Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 440 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+10 neviditelných
Vznešené stromy
datum / id30.07.2020 / 509593Vytisknout |
autorrevírník
kategoriePróza na pokračováníDalší dílo autora
témaRodinné
sbírkaDo hor,
zobrazeno130x
počet tipů14
v oblíbených0x
Vznešené stromy

 

Vznešené stromy

 

Do heřmanovické kotliny pod námi se v mlžném ranním oparu svažují stráně smáčené v decentních odstínech podzimu. Jana odtud nemůže odtrhnout oči.

„Podívej se na ty stromy,“ říká, „jaké jsou vznešené!“

„Vznešené?“ podivím se.

„No ano. Vznešené. Tobě se nezdají?“

To tedy ne. Zastavím na krajnici a vystoupíme. Něco takového bych rád viděl taky.

Dívám se na stromy, co v řadách, hloučcích i osamocené pronikají z lesů přes pastviny a louky až do středu obce, prohlížím si ty houževnaté dobyvatele lidských sídlišť, kteří se vlastně jen vracejí domů a nikdo jim v tom nebrání nebo bránit nestačí, klidně si obsazují zahrady, obléhají domy, lemují cesty, přivlastňují každý volný plácek. To všechno tady vidím, zvědavě vnikám do jejich soukromí, ale trápí mě otázka: Jsou, nebo nejsou ty stromy vznešené?

„Jak jsi zrovna na takový výraz přišla?“ ptám se.

„Ty to nevidíš? Přece to musíš vidět,“ říká přesvědčivě a hledá pro sebe mezi nízkými větvemi aleje u silnice co nejlepší průhled. Dívá se pohledem malířky – j­en vzít tužku nebo štětec do ruky. Toho se však chráním jediným slovem dotknout, dobře znám, co bych uslyšel: Nechci malovat, každý obraz je bohapusté znesvěcování přírody. Tak extrémní má moje žena názor! Trvá si na něm, i když ho zgruntu vyvracejí obrázky, co sama v mládí vytvořila. K těm se nezná. Nesouhlasí se mnou, že o žádném znesvěcení nemůže být řeč, když přece člověk, celý, se vším všudy, i se svou tvorbou, je rovnocennou součástí té její nedotknutelné Přírody. Zkrátka trvá na svém a štětec ani tužku už do ruky nevezme. Co bývalo, má jen za omyly mládí. Tak mně nezbývá, než respektovat její pravdu takovou, jak ji cítí.

Proto raději nic neříkám.

Ale chtěl bych tu krajinu vidět jejíma očima.

Snažím se o to, stále bez výsledku.

Asi se ubírám nesprávným směrem. Měl bych tomu dát volný průchod, zbavit se toho nátlaku.

Pokusím se tedy odpoutat a jen tak koukám, jak se z lehounké mlhy vynořují modříny, jasany, břízy a lípy v různých odstínech zlaté, kleny a buky mají barvu měděnou až rudou, a mezi tím vším barevným kovem ční tmavě zelené smrky. Sleduji, jak si stromy svým rozvláčným, vytrvalým tempem podmaňují horské městečko s jeho zahradami, humny a pastvinami, jak se vzpínají nad eternitové střechy, jak zakrývají štíty stavení, jak se sápou na kostelní věž. Na plastickém pozadí domů, zahrad, plotů, zelených pastvin, kučeravých mezí a neprůhledného lemu temných, do dálky a vzhůru ubíhajících lesů, napřahují z přízemního oparu k obloze vznosné, napůl již svlečené větve a paty utápějí v podrostu šedofialových a trochu ještě zelených střemch, co byly před nedávnem obaleny tisíci bílých hroznových květenství, až od nich celá kotlina hořce voněla. To bylo jaro. Dnes nám vládne jesenický podzim s úplně jinými vůněmi, a také barvami. Bílá je jen kaplička, co sedí jako kvočna nad šedivým lomem. A bělavá je klikatá cesta, mířící žlíbkem nedaleko kapličky do hloubi hor.

