Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 446 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Baby ježibaby 2/2
datum / id05.08.2020 / 509849Vytisknout |
autorrevírník
kategoriePróza na pokračováníDalší dílo autora
sbírkaDo hor,
zobrazeno183x
počet tipů11
v oblíbených0x
Baby ježibaby 2/2

Tušil jsem, že to není konec. Že ta naše umanutá psářka nám pokoj nedá. Maminku už na své straně má.

Mříž v okně jsem strpěl jen krátce. Nemohli jsme pořádně větrat, na prst úzká pootevřená škvírka u jediného venkovního křídla, to bylo vskutku málo. Zase jsem to hnusné železo dal pryč.

Uběhlo pár týdnů, měsíc, dva. Utěšoval jsem se: Je to dobré, milá Jaňulka se k novým známým případům přepadení důchodců nevyjadřuje.

Bylo to dobré. Dokud se Miluška s dětmi znovu nenakvartýrovala.

Když pak přišla nová řeč na psa, byly u toho náhodou dvě známé zvířecí obhájkyně, Klárka s Kačenkou. Miluščini synci si hráli venku.

„Dědečku, prosím, pořiďte si středního kníráčka, jako je náš Ronek, ti jsou ze všech nejlepší,“ škemrala Klárka. „Nejradši štěně, já ho všemu naučím, nebudete s ním potom už mít žádnou práci.“

„Jsi hodná, Kláruško, myslíš to dobře, ale nekoupíme si kníráčka ani žádné jiné zvíře,“ řekl jsem.

„Tak si kupte kočičku,“ navrhla nevinně Kačka, jako by mě neposlouchala.

„Kočka babičce proti zlodějům nepomůže, Kačenko. A víš vůbec, co to dalo práce, než se mně podařilo odnaučit k nám chodit sousedovic kočky?“

„Ty nemáš rád kočičky?“

„Mám, ale do baráku ať mně nelezou.“

„Ty seš ale!“

Také Klárka se mračila. „Proč nechceš aspoň psa? Babičko, řekni svému Jarouškovi, že toho psa nutně potřebujete, aby vám hlídal dům. Tak řekni mu to.“

„To ne. Jaroušek na to musí přijít sám a sám se musí rozhodnout, mě on by neposlechl.“

„Nechceš mě, babičko, znovu začít přemlouvat, že ne?“ ubezpečoval jsem se.

„Proč bych tě přemlouvala, jsi dospělý myslící tvor.“

„Ale já jsem si doopravdy doteď myslel, že jsme si to už vysvětlili a že jsme v té věci zajedno!“

Děvčata a teta Milka nás mlčky sledovaly.

Janu napadlo: „A co kdybych si vzala psa na starost sama? Ty by sis ho nemusel ani všimnout.“

„No to je nápad!“

„A kdybych ti to slíbila?“

„Ty a pes? Prosím tě!“

„Ano, já a pes. Názor jsem změnila, když jsem přišla na to, že Miluška má pravdu.“

Zdálo se, že v tom má úplně jasno, a tím mě najednou tak zviklala, že místo, abych mlčel nebo s odpovědí počkal, až budu mocen rozumného slova, řekl jsem: „To víš, řeknu jo a než se naděju, budu mít na krku psa.“

„Nebudeš!“ zvolaly skoro již úlevně obě vnučky.

Z tónu toho holčičího zvolání, ne z jeho smyslu, pouze z té vydechnuté úlevy, jsem vyrozuměl, že jsem udělal chybu. Že mě mají. Že právě bídně prohrávám.

Ale vždyť já psa skutečně nechci! Ony tomu snad nevěří!?

Milka zřejmě nevěřila, protože hned byla samá ochota: „Takového chodského ovčáka… Nebo belgičana, jsou jich čtyři typy, ukážu ti je na fotkách.“

Samozřejmě zas ani zmínka o plemeni, které mně by snad jediné mohlo něco říkat.

„Ale já nechci žádného psa!“ vykřikl jsem skoro zoufale.

Sám jsem na vlastním hlase slyšel, že to není ono, že tento zoufalý výkřik má daleko do vzpoury. Spíš bych řekl, že jsem zahájil ústup. A ty ženské to vědí.

Cítil jsem se mizerně.

Má ještě nějaký odpor cenu? Dneska třeba vyhraju, ale dlouho se radovat nebudu, je tu zítřek, a taky pozítřek, a ony pokoj nedají, dokud mě nedostanou.

