Nefritová Metropole

Vše pochopitelně skončilo úplně jinak, než jak bylo předpovězeno filozofy, vědci či populární kulturou. Nelze tedy mluvit o mimozemském útoku, atomové válce ani o hordách živých nemrtvých. Konec se podobal povodni myšlenek, která zachvátila každou lidskou mysl.

Průtrž informací se objevila bez zjevné příčiny a hystericky se probíjela do všech hlav bez ohledu na pohlaví či věk. A lidé postupně porozumněli nejrůznějším věcem, a seznali, že o světě kolem sebe toho dříve příliš nevěděli. A v návalu poznání pochopili i zapovězená fakta, s nimiž již nic nemá smysl. A to byl konec.

Střih do minulosti, do doby před povodní myšlenek, do doby před globálním uvědomněním, do doby chytlavých reklamních sloganů, herních konzolí, sdílených pracovišť, inteligentních nátěrů a veselých automatonů korzujících ulicemi. Střih do jeden-a-dvacátého století.

Vážně se všichni ti mladí spotřebitelé domnívali, že jeden-a-dvacáté století potrvá navěky? Cožpak nevěděli, že chytlavé slogany jednoho omrzí, herní konzole zastarají a inteligentní nátěry oprýskají? Cožpak by mohlo něco fungovat navěky? Cožpak mladým spotřebitelům nikdo nesdělil, že elektřinu nelze ze sítě jen odebírat? Ehm.

Byl tu však i mladý muž jménem Murka, jenž byl kdekým, těžko však spotřebitelem. O Murkovi lze uvažovat jakožto o tulákovi, sběrači, lidovém mudrci či zvěstovateli nových pořádků... nejlépe si ho však představte jakožto kombinaci všech těchto postav, neboť stejně tak i vypadal. Divoký černý vous mu povlával ve vlahém ranním vánku, šel sám, s mošnou a s písničkou na rtech, potrhané džíny s vybledlým obdelníkem od krabičky cigaret, a to prosím v době, kdy kouření tolik škodilo zdraví, s pravou nohavicí vždy srolovanou do půli lýtka, což byl podivný Murkův zvyk, naproti tomu levá nohavice sahala vzorně až k zemi, zvyk je zvyk, a je nutno ho respektovat. Vytahané triko na Murkově hubeném těle schlíple viselo... a to pro představu stačí, řekl bych.

Murka byl somrák a toulavá botka, myslitel samouk, jenž nepřečetl jedinou knihu. Chodil od města k městu a ve městech pak od člověka k člověku, nikoho však neobtěžoval vymyšlenými historkami o lístku na vlak ani ničím podobným, nemluvil ani o sobě, avšak o celém světě, ve svých samomluvách vztyčoval varovný prst a odsuzoval nenasytnou konzumní společnost, činil tak ale s humorem a s laskavým nádechem ironie, a tak ho náhodní kolemjdoucí rádi poslouchali a tu a tam mu i dali hrstku drobných. "Nemám nic proti konzumní společnosti," řekl. "Myslím si ale, že konzumní společnost, která trpí zažívacími problémy, by měla urychleně navštívit gastroenterologa." Ehm. Ano. Řada Murkových prupovídek vyvolávala spíše trapné ticho, i to však patřilo k věci, a náš důvtipný vypravěč zkrátka zkusil další vtípek, a dřív či později se hejl nachytal, usmíval se a energicky přikyvoval a nakonec musel chtě nechtě sáhnout do měšce, neboť kdyby tak neučinil, popřel by sám sebe.

Mimo jiných nástrah moderního světa, Murka vždy varoval rovněž před úpornými myšlenkami, které útočí na nepřipravenou lidskou mysl, a to vždy v momentu oslabení. "Nespojujte se s myšlenkami, které vás napadají, přátelé," tvrdil k jakémusi lidskému hloučku. "Braňte se jim! Když vám bude někdo rozmlouvat váš názor, poděkujte mu! Takový dobrodinec přece neútočí na vás, avšak na cizopasníka, jenž bere vaši energii a mrhá vaším časem!" Murka nastavil prázdnou čepici a když v ní zacinkalo několik mincí, pokračoval: "Myšlenky jsou jakési metafyzické samostatnosti poletující vzduchem, které hledají tělo, v němž by se dalo zabydlet! I teď; v tento okamžik; nad našimi hlavami poletují!" Lidé poplašeně vzhlédli nahoru. "Braňte se jim! Kdykoliv se vám zdá, že máte nápad, vypuďte ho pryč! Je-li nápad podpořen argumenty a analytickými konstrukcemi, tím hůř! Nápady jsou příčinou všeho utrpení! Fuj! Hanba!" Murka zatínal pěst do nebe.

A jednoho dne se začalo zdát, že myšlenky fungují právě tak, jak o nich Murka dříve hovořil. Lidé byli přepadáni všelijakými nápady... a najednou znali všelijaká fakta. A často to bývala právě taková fakta, která není radno znát bez předchozího studia a bez důkladné přípravy. Byla to fakta o smyslu bytí, o vzniku vesmíru, o sedmém lidském smyslu, o banální jedinečnosti každého škvora a tak všelijak podobně. Důsledkem pak byla všeobecná ztráta iluzí a silná deprivace. Silně deprivovaní lidé pochopitelně nepomýšlejí na plození potomků, na své vlastní zdraví či na dodržování hygienických návyků. A to byl konec.

Lidé zahnívali doma anebo se bez jakéhokoliv zájmu ploužili ulicemi. Jen Murka se nijak nezměnil, neboť se buď žádná nová fakta nedozvěděl nebo se jim ubránil. Zdálo by se, že zvěstovatel konce světa, jenž se dočkal naplnění svojí předpovědi, ztrácí smysl a tiše zaniká, v Murkově případě tomu však bylo právě naopak, stále chodil a promlouval lidem do duší. Namísto varovných ukazováků měl teď hřejivou náruč.

"Život má smysl, přátelé," přesvědčoval. "Dříve jsem se mýlil... s myšlenkami není třeba bojovat, je nutno vzít je na zřetel a klidně s nimi žít. Především se jimi nezaobírat! Nechat je plout kolem nás! Podívejte se na jepice, červy a poletující havěť, ti žijí v klidu a pokoji, neboť je jim myšlení cizí. Buďte jako jepice, červi a létající havěť, přátelé."

Několik osob se Murkovi podařilo vymluvit z letargie a společně pak odcestovali na jih. Tam se zabydleli v kopcích a společně hospodařili. Murka obcházel okolní usedlosti a promlouval k lidem. Předchozí život mu byl přípravou a nyní dokázal oslovovat celé davy. Netrvalo dlouho a na místě drobného hospodářství z nehoblovaných prken stála drobná vesnice z kmenů a vlnitých plechů, poté cihlové městečko, poté kamenné město a mnohem později Nefritová Metropole.

Zářivé město bylo lemováno štíhlými věžemi zdobenými zlatem a drahými kameny. Město bylo otevřeno všem lidem a noví obyvatelé denně přicházeli, vystávali v nekonečných frontách a ti, kteří dovedli číst, četli nápis nad severní branou: "Vstupte, kdož se nezaobíráte abstraktními konstrukcemi, logikou a matematikou."

Murka, padesátník s mohutnou bradkou, seděl na trůně z dlouhých kostí, žertoval se svými manželkami, nimral se v pochoutkách a slastně pokuřoval cigára. Několik nevolníků přinášelo koše s čerstvým ovocem, zatímco hejno odháněčů myšlenek pobíhalo kolem nich a švihalo je koženými řemínky do obličejů.