Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 440 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+12 neviditelných
Elipsy a Oriana v rodném domě
datum / id30.07.2020 / 509614Vytisknout |
autorkvaj
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno99x
počet tipů5
v oblíbených1x
do výběru zařadilGora,
Elipsy a Oriana v rodném domě

     Místem, odkud jsem vyrazil do života, byl čtyřpatrový pražský činžák s věžičkou na střeše. Bydlel jsem v něm jen do svých šesti roků, a přesto se mi o rodném domě zdají ke stáru sny. Asi kvůli tomu, že mi v útlých letech, na rozdíl od všech dalších etap mé existence, netížily hlavu starosti a trápení světa, blízkých, ani mé vlastní. 

     Ne že by se na planetě, v činžáku i ve mně neodehrávala dramata, ale já o nich nevěděl. Neznal jsem vlastně nic, protože jsem s poznáváním začínal a moje paměť teprve vznikala. Zřejmě proto jsem si podvědomě vytvořil z toho domu nostalgický uzel v čase, který mi teď lezl do spaní.

     Když jsem ale před činžákem nyní stál, připadal mi omšelý. Dveře otevřel postarší muž až po zazvonění na několikátý zvonek. Kupodivu přistoupil na moje přání se po domě porozhlédnout, což jsem odůvodnil tím, že jsem se tam narodil.

     Chodba za dveřmi bývala obložená zrcadly v rámech z tmavého dřeva, dnes jsem však viděl jen zašlé, kdysi bílé zdi. Zeptal jsem se na osud obložení, které mě tehdy fascinovalo, asi tím, že působilo majestátně, kdežto já byl malinký. Muž vysvětlil, že ho dávno sundali. Dům prý celkově upadá od doby, kdy ho koupil nějaký Ital, který se o něj nestará. To bylo patrné na každém kroku. Muž navíc řekl, že je tu většina bytů prázdných, protože se z nich partaje odstěhovaly.

     „Povězte mi, co z toho ten Ital může mít, že si pořídí činžák v zahraničí a nechá ho zchátrat, až z něj skoro všichni utečou?“

     „To se mě moc ptáte,“ řekl. „Asi prestiž, když se o něm doma ví, že vlastní velký dům v Česku, dokonce v Praze.“

     Chodba končila lítačkami, za nimiž se nacházel prostor, který jsem ve snech vídal coby eliptickou halu se stropem až pod střechou a v poschodích s ochozy jištěnými kovaným zábradlím. Středem jezdil výtah, od něhož vedly do pater můstky. Stejný obraz jako ve snech se mi teď naskytl, ač jsem věděl, že ve skutečnosti to tenkrát vypadalo jinak a výtah určitě chyběl. Něco tu nehraje, pomyslel jsem si a nedůvěřivě si prohlížel zašlé stěny, podlahy i zrezivělé železné konstrukce. Najednou se mi zdál podezřelý i můj průvodce.

     „Výtah tu nechali zřídit už před lety,“ vytušil jednu část mojí otázky.

     „Bydleli jsme ve čtvrtém patře v rohovém bytě s balkónem pod věžičkou. Nemohl bych se tam podívat?“ požádal jsem.

     „Ten je prázdný. Mám doma ale klíče od neobydlených bytů. Počkejte tu chvíli na mě,“ zamířil k jedněm dveřím v přízemí.

     Sotva se vrátil, prošla lítačkami žena, která mě hned ohromila. Mohla mít už přes sedmdesát, ale vyhlížela grandiózně. Štíhlá, rovné hnědé vlasy u krku podtočené dovnitř, oblečená v padnoucím bleděmodrém kostýmu se sukní do půli lýtek, kolem krku dvakrát omotanou šňůru černých perel, na hlavě bleděmodrý klobouk se širokou krempou. Obroučky velkých kulatých brýlí, rtěnka na přísných rtech, rukavice z jemné kůže, kabelka i lodičky byly karmínově červené. Z dlouhého obličeje mě pozorovaly nebojácné oči, z nichž čišel chlad, ale i vášeň.

     „Já se pána ujmu,“ řekla muži a na mě se usmála.

     Přísahal bych, že mluvila italsky, ale v tom případě jsem nechápal, že jí rozumím. Chlápek se hned zdekoval. Chtěl jsem jí vysvětlit, co v domě pohledávám, gestem ruky mě ale zastavila. Vypadalo to, že jí je všechno jasné. Nastoupili jsme do výtahu. 

     „Máte také klíče od prázdných bytů?“ osmělil jsem se v prosklené kabině.

