Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 446 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Amor 1/10
datum / id06.08.2020 / 509903Vytisknout |
autorrevírník
kategoriePróza na pokračováníDalší dílo autora
sbírkaDo hor,
zobrazeno248x
počet tipů11
v oblíbených0x
Amor 1/10

 

Amor

 

A to byl ten rozhodný okamžik, který nám změnil život. Neměli jsme čas ani se vzpamatovat, natož aby nám bylo dopřáno teprve si na pouhou tu myšlenku znenáhla zvykat.

Náš poklidný domov se převrátil vzhůru nohama. Najednou tady byl malý černý pejsek s buclatou hubičkou, s dosud překlopenýma ouškama a odevzdaně koukal na svět hloupoučkýma, jakoby neprůhlednou mlhou cloněnýma očkama, co ještě nic nechápou. A vyžadoval okamžitou péči.

Náš Amorek. Nepadalo v úvahu, že by se mohl jmenovat jinak, měli jsme památku nedostižného Miluščina Amora v příliš velké úctě. Když už máme mít psa, musí mu být aspoň něčím podobný. Alespoň jménem.

Byl tady, už nešlo nic změnit. Ze dne na den jsme vpluli do nového života. Záležitosti do té doby nezbytné musely stranou, protože tu byly věci důležitější: kurýrování počátečních průjmů, které se dostavily jako reakce na změnu stravy a prostředí, opožděné štěněčí odčervování, náprava křivičných kloubů předepsanými vitamíny, které jsme o své újmě doplnili rozemletými vaječnými skořápkami, za což nás pan doktor dodatečně pochválil, moje noci na chodbě, kde jsem si po nějaký čas večer co večer ustýlal na zemi, abych měl Amorka pod dohledem a učil ho slušným vyprazdňovacím způsobům, což se přes počáteční neúspěchy brzy začalo dařit – a­ mnoho dalších výchovných procedur, řeklo by se maličkostí. Ale než se nám začalo dařit, přicházely i chvíle bezradnosti, rozepří a výčitek.

Za jedné takové krize, kdy Jana, rozlícená nečekanou teplou hromádkou na koberci u své postele, do níž potmě bosou nohou šlápla, nemeškala a přes můj protest okamžitě volala Milušce, ať si pro toho psa hned přijede, že ho nechceme, ať si ho vezme zpátky. Byl to hrozný okamžik, nedala se od vytáčení čísla odtrhnout, odmítala uznat, že Milušce jen ubližuje. „Co s tím ta holka má společného?“ křičel jsem na ni, „ten pes je přece náš, my sami si to musíme vyřešit, a vyřešíme!“

Co všechno jí Miluška do telefonu řekla nevím, ale to, co jí zaznělo nejsilněji, mi vzápětí přetlumočila. Když to říkala, jejími veskrze zápornými emocemi, jimiž byla přeplněna, prosáklo cosi jako dojetí, s překvapením jsem je tam zaslechl, a to mě uklidňovalo. Žeprý Miluška prosila, ať se neukvapujeme, ať ještě vydržíme, že nebudeme litovat, že nám to jednou Amor všechno vrátí. Netušil jsem, jak nám to může vrátit, tolik mě ještě tenkrát Miluščiny zkušenosti z blízkého soužití se psy nezasáhly, ale něco mi napovídalo, že východisko z naší současné krize je to, že jí musím věřit a přimět k té víře i Janu. A tak zatímco jsem se o to snažil a překřikoval ji, zatímco jsme oba na sebe křičeli a prudce gestikulovali, to buclaté štěňátko, ta živá příčina naší nepohody, zažívalo veliké trápení a my dva jsme mu odmítali rozumět. Sedělo na své dece u botníku, žalostně koukalo na nás nahoru a jeho nevinná očka v tušení strašné pohromy k nám vysílala jedinou vroucí prosbu: „Přestaňte! Prosím! Utište se! Z vašeho křiku na mě padá hrůza. Co bude se mnou?! Řekněte, všecko udělám, jen už se proboha zas na sebe usmívejte! A taky na mě.“

Když vidělo, že jsme si ho všimli, s veškerou vrozenou psí podřízeností sklopilo ouška, v koutcích oček mu zasvitlo bělmo, na vteřinku vystrčilo špičku růžového jazýčku, přešláplo předními tlapkami na místě, pohnulo ocáskem a celá ta nešťastná figurka vyjadřovala pro nás v té kritické chvíli jedno a jedině pochopitelné přání: „Nechte si mě, prosím.“

Už nešlo dál se na bezmocné štěňátko zlobit. Žádalo něhu. Potřebovalo ochranu.

