Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Cesta na konečnou

31. 07. 2020
7
30
728
Autor
Stargazer

Pravá pouť by neměla mít cíl. Na pouť by měl člověk vyrazit sám. Obě tyto zásady jsem porušil, ale současně jsem zachoval princip nejvyšší - vymyslel jsem si pouť svoji vlastní...

            Pravá pouť by neměla mít cíl. Na pouť by měl člověk vyrazit sám. Obě tyto zásady jsem porušil, ale současně jsem zachoval princip nejvyšší - vymyslel jsem si pouť svoji vlastní.

            Bláhová představa, že se za devatenáct zlotých dá v centru Varšavy slušně přespat, vzala za své ihned, jakmile jsme překročili práh sjednané ubytovny. Místnost plná patrových postelí, narvaná námezdními dělníky od Charkova po Nairobi, páchla způsobem, z nějž by se pozvracel i nejotrlejší vágus z parku před centrálním nádražím. Ani plán zpít se do stavu, kdy bude v našem squatu možno zamhouřit oka, nevyšel, a tak po několika nekonečných hodinách marného převalování v posteli zavěšujeme krosny na ramena a 24. července ve čtyři ráno dáváme hostelu sbohem. Co to jen musí být za stav, když člověk přestane sám sobě smrdět a neuvědomuje si, že žije jako pes?

            Cesta prázdnými ulicemi noční Varšavy má však něco do sebe. Metropole, která více než kterékoli jiné evropské město nese na svých bedrech tíhu dvacátého století, dnes z urbanistického hlediska připomíná nesourodý architektonický koktejl. Zdi někdejšího ghetta musely ustoupit fast foodům, bankám a obchodním domům. Zbyly po nich jen linie v chodníkové dlažbě a jediný dochovaný fragment. Slavné Varšavské povstání připomíná muzeum a několik ne úplně ohromujících památníků. Jako houby po dešti rostoucí supermoderní výškové budovy kontrastují s ruinami starého židovského města a pozůstatky socialistické kultury, až mezi nimi majestátní, 231 metrů vysoký Palác vědy a kultury, působí jako chudý příbuzný. Zobáky stavebních jeřábů neúprosně klovou do historického města a přetváří je v unylé modroskleněné peklo.

Severovýchodně od Varšavy vplouváme do nekonečných lánů březovo-borových hájů. Těmito písčitými cestami kdysi pochodovala půlmilionová Napoleonova armáda při tažení do Ruska. Těmito lesy šla historie - pohříchu však ne jedenkrát. Míjíme roztahané vesničky, s nezvykle velkými domy, budovanými daleko od sebe, novostavbami vsazenými přímo mezi stromy v lese. V jejich zahradách staré dřevené kříže a madony, sošky Panny Marie. Stín nacházíme v krásných polských kostelech, vůně dohořelých svící a kadidla mě na pár chvil vrací do dětství. Nedělní rána u babičky, studio kamarád, vaječná omeleta s chlebem a cesta na mši. Pravidelně se opakující ulice Napoleońska, ulice Armii Krajowej, ale v žádné vsi ani městečku nechybí ulice Jana Pavla II. Jak asi musí vypadat život člověka, že se stane světcem?

„Skąd się tu wziąłeś?“ vrhá s k nám nachmelený důchodce, čekající na návsi před obchodem na cokoli, co vytrhne jeho život ze stereotypu.

„Jdeme pěšky z Varšavy,“ dosedáme vedle něj vyčerpaně na lavičku.

 „Ó, siedemdziesiąt kilometrów? Pieszo? I będziesz tutaj spać?“ diví se domorodec a zve nás na pivo. Neodmítáme, ale nakonec pivo platím já.   

„Ne, máme stan. Přespáváme různě v lese nebo u řeky, kde se dá,“ vysvětluji pak mezi loky chladivého zázraku.