     „Ne,“ znovu se usmála. „A už se na nic neptejte.“

     Poslechl jsem, ač jsem měl na jazyku přinejmenším otázku, kdo vlastně je, neboť mi byla povědomá. Jenže budila respekt, takže jsem si netroufl. 

     Domníval jsem se, že zastavíme ve čtvrtém patře, ale výtah stoupal dál, až jsme se ocitli na půdě, a nakonec zastavili ve věži. Ve čtvercovém prostoru nebylo nic kromě oken na čtyři strany, ale čekal tam na nás člověk, kterého ta impozantní žena nazvala prostě mužem. Řekla pak, že se s námi musí rozloučit, ale muž mě provede prý stejně spolehlivě jako ona.

     Došlo mi, že průvodce budu potřebovat, když jsme opustili věž. Nevyšli jsme z ní na střechu, jak by se dalo předpokládat, nýbrž do jakési kavárny eliptického tvaru. Po obvodu velká okna, u každého box s polstrovanými lavicemi pokrytými kůží a stolem s růžovým mramorem. Hosty tvořili samí vládci, vůdci, politici, vojenští hodnostáři a umělci, kteří měli společné hlavně to, že ve skutečnosti dávno nežili. Jsem v nějaké jiné dimenzi, nebo co? napadlo mě.

     Muž mi je začal postupně představovat: indickou ministerskou předsedkyní Indiru Gándhíovou, německého kancléře Willyho Brandta, íránského šáha Rezu Pahlavího, prezidenta Jižního Vietnamu Nguyêna Văn Thiêu, pákistánského premiéra Zulfikára Alí Bhutta, izraelskou ministerskou předsedkyni Goldu Meirovou, řeckého premiéra Andrease Papandreua, amerického režiséra slavných hororů Alfreda Hitchcocka…

     „O co tady jde?“ obrátil jsem se na muže. „To jsou nějací dvojníci slavných lidí?“

     „Vydržte a situace se vyjasní,“ uklidňoval mě a pokračoval v představování.

     V dalších boxech seděli etiopský císař Haile Selassie I., prezident Palestinské autonomie Jásir Arafat, vietnamský generál a státník Võ Nguyên Giáp, světově proslulá španělská aristokratka Cayetana Fitz-James Stuart, 18. vévodkyně z Alby, čínský komunistický vůdce Teng Siao-pching, americký zpěvák, tanečník, hudebník a herec Sammy Davis mladší, libyjský vůdce Muammar al-Kaddáfi, portugalský premiér Mário Soares, italský filmový režisér Federico Fellini.

     Nakonec si muž nechal šíitského vůdce protišáhovské revoluce v Íránu ajatolláha Rúholláha Chomejního, který znenadání řekl: „Islám stanovuje pro všechny dospělé muže, nejsou-li neschopní nebo nezpůsobilí, povinnost připravit se na dobývání zemí, aby nařízení islámu byla nastolena ve všech státech světa.“

     On tedy mluvil dál, ale já jsem ho už neposlouchal, protože mi začalo svítat, co se děje. Zvláštní a nesourodou společnost někdejších celebrit v surrealistické kavárně na střeše mého rodného domu tvořily světové osobnosti, jež poskytly interview slavné a uznávané italské novinářce a spisovatelce Orianě Fallaci. 

     „Promiňte, ale nejste náhodou Alexis Panagulis?“ zeptal jsem se muže.

     „Vy jste mě poznal?“ divil se.

     „Nepoznal, to bych ani nemohl, protože jsem vás nikdy neviděl, ale dal jsem si to dohromady. Vím o vás, že jste byl představitel řeckého demokratického odboje a životní láskou Oriany Fallaci. Z vaší tragické smrti se prý nikdy zcela nevzpamatovala a příběh vaší lásky vylíčila ve své krásné knize nazvané Muž.“

     „Je to tak,“ přikývl. „Tak vidíte, že už jste všechno pochopil.“

     „To nevím. Vlastně jsem nepochopil nic. Hlavně nechápu, jak je vůbec možné, že s vámi mluvím, ačkoli už nežijete, že vidím mrtvé lidi jako živé a nezdá se mi to divné.“ 

     „Opravdu netuším,“ řekl a jeho slova působila pravdivě.

     „Dáma, která mě k vám přivedla, byla vážně paní Fallaci?“ ujišťoval jsem se.

     Souhlasně se usmál a já jsem pocítil vzrušení. Uvidím ji ještě? ptal jsem se pouze v duchu, jelikož jsem nechtěl dát najevo dychtivost, abych nezaplašil šanci setkat se s ní znovu, s ženou, jejíž práci, odvahu a sílu už dávno obdivuji.