Jana se sklonila, pohladila ho, řekla: „Už to víckrát nedělej, Amorku.“ A ono jí vlhce a teple olízlo dlaň. Ani tomu se nedalo nerozumět, bylo to nad slunce jasnější: „Jsem tak rád, že už se nezlobíš, má paní!“ A toto bezelstné a smiřující psí usmání vstoupilo do našeho rmutu jako první z těch nesčetných, jimž od této chvíle už nikdy nebudeme moci odolat. A bylo předznamenáním, že brzy pochopíme, co naše holčička myslela tím: „Jednou vám to všechno vrátí.“ A s náhlou úlevou jsme se tam nad tím štěňátkem mezi sebou i s jeho životem u nás smířili.

 

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

13.08.2020 15:20:00dát kritice tiprevírník

Jsem rád, že se ti líbí.

13.08.2020 12:46:43dát kritice tipvesuvanka

Krásně napsané, dojemné :-))) ***

13.08.2020 06:58:29dát kritice tiprevírník

Díky, Phil.

06.08.2020 21:53:06dát kritice tiprevírník

Copak o to, smířený já jsem s nimi dávno, ale ještě tak se v každém bez nápovědy vyznat!

06.08.2020 20:36:47dát kritice tipKočkodan

Ano, pár malých negativních hromádek bude\bylo vyváženo obrovskou hromadou věcí pozitivních.

A ten závěr se smiřováním mi vlil do žil novou naději, že se snad jednou přece jen smíříš i s mými komentáři...

06.08.2020 16:48:43dát kritice tiprevírník

Ďakujem ti, milé dievča, za tip.

06.08.2020 16:45:49dát kritice tiprevírník

Je poznat, Renato, že to znáš.

06.08.2020 15:57:481 tipů dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Inu, jak říká Čapek, takové to "chlupaté nic" člověka prostě dostane. Amorka jsi vylíčil velice nežně. Teď to už určitě bude jen k lepšímu...

06.08.2020 15:41:24dát kritice tiprevírník

Ano. Známe, chápeme. Děkuji.

06.08.2020 13:26:10dát kritice tipblacksabbath

https://www.pismak.cz/index.php?data=read&id=449576

https://www.pismak.cz/index.php?data=read&id=453285

06.08.2020 13:20:39dát kritice tiprevírník

Čudlo, děkuju za mlčenlivý tip.

06.08.2020 13:18:31dát kritice tiprevírník

Ivi, až tak daleko to došlo? To bys nám měla vyprávět.

Diano, u nás to bylo tak, že jsem ho hlídal a když se k něčemu schylovalo, zavčas vynesl ven. Proto jsem s ním spával na chodbě. Ve dne jsme hlídali oba. Brzy se naučil chtít ven.

Ludmilo, někdy to není úplně na škodu.

06.08.2020 12:51:56dát kritice tipAlegna

přepadlo mě dojetí ....*****

06.08.2020 12:40:161 tipů dát kritice tipDiana

To prý jeden páníček učil čistotě štěně tak, že mu vždycky strčil do loužičky nebo hromádky čenich a vyhodil ho z okna - bydleli v přízemí. Jednoho dne se dočkal: pejsek udělal na zemi hromádku, přičichl si - a vyskočil z okna. No váš Amorek bude určitě chytřejší - už se těším na vyprávění, jak si říká o vypuštění na zahrádku. Milé, zavzpomínala jsem si....

06.08.2020 12:13:39dát kritice tipblacksabbath

dnešním napsáním jsi mě dostal.....připomnělo mi to mého prvního psího kamaráda boxera.....také jsem s ním spávala na hale na zemi.....aaa............opravdu mi vše tisíckrát vrátil......nebýt jeho.... dnes bych si tvé barvité líčení psích začátků nečetla............*/************

06.08.2020 09:56:071 tipů dát kritice tiprevírník

Ano, jenom při tomto čtení už si vzpomeneme.

06.08.2020 09:43:38dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Měli jste mnohdy "nervy na pochodu", ale těžké začátky soužití jsou posléze zapomenuty:-)

06.08.2020 08:12:23dát kritice tiprevírník

Rádo se stalo.

06.08.2020 07:39:12dát kritice tipjakometafora

Bylo mi potěšením číst. Děkuji za krásné ráno. 



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.