„Czy jesteś Ukraińcy?“

„Ne, Češi.“

„Czesi? Ale i tak jesteś dobry,“ snaží se dědek neobratně zakrýt lehké zklamání. Zdá se, že Poláci nás mají stejně rádi, jako máme my rádi je.

Vzájemně se představujeme a během půlhodinové siesty nám Arkadiusz převypráví historii městečka. Kdysi to byl prosperující třítisícový Kamieniec, než ho Němci za druhé světové války pro jistotu hned dvakrát vypálili a obrousili na dnes šestisethlavý Kamieńczyk. Já mu na oplátku prozrazuji smysl naší cesty.

„Jurek, ty chłopak dobry!“ loučí se s námi opakovaným objetím a po desátém stisku ruky nás posílá prohlédnout si pozůstatky Napoleonova mostu.

Narážíme na značky se žlutou mušlí hřebenatkou, což signalizuje, že nějaký čas kopírujeme svatojakubskou cestu do Santiaga de Compostela. Dojídáme se borůvkami a malinami, kterých jsou místní lesy plné. Čeká nás čtyřicet kilometrů povodím Bugu, řeky tvořící hranici Polska s Ukrajinou i Běloruskem, zpoza níž doputovaly v 6. století do střední Evropy slovanské kmeny. Je tedy naše cesta návratem ke kořenům?

Možnost vykoupat se po třech dnech v řece přichází jako dar z nebes. Plaveme nazí v životadárné vodě a cítíme se blaženě. Myju propocené, unavené tělo a po třech dnech si na chvíli připadám zase jako člověk. Po nocích v lese tentokrát táboříme u řeky, kde po obou březích planou večer rybářské ohně. Nasávám vůni pečených ryb a zase je mi deset. Dovolená s rodiči, gofry se šlehačkou a grilovaní sledi na Slnečných jazerách. Dlouho do noci zůstáváme sedět před stanem u ohniště a pozorujeme pozvolna zapadající temně oranžové slunce.

Už dávno jsme zapomněli, jaký je to pocit považovat koupel v řece za nebývalý komfort. Muset počítat každý hlt z lahve, aby bylo za pár hodin ještě co pít, dávkovat si pečlivě stravu, když obchod je v nedohlednu. Nemít se v polích kde skrýt před deštěm, kde se osušit, ohřát, kde se vyspat. Propocená kůže, do krve rozežraná od komárů, se lepí k oblečení. Zapáchající člověk začíná být sám sobě odporný. Samozvaný pán tvorstva se musí zase jednou sklonit. Vyhladovělé tělo vylučuje hutně žlutou moč. Organismus se zbavuje všeho nechtěného. Hlava se vyprazdňuje. A možná že i duše se očišťuje. Pouť je cesta k pokoře.       

Ráno pokračujeme po dlouhém náspu kolem Bugu. Čeká nás posledních dvacet kilometrů. Na levé straně mohutné koryto řeky plné krotkých čápů, rozvážně nakračujících mezi rákosem s čibuky a žlutými diviznami. Léta jsem nespatřil ve volné přírodě lišku, teď hned několikrát. Po pravé ruce se v mokřadech rozprostírají rozlehlé pastviny zemědělských farem. Kam člověk dohlédne, jen ohrady s dobytkem, farmáři sklízející seno a staré dřevěné stodoly.

Loučíme se s řekou a závěr cesty nás vede zpět do hloubi borových lesů, kde je skryt a kde měl navždy zůstat zapomenut cíl naší cesty. Některá místa prý vyzařují energii. Nevím, jestli je to pravda, ale místní tvrdí, že když se koncem léta začnou vypařovat okolní lesy, je ve vzduchu cítit nahořklý pach spáleného masa a po podzimních deštích z rozmočeného mechu prosakuje hniloba a rozklad. Něco prý stále přebývá v těch stromech v Treblince, vyhlazovacím táboře, v němž bylo na ploše 600 x 400 metrů během čtrnácti měsíců zabito a v hromadných hrobech pohřbeno nebo spáleno přes 900 tisíc lidí.