     Florenťanka Oriana Fallaci. Vzpomínal jsem, co všechno jsem se o ní během let dověděl. Na žurnalistice nám říkali, že ona jako jediná dokázala v rozhovoru přimět režiséra Federica Felliniho, aby vyjádřil své politické názory. Rozhovory byly vůbec její parádní disciplínou, z mocných neměla strach, jednala s nimi bez respektu, jako rovný s rovným. Připravovala se na interview důkladně. Byla schopná klást Goldě Meirové, Henrymu Kissingerovi či Jásiru Arafatovi velmi nepříjemné otázky.

     Přerušil jsem vzpomínání a zeptal se Alexise, proč mezi lidmi v kavárně nejsou americký diplomat a ministr zahraničních věcí Henry Kissinger, zakladatel polských odborů Solidarita Lech Wałęsa, či tibetský dalajláma Tändzin Gjamccho. Paní Fallaci s nimi přece také dělala rozhovory a významem se ostatním, které mi představil, jistě vyrovnají. Panagulis mě upozornil, že ti jsou ještě naživu a pak mě nechal vzpomínat zase na Orianu Fallaci.

     Kissingera zaskočila otevřeným míněním, že ve Vietnamu vedou špatnou válkou a že ji prohrají, Meirové předpověděla obrovské problémy na území okupovaných Izraelem po válce v roce 1967. Arafat měl po setkání s Fallaci říct, že mu tu ženu už nikdy nemají vodit na oči.

     Dostala se také jako jediná žena novinářské profese k ajatolláhovi Chomejnímu. Na audienci si musela sice vzít čádor, ale to jí nezabránilo, aby mu kladla velice ostré otázky. Po smrti Oriany prý její sestra Paola ironicky glosovala, že dojetí mnohých lidí skrývá uspokojení, že se již nebudou muset měřit s její nesmlouvavou otevřeností a odvahou.

     Oriana Fallaci byla i válečná zpravodajka, jedna z nejlepších mezi muži i ženami, opravdu nezávislá, která popisovala otevřeně, co viděla. Od roku 1967 vystřídala řadu válečných front. Dostala se do Vietnamu, Saúdské Arábie, Libye, Jordánska, Kuvajtu, Libanonu, Pákistánu, Indie, Bangladéše či Íránu. Sledovala americkou válku ve Vietnamu, jezdila často do Řecka, kde vládli pučističtí černí plukovníci.

     Byla ateistkou v katolické Itálii a kritizovala Vatikán. Zároveň byla antikomunistkou a kritičkou feminismu. Vlastní zkušenosti ji dovedly k přesvědčení, že jakýkoli dialog s islámskými zeměmi je nemožný. Po teroristických útocích 11. září 2001 v New Yorku se ve svém názoru jen utvrdila. Papeži Benediktovi XVI. prý potvrdila své mínění, že je srážka s agresivním islámem nevyhnutelná a snaha se s ním dohovořit za každou cenu bude podle ní druhá strana považovat za slabost.

     Náhle jsem z boxu, kde seděl Chomejní, zaslechl slova, která zněla jako doklad pravdivosti smýšlení Oriany Fallaci. 

     Ajatolláh řekl: „Alláh nestvořil člověka proto, aby si užíval. Záměr stvoření byl ten, aby lidstvo bylo podrobeno zkoušce skrze strádání a modlitbu. Islámský režim musí být vážný ve všech oblastech. V islámu neexistují žádné vtipy. V islámu neexistuje žádný humor. V islámu neexistuje žádná zábava. V ničem, co je vážné, nemůže být zábava ani radost.“

     „Vy jste ale chtěl vidět byt, kde jste po narození žil,“ řekl znenadání Panagulis.

     Souhlasil jsem, a tak jsem se vrátili do věže a výtahem sjeli rovnou do našeho dávného bytu. Opět jsem spatřil otce i matku. Také dědu, jak sedí apaticky v kuchyni u rádia. To už se u něj rozvíjela Alzheimerova nemoc. Neměl jsem příležitost ho moc poznat, neboť umřel v mých šesti letech a poslední půlrok života strávil v ústavu.

     Děda býval inspektorem na dráze, dokonce vrchním inspektorem. Také maloval a měl velký dům v Příbrami. Nechal jej opravit, aby ho na konci druhé světové války prodal, penězi z prodeje uhradil dluh za opravu a zbytek uložil na knížku, kde zůstaly na věky na vázaném vkladu. Jenže děda o majetek nestál. Tuto vlastnost předal také otci a částečně i mně.

