Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 440 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+11 neviditelných
Cesta na konečnou
datum / id31.07.2020 / 509649Vytisknout |
autorStargazer
kategoriePovídkyDalší dílo autora
témaPsychologické
zobrazeno81x
počet tipů3
v oblíbených0x
Prolog

Pravá pouť by neměla mít cíl. Pravou pouť by měl člověk vykonat sám. Obě tyto zásady jsem porušil, ale zároveň jsem zachoval ten princip nejvyšší - vymyslel jsem si pouť svoji vlastní...

Cesta na konečnou

            Bláhová představa, že se za devatenáct zlotých dá v centru Varšavy slušně přespat, vzala za své ihned, jakmile jsme překročili práh sjednané ubytovny. Místnost plná patrových postelí, narvaná námezdními dělníky od Charkova po Nairobi, zapáchala způsobem, z nějž by se pozvracel i nejotrlejší vágus v parku před centrálním nádražím. Plán zpít se do stavu, kdy bude v našem squatu možno zamhouřit oka, se ukázal jako naivní, a tak po několika nekonečných hodinách marného převalování v posteli zavěšujeme krosny na ramena a čtyřiadvacátého července ve čtyři ráno dáváme hostelu sbohem. Co to jen musí být za stav, že člověk přestane sám sobě smrdět a neuvědomuje si, že žije jako pes?

            Cesta prázdnými ulicemi noční Varšavy má něco do sebe. Metropole, která více než kterékoli jiné evropské město nese na svých bedrech tíhu dvacátého století, dnes z urbanistického hlediska připomíná nesourodý architektonický koktejl. Zdi někdejšího ghetta musely ustoupit fast foodům, bankám a obchodním domům, jako památka na ně zbyl jen fragment o rozměru patnácti metrů čtverečních a linie vyznačené v chodníkové dlažbě. Slavné Varšavské povstání připomíná muzeum a několik ne úplně ohromujících památníků. Jako houby po dešti rostoucí supermoderní výškové budovy kontrastují s ruinami starého židovského města a pozůstatky socialistické kultury, až mezi nimi majestátní, 231 metrů vysoký Palác vědy a kultury, působí jako chudý příbuzný. Pod nemilosrdnými zobáky stavebních jeřábů se historické město mění v modro-skleněné peklo.

Severovýchodně od Varšavy vplouváme do nekonečných lánů březovo-borových hájů. Celý svůj život si neseme na zádech, odkázáni jen sami na sebe. Těmito písčitými cestami kdysi pochodovala půlmilionová Napoleonova armáda při tažení do Ruska. Těmito lesy šla historie - pohříchu však ne jen jedenkrát. Míjíme roztahané vesničky, s nezvykle velkými domy, budovanými daleko od sebe, novostavbami vsazenými přímo mezi stromy v lese. V jejich zahradách staré dřevené kříže a madony, sochy Panny Marie. Tolik vytoužený chládek nacházíme v krásných polských kostelech, vůně dohořelých svící a kadidla mě na pár chvil vrací do nejšťastnějších dob mého dětství. Vzpomínám na nedělní rána u babičky, Studio kamarád, Jů a Hele, Kačeří příběhy, vaječná omeleta s kečupem a cesta na mši. Pravidelně se opakují ulice Napoleońska, ulice Armii Krajowej, ale v žádné vsi ani městečku nechybí ulice Jana Pavla II. Jak asi musí vypadat život člověka, aby se na konci své cesty stal světcem?

„Skąd się tu wziąłeś?“ vrhá s k nám nachmelený důchodce, čekající na návsi před obchodem na cokoli, co vytrhne jeho život ze stereotypu.

„Jdeme pěšky z Varšavy,“ dosedám vyčerpaně na lavičku.

 „Ó, siedemdziesiąt kilometrów? Pieszo? I będziesz tutaj spać?“ diví se domorodec a zve nás na pivo. Neodmítáme, ale nakonec pivo platím já.   

„Ne, máme stan. Přespáváme různě v lese nebo u řeky, kde se dá,“ vysvětluji pak mezi loky chladivého zázraku.

„Czy jesteś Ukraińcy?“

„Ne, Češi.“

„Czesi? Ale i tak jesteś dobry,“ snaží se neobratně skrýt lehké zklamání. Zdá se, že Poláci nás mají rádi asi tak, jako my máme rádi je.

Vzájemně se představujeme a během půlhodinové siesty nám Arkadiusz převypráví historii městečka. Kdysi to byl prosperující třítisícový Kamieniec, než ho Němci za druhé světové války pro jistotu hned dvakrát vypálili a obrousili na dnes šestisethlavý Kamieńczyk. Já mu na oplátku prozrazuji smysl naší cesty.

„Jurek, ty chłopak dobry!“ loučí se s námi opakovaným objetím a po desátém stisku ruky nás posílá prohlédnout si pozůstatky Napoleonova mostu.