„Jak mogli toto zrobić? Czy można to powtórzyć?“ šeptá si u památníku, vystavěného na způsob jeruzalémské Zdi nářků, párek mladých polských turistů, když společně pietně zapalujeme svíčky. Člověku se křiví ústa do trpkého šklebu při těchto pokryteckých frázích, jak vytržených ze školních osnov občanské nauky. No samozřejmě že se to může opakovat! Jsme snad dnes v něčem jiní? Stačí jediný rozkaz a hned zítra budeme my sami horlivě házet živé děti do ohně. Náš stádní pud a strach vzepřít se sebenesmyslnějšímu pokynu shora nám nedovolí se zamyslet, jestli naše činy nejsou zvrácené. Chybí nám základní odvaha jednat podle vlastního svědomí, mít vlastní názor a svou vlastní hlavu, riskovat pro svoji pravdu. S odstupem let pak budeme v Norimberku na lavici obžalovaných srdceryvně vykřikovat: „Jsme nevinní! Byl to rozkaz, museli jsme to udělat, taková byla tenkrát doba. Vždyť nešlo neuposlechnout…“

I dnes žijeme s pocitem, že jsme jen pasivními, bezvýznamnými součástkami systému. Pořád jeden druhému smrdíme - a dokonce možná víc než tenkrát ve dvaačtyřicátém. Nikdy nepůjdou definitivně smazat rozdíly mezi národy a kmeny, mezi náboženstvími a rasami, mezi lidmi jako takovými. Je bláhové se domnívat, že něco změníme tím, že slovo černoch začneme psát s velkým „Č“ na začátku, že začneme cikána navzdory jeho vůli nazývat Romem, že z kin budeme stahovat filmy, které nejsou dostatečně rasově vyvážené nebo že budeme bořit sochy významných lidí, kteří se provinili už tím, že se nenarodili dost barevní. Těmito kroky naopak jen rozdmýcháváme v lidech pocit absurdity současného světa, kterému mnozí dnes už jen těžko dokážou rozumět, cítí se v něm ztraceni a vyhlížejí hlas, který je z toho chaosu vyvede a vrátí životu řád.

Probouzíme se časně na jehličí oroseného lesa. Není moc těch, co přespali v Treblince, a ráno odcestovali vlakem domů. „Jeď do Treblinky, měj oči otevřené, napni sluch, zadrž dech a poslouchej hlasy, které vychází z každého zrnka země. Jeď do Treblinky, čekají tam na tebe, generace za generací, nenechávej je tam o samotě,“ pobrukuje si nahlas mladá židovská dívenka na nádražní lavičce. Po pěti dnech odkládáme na peróně bílé březové hole s oblýskanými rukojetěmi, jež nás provázely celých 110 kilometrů pěší pouti. Už je nebudeme potřebovat. Třeba poslouží poutníkům, co přijdou po nás. Snad si je někdo alespoň naláme na oheň, aby se v noci zahřál.

            Možná jsme ale společně s nimi odložili i něco víc…


30 názorů

8hanka
před 9 měsíci
Dát tip

Mna tvoja put celkom pohltila, mala som pocit, ze kracam s vami..  obdivujem putnikov, ktori veria, ktori vedia...tvoje uvahy su mi blizke, casto si kladiem otazky, preco je v cloveku tolko zla, preco chce selektovat, rozhodovat o zivote inych..  ako siedmacka som bola so skolou na trojdnovom vylete - Zakopane, Velicka a Osviedcim...roky som mala hrozne sny, vracala sa v nich do tabora, citila pach nasladleho dymu,  videla kopy detskych topanociek, bariel...fotografie vychudnutych postav s ocami plnymi bolesti...prepac, vzdy sa pytam, preco to vsetko Boh dopustil a stale nechava cloveku slobodnu volu...