Cítil jsem, jak mé plány na poklidný podzim života se rozplývají, jak se kolem mě stahuje smyčka, jak se vydávám všanc těm čtyřem bosorkám a ony mě s nevinnými kukuči pomalu spoutávají. Na rukou a na nohou.

Když psa, pomyslel jsem si v zajiskření posledního vzdoru, tak si vyberu sám. Vy se stavte třeba na hlavu.

Pořádně jsem se nadechl: „Jedině německého ovčáka. Čistokrevného.“ Já vám dám, bosorky!

„To chci já taky,“ odpověděla s klidem Jana.

Poslední vzdor tedy vypěnil naprázdno.

Klárka se rychle smiřovala s tím, že to nebude knírač: „Nevadí. Ovčák je též hezký.“

Miluška už na víc nečekala a začala obvolávat známé chovatele německých ovčáků.

U toho být nemusím.

Vyšel jsem na zahradu. Daneček ulomenou lžicí od bagru vyhrabával podzemní chodby v pískovišti, Jareček obracel špalky kolem ohniště, vybíral pod nimi žížaly a v sudu je učil plavat. Vzorní hošíci. Ve svém zaujetí si mě jeden ani druhý nevšímal. Vystoupal jsem po kamenných schůdkách na naši mez a vkročil do lesa. Chvilku jsem potřeboval být sám.

To, co se chystá, musím v klidu strávit. Bude to zásadní obrat v mém a vlastně v našem životě. Na to jsem potřeboval tento lesní klid.

Je jich na mě moc. Kdybych neustoupil dnes, stejně by nedaly pokoj, baby ježibaby, a čekalo by mě to později. Aspoň je rozhodnuto.

  Než jsem se vyškrabal na hřeben Ďáblíku, na novou myšlenku jsem si zvykl.

O Janě jsem věděl, že svůj slib starat se o psa sama míní upřímně, ale také jsem věděl, že skutečnost bude jiná, protože i sebe tak trochu znám.

Když jsem se – s­mířen s osudem – v­rátil z lesa, kluci už byli v kuchyni, a tam vzrušené psí rokování nebralo konce. Dokola se přemílaly představy o tom, jak to s tím pejskem bude, kde bude spávat, co bude jíst, kdo a jak ho bude cvičit a že musí být ze všech nejlepší. Samé plané řeči.

„Ještě ho nemáme. Třeba se ho tetě Milce ani nepodaří sehnat,“ vpadl jsem jim do toho. Pro svou bídnou potěchu jsem jim to jejich snadné vítězství chtěl aspoň ztrpčit.

„Už mám štěně zamluvené u dvou chovatelů a ptám se dál,“ vyvedla mě dotyčná z omylu listujíc ve zlatých stránkách.

„No to mám radost.“

Nic už mě nezachrání, dané slovo zpátky vzít nemůžu.

Doufal jsem, že vybere štěně až z jarního vrhu. Tak jsme se domluvili a ona souhlasila, že to bude nejlepší. Jenže najednou – u­prostřed listopadu – v­olala mobilem z auta, že už malého roztomilého Amorka odkudsi z daleka s Danem vezou domů a máme si pro něj zítra přijet.

Vynadal jsem jí do toho telefonu, co se do ní vešlo, ale jí to z nějakého důvodu znělo spíš jako chvalořeč. Vůbec mě neposlouchala. „Bude se vám líbit. Je to zlatíčko. Mám ho tady vedle sebe. Právě mně žere ruku. Jsi šikulka, Amorku, jen si pořádně kousni! Ták. Pašáček jsi. Ale má ty zoubky ostré, jako jehličky,“ rozplývala se nad štěnětem do telefonu.

Tak co jsem s ní mohl dělat?

 

 

 

 

 

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

14.08.2020 12:03:03dát kritice tiprevírník

Tak to s tebou a tvou neláskou k psům bude podobné jako s mým přístupem k nim. Jsme tedy, doufám (neb to se ještě uvidí), spolu na jedné lodi.

14.08.2020 11:51:26dát kritice tipArwen Leinas

Tak toho Německého ovčáka schvaluji, to je jeden z nejhezčích psů co znám. Kdybych někdy chtěla psisko, jako že nechci, tak by to byl buď Huski nebo Vlčák (ať již Československý nebo nesprávně tak označovaný právě Německý ovčák) :)

13.08.2020 15:13:46dát kritice tiprevírník

I tvůj správný odhad oceňuju.