Narážíme na značky se žlutou mušlí hřebenatkou, což signalizuje, že nějaký čas kopírujeme svatojakubskou cesty do Santiaga de Compostela. Opouštíme borové lesy a čeká nás čtyřicet kilometrů povodím Bugu, řeky tvořící hranici Polska s Ukrajinou i Běloruskem, zpoza níž doputovaly v 6. století do střední Evropy slovanské kmeny. Je tedy naše cesta návratem ke kořenům?

Možnost okoupat se po třech dnech v řece přichází jako dar z nebes. Plaveme nazí v životadárné vodě a já se cítím blažený. Myju propocené, unavené tělo a po třech dnech se na chvíli zase cítím jako člověk. Po nocích v lese tentokrát táboříme u řeky, kde večer všude okolo planou na obou březích rybářské ohně. Nasávám vůni pečených ryb a hned je mi zase deset. Jsem na dovolené s rodiči na Slnečných jazerách a opékáme sledě. Dlouho do noci zůstáváme sedět před stanem u ohniště a pozorujeme pozvolna zapadající temně oranžové slunce.

Už dávno jsme zapomněli, jaký je to pocit považovat koupel v řece za nebývalý komfort. Muset počítat každý hlt z lahve, aby bylo za pár hodin ještě co pít, dávkovat si pečlivě stravu, když nákup je v nedohlednu. Nemít se v polích kde skrýt před deštěm, kde se osušit, ohřát, kde se vyspat. Propocená kůže, do krve rozežraná od komárů, se lepí k oblečení. Zapáchající člověk začíná být sám sobě odporný. Samozvaný pán tvorstva se musí zase jednou sklonit před matkou přírodou. Vyhladovělé tělo vylučuje hutně žlutou moč. Organismus se zbavuje všeho nechtěného. Hlava se vyprazdňuje. A možná že i duše se očišťuje. Pouť je cesta k pokoře.       

Ráno pokračujeme po dlouhém násypu kolem Bugu. Čeká nás posledních dvacet kilometrů. Na levé straně mohutné koryto řeky plné krotkých čápů, rozvážně nakračujících mezi rákosem s čibuky a žlutými diviznami. Léta jsem nespatřil ve volné přírodě lišku, teď hned několikrát. Po pravé ruce se v mokřadech rozprostírají rozlehlé pastviny zemědělských farem, kam člověk dohlédne jen ohrady s dobytkem, farmáři sklízející seno a staré dřevěné stodoly.

Loučíme se s řekou a závěr cesty nás vede zpět do hloubi borových lesů, kde je skryt a kde měl navždy zůstat zapomenut cíl naší cesty. Některá místa prý vyzařují energii. Nevím, jestli je to pravda, ale místní tvrdí, že když se koncem léta začnou vypařovat okolní lesy, je ve vzduchu cítit nahořklý pach spáleného masa. Po podzimních deštích zase z rozmočeného mechu prosakuje hniloba a rozklad. Něco prý stále přebývá v těch stromech. Treblinka, vyhlazovací tábor, v němž bylo na ploše 600 x 400 metrů během jediného roku zabito a v hromadných hrobech pohřbeno nebo spáleno přes 900 tisíc lidí.

„Jak mogli toto zrobić? Czy można to powtórzyć?“ šeptá si u památníku, vystavěného záměrně na způsob jeruzalémské Zdi nářků, párek mladých polských turistů, když společně zapalujeme svíce.

Jak to mohl někdo udělat? A může se to opakovat? Vždycky se jen tak trpce pousměju těmto kýčovitým otázkám, jak vytrhnutým ze školních osnov občanské výchovy. No samozřejmě že se to může opakovat! Stačí jediný pokyn a hned zítra budeme my sami horlivě házet živé děti do ohně. Náš stádní pud a strach vzepřít se jakémukoli rozkazu nám nedovolí se ani zamyslet, jestli není na našem konání něco zvráceného. „Osud a odvaha jsou označení pro jeden pojem,“ napsal v osmnáctém století německý básník Novalis. A nám chybí i ta elementární odvaha jednat podle vlastního svědomí, mít vlastní názor a svoji vlastní hlavu, postavit se za svou pravdu. Za pár let pak budeme v Norimberku na svoji obhajobu vykřikovat: „Jsme nevinní. Byl to rozkaz, museli jsme to udělat, taková byla tenkrát doba. Vždyť nešlo neuposlechnout.“

I dnes žijeme s pocitem, že jsme jen pasivními, bezvýznamnými součástkami systému. Pořád jeden druhému smrdíme - a dokonce možná víc než tenkrát ve dvaačtyřicátém. Nikdy nepůjdou definitivně smazat rozdíly mezi národy, mezi kmeny, pohlavími, rasami. Je bláhové se domnívat, že něco změníme tím, že slovo černoch začneme psát s velkým „Č“ na začátku, že začneme cikána navzdory jeho vůli nazývat Romem, že z kin budeme stahovat filmy, které nejsou dostatečně rasově vyvážené nebo že budeme bořit sochy významných lidí, kteří se provinili jen tím, že se nenarodili dost barevní. Těmito kroky naopak jen rozdmýcháváme v lidech pocit absurdity současného světa, kterému mnozí dnes už jen těžko dokážou rozumět, cítí se zrazeni, opuštěni a čekají na hlas, který je z toho chaosu vyvede. A jak toho se toho dá snadno využít, to už známe z dějin.