Stargazer
23. 08. 2020
Dát tip

Moc díky, Bixley, že to tak vnímáš!


bixley
23. 08. 2020
Dát tip

Já to vnímám jako zvláštní druh reportáže, který mě neobyčejně upoutal. Líbil se mi druh cestování - pěšky, a spaní ve stanu a líčení všech pocitů, které s tím souvisejí. Já osobně bych na podobná místa jako Treblinka nejela. Ale líbilo se mi zamyšlení o rozdílech mezi lidmi.

Nikdy nepůjdou definitivně smazat rozdíly mezi národy a kmeny

Myslím, že to je pravda. Celá staletí se bojuje za emancipaci černochů a různých národů, ale způsob myšlení v lidech pořád přetrvává.


Stargazer
20. 08. 2020
Dát tip

Díky, Arwen

Také mi vadí ten diktátorsky prosazovaný tlak na to, abychom tuto UTOPII stejnosti bezvýhradně přijímali. A její prosakování do společnosti je zřetelné a škodlivé. V tom je pointa mé cestovní reportáže.


Hezky popsaná pouť, zajímavý styl i zmyšlení se.

Každý od poutě něco čeká, ač si to třeba nepřipouští, a většinou také něco dostane. Mnohdy něco jiného, než očekával.

Trend poslední doby, kdy se říká: "všichni jsme stejní", se mi nelíbí. Nejsme stejní, jsme rozdílní a různí a to je právě to, co je dobře. Co by nás mělo posilovat a obohacovat. Ženy, muži, všechny rasy i národy jsou rovnocenné a rovnoprávné, ale ne stejné. Byla bych ráda, kdybych se dožila doby, kdy si to uvědomí drtivá většina lidí.

Cestu do Treblinky, nebo Osvětimi, bych jednou také ráda vykonala. Zatím ale asi nenastala vhodná doba. Možná jednou nastane.

Tobě každopádně patří dík za příjemný čtenářský zážitek.


Stargazer
19. 08. 2020
Dát tip

Díky, Lakrove. Člověk tak nějak popisuje, co sám prožívá a vstřebává. Napsal jsem to proto, že jsem si chtěl dát dohromady své pocity a dojmy nasbírané během cesty. A možná snad i někoho inspirovat.   


Lakrov
19. 08. 2020
Dát tip
Čte se to dobře, ačkoli si po celou dobu čtení pokládám otázku, proč to bylo napsané. Odpověď na tu otázku přřichází až při čtení závěrečného odstavce, oblasňujícího cíl oné pouti. Dobře napsaný cestopis zachycující zvláštně pojatou cestu. Tip.

Luzz
13. 08. 2020
Dát tip

jinak k tomu textu... já nevím, je to takové tvoje typické jakože oduševnělé psaní... příliš doslovné a "okrášlené" tvými moudry a postřehy... plus to množné číslo (žijeme s pocitem..., chybí nám odvaha) - to má být jako apel nebo tak něco? 

jinak ten motiv - pouť, utrpení - proč ne, osnova toho vyprávění není špatná, ale takto zpracované mě to neoslovuje.

 


Stargazer
13. 08. 2020
Dát tip

Ale sociopati v internetových diskuzích mě nebaví.


Luzz
13. 08. 2020
Dát tip

stargazere, sociopati, psychopati a další ujetí jedinci jsou náhodou skvělej námět na povídky! v kvalitní literatuře jich najdeš plno!


Stargazer
13. 08. 2020
Dát tip

Ne, sociopati si literární ztvárnění nezasluhují.


Stargazer
13. 08. 2020
Dát tip

Že mezi námi žije víc sociopatů, než se předpokládalo.


Stargazer
13. 08. 2020
Dát tip

Ano, hluboce zkoumám duše frustrovaných lidí, kteří cíleně vyhledávájí konflikty na svobodném literárním serveru, aby tak zakryli svoji tvůrčí impotenci, místo aby svůj čas věnovali něčemu pozitivnějšímu.        