13.08.2020 12:40:47dát kritice tipvesuvanka

Moc hezky popsaný boj, tak trochu tušila jsem, kdo zvítězí :-))) ***

13.08.2020 10:44:32dát kritice tiprevírník

Jano Vesuvanko, děkuji za tip.

06.08.2020 13:11:05dát kritice tiprevírník

A mně už taky nezbývalo, než se připojit.

06.08.2020 12:48:02dát kritice tipAlegna

:-)) nechala jsem se unést všeobecnou radostí a ráda***

05.08.2020 21:45:51dát kritice tiprevírník

To jste taky pěkné měkkoty, Karle.

05.08.2020 21:33:48dát kritice tipK3

My bychom nového taky už nechtěli, jenže kdyby ho někdo přivezl jako hotovou věc asi bysme též neodmítli:).

05.08.2020 20:03:01dát kritice tiprevírník

Už jsem se lekl. Jako bych tě neznal, žejo. Tož odpouštím. I ten humorový pokus na konci.

05.08.2020 19:44:44dát kritice tipKočkodan

To ty, Jardo, promiň. Já velmi dobře vím, že ti ve křestním listě figuruje jméno Jaroslav, ale moje hlava kiksla a ve spolupráci s prsty vnesla do komentu Pavla. Tento lapsus pochopitelně notně pochroumal srozumitelnost mé čtenářské reakce. Ještě jednou se ti, Jindro, omlouvám. (to už pokus o humor byl)

05.08.2020 17:16:30dát kritice tiprevírník

Přemku, jestli to bylo moudré rozhodnutí, tak jedině z nezbytnosti, že už to dál nešlo odstrkovat.

Ivi blackie, namouduši doopravdy nechtěl!! Ale, jak píšu Přemkovi, už to dál nešlo.

Luboši, smysl, jak vidím, jsem pochopil správně, ale tentokrát mě zmátl ten Pavel, když Pavel je syn, a o něm tu nebyla řeč. Tož tak. Nevěděl jsem, co si o tom myslet, když u tebe se nikdy neví, promiň.

05.08.2020 16:38:36dát kritice tipKočkodan

Já se jen pokusil dát na stejnou úroveň výskyt střílejícího bůžka lásky obecně a štěně německého ovčáka ve tvém konkrétním případě, obé s následným propuknutím citů, proti kterým v podstatě není obrana...

05.08.2020 16:11:40dát kritice tipblacksabbath

Směji se a omlouvám se, že dost škodolibě..... na druhé straně ale.....na samotě je prostě dobrý hlídač třeba......dlužno ti přiznat, že jsi určitě sám psa chtěl....jen jsi babyježibaby trošku poškorpil, viď......jsi moudrý muž....nuž....třeba Amorka pořádně vycvičit......kdo jiný by to zvládl lépe než ty!!!!!!......................:-):-):-)..............krásně jsi to napsal....bavila jsem se...*/*******

05.08.2020 15:49:59dát kritice tiplastgasp

Největší boj vyhrávají jen stateční. Moudré rozhodnutí lze jedině chválit. Štěstí je na cestě. Bezva.

05.08.2020 12:52:04dát kritice tiprevírník

Gabi, Čudlo, díky za tip.

05.08.2020 10:55:40dát kritice tiprevírník

Čemu bych zase měl, Luboši, v tvém komentu rozumět, a proč zas nerozumím???

05.08.2020 10:23:07dát kritice tipKočkodan

 

Kdepak, jak se objeví Amor nebo Amorek, tak jsme my lidé ztracení. A pan Pavel Veskrna není výjimkou…

 

05.08.2020 09:15:012 tipů dát kritice tiprevírník

Vy jste hrozné, holky!

Ale všem vám bohužel dávám zapravdu. Musím.

Tak už je to tady.

05.08.2020 08:48:231 tipů dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Jardo, stejně mám za to, že jsi už předem věděl /tušil/, že proti tolika obhájkyním psů a zvířat vůbec prostě nemáš šanci:-)) Já měla nejvíc /najednou/ psů pět a bylo to nádherné, vážně! Už máme jen dva.

05.08.2020 08:24:56dát kritice tipbixley
redaktor prózy

No vidíš, Amorek! A neříkej, že nebudete kamarádi...

Hezky jsi vylíčil svůj vnitřní boj.

05.08.2020 08:19:25dát kritice tipDiana

Moc dobře to vypadá... Kdybych byla poblíž, bylo by na tebe těch čarodějnic pět. Amorek vám všem přinese spoustu radostí a dobrodružství. A mnohdy se lze s ním domluvit lépe, než s ostatními členy rodiny. :-))))



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.