„Jeď do Treblinky, měj oči otevřené, napni sluch, zadrž dech a poslouchej hlasy, které vychází z každého zrnka země. Jeď do Treblinky, čekají tam na tebe, generace za generací, nenechávej je tam o samotě,“ recituje na železniční rampě mladá dívenka Halina v mém snu. Probouzíme se časně na jehličí oroseného lesa. Není moc lidí, co přespalo v Treblince, a ráno odcestovalo vlakem domů. Na peróně odkládáme po pěti dnech bílé březové hole s oblýskanými rukojetěmi, jež nás provázely celých sto deset kilometrů pěší pouti. Třeba poslouží dalším poutníkům, co přijdou po nás. Snad si je někdo naláme na oheň, aby se krapet ohřál.

            Ale taky jsme možná společně s nimi odložili i něco víc…




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

04.08.2020 16:13:38dát kritice tipK3

Jistě že rozdíly vidíme, nejsme barvoslepí. Ale to jsem nechtěl říct. Národnostní nesnášenlivost vždycky vyvolávají jedinci, kteří strhnou ostatní. Já nejsem naivní a vím jaká hrůza byla třeba ve Volyni. Ale vždycky to vyvolávají jednotlivci. Jsou bohužel i tady, jak sis určitě všiml.

04.08.2020 15:46:571 tipů dát kritice tipStargazer

V příští povídce se na to zaměřím :-) Minimalismu se musím ještě učit. Rád se dotýkám hlubších věcí.

04.08.2020 15:43:34dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Méně je obvykle více, třeba by to čtenáři mého typu:-) jako obraz poutníka zcela stačilo.

04.08.2020 15:38:57dát kritice tipStargazer

To Ti moc děkuji za kompliment...

Mně to asi nestačilo, já mám nutkavou představu (což může být někdy na škodu), že ze všeho musím vyždímat i něco navíc :-)  

04.08.2020 15:31:10dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Motiv cesty se mi v tvém podání zdá velmi pěkný.

04.08.2020 15:29:16dát kritice tipStargazer

Díky za TIP, Goro

To téma a závěrečná úvaha jsou vyústěním mých dojmů a pocitů, když jsem sám v sobě hledal, co mi ta cesta vlastně dala. Jedno etnikum s posvěcením státu vražilo jiné etnikum. Říct si, že se to už nesmí nikdy opakovat, je stejně pokrytecké a kýčovité jako zmiňované absurdní trendy, kdy například v každém současném americkém filmu jistojistě napočítáš vždy alespoň jednoho černocha, hispánce, asiata, Inda a homosexuála - protože to nařídila politická korektnost. :-(           

 

04.08.2020 15:17:56dát kritice tipStargazer

K3, díky za koment.

Můžeme si nalhávat, co chceme, ale ty rozdíly smazat nejdou a nikdy nepůjdou, protože jednoduše existují. Vždycky od sebe rozeznáme Rusa, Němce, Číňana, Japonce, Žida nebo muslima. Druhá věc je, jak s tím budeme nakládat, tedy tolerance, vzájemný respekt apod. Ale to jsou otřepaná klišé, do nichž jsem nechtěl ve svém textu zabředat...

Současný hyperlevičácký trend a snahy o nivelizace společnosti mi připadají úplně stejně škodlivé a nebezpečné jako rasismus samotný.

04.08.2020 15:13:50dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Souhlasím s Karlem, jak jsem ti ostatně psala. Pro mne je tam právě tahle "struna" rozezněna zbytečně. Také "pach masa".  Proč zrovna to zdůrazňovat v už tak hrůzné minulosti...?

Za ostatní text posílám tip.

03.08.2020 14:23:40dát kritice tipK3

...toho se toho dá snnadno využít...

Nepůsobí to moc jako povídka, spíš to na mě působí jako úvaha, ale to není rozhodující. Některá místopisná jména, jako třeba Treblinka, na mě tou hrůzou co mají v sobě na věky vyrytou, působí až mrtvolně chladně. Zaujal mě názor, že nelze smazat rozdíly mezi etniky a národy, s čimž nesouhlasím. Je to ale velmi těžké. Míním tak podle sebe. Je ale nutné každého ze zásady považovat za člověka. Něco jako bezejmenného nahého stejně rovného jedince. Není na lidech krásnější právě ta  skutečnst, že jsou barevní? Ona bílá je taky barva, že? Z toho pohledu je to třeba brát. Dnes jsou mi Cikáni i Romové. To píšu záměrně, protože mezi nimi jsou ještě další rozdíly a někteří ne nazývyjí záadně Cikány a jiní Romy. Dnes jsou mi všichni tihle LIDI bez rozdílu stejně sympatičtí.

01.08.2020 19:43:07dát kritice tipStargazer

Moc díky, Lastgaspe!

01.08.2020 17:04:27dát kritice tiplastgasp

Pouť rozhřešení, náročná, sebezpytná, bolestná. Bezva.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.