K3
04. 08. 2020
Dát tip

Jistě že rozdíly vidíme, nejsme barvoslepí. Ale to jsem nechtěl říct. Národnostní nesnášenlivost vždycky vyvolávají jedinci, kteří strhnou ostatní. Já nejsem naivní a vím jaká hrůza byla třeba ve Volyni. Ale vždycky to vyvolávají jednotlivci. Jsou bohužel i tady, jak sis určitě všiml.


Stargazer
04. 08. 2020
Dát tip Gora

V příští povídce se na to zaměřím :-) Minimalismu se musím ještě učit. Rád se dotýkám hlubších věcí.


Gora
04. 08. 2020
Dát tip

Méně je obvykle více, třeba by to čtenáři mého typu:-) jako obraz poutníka zcela stačilo.


Stargazer
04. 08. 2020
Dát tip

To Ti moc děkuji za kompliment...

Mně to asi nestačilo, já mám nutkavou představu (což může být někdy na škodu), že ze všeho musím vyždímat i něco navíc :-)  


Gora
04. 08. 2020
Dát tip

Motiv cesty se mi v tvém podání zdá velmi pěkný.


Stargazer
04. 08. 2020
Dát tip

Díky za TIP, Goro

To téma a závěrečná úvaha jsou vyústěním mých dojmů a pocitů, když jsem sám v sobě hledal, co mi ta cesta vlastně dala. Jedno etnikum s posvěcením státu vražilo jiné etnikum. Říct si, že se to už nesmí nikdy opakovat, je stejně pokrytecké a kýčovité jako zmiňované absurdní trendy, kdy například v každém současném americkém filmu jistojistě napočítáš vždy alespoň jednoho černocha, hispánce, asiata, Inda a homosexuála - protože to nařídila politická korektnost. :-(           

 


Stargazer
04. 08. 2020
Dát tip

K3, díky za koment.

Můžeme si nalhávat, co chceme, ale ty rozdíly smazat nejdou a nikdy nepůjdou, protože jednoduše existují. Vždycky od sebe rozeznáme Rusa, Němce, Číňana, Japonce, Žida nebo muslima. Druhá věc je, jak s tím budeme nakládat, tedy tolerance, vzájemný respekt apod. Ale to jsou otřepaná klišé, do nichž jsem nechtěl ve svém textu zabředat...

Současný hyperlevičácký trend a snahy o nivelizace společnosti mi připadají úplně stejně škodlivé a nebezpečné jako rasismus samotný.


Gora
04. 08. 2020
Dát tip

Souhlasím s Karlem, jak jsem ti ostatně psala. Pro mne je tam právě tahle "struna" rozezněna zbytečně. Také "pach masa".  Proč zrovna to zdůrazňovat v už tak hrůzné minulosti...?

Za ostatní text posílám tip.


K3
03. 08. 2020
Dát tip

...toho se toho dá snnadno využít...

Nepůsobí to moc jako povídka, spíš to na mě působí jako úvaha, ale to není rozhodující. Některá místopisná jména, jako třeba Treblinka, na mě tou hrůzou co mají v sobě na věky vyrytou, působí až mrtvolně chladně. Zaujal mě názor, že nelze smazat rozdíly mezi etniky a národy, s čimž nesouhlasím. Je to ale velmi těžké. Míním tak podle sebe. Je ale nutné každého ze zásady považovat za člověka. Něco jako bezejmenného nahého stejně rovného jedince. Není na lidech krásnější právě ta  skutečnst, že jsou barevní? Ona bílá je taky barva, že? Z toho pohledu je to třeba brát. Dnes jsou mi Cikáni i Romové. To píšu záměrně, protože mezi nimi jsou ještě další rozdíly a někteří ne nazývyjí záadně Cikány a jiní Romy. Dnes jsou mi všichni tihle LIDI bez rozdílu stejně sympatičtí.


Stargazer
01. 08. 2020
Dát tip

Moc díky, Lastgaspe!


lastgasp
01. 08. 2020
Dát tip

Pouť rozhřešení, náročná, sebezpytná, bolestná. Bezva.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru