Království mechu

Zabloudil jsem úmyslně,

na pěšinku srnčí.

Z dosahu všech očí,

která na mne útočí.

Zde je les mým pánem,

a já vděčným sluhou.

Chodit tichem chladným ránem,

lékem je pro mou mysl zchudlou.

A neznám já zde nepřátel.

Necítím neúspěch.

Chybí pocit slabosti

Nemám konečně naspěch.

Neuznávám smutek.

Neřesti nemají zde moc.

Od přírody dobrý skutek,

že bere na milost lidskou veš,

která touží po klidu a odpuštění,

když nikde jinde pranic není.

Oddávám se lesní vůni.

Děkuji té klidné tůni.

Nechávám se kapradím vést,

tou jednou z mnoha zelených cest.

A zelenou náručí palouček mne vítá.

Omamně hučí potůček a svítá.

Jemná mlha hladí hlavičky mechu

a já opět lapám po dechu.

Nejde snad uvěřit, že mám na to právo.

Nechci pochopit, že je mi přáno.