„To by byl obrázek!“ zalituju jen tak mimochodem.

„Po té cestičce bych se hned pustila, pojď tam,“ škemrá Jana ignorujíc mou narážku.

Ta moje tulačka, jak vidí cestu, polní nebo lesní, už by po ní utíkala do neznáma. Tak uctívá Přírodu. To je její vášeň. Žádné malování.

„Až jindy,“ odbudu ji jako vždycky, ale abych nebyl takový, pro smíření mírně připomenu: „Už jsme tam byli.“

Přimhouřenýma očima vpouštím dovnitř celou širokou krajinu. Na stromy zvlášť nemyslím. Vidím však, jak se jehlany smrků, řídké koruny modřínů a všechny ty vznosné listnáče, zbavené již části přítěže vzpínají, jak se vznášejí nad houštím střemch v perleťovém svitu babího léta…

Ach, jak daleko je od vznášení k vznešenosti?!

Jsou vznešené, a jak! Má vzpurná malířka přírodu odmítá malovat, ale vidí ji jako málokdo.

„Nikdy bych neřekl, že se k nim takové slovo hodí,“ kapituluju.

„Viď?“

„Příště už to tak nebude,“ trochu jí té spokojenosti uberu.

„Proč?“

„Budou jiné podmínky. Atmosféra, světlo, všecko bude jiné.“

„Myslíš?“

„Ale třeba se mýlím.“

„Uvidíme.“

Jak jsme odedávna naučení, užíváme si nového objevu, hluboko nasáváme jedinečnost této chvíle. Víme sice, že kdykoli příště se tu zastavíme, budeme si ji chtít znovu přivolat, ale přijít už nemusí.

Uvědomujeme si, že jsme svědky převzácného jevu. Jen my dva. Možná ještě dvě minuty. Možná minutu. Půl.

Je to poprvé. Jestli také naposledy, pak jenom tato jediná chvíle nám zůstane napořád.

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

03.08.2020 22:00:31dát kritice tiprevírník

Ojoj! Díky moc!

03.08.2020 21:28:04dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Líbí se mi tvůj málo skrývaný obdiv - možná úžas - nad dojmoslovím tvé choti:-)), o mnohém to vypovídá.

Jinak - extratřída, jako vždy.

02.08.2020 22:40:23dát kritice tiprevírník

To jsem rád, Luzz.

02.08.2020 21:48:24dát kritice tipLuzz

hezký. místy (ale jen místy) příliš doslovně napsáno, ale četlo se mi jinak dobře.

02.08.2020 09:25:43dát kritice tiprevírník

Děkuji ti, Honzo, za tak přívětivá slova.

01.08.2020 23:09:46dát kritice tipzeleda

Jardo, jsi básník v próze! Moc pěkné a emocionální. 

30.07.2020 19:57:26dát kritice tiprevírník

Jitko, pěkně děkuji.

30.07.2020 19:54:56dát kritice tiprevírník

Ludmilo, děkuju ti vřele.

Ivi, to se mi líbí, když nás pokaždé doprovázíš.

30.07.2020 19:33:56dát kritice tipblacksabbath

respekt je moc důležitý.....a ty......maluješ slovy tak krásně.....tak, že si každou "naši" společnou procházku umím představiti....*/***********

30.07.2020 19:07:041 tipů dát kritice tipAlegna

milé vyprávění, barvité, někdo maluje slovy, někdo štětcem a někdo srdcem :-)**

30.07.2020 18:10:13dát kritice tiprevírník

Diano, i podle nás je to tak, jak říkáš. Právě na příkladu Vesuvančiných obrazů je vidět, že malíř-umělec vkládá do díla hlavně své emoce, a právě ty z něj potom mluví k příjemci.

Entropia, jsem rád, že to vidíš taky tak.

