ji. Vkus měli, to ano, ale jak dlouho se člověk může kochat kouskem látky? Tchyně mlčela a listovala v módním časopisu. Sem tam se podívala přes okraj časopisu na Tadka, olízla si ukazováček a popaměti obrátila stránku. Pak znovu sklopila oči, dále si bez zájmu prohlížela českou módu a občas pohrdavě ohrnula spodní ret. 

“Kam se poděla Jarmila? A starej?” řekla po chvíli. Tadek vstal a řekl: “Půjdu se po nich podívat.”

Na chodbě si všiml proužku světla v přivřených dveřích koupelny. Nahlédl dovnitř. Na podlaze tam ležel roztržený dárkový papír s mašličkou a otevřená krabice. Jarmila se prohlížela v zrcadle. Tatínek seděl na okraji vany a bručel něco o tom, že ztloustla, protože se mu nedařilo zapnout jí na zádech háčky černé, krajkové podprsenky. 

Tadek se odplížil zpět do obýváku. 

“No a? Kde jsou?” řekla tchyně. 

“V koupelně, oba,” řekl Tadek, “zkouší dárek.” 

“Ten šibal!” uchechtla se tchyně a dále se věnovala časopisu. 

 

Týden poté, co rodiče Jarmily zase odjeli, odjeli i oni. Na dovolenou do Itálie. Než nasedli do auta, rozloučili se s Tadkovými rodiči a Tadek jim předal klíče od bytu. Jarmila chtěla vědět, proč to dělá, a on jí vysvětlil, že je čeká dlouhá cesta a že by je mohli ztratit. 

A cesta to skutečně dlouhá byla. Skončila až po šesti měsících v Austrálii, ve státě Victoria. A tam ve čtvrti Dandenong, patřící k městu Melbourne. 

Jarmila zprvu trucovala, pak plakala, a nakonec se s osudem smířila. 

Aby je uživil, dělal Tadek cokoliv, co se našlo. Jedné vdově sekal trávu, ale když ve čtyřicetistupňovém horku dostal žízeň, vlezl jí do sklepa a vyzunkl tam láhev vína. Našli ho v zahradě pod keřem, opilého do němoty. Paní ho vyplatila, protože se cizinců bála, ale už ho nikdy na sekání trávy neobjednala. 

Taky opravoval cesty. Tam se hezky opálil, ale majitel firmy neplatil spolehlivě. Pak rozvážel po obchodech sýry a jogurty, ale když si Jarmila všimla, že za tři měsíce přibral patnáct kilo, dala výpověď za něho. Ještě zkusil štěstí v montovně japonských aut, ale tam ho zařadili do příkopu, kde s rukama nad hlavou přišroubovával za šichtu sto osmdesát výfuků. Odtamtud odešel sám.

A pak se na něj štěstí usmálo. Začal stavět okna v dílně jednoho Slezana. A když tu práci zvládl a přišel do styku se zákazníky, uvědomil si, že ho ten věčně usměvavý krajan okrádá. Najal si prázdnou dílnu vedle a začal okna montovat sám. A že byl houževnatý a dělal ta okna pořádně, brzy měl zákazníků habaděj. A se zákazníky přicházely i peníze. 

Připůjčili si, a koupili domek. Malý a jednoduše stavěný, s docela hezkou zahrádkou. 

 

Jednoho víkendového odpoledne po dobrém obědě odpočívali.

“Tadku, jihoamerický stát na sedm písmen, první je e,” řekla Jarmila.

“Ekvádor.”

“Je tam pěkně?”

  Vtom u dveří někdo zazvonil. Tadek odložil knihu a šel otevřít. 

Za dveřmi stáli Jarmilini rodiče. 

Tadkovi se podlomila kolena. 

 

“Překvapeníí!” zvolala matka, a: “Máte radost?” Tchán jí vykukoval přes rameno. Tadek se držel dveří a civěl na ně jako na zjevení. “Mamííí!” zaznělo za jeho zády. “Jarmilko, dceruško moje! ” vykřikla tchyně, strčila do dveří a se zvednutými pažemi se šinula předsíní i chodbou jako Kolumbova Santa Maria oceánem. Tchán za ní. “Pojďte dál,” žbleptnul Tadek.