     Když děda působil v Košicích, poznal tam babičku, která měla o patnáct let méně než on. Babička byla moudrá a energická žena, miloval jsem ji a ona se mi věnovala, ale také umřela mladá. Do Košic se dostala z Vídně, kam se její rodina přestěhovala z vesnice u Prahy, neboť tam její otec dostal práci. Můj praděda byl totiž z nalezince, kde se také seznámil s mou prababičkou. Z Vídně do Košic zamířila rodina rovněž kvůli práci. 

     Babička se tam provdala za dědu, narodil se jim můj otec, a když přišel rok 1939, s ním okupace českých zemí nacistickým Německem a vznik Slovenského státu, musela se celá rodina z Košic fofrem vystěhovat do protektorátu. Válku všichni přežili v Pardubicích u pradědova známého a po osvobození dostal děda od dráhy byt v domě, kde jsem se narodil já, a jejž jsem právě navštívil. Kruh se tak téměř uzavřel. Pokud si však představím trasu Praha–Vídeň–Košice–Pardubice–Praha, připomíná spíš elipsu.

     Jak jsem nad tím přemítal v bytě, který byl mým prvním domovem, vzpomněl jsem si opět na Orianu Fallaci. Ta se narodila v roce 1929 ve Florencii. Její rodina chovala nechuť k fašistické diktatuře. Dověděl jsem se o ní, že ji její otec v roce 1944, kdy se německá vojska stahovala před Spojenci, vysílal jako spojku na nebezpečné cesty k oddílům odboje. Snad proto Orianu nebezpečí v pozdějších letech neděsilo.

     Teď se znenadání objevila v našem dávném bytě a řekla mně a Alexisovi, že je už třeba jít. Sjížděli jsme dolů proskleným výtahem a z ochozů v patrech nás pozorovali všichni ti slavní, významní a mocní lidé, které jsem viděl v kavárně. 

     O co všechno ve svých životech usilovali, co všechno dokázali, co napáchali, v jejich době se kolem nich točil svět, lidé k nim vzhlíželi s nadějemi, obavami, hrůzou i vztekem, umělci mezi nimi přinášeli lidem radost a snad i poučení. A teď už nejsou. Co po nich zůstalo? 

     Vzpomněl jsem si na Krylovy verše: „Je prodej a je koupě, kdo vlastní, prodává, kdo nemá, mlčky platí, nakonec oba ztratí, a ten, kdo vyhrává, je čas.“ Karel Kryl byl člověkem, který mi svou otevřeností a nesmlouvavostí připomínal Orianu Fallaci. Jak jsem odcházel, ohlédl jsem se po ní, ale už tam nestála. Zato v chodbě jsem si všiml jednoho zapomenutého zrcadla, v němž se odrážela minulost.

     Zase jsem se ocitl na ulici a vrátil se do všedního dne i světa a řekl si, kdoví co se mi to pod vlivem návštěvy rodného domu zdálo. Vidinou byla nejspíš i scéna, kterou jsem právě spatřil. Za volant auta u chodníku nasedal muž, který mi před tím otevřel dveře, na sedadle spolujezdce seděl dalajláma a na zadních sedadlech Lech Wałęsa a stařičký Henry Kissinger. Ptát se, kam jedou, by bylo nejspíš stejně pošetilé, jako se snažit uhádnout, kam mířím já. 

 

https://kvaj.blogspot.com  

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

04.08.2020 10:12:06dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Ty Fallaci znáš, ale obecně známá u nás není. S Ivou a Denisem uvidíme.

04.08.2020 09:16:21dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

O Fallaci jsem četla, znala jsem ji, podařil se jí nejeden "husarský" kousek.

Ivu a Denise bych dala k ledu a psala o tom, co dobře znáš z novinářské praxe, ale ty jsi autor:-)

03.08.2020 23:50:36dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Děkuji, Irenko. Detailní popis domu - nešlo mi ani tolik o tempo příběhu, jako spíš o to, abych čtenáře přesvědčil, že je dům nějak tajemný, takže se v něm může odehrát příběh, v němž se míchá realita s iracionálnem a sněním. Pokud jde o ta jména, tak k dokreslení významu Fallaci by pár z nich jistě stačilo, ale mě se jednalo i o pestrost skladby lidí, kteří "utvářeli" dějiny v určitém časovém úseku i kvůli nim samotným. Překvapení - sázel jsem na Fallaci, která je sama o sobě překvapivá, neboť ji tady málokdo zná.

Neboj, Iva a Denis se ještě vrátí. :-)

03.08.2020 15:48:171 tipů dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

kvaji, tohle se ti z mého pohledu skutečně velmi povedlo. Námitku mám k popisu domu, je dost detailní. Tím jako by příběh ztrácel tempo, i osobností v hledáčku novinářky je tu jmenovaných celkem dost, pro ilustraci jejího významu v žurnalistice by snad stačilo vybrat jich několik. Papeže bych tam už nedávala:-) Trochu mi vadí, že lze docela snadno, bez pořádného překvapení vysledovat, oč se v povídce jedná /přenos v čase atd./, možná by to šlo ještě tutlat a pak najednou...

Určitě zajímavější a životnější než pseudofilosofické dialogy /pro mne těžko uvěřitelných/ "romantických postav" z předchozích tvých děl.

01.08.2020 19:47:34dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Děkuji, Přemku. Moc lehké to pro mě nebylo, aby ty reálné postavy lehce vpluly do vyfabulovaného děje. Nicméně mě to ohromně bavilo psát, takže to nepovažuji za práci. V této souvislosti jsem si vzpomněl na Kerouaca, jak tvrdil, že román Na cestě napsal během 17 horčných dní a noci a že protahoval roli papíru psacím strojem, což jistě zní efektně, ale skutečnost byla prý taková, že to psal tři roky a dělal v tom spousty škrtů a přepisů. Samozřejmě to na kvalitě díla nic nemění.

01.08.2020 16:30:191 tipů dát kritice tiplastgasp

Něco podobného jsem dosud nečetl, jak co do formy, tak hlavně do obsahu. Pro mě to představuje ohromnou práci. Žurnalistku Fallaci jsem neznal, ale všechny postavy a dějové souvislosti znám dobře (pamatuji asi již moc), obdivuji souslednost a jejich lehké, stručné uvedení do vyfabulovaného příběhu. Nominace vskutku zasloužená.

01.08.2020 14:53:33dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Ano, jsem pro.

01.08.2020 14:46:17dát kritice tipK3

Jardo, nominoval bych do PM, jsi-li pro.

31.07.2020 18:32:59dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Fallaci u nás není obecně známá. Moc toho od ní do češtiny přeloženo nebylo. V žurnalistice je ale nepominutelná. Obohatila novinářskou teorii v oblasti reportáží z bojišť a především v oblasti interview. Existuje například zásada, že ač je rozhovor autorským dílem toho, kdo se vyptává, jeho osobnost má být v samotném interview potlačená, stejně jako okolnosti rozhovoru. Například je chybou psát - sešli jsme se v kavárně Slavie, posadili se ke stolku v rohu, XY si dal capucino a já turka..., protože to není důležité. Fallaci toto ve všech směrech porušila třeba v rozhovoru s Fellinim, jenže ona s ním při interview cestovala z Říma do Londýna, odtud do New Yorku a odtud do Holywoodu a u jídla, kterým ho správně nalaďovala z něj páčila jeho politické postoje, takže to prostředí tam perfektně hrálo a ona sama byla důležitou aktérkou děje.

31.07.2020 16:03:07dát kritice tipK3

Rozvíjíš a já si rozšiřuji díky tobě obzory o tak slavnou novinářku, kterou jsem neznal.

31.07.2020 11:04:50dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Díky, Karle. Snažil jsem se, aby dům lákal svým tajemstvím. Nějaký čas mi to spolklo probrat se těmi lidmi, ale prácí bych to nenazval. Gándhí by byl dobrý, ale v povídce jsou jen lidi, s kterými Oriana dělala rozhovory. Důležitá je pro mě hlavně Oriana Fallaci, velká a úchvatná osobnost. Nejnáročnější pro mě bylo vybrat jen něco z jejího úžasného života. Byl mimořádný jako ona sama.

Pokud by tento můj text byl nejlepší, který jsem kdy napsal, bylo by to skvělé, protože by to znamenalo, že se v tomto směru ještě rozvíjím.

31.07.2020 08:30:591 tipů dát kritice tipK3

...a nezdá se mi to divné. /se/

To mě velmi zaujalo, Jardo. Už začátek je poutavý a hezky vtáhne do děje. Docela bych se po tom tajemném domě prošel s tebou, abych ty osobnosti dějin spatřil na vlastní oči a některé třeba i oslovil. Takové výlety mě velmi oslovují. Nevím kolik ti to dalo práce, jako novináři asi tolik ne, ale přece je výčet státníků úctyhodný. Trochu mi tam chyběl samotný Gándhí, kterého jsem vždy obdivoval, i když ho zastoupila Indíra. Je to asi pro tebe důležitý text, že? Já bych řekl, že jeden z nejlepších, ne-li nejlepší, co jsi napsal.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.