Děkuji vám oběma.

30.07.2020 16:26:27dát kritice tipEntropia

Samozřejmě, že jsou vznešené. Ten obrat, že se tiše vracejí tam , odkud byly vyklučeny, je namístě.

30.07.2020 16:10:53dát kritice tipDiana

A já si myslím, že není všem dnům konec. Skutečný umělec mívá tvůrčí krize. Jana může změnit názor. Fotografický přístroj, lhostejný a neúčastný, bez citu, vytváří snímky, které se jí líbíí.  A jakou obrovskou cenu proti tomu mají obrazy, namalované s láskou a obdivem? Namalované s okouzlením a úctou ke vznešenosti přírody? Stačí se podívat na Vesuvančiny obrázky, jak z nich duše mluví a dýchá, až slzy dojetí stoupají do očí....   

30.07.2020 09:59:57dát kritice tiprevírník

Luboši, Jana ti vzkazuje: Není to škoda. A já dodávám: Tvrdohlavec.

30.07.2020 09:58:01dát kritice tiprevírník

Jsem rád, Jano, že všechno chápeš.

30.07.2020 09:40:42dát kritice tipKočkodan

 

„Zkrátka trvá na svém a štětec ani tužku už do ruky nevezme. Co bývalo, má jen za omyly mládí. Tak mně nezbývá, než respektovat její pravdu takovou,

 

jak ji cítí.

 

 

 

Proto raději nic neříkám.“

 

 

 

To já si dovolím s povzdechem říct: Paní Jano, to je ale škoda…

 

30.07.2020 09:17:48dát kritice tipvesuvanka

Jardo, děkuji za odpověď. To je veliká škoda, ale chápu, že někdy člověka osud zasáhne natolik, že  chce na minulost zapomenout třeba i tím způsobem, že zahladí některé stopy, které by ji připomínaly. Je to smutné...

Jinak také plně souhlasím s tím, že stromy jsou vznešené, Jana to moc pěkně vyjádřila.

30.07.2020 09:06:06dát kritice tiprevírník

Hodná. Děkuju.

30.07.2020 08:59:47dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Souhlasím s Karlem, že všechny stromy jsou vznešené. I ty nejmenší. 

30.07.2020 08:24:01dát kritice tiprevírník

To už jsme tři, Karle. Děkuju za přiznání.

30.07.2020 08:20:09dát kritice tiprevírník

Jano, děkuji za komentář. Moje Jana se k ničemu už nechce znát. Všechny její pokusy i výtvory jsou až na nepatrné útržky zničené, neexistují, stalo se to složitými životními peripetiemi. Já jen z těch nepatrných náhodných zbytků, například detailů kytek vodovými barvami či jen tužkou, můžu usuzovat, jaké to mohlo být ve skutečnosti.

30.07.2020 08:06:50dát kritice tipK3

Asi není pro stromy vhodnější výraz, než že jsou vznešené. Všechny. Vidím je také tak:).

30.07.2020 07:35:16dát kritice tipvesuvanka

Jardo, díky za další krásné a procítěné vyprávění. Tentokrát mě zaujala Jana poetickou větou: "Podívej se na ty stromy, jaké jsou vznešené" , a také tím, že kdysi malovala krajiny. Její obrázky z přírody jsou jistě krásné a mají duši. Škoda, že už nechce malovat. Ráda bych alespoň některé její obrázky viděla, pokud je má někde schované, ale toto moje neskromné přání by mně asi nesplnila.... A tak se jen zeptám, jakou technikou malovala (druh barev). Předem děkuji za odpověď. TIP

30.07.2020 07:06:47dát kritice tiprevírník

Hezký citát, Andělko. Moc děkuju.

Děkuju i tobě, Čudlo, za tipnutí.

30.07.2020 06:39:25dát kritice tipAndělka1

""Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh. Všecko povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest." (Jan 1,1.3)"



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.