U cesty stál taxík. Řidič už kufry vyložil a čekal. Tadek na sebe hodil bundu, skočil do mokasínů a šel k němu. 

“Přijela vám rodinka?” řekl řidič.

“Jo, a míní zůstat,” odvětil Tadek.

“Tak to je průser!”  řekl řidič.

 

Tadek zaplatil, pozvedl jeden kufr, poponesl ho pár kroků, a zase postavil na chodník. “ Kurva, majum v tym cegły či co?” zaklel po našimu. Řidič nastoupil a otočil klíčkem zapalování. Tadek překročil kufr a rozběhl se k němu. Taxík se už rozjížděl, ale Tadek ještě stačil plácnout dlaní do zadního blatníku. Řidič dupl na brzdu. Tadek otevřel dveře a vklouzl na sedadlo. “Kampak to bude?” řekl řidič. “Pryč!” odpověděl Tadek. 

 

Domů se vrátil hodně pozdě. Ramenem se opíral o zídku vedle dveří a za svitu měsíce se pokoušel trefit klíčem do zámku. Nedařilo se mu, ale dveře se samy otevřely. Stála v nich Jarmila.

“Překvapéni!” zvolal a otevřel náruč. Naklonil se k ní a ona ohrnula nos. “Máte radost?” řekl jí jakoby důvěrně a vešel dovnitř. 

“Boty!” křikla za ním Jarmila. Tadek je v chůzi shodil a stoupal po schodech na patro. 

V ložnici stanul u své postele. “Máte radost?” řekl. “Nemáme!” odpověděl si, škytl a upadl do peřin.

Jarmila ho svlékla a přikryla.

 

Ležela a dívala se na měsíc za oknem. Snažila se porozumět tomu, co ze sna mluvil. Bylo to po našimu, a z těch pár slov, co je znala, jí naskočila husí kůže. 

Zvedla se na lokti a zatřásla s ním. Tadek pootevřel oči.

“Co jé?” řekl a oči znovu zavřel.

“Tadečku, jak myslíš, uživili bychom se v Ekvádoru?”

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

30.07.2020 13:46:45dát kritice tipMajaks

A nezpomínejme na pivní soudek a chmelovou tyčku - přirovnání, která nemají v příběhu žádné opodstatnění, a vypovídají tak jen o autorovi samotném. Sulc, křen a pivko - o tom to je. A všechno ostatní jsou kecy.

30.07.2020 13:42:55dát kritice tipMajaks

Chápu, píšeš drsnou literaturu pro velký kluky, líčíš svět, jaký je, a směješ se tam kde jiní pláčou.

30.07.2020 12:00:23dát kritice tipEdvin1

Majaks: Kdybych ten sulc s křenem vynechal, bylo by té romantiky příliš moc. Víš, jsou na světě lidé, kteří si utahují i ve chvíli, jež je k tomu dle názoru jiných nevhodná. Viz americké pohřby - často se jedná o přehled anekdot ze života zesnulého. Holt, slaďoučkou romantiku popisovat nebudu. Díky za zastavení a kritiku. 

30.07.2020 07:46:59dát kritice tipMajaks

Mne teda naopak prislo, ze to sotva drzi pohromade. Ale priznavam, ze jsem cetl s jistym znechucenim od chvile, kdy autor musel romantickou chvili obohatit sulcem s krenem.

30.07.2020 06:45:38dát kritice tiprevírník

Tak to je průser, řekl řidič.

Ale vážně: Máš to moc hezky sestavené, Zdeňku, hotový román. Udělal jsem si na poctivé přečtení po ránu čas a nelituju. Nemohl jsem se odtrhnout.

29.07.2020 14:33:54dát kritice tipSchwalbe

Líbí se mi to. T*



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.